ŠESTÁ KAPITOLA,

   Na ono ráno, kdy Bedřišek dostal pilný telegram, jen tak nezapomenu. Den začal klidně a příjemně. Seděli jsme u kávy v navigační kajutě Mořké harvy.
   "Já chci taky kávu," prohlásil lepitlapka, který dělal bubliny ve své sklenici mléka.
   "Jsi moc malý," řekl mu vlídně Bedřišek. "A pojedeš domů ke své mamince. Poštovní lodí. Za půl hodiny."
   "Vážně?" odpověděl lepitlapka klidně a dělal bubliny v mléce dál.
   "Já ale u vás zůstanu!" zvolala Mimlina dcera. "Tak dlouho, až budu velká. Poslyš, Bedřišku, nemohl bys něco vynalézt, aby mimly rostly do obrovské velikosti?"
   "Jedna malá Mimla je až až," řekl jsem. "Maminka si to taky myslí," přiznala Mimla. "Víte, že jsem přišla na svět v mušli a nebyla jsem větší než vodní blecha, když mě maminka našla ve svém akváriu?"
   "Zase si vymýšlíš," řekl jsem. "Dobře vím, že každý přichází na svět ze své maminky jako jádra z jablka. A na palubě mimly nemůžou být, přinášejí neštěstí!"
   "Třesky plesky," odbyla mě Mimlina dcera bezstarostně a lokla si kávy.
   Přivázali jsme lepitlapkovi na oháňku štítek s adresou a dali jsme mu pusu na čenich. Slouží mu ke cti, že nikoho z nás nekousl do nosu.
   "Pozdravuj maminku," řekl mu Bedřišek. "A neznič poštovní loď!"
   "Kdepak," sliboval šťastný lepitlapka. Pak se vydal na cestu s Mimlinou dcerou, která se zaručila, že dohlédne, aby se v pořádku dostal na palubu.
   Bedřišek si na stole v navigační kajutě rozložil mapu světa. Vtom někdo zaklepal na dveře a uslyšeli jsme hlučný hlas:
   "Telegram! Pilný telegram pro Bedřiška!"
   Přede dveřmi stál velký bambul ze Samovládcovy Královské gardy. Bedřišek si rozvážně nasadil kapitánskou čepici a s důstojnou tváří si telegram přečetl. Stálo tam:

   dovedeli jsme se ze bedrisek je vynalezce z nasi milosti tecka dejte prosim svuj talent do samovladcovych sluzeb vykricnik specha tecka

   "Promiňte, ale ten Král nezná moc pravopis," poznamenal Kryšánek, který se podle nápisu na své plechovce naučil číst (Maxwell House Coffee high grade one pound a tak dále, samozřejmě dokud byla ještě modrá>.
   "V pilném telegramu se čárky a háčky nikdy nedělají," vysvětlil mu Bedřišek. "Není na ně čas. Je to ale telegram velice radostný."
   Vyhledal si za kompasnicí kartáč na vlasy a pustil se do tak důkladného česání svých uší, že po celé navigační kajutě létaly chomáčky chlupů.
   "Můžu na tom tvém radostném telegramu doplnit čárky a háčky?" zeptal se Kryšánek.
   Bedřišek ho však neslyšel. Cosi zabručel a dal se do kartáčování kalhot.
   "Ty, Bedřišku," pravil jsem opatrně. "Když začneš pro Samovládce vynalézat, tak přece nemůžeme dál cestovat?"
   Bedřišek něco nepřítomně zahuhňal.
   "A vynaleznout něco trvá dlouhou dobu, že?" pokračoval jsem.
   Když Bedřišek neodpověděl, vykřikl jsem plný zoufalství:
   "Tak jak se z nás stanou dobrodruzi, když budeme sedět na stejném místě? Chceš přece být dobrodruhem, nebo ne?"
   Bedřišek však odpověděl:
   "Ne. Chci být vynálezcem. Chci vynalézat létající říční loď."
   "A co bude se mnou?" zeptal jsem se.
   "Můžeš přece s ostatními založit kolonii," odpověděl mi Bedřišek přívětivě a zmizel.

