| Černobylský deník volume 1 (část první) |
|
Autorova stránka | Město duchů a země Vlků |Jaro 2007 |Říše Pluta| Dodatek
| Videa a fotky ve vysokém rozlišení | Černobylský deník část 2 | Černobylský deník část 3 |
Překlady
|
|
Kameny a Bomby
Sledovala jsem nedávné výbuchy v Londýně. Cítím lítost, když vidím, jak levný je lidský život a jak se sčítání mrtvých stalo nudnou věcí na každodenním pořádku. Přemýšlela jsem o tom, zda některý občan či politik již uvažoval o možnosti, že bz se teroristé zmocnili jaderných zbraní. Podívejte se na mou stránku o Černobylu a uvidíte, co se stane s krajinou, když se do ovzduší dostane pouze nějakých 10 procent radioaktivních látek. Zbytek je totiž stále v sarkofágu. S vysokou cenou za ropu se nukleární elektrárny budou množit jako houby po dešti. Tou dobou budou naše domy postaveny celé ze skla a velitelé by neměli házet kameny.... Srpen, 2005
UN report
Rok 2006 je 20. výročí černobylské nukleární katastrofy. Mocné pronukleární síly zveřejňují své "novinky" a "zprávy", aby snížily negativní dopad. Níže je citace z jedné oficiální zprávy na Černobylském Fórum, které se konalo ve Vídni v září 2005:
Před nedávnem chtěly oficiální zdroje uznat 4000 mrtvých, ale s rekordně vysokými cenami za ropu a požadavky o více levné jaderné energie byli donuceni uvést mnohem nižší číslo.
Nyní můžeme vidět zoufalost a prolhanost pro-nukleárních informačních zdrojů. Zvedli počet mrtvých obětí ze 31 na 56. Nyní mohou odvětit kritice, že téměř zdvojnásobili počet obětí, toto klamání je však urážkou nás všech.
Každý pokus o přesné určení počtu obětí černobylské nehody je pouhou spekulací, nikdo neví, jaký byl nebo jaký nakonec bude – dokonce ani přibližně.
Můj soused, který pracoval v Černobylu, zemřel ve věku 56 let na rakovinu. Jak k čertu můžeme vědět, jestli tuto rakovinu chytl v Černobylu a jestli jej máme připsat na seznam obětí?Avšak jsou zde lidé, kteří by měli být připsáni zcela jistě pracovníci, požárníci, piloti helikoptér, vojáci.. co s nimi? Proč jej vláda nepřizná jako oběti černobylské katastrofy?
Zde jsou dvě další oficiální tvrzení, které jsou od pravdy stejně daleko, jako oficiální počet obětí:
Je pro nás nemožné spočítat oběti, ale můžeme se projet a počítat stovky mil nukleární země nikoho. Politici mluví pouze o oblasti 30 km (19 mile) okolo reaktoru, ale to je pouze 1/8 celkové o velikosti oblasti otrávené radioaktivitou. Na mých stránkách mám mapu, která ukazuje, že zamořené území je velké skoro jako stát. Nejsou žádné informace o Bělorusku, žádné známky o Ruské části Černobylu. Tyto oblasti jsou pro návštěvníky uzavřené.
Ohledně množství radiace, která se vrátila do únosných norem; množství radiace se snížilo, protože roku 1986 byla radiace na povrchu, v létě 1989, 3 roky po nehodě, 90% radiace bylo zakryto asi 2 centimetry půdy, nyní se dostala radiace asi 20 centimetrů pod povrch, což činí další dekontaminační proces nemožným. Nyní půda ze svých hlubin dýchá radiaci a někdy nejsou stále rozpadající se prvky o nic bezpečnější, než předtím, například Americium.
Zprávy UN zní, jakoby se lidé měli zpátky nastěhovat do těchto oblastí a zalidnit je tak, protože podle UN se radiace na většině míst vrátila do normálu. Ujišťuji vás, že nic z toho není pravdou. Každým rokem, kdy cestuji, vidím více a více zdevastovaných vesnic a měst. Celá oblast umírá. Jeden z důvodu, proč se zde lidé nechtějí znovu usadit, je to, že narychlo postavený sarkofág hrozí kolapsem.
Od katastrofy uplynulo 20 let a oni stále nezačali stavět pořádný sarkofág. Jak je možné, že nejbohatší větev průmyslu není schopen najít si peníze na stavbu nového sarkofágu? Mají dostatek prostředků na stavbu nových reaktorů, mají finance na uplácení médií a politiků po celém světě, jsou dost bohatí na to, aby udrželi počet obětí na tak nízké hodnotě po celou tu dobu, ale nemají dostatek prostředků na ochránění Evropské populace před jadernou hroznou.
Farther, the UN report states:
Penze nestojí za zmínku, všichni víme, jak „štědří“ jsou postkomunističtí vůdci v otázce penzí, speciálních přídavků a zdravotnických výhod. Tyto příspěvky nezaplatí ani cestovní náklady spojené s jejich získáním.
Oběti Černobylu by se měly mnohem lépe, kdyby jejich vlády neutrácely peníze na sehraných a nalhaných seminářích.
Každopádně jsem chtěla, aby každý věděl, jak jsme na to s pravdou ohledně Chernieho po 20. výročí tragédie.
Černobyl není pouze kouskem naší minulosti. To, co nám oficiální zdroje skrývají, může být historie naší planety, protože jednoho dne budeme muset zaplatit za všechny lži, pokrytectví a chamtivost našeho systému.
Září 2005
Ohlušující ticho
Vyrostla jsem v SSSR a přestože jsem byla velmi mladá, jasně si vybavuji nevyhnutelnou tíseň totalitní společnosti. Je to jako vlastnit velmi dobře načazené piáno a pokusit se hrát s orchestrem, který hraje neskutečně falešně, protože stát rozhodl, že v notové stupnici je příliš mnoho tónů, a tak některé vyškrtl.
