Ak ľudia poznajú Černobyľ, tak by sa mali zamyslieť nad hrozbou nukleárnych bômb. Extrémne nebezpečenstvo nukleárnej kontaminácie je v súčasnosti malé, ak sa zameriame na jadrové elektrárne, alebo na výrobu jadrových zbraní. Náš svet ešte nedorástol na zničenie atómových reaktorov. Zničenie nukleárneho vybavenia v Iráne, s cieľom urobiť svet "bezpečnejším" je nezmysel – oxymoron podobný ako "svätá vojna" alebo "boj za mier".

Pozrime sa retrospektívne na polovičnú životnosť niektorých rádioaktívnych materiálov, ako keby sme žili v minulosti. Môžeme vidieť, ako by nukleárne materiály ovplyvnili históriu ľudstva. Polovičná životnosť Amerícia je 458 rokov, a keby sme pokryli našu planétu touto kontamináciou, tak sa pokojne môžeme vrátiť do čias Shakespeare-a. Kontaminácia Plutóniom by zamorila našu Zem na 24 400 rokov, a keby sme pokryli našu planétu touto kontamináciou, tak by sme sa mohli vrátiť do doby, keď žili mamuty. Neptúnium-237 má neuveriteľne dlhú polovičnú životnosť – až 2 milióny rokov, a keby sme pokryli našu planétu touto kontamináciou, sme znovu opicami.

Kontrastne, polovičná životnosť určitej služby pre daného politika môže byť meraná obyčajne v mesiacoch, ale viacerí z nich nevidia žiaden problém existujúci v dĺžke tejto časovej periódy. Dovoľte mi povedať, aké nízke a mizerné sú ambície niektorých našich politikov: Ak by Rimania vynašli jadrovú silu, a potom by niekto chcel zbombardovať ich jadrové reaktory, táto krajina by stále obsahovala následky rádioaktivity, a o 2000 rokov neskôr by museli milície dozorovať na toto nukleárne smetisko.

Marec, 2007

Optimistická zpráva

Tyhle dny pracuji na na překladu materialů z mích stránek v Evropských jazicích. Překlady začali v Lednu 2006 a už v Dubnu 2007 bylo přeloženo více než 800 stran. Tohle je důležité, protože Černobil je nikdy neuzdravené zranění, opravdová Achilova pata nukleárního monstra. Jsem si jistá, že naše snaha nebude k ničemu.

Co se týče nukleárních nehod, kdykoliv se nějaká tragická nehoda oběví, stává se notorickou a získáva potlesk z rukou úredníku. Neměli by jsme zoufat, ale uvědomit si, že oni z nukleárního průmyslu žijí. Proč by chtěli aby byla celá pravda známa? Veřejná znalost a akceptace pravdy znamena pro ně ztrátu práce. Oni a jejich nukleární vojenský komplex má silné konekce s polityky. Politici vlastní média a mají všechny peníze světa, protože to jsou peníze daňových poplatníků, které lejí do nukleárního průmyslu. S takovou hloubkou možností mohou ustát další dva, nebo dokonce tři události jako byl Černobil v současnosti, ale nemohou zničit minulost. Je to nemožné. Budou prohrávat a vyhrávat, protože na naši straně je nevyčerpatelná tendence času opravit znalostí a úsudek. Minulost má důvod na svoji straně a jestli ten důvod nebude uznán, vrátí se si to vyžádat. Minulost je jako revenant, který když se opomene, tak se vrátí zpět a straší. Jedinou nevyhnutelnou cestou jak se od toho odělit je ne to opomenout, ale akceptovat jeji přítomnost a žít stím.

Dosažení zprávného úsudku může být dlouhotrvající proces. Většinou to zabere i několik generací, než většina společnosti pozná shodu pravdy, ktrou ti s čistou vizí zaznamenali již s prvním zábleskem. Jak dlouho tohle zbere s Černobilem záleží na nás-lidech, keří už vědí opravdový stav věcí a jsou připraveni informovat ostatní. Délka tohoto období také záleží na těžkosti věci .Všude přítomná radiace je schválně udělána matoucí, ale Černobilská fakta sama o sobě jsou výmluvou pravdy. Nikdo nemuže držet nehody takových rozměrů utajené navždy, ani všemocný nukleární průmysl. Vládní úredníci vždý zakryjí průmyslové nehody, ale ani úredníci, ani průmysl neopravý znalosti. To my - obyčejní lidé kteří dělají hystorii správnou.