* * *

   Téhož odpoledne se Bedřišek přestěhoval do Parku překvapení a Mořkou harvu si vzal s sebou. Na břehu zůstala pouze opuštěná navigační kajuta. Samovládcova garda odvlekla loď do zábavní části parku a všechno bylo zahaleno rouškou nejhlubšího tajemství. Kolem lodi vyrostlo osm nových valounových zídek, které s velkým nadšením postavili poddaní.
   Na místo bylo přivezeno mnoho vozíků s nářadím, tucty ozubených koleček a kilometry ocelových pružin. Bedřišek slíbil Samovládci, že všechny úterky a čtvrtky se bude věnovat vynalézání žertů na strašení poddaných, jinak si ponechal volné tlapky pro svou létající říční loď. Já jsem se však o všem doslechl až dodatečně. Cítil jsem se tak opuštěný! Opět jsem začal o Samovládci pochybovat a nebyl jsem schopen chovat ke králům obdiv. A taky jsem neměl ponětí, co se myslí tím podivným slovem kolonie. Nakonec jsem se vydal k Mimlinu domu, abych tam nalezl útěchu.
   "Haló!" uvítala mě Mimlina dcera, která umývala své malé sourozence pod pumpou. "Tváříš se, jako by ses najedl kyselých klikev."
   "Nejsem už dobrodruh, mám založit kolonii," sdělil jsem jí chmurně.
   "No né! A co to je?" zeptala se Mimlina dcera.

   "Nevím," zabručel jsem. "Nejspíš nějaký neslýchaný nesmysl. Bude asi nejlepší, když odjedu pryč s hatifnaty, sám jako pouštní vítr nebo mořský orel."
   "Tak já pojedu s tebou!" prohlásila Mimlina dcera a přestala pumpovat.
   "Mezi Bedřiškem a tebou je ale jistý rozdíl," poznamenal jsem výmluvným tónem, který se však naprosto minul účinkem.
   "Baže je!" vykřikla vesele. "Maminko! Kde jsi? Kde zase vězí?"
   "Ahoj!" zavolala Mimla a vykoukla zpod jednoho listu. "Kolik jsi jich umyla?"
   "Polovičku," odpověděla její dcera. "Ostatní se bez toho musejí obejít, protože tenhle šotek chce, abych se s ním vydala na cestu do světa, sama jako pouštní vítr nebo pěnkava."
   "Ne, ne, ne!" zvolal jsem se snadno pochopitelným znepokojením. "Tak jsem to vůbec nemyslel!"
   "Tak teda jako mořský orel," opravila se Mimlina dcera.
   Její maminka však udiveně vykřikla: "Neříkej! Tak to nepřijdeš na večeři?"
   "Ale maminko!" řekla Mimlina dcera. "Až mě příště uvidíš, bude ze mne největší mimla z naší rodiny! Půjdeme hned?"
   "Když o tom důkladněji přemýšlím, bude asi lepší založit kolonii," poznamenal jsem unaveným hlasem.
   "Výborně," pravila Mimlina dcera vesele. "Tak jsme kolonisté. Maminko, podívej se, jsem pravá kolonistka a odcházím z domu!"
   Milí čtenáři, prosím vás, abyste byli ve vlastním zájmu velice opatrní, když budete mít co dělat s mimlami. Zajímají se o všechno a naprosto nedovedou pochopit, že někdo nemá zájem o ně.

* * *

   Tak jsem tedy s Mimlinou dcerou, Kryšánkem a Piplou založil proti své vůli kolonii. Shromáždili jsme se v opuštěné navigační kabině našeho přítele Bedřiška.
   "Jo," řekla Mimlina dcera. "Ptala jsem se maminky, co vlastně kolonisté jsou. Tak podle ní bydlí co nejblíž vedle sebe, protože považují za krajně nepříjemné žít o samotě. A pak se začnou děsně hádat, protože je to pořád zábavnější, než se s nikým nehádat! Maminka mě varovala!"
   Po jejích slovech zavládlo nesouhlasné mlčení. "Tak to se teď musíme začít hádat?" zeptal se
   Kryšánek ustrašeně. "Já se hádám strašně nerad. Promiňte, ale hádání je tak smutné!"
   "Naprostý omyl!" vykřikl Pipla. "Kolonie je místo, kde se žije v klidu a míru co nejdál od sebe. Občas se něco neobvyklého stane a pak je zase klid a mír . . . Může se například žít na jabloni. Zpívá se tam, vyhřívá na sluníčku, ráno se dlouho spí, však to znáte. Nikdo kolem vás nepobíhá a nevykládá, že je něco důležité, že se to musí udělat, a to neodkladně . . . Všechno se nechá volně běžet!"
   "A běží to?" zeptal se Kryšánek.
   "Samozřejmě," odpověděl zasněně Pipla. "Všechno se prostě nechá být na pokoji. Pomeranče rostou, květiny se rozvíjejí, občas se narodí nový pipla, aby pomeranče snědl a ke květinám přivoněl. A slunce na všechno svítí."
   "Ne! To kolonie není!" zahřímal jsem. "Podle mého názoru je kolonie společnost bez zákona! Společnost, která provádí neslýchaně dobrodružné a částečně strašlivé věci, zkrátka takové, jakých by se jinak nikdo neodvážil."
   "Jaké věci?" zeptala se Mimlina dcera se zájmem. "Uvidíte," odpověděl jsem tajemně. "Příští pátek o půlnoci. Budete se divit!"
   Kryšánek vykřikl hurá a Mimlina dcera zatleskala tlapkami.
   Nejděsnější však bylo, že jsem neměl potuchy, co pro ně mám na páteční půlnoc příštího týdne vymyslit.