Pět let po nehodě ekonomika SSSR zkolabovala. Bylo to dobrou zprávou, vypadalo to, že světová harmonie je již na obzoru, ale tato naděje se nyní vytrácí z dohledu a vše okolo nás se opět rozlazuje. Válka a atomové šílenství se odráží v rychlosti pomalu se zrychlujícího tikajícího metronomu našeho téměř nevyhnutelného nevyhnutelného zániku.
To činí více než obvykle důležitým to, abychom se ponořili do slavnostního povinnosti klidného nalazení našich duší na správnou výšku a pokusit se vyslechnout šepot harmonií jiných lidí, stejných, jako my - dříve než všichni budeme obklopeni mlčícím tichem poslední promrhané příležitosti Prosinec 2005
Černobylské sebevraždy
Během prvních několika let po černobylské tragédii byl zaznamenán velmi vysoký počet sebevražd. Myšlenka sebevraždy plíživě přichází, když zla života převáží zla smrti. Kdo může pochybovat o tom, že Černobyl poskytl číhajícímu teroru prostor?
Nyní byla vina svalena na ty kteří jsou po smrti, jako Valery Legasov nebo první tajemník KS v Ukrajině, Sherbitský. Vážně však věřím, že ty ubohé duše, které spáchaly sebevraždu, nebyli zase takoví vyvrhelové. Proč? Protože skuteční bastardi mají vražedné, ne sebevražedné sklony Prosinec 2005
O politice UN. (Výtažek z Bikernet online magazín)
Otázka Skutečně si myslíte, že lidé po celém světě budou věřit jejich tvrzením? Předpokládají, že průměrný člověk je obyčejný hlupák? Co mohou lidé čtoucí tohle udělat;ujistit se, že černobylská tragédie není zametena pod kobereček a zapomenuta?
Odpověď Ano, každý, koho znám, byl v září 2005 šokován tvrzením UN. Dokonce přestože víme, že s námi zachází jako s hlupáky, nikdo nemohl očekávat, že jejich lži budou tak jasné a útočné, ale zase se podívejte na to, co se stalo v Iráku. Tato válka je férovým výsledkem celkové politiky UN a jejich zacházení s Irákem jako s jednou velkou hloupou benzínovou stanicí, a jednoho falešného tvrzení, že Irák disponuje chemickými zbraněmi. Nyní se všichni Iráčané, kteří neměli zbraň hromadného ničení pokusí nějakou získat ihned po odchodu spojeneckých vojsk. Neměli nic společného s Al-Kaidou, Nyní je Al-Kaida v Iráku. Nyní se v Íránu snaží zoufale získat Plutonium. Co je horší, je to, že Usáma se nyní stal hrdinou pro miliony lidí. Bin Ládin nyní není vůdcem party zabijáků a bělobijců, kterým byl dříve, nyní se stal lídrem ohromné politické frakce Arabů. 60% všech Arabů je mladších 20 let. To je 840,000,000 nezletilých. Mnoho z nich chce být jako Usáma. Je jejich "Elvis", který místo kytary drží AK-47. Ale oni se nechtějí naučit hrát na kytaru a nedojet na své hlavní turné, jako ve filmech, oni chtějí naplnit všechna auta dynamitem a zabít každého, kdo odmítá doslovně recitovat slova Koránu. Nyní nás hořce nenávidí, každodenní bezdůvodné umírání lidí je na denním pořádku, a to je vše, co dokázaly tvrzení UN. Nejlépe, pokud chcete udržet tento černobylský příběh v oběhu, pošlete odkaz na mé stránky všem svým přátelům.
Leden 2006
Nové reaktory
Ukrajina postaví nové reakotry. Bylo to jedno z prvních rozhodnutí nového parlamentu. Nazývají to suverenita palivových a energetických zdrojů. Už i tak produkujem z našich jaderných elektráren více elektřiny, než spotřebujeme, a zásobíme jí sousední země. Chtějí jen více prodávat. Dělají peníze za cenu zdraví našich občanů a naši občané s tím nic nenadělají. Je to proto, že v mé části světa nukleární energië najde podporu u parlamentu bez ohledu na to, které strany vyhrají volby. Je něco, co musím vysvětlit, aby to bylo jasnější.
Když se podíváte na parlament v Ukrajině, zpočátku budete mít dojem, že je politický život ve varu. Více jak 50 stran se neustále odděluje a vytváří nové koalice. Všude zmatek, seskupování a hemžení ve všech směrech. Když vytrváte v pozorování, zjistíte, že rok co rok se tato banda poslanců nezasazuje o žádné změny. To je proto, že v politice máme tytéž lidi, co za éry sovětské moci, ale nyní spolu s jejich příbuznými a chráněnci. Je jedno, jak je každý nový parlament vytvořen, ti samí lidé jsou tu vždy. Jako když kukátko kaleidoskopu při každém otočení naskýtá oku nový pohled. Můžete si myslet, že se něco změnilo, ale ve skutečnosti vidíte jen novou kombinaci stejných sklíček, které jste viděli předtím. Náš parlament se vůbec nezměnil a ti poslanci, co se před léty chtěli zříct svých ambicí v jaderné energetice, teď znovu atomovou energii hájí.
Selhali jsme sami, protože máme volit nové poslance a ne poslouchat sliby pořád těch samých tupců. Když dobrovolně slíbí se vzdát moc a svých míst pro klid a společenskou harmonii, dělají tak z nouze. Jakmile dostanou nabídku k příležitosti se navrátit na svá bývalá místa, zapomínají na ten kdysi toužený klid a harmonii a usilují o své někdejší cíle se stejnou prudkostí, s jakou oheň sežehne dříví nasáklé hořlavinou.
