Do Bolívaru jsme dojeli ráno za plného svitu slunce, ještě s další partou Čechů, se kterými jsme později strávili dva dny v přímořské vesnici Choroni. Oni se ale rozhodli vyrazit hned ráno do města Maracay a tam přespat. My (respektive Eva a já) jsme rozhodli, že den přečkáme v Bolívaru a do Maracay pojedeme přes noc. Sice to bude naše třetí noc v autobuse, ale aspoň ušetříme za jeden nocleh a navíc jsme od Čechů ze Sabany dostali tip na internetovou kavárnu v hotelu Caracas. Jirkovi se díky jeho výšce spalo mnohem hůř než nám, protože Venezulčané jsou dost malí a autobusy nemají stavěné na takové čahouny, a tak si aspoň umanul, že nepojede autobusem ekonomiko, ale primera clase.
Náš plán byl jasný. Internet - krátká prohlídka centra - někde vyměnit peníze - zbytek dne strávit na koupališti.
Naše španělština pokročila, slovní zásoba se rozšířila o další slovíčka a dokonce i kratičké věty. Konečně jsem se naučila aspoň trochu počítat. Uno, dos tres,…a ocho, tyto čtyři čísla a taky mil (tisíc), protože se tady nakupuje v tisících. Zlatá věta Donde esta…?(Kde je…) nás dostala až do autobusu do centra.
Tady bych se zastavila nad venezuelskou městskou hromadnou dopravou, většinou autobusovou. (Jen v Caracasu mají metro, mimochodem dost nebezpečné) V autobuse vždy jede řidič a as ním jeden až dva "průvodčí", kteří vybírají rovnou peníze, kterých má pak plné kapsy. Lístky tu neexistují. Nechápu, jak si pak rozdělují zisky. Do jejich cenového systému se nám nepodařilo nikdy proniknout, a protože čísla jako 150, 300, 450 nám nikdy noc nešly. Platívali jsme způsobem, že jsme postupně dávali stovku po stovce, dokud se na obličeji prodavače neobjevil výraz stačí. Jestli nás natáhli, nevíme, ale vždy to byla dost nízká částka, která nikdy nepřesáhla 6 korun. Důležitá věc, kterou jsem vypozorovali je, že zastávka je tu kdekoliv a stačí jen zatleskat a autobus zastaví. A tak když už jsme jeli delší dobu podél řeky Orinoko, zatleskali jsme a vystoupili.
Río Orinoco a jediný most přes
Podle mapy jsme se rychle zorientovali, kde to vlastně jsme a rychle našli hotel Caracas s internetem. Napsali jsme krátce pozdrav domů a konečně jsme si pospíkovali anglicky s majitelem, který nám řekl, že jediná možnost, kde se vykoupat (když opomenu Río Orinoco, plné krokodýlů a piraňů) je v hotelu Laja Real naproti letišti, kde nás nechají vykoupat za 600 Bs.
Vydali jsme se tedy tím směrem. Šli jsme pěšky v tom největším poledním horku dobrou půl hodinku. Na letišti jsme se příjemně schladili v klimatizované hale a zas tam potkali pár Čechů. Byli v indiánské vesnici Kamarata, kam se dá dostat jedině letadlem. Vyprávěli, jak tam žili mezi indiány a o jakési jeskyni s vodopádem a jezírkem. To by se mi taky líbilo.
Letiště v Bolívaru je základna pro lety do části Grand Savany, kde nejsou silnice a kde je největší vodopád na světě Saldo Angel. Je to lákavé, ale 140 dolarů za letenku plus další náklady na přežití tam,… to je moc. ( to je víc jak polovina toho, co jsme měli na celých 14 dní)
Přešli jsem silnici z letiště do hotelu. U recepce jsem si nechala zavolat někoho, kdo mluví anglicky. Mezitím jsem si připravovala, jak budu smlouvat cenu za vykoupání. Přišel chlápek asi tak 40 a náš rozhovor proběhl takhle:
Já: "Chtěli bychom se vykoupat ve vašem bazénu."
Chlápek:" Jste ubytování v hotelu?"
Já:" Ne."
Chlápek:" Jak se jmenujete?"
Já:" Petra."
Chlápek na jakýsi papírek napsal PETRA + 2 personas a dává mi ji se slovy:" Když se někdo bude ptát, co tam děláte, ukažte mu tohle povolení."
Já:" Kolik to bude stát?"
Chlápek:" Nic."
Já:" Gracias."( S radostí jaká šikovný "obchod" jsem právě uzavřela)
A tak jsme strávili celé odpoledne v hotelovém bazénu, ve kterém byla voda teplejší než kafe, ale byl jen náš a k tomu sprchy s trochu chladnější vodou. Taky jsme v tom hotelu vyměnili peníze.
Naši odpolední idylku přerušila stará bláznivá Venezulčanka, která přišla z ulice. Stoupla si před Jirku, něco na něj mumlala, nejprve mu předvedla malou pípšou. Své tričko, pod kterým nic neměla, nadzvedávala a přitom se hrozně smála. Pak mu ze stolu vzala hrst sušenek (asi odměna za své vystoupení) a s křikem zas odešla. Jirka jen seděla jako přikovaný a nehnul ani prstem. S Evou jsme jen zírali, jak se Jirka nechal okrást. Co by asi udělal, kdyby přišel chlap a vrhl se na nás?
Večer jsme se tedy rozdělili. Eva a já jsem jeli autobusem ekonomiko a Jirka až za dvě hodiny po nás se společností Los Lanos. Prý si to užil dokonale. Sedadlo se dalo dát skoro až do lůžkové úpravy a i jeho nohy měli dost místa.
Za to my dopadly. Byl to nehorší autobus, jakým jsme kdy jeli. Zabraly jsem místa zas až vzadu, což byla kategorická chyba, kterou jsme odhalily hned, jak jsme se rozjeli. Neskutečný řev, smrad a horko z motoru, který se snad vařil přímo pod námi. Skoro se nám upekly filmy, které jsem měla v batohu na zemi, kde byl pekelný žár. Noc jsme přežily a očekávaly, každou chvíli příjezd do Maracay. Bylo na čase, protože jsme tam měly sraz s Jirkou. Osud nás převez. Z boku autobusu najednou začaly šlehat plameny, a tak se zastavilo. Řidič s klidem požár zlikvidoval a za asistence všech chlapů z autobusu se pustil do opravy. V klídku, nikam se přece nespěchá.
Já nevěřila, že se tak krabice dá ještě rozjet a tak jsem přemýšlela, co dál. Jít na stopa, čekat… ještě, že neumím španělsky, asi bych jim tam všem ve vzteku řekla své.
Asi po hodince jsme se k mému úžasu zas rozjeli. Ty Venezulčané nejsou zas tak špatní, ošklivý to jo, ale šikovní.
A tak jsme asi po půl hodince dorazili na autobusové nádraží v Maracay.
pokračování