Jsme v bodě kdy oběv je nevyhnutelný. Pravidla lži a klamu - potpořeny úspechem a hnány slepím přesvědčením kvádrových hlav, kteří je propagovaly, tomu všemu bude konec. Absurdita všech úrednických zpráv o Černobilu dosahla takových rozměrů, že pravda musí být tak jasná i tomu nejhloupějšímu oku. Můžeme je tedy nechat pokračovat. V tuhle chvíli čím divočejší jsou jejich prohlášení, tím lépe a lehce pro nás, je tlačit kolem a tlačit je ven........

Duben, 2007

*******************

Během studené války, v tomto nebezpečném období mohl Černobyl vypadat jako děcká prskavka. Akademik Andrej Sakharov se opovážil kritizovat Sovětský nukleární program. Výsledkem bylo následné zatčení, výslechy, veřejné zostudění. Sakarov věřil, že reaktory mohou být bezpečné, kdyby byly postavené v podzemí.

Akademik Legasov, který snil o "Institutu Bezpečných Technologií" byl udělán obětním beránkem. Byl diagnózován rakovinou, kterou obdržel v Černobylu, ale systém ho dohnal k opuštění života dokonce dříve. Zpáchal sebevraždu na druhé výročí Černobylu.

Novináři označili Doktora Gordona Mac Leada přezdívkou Panikář, potom co dokázal, že nehoda Na Three-Mile Island přinesla zavinila úmrtnost důchodců.

Vemte jakou koliv zemi v jaký koliv čas a uvidíte, že příběh je stejný. Jestli mluvíme o Didier Angeru zatčeném ve Francii za organizování nukleárního protestu v šedesátých letech, nebo Youri Bandazhevském z Běloruska, který studoval genetické mutace v Černobylu a byl odsouzen k pěti letům vězení po tom, co jeho výsledky byly zveřejněny v roce 1996. Jestli mluvíme o vraždě Karen Silkwoodové v USA, nebo vraždě Hildy Murrellové, expertky na nukleární odpad v UK.......příběh je vždy stejný. Pouze místo a čas se lyší.

Stále si přeji, kdyby někdo vypracoval studii tragické historie všech, kdo před tím a potom vyhlásili světu nebezpečí nukleární síly. Odsoudila bych ten ošuntělý způsob jakým tihle vědci a badatelé z nejpyšnějších posedlostí různých zemí, byli zacházeni. Taková historie by mohla říct o mučednictví každého, kdo se nechtěl smířit s půl pravdou. Těch, kdo byli hnáni instinktem naši běžné potřeby sebezáchrany. Těch, kdo chtěli najít úplnou pravdu. Těch, kdo dělali neocenitelnou službu lidskosti a použili všechny jejich talenty a sílu varovat lidi o nukleárním nebezpečí, kterému čelili.

Taková historie by nám mohla ukázat jak byly vězněni a trýzněni k smrti, jak pracovali bez uznání, bez sympatie, bez následovníků. Jak ztrácely své zaměstnání a žili v chudobě a strachu, zatímco peníze, čest a sláva byla ukradena těmi, kteří si to nezasloužili. Dozvěděli bychom se, jak se plížili skrze prohlídky, aby vynesli fotografie a odhalili skutečnost. Jak vyšetřili co je pravdou a ne to, co se jen hodí všemocnému industryálnímu/vojenskému komplexu. Jak většinou pracovali bez naděje, že jejich práce bude vůbec někdy publikována. Jejich osud byl jako ten Esauův, který lovil srnce pro otce, zatímco byl okrádán o požehnání Jakobem.... Tihle lidé jsou majáky lidskosti a bez nich lidská rasa mohla zaniknout v atomovém kouři a nekonečném moří obrovských chyb. Jsou solí světa, ovocem stromu, který, jak Ježíš řekl, bude pokácen a spálen pokud nebude dávat dobré ovoce.

Práce každé takové osoby, jako by to byla posvátná podstata její, nebo jeho života a jejich záměr ukládat to pro nešťastné potomky, kteří po zdědění téhle zničené země se štosy radioaktivního odpadu, nebudou chtít vědět nic jiného, než jak se to stalo a jak to začalo.