Duben 2006
Zelený Mys
Dnes jsem byla v knihkupectví, chtěla jsem nějaké materiály o katastrofě. Našla jsem regály plné barevných magazínů o násilí, sexu, rock and rollu, a módy, ale nenašla jsem ani jednu knihu o šířící se mrtvé zemi, která je asi 100 km severně od Kievu.
Na podzim roku 2005 jsem se vrátila do města"Zelený Mys", kudy jsem před léty jezdívala na motorce. Ale město jsem nikde nenašla a dozvěděla jsem se, že bylo zdemolováno. Po explozi Černobylu, se město stalo pouze další statistikou – bylo pouze 50km jižně od reaktoru. Dnes tam není ani jedna budova, žádný památník, nic, co by naznačovalo tomu, že zde město kdy stálo. Bylo smazáno ze zemského povrchu – stejně, jako se z knihoven vytratily knihy o Černobylu.
Na jaře roku 2006 jsem si všimla, že mnoho dalších vesnic zmizelo – všechny byly obětí Černobylu. Myslím si, že v budoucnosti Ukrajinské autority smažou všechny zbývající vesnice a města v této oblasti a „odtáhnou“ tak trosky až k místům blízko reaktoru.
Turistický ruch v oblasti Černobylu nemá budoucnost, protože budovy začínají zarůstat a rozpadat se. Nápad turistiky nemá u vlády žádnou podporu, protože nabídky cestovních agentur nemohou nijak pokrýt ztráty jaderného průmyslu, takže veškerá evidence mrtvých měst bude zničena již během této generace. V poslední fázi budou muset zlikvidovat i Pripjať – největší Město Duchů.
Kdo nakonec vysloví poslední slova a jaká slova to budou? "Z popela popel, z prachu prach a z izotopu izotop... ?"
Březen 2006
Státní smutek
Státem sponzorovaný smutek a většina oficiálních obřadů, jsou přitažlivé dramatické produkce, a za ty nejpřesvědčivější by mělo být nějaké ocenění. Možná by se měly jmenovat Ruské a Ukrajinské Akademické Ocenění.
Jako Hollywoodský film, jsou to pouhé iluze – a černobylský requiem každého 26. Dubna je zřejmě jejich nejlepším hereckým uměním.
Po půlnoci se velký průvod smutně vypadajících politiků shromáždí u Památníku Obětí Černobylu v Kievě. Stojí v dlouhých řadách a každý y nich drží svíčku, a všichni se snaží předstírat velký smutek za mrtvé oběti a zlikvidovanou oblast po Černobylu.
S kropte skloněnými hlavami pomalu postupují a „produkují“ svůj předstíraný předem nacvičený smutek. Tuto smutnou scénu ostudného prázdného pokrytectví hrají ty samé osoby, které byly přímo odpovědné za tragédii Černobylu, stále skrývají pravdu, a stále naplňují své kapsy penězi z jaderného průmyslu.
Jako hlavní důraz, tato neposkvrněná tlupa oligarchů a ministrů se odebere do kostela s dobře rozmístěnýmmi kamerami- ale ne, aby odčinili své hříšné skutky, raději si zde pokecají (tohle fakt nešlo přeložit – pozn.. Před léty posílali křesťany do psychiatrických ústavů a pracovních táborů, nyní je však nové státní standarty nutí ukazovat svou důvěru v náboženství.
Takže tam tak stojí, svíčky v rukou a koukají pokorně ve své dočasně převzaté svatyni . Komunisté, marxisté a celkem všichni ateisté, prochází zleva do prava, zprava doleva a nakonec jim kostelní Patriarcha, správný KGB agent přijde požehnat.
„Křesťané“, jakými jsou tito, nás skutečně nutí přát si, aby se ten pravý ježíš vrátil.
Duben 2006
Z rozhovoru s Dagensem Nyheterem, den předtím, než vyšla má kniha
Jednoho dne ty vesnice a města budou zničena a já nechci, aby jejich památka vymizela úplně. Chci zanechat záznamy na fotkách, videích a krátkých příbězích o tom, jak jsem viděla Černobyl. Jsem si jistá, že v budoucnosti lidé ocení mé snahy.
Celý život žiji v Kievě, což je 130 km jižně od Černobylu. Nebyla jsem v oblasti přítomna před katastrofou. Má první návštěva byla roku 1992 v běloruské oblasti Černobylu. Později jsem cestovala Ruskou částí a byla jsem udivena celkovou rozlohou oblasti otrávené radiací.
Naneštěstí nejsou lidské ztráty zmiňovány už vůbec. Politikou naší země bylo odstranit tuto katastrofu z pamětí. Je nemožné koupit si knihu Černobylu. Nyní vidíme videa a dokumentaci o Černobylu pouze v dubnu, 26. A tyto nám neukážou nic než nedokonalost jaderného průmyslu.
Oranžová Revoluce v Ukrajině roku 2004 nám nepřinesla žádný pokrok. Oficiálové pouze zvedli uznaný počet obětí z 31 na 56. Ukrajina nechce záviset a spoléhat na Ruský plyn a ropu a nyní vystaví více reaktorů. Náš president je pyšný, když tvrdí, že Ukrajina již exportuje elektřinu do Běloruska a Moldávie.