* * *

   Ihned jsme se dohodli, že budeme žít naprosto nezávisle.
   Pipla se nastěhoval na jabloň poblíž Mimlina domu. Mimlina dcera prohlásila, že v zájmu pocitu samostatnosti bude spávat každou noc jinde, a Kryšánek bydlel dál ve své plechovce.
   Já jsem s určitou dávkou trudnomyslnosti převzal navigační kajutu. Byla umístěna na osamocenou pobřežní skálu a tam velice nápadně připomínala vyplavený vrak. Jasně si vzpomínám, jak jsem stál a hleděl na Bedřiškovu starou skříňku na náčiní, kterou bambulové ze Samovládcovy gardy pohodili, protože pro dvorního vynálezce nebyla náležitě hezká.
   Pomyslel jsem si: Teď bych měl vymyslet něco stejně pozoruhodného jako jeho vynálezy. Jak jinak vzbudím u své kolonie obdiv! Žijí v očekávání, co se stane, brzy bude pátek a já jsem své vykládání, čeho jsem schopen, trochu přehnal . . .
   Na okamžik se mi udělalo až nevolno. Pozoroval jsem postupující vlny a před svým vnitřním zrakem jsem viděl, jak Bedřišek jenom staví, staví a staví, jak stále vynalézá nové věci, a na mě už vůbec nemyslí.
   Skoro jsem si přál, abych se narodil jako hatifnat, pod jejich těkavými, neklidnými hvězdami, a aby ode mě nikdo neočekával nic jiného než od nich jenom abych taky plul k nedosažitelnému obzoru, beze slova a bez zájmu o něco jiného.
   V tomto žalostném duševním stavu jsem setrval až do soumraku. Pak jsem zatoužil po společnosti, a tak jsem se přes kopečky vydal do vnitrozemí, kde , Samovládcovi poddaní stále stavěli nazdařbůh zídky a pojídali, co měli ve svých výletních košících. Dělali si všude ohníčky a občas vystřelovali po domácku vyrobené rakety nebo jako obvykle provolávali slávu svému Králi. Když jsem šel kolem Kryšánkovy plechovky, slyšel jsem, jak se sebou vede nekonečnou samomluvu. Pokud jsem pochopil, týkala se tvaru jistého knoflíku, který byl kulatý, ale když se na něj hledělo z druhé strany, vypadal jako oválný. Pipla spal na svém stromě a Mimlina dcera asi pobíhala někde venku, aby své mamince ukázala, jak je samostatná.
   S hlubokým pocitem zbytečnosti všech věcí jsem vešel do Parku překvapení, pohrouženého do hlubokého ticha. Vodopády byly zastaveny, lampy zhasnuty a kolotoč spal pod velkým hnědým přehozem. Na Samovládcově trůně taky ležel přehoz a pod trůnem odpočívala jeho lodní siréna. Země byla celá poházená papírky od karamel.
   Tu jsem uslyšel bušení kladiva.
   "Bedřišku!" vykřikl jsem. Ten však bušil dál. Uvedl jsem tedy do chodu sirénu. Za chvilku se ze šera vynořily Bedřiškovy uši a jejich majitel pravil:
   "Nesmíš nic vidět, dokud to není hotovo! Jdeš moc brzy!"
   "Já vůbec nechci vidět tvůj vynález," odpověděl jsem zkroušeně. "Chci s tebou mluvit!"
   "A o čem?" zeptal se Bedřišek.
   Chvilku jsem se odmlčel a pak jsem řekl:
   "Milý Bedřišku, co vlastně takový dobrodruh bez zákona dělá?"
   "Co se mu zachce," odpověděl Bedřišek. "Chtěls ještě něco? Mám trochu naspěch."
   Zastříhal přátelsky ušima a opět zmizel v soumraku. Po chvíli jsem slyšel, jak něco přibíjí dál. Šel jsem zase domů. V hlavě se mi hemžily myšlenky, pro něž jsem bohužel neměl vůbec žádné použití, a poprvé se mi stalo, že mě vůbec netěšilo, když jsem myslel sám na sebe. Upadl jsem do hluboké těžkomyslnosti, která se mě zmocňovala také za pozdějšího života ve chvílích, když někdo druhý dokázal víc než já.
   Svým způsobem mi však tento nový pocit připadl velice zajímavý a nabyl jsem dojmu, že přece jen nějak souvisí s mým talentem. Zpozoroval jsem, že je mi téměř příjemně, když se dám zaplavit náležitě hlubokými chmurami, vzdychám a zírám na moře: Cítím tak strašnou lítost nad sebou samým! Je to úchvatný prožitek!
   Mezitím jsem v navigační kajutě začal roztržitě dělat malé změny. Použil jsem k tomu Bedřiškova nářadí a kousků desek připlavených mořem. Dům se mi zdál moc nízký.
   Tak přešel tento chmurný a pro můj vývoj tak důležitý týden - přibíjel jsem a přemýšlel, řezal jsem a přemýšlel. A víte, že mi ani jednou neudělalo v hlavě lup?