Duben, 2007

Nešťastní potomci

Porozumět, proč potomci budou tak něšťastní, nuceně vyčištění od odpaku civilizace. Pojďme věštit směr kam nás naše dnešní kroky vedou. Příběh naši civilizace, je bříběh pasáka vepřů, který zničil majetky jeho otce prasaty tohoto světa a který znehodnotil svoje dědictví zlími bestyjemi a korporativními monstry. Budoucnost naší civilizace je tak předvídatelná, jako budoucnost alkoholika, který není veden volnou vůlí, ale místo toho je táhnut řetězi potřeby a nezbytnosti.

Do roku 1980, jsme mohli být srovnáváni v respektu s způsobem, jakým jsme využívaly zdroje- naší vitální energii lidem, kteří žili v zájmu jejich peněz: co dnes utratili, měli zase druhý den. Ale od 80 tých let je naše pozice jako pozice investora, který začne utvrzovat k jejich kapitálu. Dosáhly jsme sta procent ve využívání roční přírodní výroby.

Za prvé, jsme s těží rozpoznali nějaký rozdíl, jak větší část našich výdajů zakrívá zájem o přírodní bezpečnost a pokud je deficit malý tak nás to nezajímá. Ale když se deficit začne zvětšovat, naše přírodní bohactví začne tát jako ledovce. Tempo je exponenciální, ale většina lidí se neprobrala do faktu, že tohle je vážnější každým dnem.

A jak opilecká párty pokračuje, naše pozice se stává méně a méně bezpečnější. Už se cítíme růst chudší a chudší, zatímco stále neumíme předvídat, že výpusť k našim zdrojům musí brzy přijít ke katastrofálnímu konci. Nikdo se neopovažuje párty zastavit, i když náš pád z bohactví do chudoby se stává každým dnem rychlejší. Jako pád tělesa ve vesmíru- do té doby už nebudeme mít vůbec nic. Až tahle párty jednou skončí, vše co zbyde bude zničená zem a velká sociální opice.

Naši nešťastní potomci, kteří zdědí takovou zem se pravděpodobně přetvoří na lovce- shromažděče. Budou žít v oddělených komunitách a kruté nesnázi. Budou muset zápasit a přizpůsobit se nové realitě nedostatku. Jako v mnoha směrech poslední přežívajíci, kteří stále žijí v Černobylu. Jsou nešťastní a jako všichni nešťastni mají pouze dobrou filozofii, jako náhradu za ztrátu dobrého života.

*******************

Tohle Jaro trh zplodil jako- Černobylskou počítačovou hru nazvanou S.T.A.L.K.E.R.: (Stín Černobylu) Je to populární hra a obdržela dobrou publicitu skrze debatu o moudrosti otočit scénu neštěstí do počítačové hry. Já sama nemám názor na hru, ale mám velikou starost o systematickou cestu, kudy naše věda, obchod a politický systém hledá : 1.Jak nás držet v tomhle zjednodušeném, skrze umělém, vhodně vykonstruovaném a vhodně zfalšovaném světě video her.2 Jak popřít veškeré následky selhání a lidského neštěstí.

Pro co chtějí usilovat s jejich veškerou silou, která je univerzální štestí stáda, které může najít radost života pouze ve snaze zfalešnit jeho obraz, s bezpečností, bez rizika, pohodlnější a lehčí život pro každého. Milióny teď pronásledují Černobylská monstra na svých počítačích, bez tušení, že opravdové monstrum se skrývá za touhle scenérií a tohle monstrum může začít pronásledovat každého kdykoliv v reálném životě.

Květen 2007

Atomový Středověk

V Květnu 2007 jsem vydala svou knihu "Atomový Středověk" Titul knihy plyne z mého přesvědčení, že žijeme v časech podobných Středověku v Evropě. Po tom co barbaři dobyli Řím, několik století zmizelo z lidského kalendáře. Kostel se stal nejvyšší autoritou, tvořivost byla potlačena a mysle lidí otrávena pitím a náboženstvím.

Bytí pod železnou diktaturou korporací jako dnes, Evropa je zaplavena migrujícími cizinci a mysle lidí jsou tráveny všemi druhy nových "narkotik"- ideologie,náboženství a biochemie.