Toto jaro jsem navštívila různé černobylské oblasti. Viděla jsem nové mrtvé vesnice nacházející se 60-90 kilometrů západně od reaktoru. Opuštěná místa mohou být viděna až 250 kilometrů na sever od reaktoru. Lidé tyto místa opouští. Ukazuje se, že místa, které byly zasaženy radiací, nemají šanci přežít. Dříve, či později je všichni lidé opustí. Toto je nejsmutnější věc, města s tisíciletou historií nyní stojí v ruinách. To je jediná věc, kterou můžeme vidět. Nemůžeme zjistit, jaký následek má Černobyl na lidské zdraví. Všechny statistiky jsou velmi kontroverzní. Jsem si jistá, že Černobyl ovlivní jak psychiku tak fyziku těch, kteří stále žijí v kontaminovaných oblastech. Nemá to vliv na lidi žijící v jiných oblastech Ukrajiny. Rozhodnutí vybudovat další reaktory bylo přijato bez jakýchkoliv výzkumů veřejného mínění, debat, či protestů. Obyvatelé měst, kde chtějí postavit nové reaktory, se více zajímají o vyzváněčky na mobil – zřejmě jsou horlivý prodat genetickou budoucnost kolektivu za pár prací a rychlé peníze. Myslím si, že není vše zlato, co se třpytí. Nejsem protinukleární aktivistka, jsem pouze osoba, která si myslí, že je důležité poučit se z minulých chyb a proto nestavět žádné další reaktory v blízkosti populačních center.
26. dubna jsme o nehodě v elektrárně nevěděli nic. Byla jsem velmi mladá a hrála jsem si v ulicích s ostatními dětmi. Další den, v Neděli, chtěli naši rodiče navštívit naši chatu na venkově, ale nejely žádné autobusy. 1200 autobusů bylo vysláno na evakuaci lidí z Prypjatě a další stovky na evakuaci ostatních lidí z vesnic blízkých reaktoru. Toho večera bylo v televizi první oficiální oznámení, trvalo pouze 14 sekund. Můj otec je nukleární fyzik, takže další den donesl domů z práce měřák radioaktivity. Byl velký jako kufr. Další den zůstávaly hodnoty při měření radioaktivity v normálu. V tuto dobu bylo již zasaženo Švédsko, ale v Kievě bylo vše pořád v normálu. Jižní vítr nás zachránil. A potom 1. května se směr větru změnil, a toho rána jsme v našem domě naměřili 1 miliroentgen za hodinu, což je 100 krát více než normálně... Nikdy nezapomenu na výraz v obličeji mého otce – prostě vzal mě a mou sestru za ruku a posadil nás na vlak a všechny nás poslal k babičce, v bezpečné vzdálenosti od radiace.
Duben 2006
Čas je obchod
Pokud chce jednotlivý region či celá civilizace přežít, musí žít pod kontrolou, ne v nadvládě nad přírodou. Ekologové odhadují, že od stvoření světa až do 80. let používali lidé pouze obnovitelné zdroje; ze začátku 80. let jsme překročili bod, dosáhli jsme 100% přírodní síly a Zemi by trvalo 15 měsíců k celkové regeneraci toho, co bylo toho roku spotřebováno. Taková čísla mohou být nepřesná, jasně však naznačují, že jsme na cestě k bankrotu.
Podle nového programu průmyslového rozvoje Ukrajina během dalších 15 let vystaví dalších 15 reaktorů. Vzrůstající množství těchto reaktorů naznačuje, že vcházíme do epochy Nukleární Renesance, ale ne pouze zde, ale po celém světě. Atomová energie je prezentována jako řešení všech ekonomických problémů, jako zdroj ekologicky čisté energie, která nás zachrání od bankrotu. Naneštěstí nikdo nechápe, že si pouze opět půjčujeme a nyní se stáváme obětí ještě horšího lichvářství, časového obchodu. Je pouze otázkou času, kdy budeme muset splácet mnohokrát více, než by kterýkoliv půjčující chtěl.
Více o obchodu s časem
Nechte mě představit několik Obchodů s Časem. Není těžké je najít. Například sportovec beroucí steroidy. Tento sportovec si od času půjčuje fyzickou dokonalost. Nyní bude jeho zájem uspokojen ale postupem času se v životě setká s pocity slabosti a nestability.
Lidé, kteří používají u svých motorů nitro, jej nebudou používat donekonečna. Nitro motory prostě nevydrží.
Je také například možno donutit strom splodit jablka během několika dní, ale to také bude jediná dobrá úroda na tomto stromě. Později bude neplodný.
Dokonce je prý možno oddálit hladovou krizi po celém světě – hybridními semeny a chemickým farmářstvím. Půl století narušování lidských násob jídla vyprodukovalo pouze malý úspěch za příliš velkou cenu – poškození půdy, a ztráty genetické různosti. Dlouhodobý dopad na lidské zdraví je doposud neznámý, ale obezita se již stala mezinárodním bičem – grafická ukázka toho, co může udělat zasahování do genetických vlastností rostlin a měnění jejich růstových vzorců.
Někdo, kdo si jde koupit jídlo nebo léky nebo chce hlasovat pro nový zdroj energie, bude chtít vědět něco o jejich bezpečnosti. Každý by měl brát v potaz hlášku císaře Napoleona: Vše, co je nepřírodní, je nedokonalé. Nezneuctěte staré Napoleonovo pravidlo, protože vše, co je nepřírodní, není pouze nedokonalé a zdraví škodlivé, ale také velmi výhodné k produkci. Dnes současná slepá víra v pokrok se všemi zřejmými zázraky přináší jistou aroganci. Ve většině těchto zázraků nám zásah do přírodních principů za účelem krátkodobých zisků uloží vysoký dluh ke splácení v budoucnosti.
Květen 2006
O dluhu přírodě a o přírodních dluzích
Charles Dickens měl jednu velmi jednoduchou a pravdivou poznámku o zadluženosti -"Pokud má člověk roční příjem 20 liber, a utratí 19 liber, 19 šilinků a 6 pencí, bude nadšen, ale když utratí 20 liber, bude se cítit mizerně."