* * *

   Ve čtvrtek v noci byl úplněk a nikde ani hlásek. Dokonce i Samovládcovi poddaní se unavili provoláváním slávy a vystřelováním ohňostrojů. Dokončil jsem schody do prvního patra a seděl jsem u okna s čenichem v tlapkách. Panovalo takové ticho, že bylo slyšet, jak si chlupatí lišajové čistí křídla.

   Tu jsem spatřil dole na pláži malou bílou bytost: Na první pohled vypadala jako hatifnat. Když se však klouzavými pohyby přiblížila, uviděl jsem něco tak neuvěřitelného, že se mi na zátylku zježily chlupy. Ta bytost byla průhledná! Zřetelně jsem skrz ni viděl kameny a neměla stín! Když dodáme, že na ní viselo cosi jako tenká bílá záclonovina, musí být každému jasné, že šlo o strašidlo!.
   Celý rozrušený jsem se vztyčil. Zamkl jsem dole dveře? Nebo jimi strašidlo jednoduše projde . . . Co si mám počít? Tu venkovní dveře vrzly. Schodištěm proletěl chladný průvan a ovanul mi zátylek.
   Dnes, když uplynulo tolik let, pochybuji, že bych se nějak bál, spíš jsem si jen uvědomil, že je nutno dbát nejvyšší opatrnosti. Proto jsem rázně vlezl pod postel a čekal. Za chvíli začaly praskat schody. Trošinku, pak zase. Věděl jsem, že schodů je devět, protože jejich postavení bylo neuvěřitelně obtížné (tvořily totiž spirálu). Napočítal jsem, že zapraskaly devětkrát. Pak nastalo hrobové ticho, takže jsem si pomyslel: Už stojí za dveřmi . . .

* * *

   Tady muminkův tatínek přestal číst a významně se odmlčel.
   "Čenichu," řekl, "povytáhni knot petrolejové lampy! Představte si, že mi úplně zvlhly tlapky, když čtu o té strašidelné noci!"
   "Říkal někdo něco?" zamumlal Čenich a probudil se.
   Muminkův tatínek se na Čenicha podíval a poznamenal:
   "Vůbec nic. Já tady jenom čtu své paměti."
   "To strašidlo je dobré," pravil muminek, který ležel až po uši schovaný pod přikrývkou. "To nechej. Ale všechny ty truchlivé pocity se mi zdají trochu přebytečné. Pak je to moc dlouhé."
   "Dlouhé?" vykřikl tatínek dotčeně. "Co tím myslíš? Dlouhé! Truchlivé pocity v pamětech musejí být. Jsou v každých. Prožíval jsem krizi."
   "Co?" zeptal se Čenich.
   "Bylo mi strašně," vysvětlil mu tatínek nahněvaně. "Děsně. Byl jsem tak nešťastný! Málem mi ušlo, že jsem postavil jednoposchoďový dům!"
   "Byla na Piplově jabloni jablka?" zeptal se Šňupálek.
   "Ne," odpověděl tatínek odměřeně. Pak vstal a sešit z voskovaného plátna zavřel.
   "Poslyš, tatínku, o tom strašidle to bylo bezvadné," ozval se muminek. "Opravdu. Všichni si myslíme, že příběhy se strašidlem jsou ohromně napínavé. Tatínek však odešel a posadil se v salónu. Zadíval se na barometr, který stále visel nad prádelníkem. Už ne v navigační kajutě, nýbrž v salónu. Co to ten Bedřišek jenom řekl, když spatřil tatínkův dům? Podívejme se, co jsi dal dohromady! A řekl to tak blahosklonně. A nikdo si ani nevšiml, že dům je vyšší. Neměl by tu kapitolu o citech přece zkrátit? Třeba působí hloupě a vůbec ne dojemně! Třeba je celá knížka hloupá!
   "Ty tady sedíš potmě?" oslovila ho maminka, která se objevila v kuchyňských dveřích. Byla ve spížce a připravila pár obložených chlebíčků.
   "Zdá se mi, že ta kapitola o mé mladické krizi je hloupá," odpověděl jí tatínek.
   "Myslíš začátek šesté?" zeptala se maminka. Tatínek jen něco zabručel.
   "Ta patří k nejlepším z celé knížky," pravila muminkova maminka. "Je mnohem živější, když obsahuje několik odstavců, kde se nechlubíš. Děti jsou moc malé, aby tomu rozuměly. Vzala jsem ti taky jeden obložený chlebíček, aby se ti líp psalo. Zatím ahoj!"
   A odešla po schodech nahoru. Zapraskalo v nich stejně jako tenkrát, devětkrát. Tyhle schody však byly udělány mnohem líp než ty staré . . .
   Tatínek snědl potmě svůj obložený chlebíček. Potom se taky odebral po schodech nahoru, aby muminkovi, Šňupálkovi a Čenichovi četl ze svých pamětí dál.