Opravdu věřím, že v časech tak zvaných Temných, bude myšlen i ten náš- Atomový Středověk a historickým znamením Černobylu je sarkofág, který představuje první náhrobek téhle epochy. Zůstane radioaktivní na dalších 100,000 let a zaručeně to přežije všechny další znamení našeho času.

Jistě, většina lidí nezdílí tento názor, protože věří, že žijí v pokrokových časech. Ale před sedmi sty lety nikdo, kdo žil jak mi dnes říkáme v Středověku, nemyslel, že v něm žije. Ve Středověku si lidé mysleli, že žijí v moderích časech a věřili v lidský pokrok jako věří lidé dnes.

Nukleární Globalizace

Dnes více a více zemí světa začínají stavět nukleární reaktory, opuštějí nebo odstavují staré atomové elektrárny a otvírají diskuze na stavbu nových. Atomová Renesance nenchává pochyb, že východní a západní civilizované světy teď vstupují do nových "Temných Časů" s "výrou založeným myšlením", závisící na bezhlavé, zlé, temné propagaci a nesmyslném systému.

Případáme si se vzdalující pryč od odůvodněného kritického myšlení, tvrdé práce a kreativní inovace. Na místo toho, se přibližujeme k ultra-sobeckosti, nic nedělání, bezhlavému konzumerizmu k našim vůdcům, kontrolovaných mocnými a nenasytnými korporacemi. Rychle se blížíme k falešnému druhu demokracie, který je vážně korporačně kontrolovaný, vojenský fašizmus. Tenhle proces je globální.

Stavba atomových elektráren je jako na povel. Atomová síla je invazí na naší planetu stejně tak lehce jako Hitler napadl Evropu, se potkává s malým odporem tu a tam. To je dobrá ilustrece toho, co je globalizace v realitě. Globalizace kultůr, kde se rozdílné rasy a národy mýchají dohromady, je další znak Nového Středověku.

Nedovolte korporační média vás uvést v omyl a nechat vás uvěřit, že globalizace vnitřně národy obohatí. Založený pouze na ekonomických zájmech, globalizace může pouze přinést dividenty korporacím. To ulehčí proniknout trhy a sestavit zkorumpované konsortium. Na začátku mohou pozvednout nějakou ekonomiku, ale pro život společností a jejich kultůr je to snížení a na dlouhém běhu to bude katastrofa.

Pro kultůry globalizace, je jako postřik pro rostliny. Zabije to téměř vše, pouze jeden typ zanechá - připravené, dřevohlavé konzumenty, kteří nemají zvláštní názor nebo znamení je odlišit. Jsou jako hromadně produkované zboží, všichni stejní, zbavení možnosti myslet, soudit-barbaři!. Barbaři digitálního věku. Čí agena je to sledovat tlelevizi, hraní video her, uctívání sportu a filmových hvězd.

Globalizace rozděluje vnitřní chudobu ve stejném měřítku v jakým distribujuje venkovní bohactví. Když jsou lidé pasivní jako teď, tak nás globalizce stahne dolů a udělá nás průměrnými a poníží sociální a morální hodnoty. Vulgárnost se rozšíří všude kolem. Je snadné být levný a adoptovat jeden druhého nedostatky, než adoptovat hodnoty.

Zatímco příroda utvořila veliký rozdíl mezi rasami a národy, globalizace je přehlíží a maže. Jako zmíchané barvy strácí jejich lesk, tak oboustranné začlenění nás nutí z důvodu harmonie se zcvrknout, nebo dokonce proměnit náš tvar dohromady. Tahle potřeba aktu sebezapření, nás okrádá o národní identitu, jako každá identická skupina nebo národ zastaví pět šestin jejich sama, v příkazu být jako ostatní.

Půjdu dál a řeknu , že globalizace nezbytně zahrnuje jako první pravidlo, její existenci dvojí přizpůsobení a omezení k části jejích členů. Tohle znamená, že čím je konglomerát větší a čím více národů je začleněno, tím více bude tón mdlejší a nižší v jeho hodnotách. Na konec země, které se staly vnitřně chudými se staly též chudými na venek a vše zkolabuje jako předešlý Sovětský Svaz. Nazývám náš čas "Atomový Středověk", protože mnoho jeho prvků připomína začátek prvního Středověku. Proces kolapsu států je pararela k univerzálnímu sjednocování. Tady začal proces konsolidace, podobný procesu konsolidace během časů císaře Diokletaina a těch kdo ho následovali.