Se zadlužeností jednotlivců je to velmi jednoduché, s přírodou ne, protože neexistuje žádné měřítko, podle kterého bychom poznali, jak na tom se zadlužeností jsme. To je důvod, proč lidé zneužívají své "ekologické kreditní karty" a proč je příroda stále zneužívána. Avšak příznaky, jako ropné války, nás nutí ke spěchu ve stavení nových reaktorů – indikují nám, že jsme již v bodě, kdy příležitosti levné energie vyprchávají. Tyto příznaky nejsou doposud katastrofické, ale jejich důsledek je zřejmý – ukazují nám cestu k problémům.
Během 90. let experti různých odvětví uviděli zavírající se okno možnosti vytvoření našeho planetárního energetického systému soběstačným bez postižení budoucích generací Obchodem s Časem.
Polovina světových držitelů Nobelovy ceny varovali, že toto jsou poslední roky, kdy civilizace stále má prostředky a čas na pozitivní změnu, na nahození ekonomických limitů vedle přírodních limitů. Moudří lidé byli jednohlasnými v názoru, že je lepší žít život se sníženými životními standardy a spotřebou energie než nežít. Varovali, že neúspěch v nasazení příslušných měřítek je riskantní, protože civilazace může být disintegrována, protože pokud to neuděláme teď, když prosperujeme, nebudeme to schopni udělat, až se nám věci vymknou z kontroly.
Nyní, po uplynulé době moudří varují, že katastrofa se blíží. UN je složeno z patrně moudrých lidí, a mělo by se stát nástrojem stabilizace zhoršující se světové situace. Namísto toho UN sobecky slouží zájmům nukleárního monstra a jeho příbuzným patronům.
Květen 2006
Poznámka po 20. výročí
20. výročí černobylské katastrofy nám nepřineslo žádné přetrvávající řešení co s nukleárním monstrem. Byla spousta kraválu v televizi a jiných masmédiích a spousta nátlaků v tisku... Většina z toho byla však pouze divadlo sponzorované četnými organizacemi a místními nukleárními barony s žádným jiným záměrem než oklamat veřejnost.
Jediné dny, kdy toto téma získá pozornost a kdy lidé slyší o Černobylu, jsou dny výročí a to je přesně doba, kdy se informace o dění v Černobylu obvzláště mlží. Čili neexistuje žádná šance pro veřejnost, aby se dostala k samotné podstatě věcí ,a nebo aby aspoň mohla udělat nějaké závěry.
A nyní v polovině června 2006, jen o několik měsíců později, vše, co připomíná tragédii Černobylu jsou pouze nějaké videa a pár knih. Nyní je věnována tisíckrát větší pozornost světovému šampionátu ve fotbale než 20. výročí Černobylu.
Pro vládu jednoho státu je nemožné skrývat pravdu zbytku světa. A přesto zpráva OSN ze září 2005 je důkazem toho, že všechny členské vlády podporují lež o bezpečné jaderné energii a dále k ní přispívají. Skutečným problémem Černobylu je to, že lidé potřebují iluzi, aby mohli pokračovat v životu, a nikdo nechce čelit skutečnosti. Ne tady v Ukrajině, ne v Rusku, dokonce ani ne v Americe, nebo kdekoliv v Evropě. Máme různé ekonomické a politické systémy, ale chamtivost na vyšších místech je všude stejná a její dědictví řídí nás všechny.
Taktéž nemůžeme čekat žádný „průlom pravdy“ v budoucnosti. Čas zde není naším spojencem, protože díky němu zapomínáme. Rok po roku památka Černobylu šediví. Jediná cesta, jak ji zachovat, vede hudbou, uměním, a literaturou s černobylskou tématikou; Naneštěstí je současným hudebním trendem uspokojení tupých pop fanoušků, zatímco moderní umění a literatura nežije pro jinou věc než pro ochuzení kapes čtenářů atp. Většina autorů upřednostňuje vyhýbání se Černobylu a jeho důsledkům, protože chápou, že je ocenění bude čekat až po smrti nebo v příštích životech.
Každý, kdo píše pro peníze, si musí dělat reklamu v hlavních médiích, které jsou politicky korektní. Důležité světové noviny nebudou sponzorovat a trpět ani proklamovat díla spojená s Černobylem. Pravidlo sobectví.
Další šance na připomenutí Černobylu bude za pět let – při vzpomínce 25. výročí, ale to už nebude připomínáno skoro nic. Spíše bude další fotbalový pohár a reklama na levnou atomovou energii.
Červen 2006
Píseň "Černá země"
Jediná doba, kdy televize vysílá precizní a zajímavé pořady a filmy o Černobylu, je ve dnech jeho výročí, ale jen v těch kulatých jako například 10. a 20. výročí, kdy vysílali s tématikou související pořady mezi 2. a 5. hodinou ráno, přesně v době, kdy naše tradičně smýšlející většina spí.
Kvůli tomu musím být vzhůru v brzkých ranních hodinách každé výročí vyhlížejíce, jaké nové a upřímně prezentované pořady by se mohly objevit.
Na 20. výročí jsem zahlédla dobrý pořad o tvůrčí činnosti lidí, kteří žijí v kontaminované oblasti. Povídky, poezie, malby a písně těch, kteří žijí ve vesnících poblíž Černobylu.
Ten pořad ve mně zanechal silnou kovovou pachuť radioaktivity a hořkosti - žádný div, že tento pořad byl odvysílán uprostřed noci. Nejvíce za zmínku stojí oblíbená píseň jedné autistické dívky, asi 11 nebo 12 let staré, která tuto píseň pojmenovala "Černá země".
Zpívala ji v běloruském dialektu, kterému stěží rozumím, ale pocit, který ve mně zanechala, nebyl jen pro slova nebo melodii. Řekla bych, že měla auru pohanské liturgie plnou pozemské mystiky, kde můžete slyšet ozvěnu zpustošených krajů, něco z šeptaných tónů a záludného pohledu osamění. Byl to hymnus opuštění, nápěv na zahnání prokletí úsvitu v černobylských vesnicích. V jejích tónech se chvělo nové a nebezpečné ticho - pohřbívání něčeho v tichu. Tato píseň byla úplně nelidská a mohla být pouze destilátem mysli, která byla zrozena a vyvíjela se uprostřed ruin Černobylu.
Děti jsou jako víno. Vstřebávají příchuť jejich prostředí. Když kluk nebo holka sedí o samotě, se svou duší v absolutní neshodě, rok co rok, den za nocí bez naděje, že by spatřili světlo, jejich mysl začne vyhledávat nový soulad, který je zcela odlišný od ruchu v přítomnosti života. Začínají si vykopávat chodby a labyrinty hluboko v sebe samých a časem jejich představy dosáhnou šeravé barvy katakomb. Může to být uhelný důl nebo zlatý, jeden se může stát jeskynním medvědem nebo zlatokopem, taktéž zrůdou nebo lovcem zrůd - nikdy si nemůžeme být jisti..
Vyzařují tento nezvyklý dojem stejně jako potapeči, kteří se právě vrátili z hlubin. Jsou upřímní, jejich názory nejsou zbabělé, jejich slova nejsou maskou a jejich tvůrčí činnost není určena ke klamání..
Naše společnost by jim měla dát šanci k jejich vyjádření otevřeně. Místo toho většina společnosti spí, když je jejich práce ukázována. Proto by měla být ukazována během dne a v bdělosti, aby každý mohl vidět pořady a filmy sponzorované vládou, které jsou pro tento účel řízeny a placeny jaderným průmyslem.
Mé jarní publikace
V dubnu 2006 jsem se rozhodla poskytnout informace o Černobylu co možná nejvíce lidem bez přístupu na internet. Mé publikace byly představeny čtenářům v 20 různých zemích v novinách, časopisech, knihách a TV dokumentech. Byla jsem nespokojená s tím, co se stalo, mé materiály byly od základů pozměněny. Vypadá to, že mnoho lidí chce pouze fotky zdarma, nějaké informace, ale nic podrobného. Je to proto, že informace jdou lehce zmanipulovat v ekonomický, politický a mediální prospěch. Podrobnější pohled totiž přinese pravdu. Mé odborné pohledy byly vyškrtnuty z téměř všech publikací.
Červen 2006
Pototalitní konzumerismus.
V mé části světa se nový energetický program stal možným, a to díky změnám společnosti za poslední dvě desetiletí.
Když v roku 91 zkolaboval Sovětský Svaz, lidé zaplavili ulice s náboženskými a jinými protesty. Lidé zuřivě hledali pravdu. Veřejný zájem o filosofii a historii opět oživl, svoboda byla cítit na každém kroku... Lidé však stále byli chudí, černobylská rána byla stále otevřená, a ceny za neatomovou energii byly výhodné. Tato éra nyní skončila.
Ty nové tendry svobody a demokracie vymizely. Věci se nesmírně změnily. Za totalitního státu vláda skrývala pravdu před lidmi, nyní ve „svobodném státě“ lidé skrývají pravdu sami před sebou. Každý vypadá lépe a šťastněji, najeden, lépe oblečený a se střechou nad hlavou... Jakékoliv protesty jsou nyní pouze politického charakteru. Nakonec je každý oklamán tou druhou stranou.
Ti, kdo tvoří skutečná pravidla, jsou finanční skupiny, které své názory a potřeby šíří stejným způsobem, který používá obchod k prodeji svého zboží. Jejich zvolení političtí kandidáti, jako hrbáči, nám ukazují pouze své lepší stránky a tlačí tak na masy lidí. Vypadá to, že hledají pouze slabomyslné jedince, a dělají vše možné, aby toho dosáhli, a nebojí se zajít do extrémů.
Většina novin, rádií a TV stanic patří zakopaným společnostem, které prorokují, že ony jsou sídlem svobodného projevu. Ale aby byl projev kompletně pravdivý, musí být imunní od vlády, a takové lze v současnosti nalézt pouze na internetu. Staré média by byly šťastné, kdyby to umlčely všechny autory podobných stránek a mohli označit veškeré podobné zdroje za irelevantní. Naštěstí neví jak.
Výsledek takovéto politiky lze dobře vidět: studium historie je prudce odmítnuto, A nejpopulárnější filosofií se stává ta, která nám pouze poskytuje nejvíce materiálních hodnot. Mnoho lidí nyní akceptuje život s chlebem a televizí... To, co sedí našim Vůdcům“ je společnost, kde lze vybudovat jadernou elektrárnu bez jakýchkoliv debat... Adolf Hitler jednou pronesl "Jakým štěstím pro vůdce se stává lidská nepřemýšlivost!" Počernobylská šílenost to krásně ilustruje, protože lidé, kteří by raději nepřemýšleli jsou snadněji vítáni svými vůdci, jejichž síla spoléhá a ignoraci veřejnosti.
* * * * *
všechny totalitní režimy nakonec zkolabují, protože jejich ideologie je pramení v závisti a nenávisti – To jsou lidské druhotné neřesti, zatímco konzumerismus je zakořeněn hluboko v lidské přirozenosti, pramení v chamtivosti, lakomství, pýše a chtění.
Pohled na všude stejný způsob života je zarážející: neschopnost odolat zájmům velkých společností, ať v Asii, Evropě nebo Americe. Je to jako bychom byli všichni v jedné místnosti, jediným rozdílem mezi námi je to, kdo kdy vstoupil, a kterými dveřmi.
Červen 2006
Dva typy autorů
Jsou v podstatě dva typy autorů, kteří píší o Černobylu; jsou rozděleni podle jejich motivace. Někteří píší, aby udrželi památku Černobylu, ale mnohem více je těch, kteří píší proto, aby si pomocí Černobylu vydělali na živobytí.