V mé části světa čístě vidím začátek nového feudalizmu. Množství odtržených republik za dvě dekády žití bez jakého koliv monteárního systému, nebo jiných atributů státu, jsou vedeny ambiciózními feudálními lordy. Každý z nich usiluje na povýšení do pozice nukleárního barona.

Dnes jsou enormní transmigrace a přesuny člověčí masy. Tam vzniká nový chaos s polu se všemi lidmi. Jak barbarizmus pokračuje, rychle dobývá zemi všude. Počet opravdových profesionálů a svědomitých specialistů konstatně upadá. Otázka, kterou se chci zeptat je, "Kdo bude hlídat vysoký level odpadu a kdo se postará o atomové prostředky, když automatické systémy selžou a politici se vymknou z ruky?

Jestli tenhle proces bude pokračovat v rychlosti jako dnes, tak brzy tu nebudou specialisti, pouze vírící masy skoro-divochů, kteří budou jak na místech civilní služby, tak na místech vysoce technologických instalací. Co nás očekává, je nový barbarizmus. Ne ten v lesích a polích jako v Římě, ale uprostřed neo-pekla války a nukleárních reaktorů.

Duševní kultůra těchto dnů, jako ve Středověku, zažívá její katakombovou epochu. Dnes nežije na stránkách novin a magazínů, ne ani v halách univerzit nebo kostelů. Opravdová duševní kultůra se šírí v podzemí a teď žije ve virtuálních jeskyních, chodbách a labyrintech intrnetových stránek.

Moje kniha pramení s těchto katakomb, kde odráží barvu našeho hromadného sociálního soumraku. Není to sedativum ani nehledá obvinění. Raději zamýšlým být zaseta jako semínko divoké květiny, mezi koukolem technologie.

**************************

Oficiálně Atomový středověk začal na 7. Května 1945 s prvním Americkým atomovým pokusem nazvaný Trinity. Od té doby, obstarávání jaderných zbraní začala být prioritou mnoha zemí. Protože žijeme ve světě, kde stát má tolik práva, kolik má moci a civilní nukleární programy, jsou pod speciální ochranou vládního vojenského komplexu. Nikoho nezajímá, že každá atomová elektrárna stála milióny dolrů, liber nebo rublů více než se plánovalo a že jejich výstavba trvala o několik let déle.

Je dokonce ignorováno, že na konci toho všeho továrny vyprodukovaly pouze trochu z totálních požadavků jejich hostitelských zemí. Vlastně politici a armáda by se bez toho mohla klidně obejít. Taková technická selhání nejou problémem, konec konců atomový průmysl není o elektřině, ale o moci.

Atomová Renesance

Z mých nedávných místních novin: "Evropa zaujala postavení k započetí nového nukleárního věku, ustoupení od dvou politických dekád zaměřených na opuštění atomové síly jako zdroj elektřiny po Černobylském neštěstí v roce 1986....Finsko buduje největší atomovou továrnu, která zahájí provoz v foce 2010. Švédsko, Norsko a Itálie, také upustilo od plánů vyřadit staré atomové elektrárny a otevřelo diskuzy na projektování nových. Švýcarsko pozvedlo moratorium na nové továrny. Polsko v Únoru odsouhlasilo zpolupráci na výstavbě atomové elektrárny v Litvě. Bělorusko začíná práce příští rok na atomové elektrárně, která by měla vyrábět elektřinu v roce 2014. Rusko začalo přestavovat staré atomové ponorky a další válečné lodě na plovoucí atomové elektrárny. atak podobně".

Je jasné, že 20 let nukleární ukolébavky začnuté Černobylským neštěstím pomalu končí. Nabírající veliký obrat díky výsokým cenám nafty a přírodních plynů, plus obava o slabé důvěryhodnosti dodávek fosilních paliv z Ruska.

Ale nejvíce z toho je obava o globální oteplování, které je jako globální Černobyl zpomaleně. Tání nabírá rychlosti, polární ledové čepice a ledovce tají. Nápad ochladit zemi nukleárními reaktory, byl předložen někým, kdo tvrdí, že atomové reaktory jsou dobrou náhradou za fosilní palivo, které zapřičiňuje globální oteplování. Druzí říkají, že stavba více reaktorů nás dovede k roztání mnohem rychleji.