Jedni udržují rozumné a tiché zaznamenávání událostí v chodu. A ti druzí makají v plné rychlosti senzace, a to tak, že každý autor se snaží překřičet toho druhého, protože jejich finanční výdělek z národní tragedie se přímo odvíjí od množství hluku, které okolo svých děl udělají. Švindl je v tom, že vytvářejí ozvěny putující do mlhavých dálek, které nikdo neuslyší, protože nejsou dokončeny – autor se už vrhl do dalšího lukrativního díla.
A protože jsou jejich čtení plné pečlivě vybíraných slov (aby nenaštvali systém a nešlápli jadernému průmyslu na palce), jsou snadno ohlašováni v médiích, ať už jsou pro nebo proti nukleárního smýšlení, nejsou nebezpeční, jejich akce jsou vždy založeny pouze na motivu peněz, a proto odfláknuté a nepřesné.
Jména autorů zapojených do pomalého a metodického výzkumu černobylské otázku – těch, kteří nejedou pro peníze- opěvována nejsou. A jedním z důvodů je i to, že píší detailně a dlouhodobě, což se nelíbí vysokým pánům, kteří nehodu zavinili. Jedním krásným příkladem toho je dokument "Sebevražedná mise v Černobylu"- film, kteří mnozí lidé sháněli od roku 1991. Kam zmizel a proč? Cením si také práci Ireny Zabytkové, a fotografií Igora Kostina.
Jsou možná i další, ale o nich se nedozvíme, protože všechna jejich skutečně obsažná díla byla prostě vyškrtána. A místo nich se objevují pouze hloupé populárně – komerční věci, jako je "Šifra mistra Leonarda"
Červen 2006
P.S.
Možná bych se měla rozepsat na mé myšlence o dvou typech autorů, abych vysvětlila, proč Černobyl odstrašuje většinu těchto kreativních lidí.
Jakákoliv práce o Černobylu se stala pouze humanitární, autoři se dočkají pouze mizivých odměn, ne-li žádných.
Většina autorů pracuje pouze ze dvou důvodů: buď chtějí dostat zaplaceno nebo chtějí uznání - slávu. Seneco měl jedno rčení: Sláva (uznání) následuje cena stejně jistě jako tělo slabost (omlouvám se ale ty rčení mi fakt nejdou nikdy přeložit).
Mnoho autorů pracuje pouze tehdy, když před sebou vidí nějaké ocenění. Ale Černobyl představuje přesně ten případ, kdy nezáleží na tom, kolik síly do svého díla vloží, problémy je vždy zarazí a umlčí, zatímco sláva se vždy zasekne někde pozadu, ve ztracenu.
Dnešní charita
V dubnu 2006 vyšla má kniha ve Švédsku, a já se rozhodla prodat 50-60 knih na eBay se záměrem ukázat nakladatelství N1 v Charkově (Ukrajina) úspěšnost této tématiky. Má charitativní aukce na eBay byla hned druhý den zablokována. Důvod byl čistě politický. Po zakázání mé aukce eBay udělala aukci na oranžové fotbalové míče a horská kola. Není divu, že tolik lidí hladoví a děti vybírají popelnice, když podobné charitativní aukce jsou z hnusných politických důvodů zakázány
Červen 2006
Nukleární export
Nyní je nejšťavnatějším obchodem prodej jaderných zařízení zemím třetího světa, hlavně na středním východě. Závod o budování reaktorů v Íránu, Pákistánu, Indii, Turecku a Egyptě je přímo v zuřivé rychlosti.
Avšak země, které tyto technologie exportují, a mají s nimi dlouholetou zkušenost, již dávno začaly vyvíjet daleko odlišné technologie reaktorů a vyvinuly dobrou školu vědců profesionálů, kteří udržují chod reaktorů v bezpečí. Většina exportujících zemí má také demokratickou strukturu systému, která je nezbytná pro bezpečnost reaktorů, ale většina zemí, kam jsou tyto technologie exportovány žijí na pokraji války.
Hodně zemí exportuje technologie, ale žádná neexportuje informace. Když je technologie daleko před zkušenostmi, je neštěstí na prahu. Se silničními nehodami je to to samé – statistiky ukazují, že nehody zaviní převážně nezkušení řidiči rychlou jízdou. Vždy jsem říkala – "Jestli chceš někoho zabít, kup mu rychlou motorku, ale pokud chceš okolo sebe vidět pouze mrtvé, kup jim reaktor."
Červen 2006
Zpátky ke zprávám UN
Konference sama o sobě není nic nového, byla zorganizována vládou Ukrajiny, Ruska a Běloruska, sponzorovaná penězma IAEA a byla řízena nejlepšími tradicemi Sovětského Svazu. Jedinou novinku, kterou nám přinesla, byla soudružnost ve věci prohlášení a vedení debat o černobylském problému. Nyní musí zástupci západních demokracií dělat přesně to, oč je jejich východní kolegové žádají. Musí všechno papouškovat, pokud se nechtějí dostat do otevřené konfrontace se zeměmi bývalého SSSR. Touto dobou nepotřebuje Západ více nepřátel, už tak jich má dost, a každý chápe, že pokud si rozhádá nově uskupené diktátorství a pokud bude dovoz darovaných materiálů násilně přerušen, národy západu se ocitnou na velmi, velmi úzkém provaze. Jejich průmyslový systém by zkolapsoval. Za takových podmínek by začala masová stavba reaktorů také na západě. Jejich hlavním argumentem je, že atom nám pomůže utéct před ekonomickým diktátorstvím, a že nám pomůže bojovat proti spojení zemí OPEC, atp. Avšak pravdou je to, že již nyní je jimi manipulováno a že zpívají v jednom sboru s Lukashenkem a Putinem, v úplně stejném sboru, kde jednou zpíval Stalin a Chruščov.