Alternativní řešení, jako větrné elektrárny a solární zdroje, stále nejsou moc populární, protože generují málo peněz a ještě méně politické moci. Zatímco máme opravdu málo času se objektyvně podívat na čisté,větrné a sluneční volby. Jestli v blízké budoucnosti se alternativní řešení nerozvinou, pak budeme mít volbu pouze mezy zvýšeným využitím atomu a fosilních paliv....život bude pokračovat více méně v násilné oscilaci mezy dvoumi extrémi, dvěmi cestami, jedna vedoucí do Černobylu a druhá do Atlantysu.

V hodnotě, v jaké se budeme snažit dostat od jedné budoucnosti, tím blíže budeme té druhé. Po nukleárních pohromách, kdy teror radiace převáží všechny ostatní terory- bolest bude pouze jen jednou standartní cestou, kerou budeme řídit naše kroky- tak zavřeme atomové elektrárny, ale jak jednou nukleární bolest odezní pak hrozba hurykánů a povodní bude vypadat ještě hrůzněji. Tak snad ještě jednou znovu otevřeme atomové alektrárny a když zdravá řešení nebudou nalezana tak se budeme motat v tomto zlém kruhu dokud všicni z nás neskončíme na radioaktivní skládce.

Je čas pro lidstvo se probudit a zbavit se toho bezstarostného přístupu. Čas rozpoznat, že klidný a bezmračný život 90.let, už s námi dávno není. Tenhle ráj, který jsme prohrály. Dnes zájmem lidstva zůstat na živu, přerůstá přes zájem života přírody. Konflikt roste a je opravdu čas rozumět, že jestli budeme pokračovat tlačit přírodu, tak naše výtězství bude strohá hodinka bohadší o minutu né více. Příroda se vrátí a tvrdým a připraveným způsobem nás naučí, že jsme opravdu ničeho nedosáhli a že vše na světě je v jeji moci. Bude si nárokovat nenapadnutelným způsobem s dvojitou i trojitou silou nová teritória, naše domy, obchody, vše co jsme kdy vlastnili a potom, když už bude příliš pozdě, nakonec všichni porozumí, že jsme byli vedeni klamem a žily podle falešných zásad a že jedinou cestou člověka přežít, je žít v harmonii s přírodou, ne v konfrontaci s univerzálně adoptovanou, pozitivní filozofii. Chyba rozeznat tuhle pravdu- chyba promovaná optimistickými nápady- to je zdroj všech našich potíží.

Červenec, 2007

(Vysvìtlivka 1: Pozitvní filozofie (pozitivizmus) je filozofická vìdní nauka, která uèí, že je nejlepší zdùrazòovat pozitiva a ne zklamání, která jsou obèasnou souèástí života, že svìt má být dobyt, že pouze ti co nenabudou, jsou ti co nejsou dost chytøí na to, se pøeklenout pøes obtížnosti, které jim leží v cestì... V kontrastu, Upanišadé( tøída Vedických pojednání, které se ze široka zabívá s filozofickými problémy) a Bible uèí, že smutek je jediny slib, který život drží a žal jediná vìc, kterou èlovìk opravdu vlastní..... Kapitalizmus and socializmus, byli infikovány v tomto duchu. Hlavní nauka komunistù, zvaná „dialektický materializmus“, byla z pozivitivizmu, jehož vzorec zmìny v historyi osvícené socialistické spoleènosti, tkvìl v nezvratných zmìnách pouze v jednom smìru a ten smìr smìøoval ke zlepšení. V souladu s tímto uèením, nehody jako Èernobyl by se nemohly stát. Bylo by to nemožné. Ale potom, kdy se to vážnì stalo, se tato filozofie zøítila. Èernobyl podboural celé základy sovìtské ideologye. Systém nemohl reagovat, protože pozitivizmus nebyl stejnì vìdnì myšlený, dùvodovì založený kritický pozitivizmus, jak to bylo na zaèátku 20. Století. V tomto bodì, uèení degradovalo do neohrabané a bezhlavé ideologické párty. Pøestože oni nikdy neuznaly katastrofu, systém dialektického materializmu už nemohl dále existovat. Doufala jsem, že Èernobyl bude posledním høebíèkem do rakve sovìtského pozitivizmu, ale to nebyl ten pøípad. Fantomové neumírají, tak dialektický materializmus je dnes pøetváøen do nové formy korporativního pozitivizmu. Jako hurikán, který zasáhne polostrov je vìtšinou rozmaøilý, tak je i iluze, když potká problémy reality, je znetvoøená a deformovaná, ale v chování hurykánu, fantom odezní a pochvilce nabere novou sílu a pokraèuje v jeho cestì.....) Èervenec, 2007

Rozhovor s “ Wirtschaftswetter” internet magazínem

Otázky pro Elenu:

Eleno – kde jste byla 26.Dubna 1986? A co se přihodilo vám a vaší rodině toho dne?

Ten den jsem nebyla jiná než ostatní, hráli jsme si v ulicích, vál jížní vítr, tak že radiace v Kijevě nebyla vysoká. Když se radioaktivita začala zvyšovat, můj otec poslal mne a mou sestru pryč, posadil nás na vlak bez jízdenek. Panika už začala, vlak byl plný dětí. Můj otec říkal, že hladina radiace v Kijevě byla v těchto dnech přes 1 milliroentgen za hodinu na úrovni očí a 20-50 milliroentgen u země.

Dnes můžeme najít tak vysokou radiaci pouze na radioaktivních pohřebištích Černobylu.

Většina Kijevanů utekla k příbuzným a zůstala tam až do půlky Května 1986, pak školy, univerzity, továrny a ostatní úřady začaly vyžadovat své zaměstnance a studenty zpět. Neměli jsme jinou šanci, museli jsme se vrátit do radioaktovního Kijeva.

Kde jsou lidé z Černobylu dnes?

Lidé byli přemýstěni a žijí teď v jiných městech a vesnicích na Ukrajině- většina v Kijevě. Přesidlování bylo pro ně velice bolestivé. Je to jako transplantace končetiny, nebo přesazení stromu, kde se většinou nepovede zakořenit, když je prostředí odlyšné.

Většina evakuovaných žila na venkově a tady je veliký rozdíl mezy životem ve městě a tomu na venkově. Vysvětlím vám pár zásadních problémů.

Jazyk – Ve městech lidé hovoří Rusky, na vesnicích Ukrajinsky. Tohle je hlavní bariéra.

Tempo – je na vesnici statické, ve městech dynamické.

Pohled na svět – ve vsích je odvozen od přírodních znalostí, je organický, zatímco ve městech je předurčený technikou, uměním, inklinující být mechanický a pragmatický.

Postoj, přístup - na vesnicích organický, pramení a splétá se s kultem předků a je nemožný bez posvátných tradic. Život ve městě je pro-civilizační je to odhodlání vládnout celosvětové moci, začínajíci s masivním předěláním povrchu zemského. Město je mezinárodní podle přírody, zatímco vesnice je podnárodní.

Ale co zasáhlo vesničany nejhlouběji, byla spirituální deprivace po jejich přemístění. Život na vsi je věříci podle přírody a tímto se lyší od života ve městě, který je bez víry. Venkovská duše je ta co byla jemě ovlivněna Křesťanským obdobým v historii. Září skrze vše paprsky Křesťanského slunce. Ve městě tyto paprsky už byly dlouho uhašené šokujícími praktikami bezbožné civilizace.

Z tohot důvodu mnoho evakuovaných zemřelo na stesk po domovu, pití, zoufalství, zatímco druzí se vrátili do svých domovů a zemřeli na radiaci. Ti co byli mladí a silní se usadit na jiných místech tu teď žijí s námi.

Co se stane s reaktorem v budoucnosti? Už to nebude nikdy bezpečné, bude?

Nemohu předpovědět co se s reaktorem stane. Bylo pár pokusů o odstartování stavby nového sarkofágu, ale nepovedlo se to. Jak já vím jak dlouho zůstane politika a ekonomika na Ukrajině nestálá, nikdo nebude investovat multi bilióny dolarů do takového projektu.

Říká se, že je teď mnohem bezpečnější cestovat na příč zónou Černobylu, je to pravda? Co radioaktivita v půdě? Budou vůbec lidé schopni tam znovu žít?

Cestování je teď mnohem bezpečnějš, ale žít tam je stále nemožné. Příroda zemi jednou uzdraví a doufám, že se tam lide zase někdy na některá místa vrátí.

Eleno – na vašich stránkách publikujete mnoho fotek, informací, úlomky z deníků a vaše myšlenky. Co to je co vlastně hledáte? Co vás nutí chodit zpět znovu a znovu?