Kdokoliv tvrdí, že západ je více zodpovědný než jeho protilehlý post komunističtí sousedé, by se měl podívat na spodek papírů z jednání UN, hlavně na podpisy. My všichni jsme hrajeme pod jedním jménem, když jde o záležitost jaderné energie. Pokud necháme odejít UN, nezapojit je do tohoto a podobného lhaní, pak se globalizace stane úpadkem, a snížením na úroveň přemýšlení zemí třetího světa.
July, 2006
Žurnalisté
Od samého začátku až po tento den je problém Černobylu žurnalistům celkem jasný. Není jim nikdy zakázáno vstoupit do černobylské oblasti a tento lehce získaný přístup jim vnucuje chybnou myšlenku, že region je také otevřen vědcům. Problémem většiny novinářů je to, že nevidí dál než na svůj nos. Většinou věří tomu, co píší, dokonce pokud je tím nakrmí autority. Je jim dovoleno vstoupit do oblasti, protože pro systém nepředstavují reálnou hrozbu.
Díky krátkozrakosti jsou novináři neschopní napsat cokoliv podstatného. Jejich články žijí jako moskyti pouze jeden den a každý chápe, že nejžhavější novinky a titulky v novinách jsou hlučným zpěvem současných událostí. Každý reportér se snaží být právě tím, který vše rozkřikne jako první. Zveličování ve všech smyslech je asi jako v telenovelách. Rozepisují se o každé nepodstatné věci a nikdo si jich jako spodiny nevšímá. Gólem je křičet hlasitě než jejich kolegové, a čtenáři se stanou hluchými vůči podstatným věcem, které mohou také zaznít.
Důvodem, proč bitvu o Černobyl prohráváme, je to, že novináři a TV reportéři jsou ti, kteří mají šanci říct pravdu, zatímco psaní do knih a časopisů nemá žádný dlouhodobý dopad. Je to jako psaní do písku, kdy veškeré nové zprávy smažou staré poučení.
Kvalitní zprávy máte spíše šanci najít v místních televizích a novinách. Musí mezi sebou tvrdě bojovat. Točí se kolem všeho a nemají stanovené limity, jako je mají hlavní média.
Světově největší mediální agentury jsou více zdrženlivé a prohlašují se býti profesionály, ale jediným důvodem, proč se straní, je, že nemusí soutěžit. Jsou placeny státem a výdělek není jejich cílem
stačí jim jen malá, možná žádná reklama v televizi a mohou vydávat své noviny téměř zadarmo. To, co produkují, nemusí být ziskové, pouze tím musí „nakrmit“ stát. Říká se, že jsme to, co jíme, a proto jsme my jejich cílem a zároveň konečným produktem.
Milióny, možná miliardy nyní věří, že jsou v bezpečí a přitom se mohou stát krmivem pro nejbližší nukleární výzkumné středisko.
Srpen, 2006
************
Lidé, kteří žijí a pracují v jedné části černobylské oblasti, nemají ani ponětí, co se děje v jiné. Státní činitelé v Pripyati neví, co se děje v Bělorusku, úředníci v Bělorusku zase nemají ponětí, jak se věci mají v Rusku atd. Tímto způsobem se jeví Černobyl jako tmavá a neprozkoumaná jeskyně, kterou mohou navštívit jenom žurnalisté. V jejich reportážích nacházíme především pouze to, co chtějí sami ukázat. Naproti tomu metodická práce myslitele, který uchopí vše podstatné, je jako širá krajina. Vidíme celek, a jak všechno na sobě závisí. Novinář své prohledávání provádí jen úzkým obzorem, který mu poskytuje prostupující kužel matného světla, a nachází jen kousíčky toho, na co se soustředí, zatímco prvotřídní myslitel zapálí tisíce lamp, které prosvětlí celou jeskyni. Do Černobylu nemají přístup opravdoví výzkumníci, protože ve skutečnosti nikdo nechce světlo v této jeskyni.
Kapitáni, krysy a cestující první třídy
Nukleární reaktor v Černobylu explodoval v 1:23 ráno. První, kteří utekli, byli rodinní příslušníci šéfů strany. Jejich letadla odlétala už v 6 ráno, jen několik hodin po explozi. Zbytek obyvatel se o nehodě dozvěděl až za několik dní.
Říká se, že první opustí potápějící se loď krysy. Černobyl ukazuje, že to nemusí být pravda, Protože během nehody se stejně jako během potopení Titaniku z lodi dostali nejdříve cestující první třídy.
Srpen 2006
******************
Černobylská politika je perfektní možností, jak zrentgenovat náš život: odhaluje veškeré pokrytectví světa, jeho falešnost, chamtivost, a celkovou povrchnost lidských vztahů.
Podívejme se na konferenci UN, kde členové vypadají tak významně a velkoryse. Podívejme se na všechny ty moudré, učené profesory vědy a medicíny. Všimněme si, jak vládní představitelé přijímají jejich návrhy, a jak důrazně tleskají rukama... Ale ve skutečnosti všichni z nich spí a tleskají pouze tehdy, když vidí, že tleskají i lidé kolem něj – řetězová reakce ochablých mozků. Jsou tam pouze dva nebo tři lidé, kteří konferenci sledují a ti fungují jako budík pro spící lidi a zaručují nejhlasitější potlesk nejhloupějšímu přednášejícímu.
Podívejte se, jak během Černobylské památky, postupuje dav státníků pomalu se svíčkami v rukou, jak melancholicky to vypadá! Podívejte se na tu nekonečnou řadu drahých aut! Ale podívejte se do jejich očí – všechny jsou prázdné, jsou to pouze obleky, které chodí, aby připomněly své vlastní oběti. Jaký příkladný obrázek povrchnosti a pokrytectví! Jednou perfektní ukázkou černobylského odkazu je desolace lidských duší. Triumf idiotismu.
August, 2006
|