Jsem si jistá, že je mnoho lidí na světě co by mohli dělat tuto práci, ale ne všichni maji peníze sem cestovat a ne všichni se domluví a nevědí jak dostat povolení na prohlídku Černobylu, nebo jak obejít stanoviště ostrahy. Já to vím, protože jsem místní. Černobyl je v mém sousedství a starání se o tuto práci je pro mne lehčí, než pro lidi, kteří žijí daleko odsud. Černobyl je take součástí mého života a cítím, že mam jistou nutnost o něm povědět.

Tak doufám, že jednoho dne až zpravím motorku, tak budu v příběhu pokračovat.

Očem přemýšlíte, když překročíte pomyslnou hranici Zemi Vlků?

Pomyslná hranice Země Vlků je pro mě most nějakých 60 km na západ od reaktoru. Je tam mrtvá vesnice Bobyor (Beaver), která se rozkládala podél zátoky. Tohle místo je velice krásné a když stojím na mostě, tak cítím jako bych ztratila jaký si smysl pro realitu, kerý je vlastně smysl přítomnosti času.

Obyčejně lidé cítí jako by se čas v Černobylu zastavil. To protože v čase vše plyne a odchází zatímco v Černobylu se nic nemění. V lidském životě nějakých 10 nebo 15 let je pořádný kus času, něco se změní nebo odehrává, ale v Černobylu nic neodchází za stejný čas. Připadá mi to jako bych stála na nějakém mostě do věčnosti a stála jsem tam po 1000 let a stále viděla ten stejný obrázek a měla stejné myšlenky o marnivosti naší existence, a prchlivosti lidského věku, který je jenom okamžik v dekádě izotopů, které se pomalu a nepostřehnutelně pohybují od jednoho elementu k druhému.

Cítím na tomto mostě jako bych byla mezy dvoumi světy. Jeden, ten náš, nechávám za sebou- svět civilizace, kde nekonečný neklid a pomíjivost přechází každý nynější moment režimu lidské existence, kde je Černobyl zapomenut, protože většina lidí nejsou nic než stělesnění nynějších impulzů a pro ně co bylo neexistuje.

Když překračuji tu imagnární hranici myslím na to, že svět, který nechávám za sebou je čistě fizický, chvíli na to v kračuji do metafizického s ulicemi bez chodců, obchody bez prodavačů a kostely bez otců. Stejně tak v neby, stejně tak v království Cézara, to je teď říše pluta, kde vše- minulost, přítomnost a budoucnost plyne dohromady a existuje v jednom režimu.

Taky si myslím o životě, který se jednou zkvétal v Černobylu, o normalním lidském životu, kde někteří lidé budovaly kariéry, druzí bojovali s větrnými mlýny. Život, kde někteří kopou bouřkové sklepy, zatímco druzí vzdušné hrady. Život, kde někteří zasejí, ale nikdy nesklidí, druzí sklízejí i když nezaseli.....teď všechny jejich plány, dosažené cíle, a zájmy, jsou jen bledým stínem na stěně.

Věříte, že lidé budou stále hovořit o Černobylu za 10 nebo 20 let?

Lidé nemohou na Černobyl úplně zapomenout. Protože je to obrovské území, otrávené radiací. Bude to tu vžidycky a samo se to připomene

Jste proti jaderné technologii?

Nukleárni technologie může svět odsoudit k smrti. Je to velice nebezpečné v lidských rukou.

Co by jste chtěla vzkázat dětem narozených za posledních 15 let a co jejich rodičům?

Neciťte se opuštění, svět za vás truchlí.

Nekoukejte dlouho do hlubiny svého neštěstí. Jak řekl Neitzsche, když budete dlouho koukat do hlubiny, hlubina se bude dívat do vás.

To znamená, že se omezíte myšlením o nekonečných věcech, jako je čas, vesmír a lidská hloupost.

Eleno, jste stále optimista?

Jsem veselý pesimista.

Astrid Wehling/Wirtschaftswetter Říjen 2007

[Vysvětlivka 2: Friedrich Nietzsche, “Přes Dobro a Zlo” Epigrami a krátké přestávky, 146: Kdokoliv bojuje s monstry, by měl dát pozor aby v tom procesu se sám nestal monstrem. A když se dloho díváte do hlubin hlubina se take diva do vás]