* * *

   Dveře se pomaloučku pootevřely a štěrbinou se dovnitř protáhl úzký proužek bílého kouře, který se svinul na koberec. Uprostřed tohoto bílého svitku seděly dvě matné, mrkající oči. Ze svého úkrytu pod postelí jsem všechno viděl naprosto zřetelně.
   "Opravdu je to strašidlo," řekl jsem si pro sebe. (Určitě však bylo děsivější, když jsem je slyšel, jak jde po schodech, než teď, když jsem je viděl.) V celém pokoji se ochladilo, což je v každé strašidelné historii obvyklé, ze všech koutů táhlo a strašidlo najednou kýchlo.
   Milí čtenáři, nevím, jak byste se zachovali vy, moje úcta ke strašidlu se však okamžitě zmenšila. Vylezl jsem proto zpod postele (strašidlo mě už stejně uvidělo) a pravil jsem:
   "Na zdraví!"
   "To si říkej sám sobě," odpovědělo strašidlo dopáleně. "Za takové chmurné, osudové noci kvílí přízraky v úvozu."
   "Můžu něčím posloužit?" zeptal jsem se.
   "Za takové osudné noci," opakovalo strašidlo zatvrzele, "chřestí na mořském břehu zapomenuté kosti!"
   "Čí kosti?" zvídal jsem.
   "Zapomenuté kosti!" pravilo strašidlo. "Bledě žlutý přízrak hrůzy se šklebí nad zatraceným ostrovem. Měj se na pozoru, smrtelníku, vrátím se o půlnoci v pátek třináctého tohoto měsíce!"
   Pak se strašidlo svinulo a plavnými pohyby zamířilo k pootevřeným dveřím. Přitom si mě měřilo děsivým pohledem. V následujícím okamžiku vrazilo zátylkem do veřejí, až to zapraštělo, a vykřiklo: "Ouvej !"
   Pak se po schodech sešinulo ven do měsíčního svitu a třikrát zavylo jako hyena. Na to, aby na mě udělalo dojem, však už bylo trochu pozdě.
   Viděl jsem, jak se strašidlo rozplynulo v chomáč mlhy, který odplul nad moře, a najednou jsem se rozesmál. Teď mám pro svou kolonii překvapení! Teď můžu udělat něco strašlivého, čeho se nikdo druhý neodváží!

* * *

   Krátce před půlnocí v pátek třináctého jsem přijal své kolonisty na břehu pod navigační kajutou. Byl pěkný a klidný večer. Připravil jsem na písku malé pohoštění, polévku, suchary a Samovládcovo jablečné víno, které si mohl kdokoliv načepovat z velkých sudů umístěných na každé křižovatce. Porcelán jsem natřel černým lakem na bicykly a ozdobil zkříženými hnáty.
   "Mohl sis ode mne vzít trochu červené barvy," poznamenal Kryšánek. "Nebo žluté, nebo modré. Promiň, ale nepůsobilo by to trochu útulněji?"
   "Mně o útulnost vůbec nejde," odpověděl jsem odměřeně. "Budou se tu dnes v noci dít nevýslovně strašné věci. Připravte se na všechno!"
   "Tohle chutná skoro jako rybí polévka. Není to z plotice?" zeptal se Pipla.
   "Ne, z mrkve," odvětil jsem krátce. "Jenom jez! Jez! Copak si myslíš, že strašidla chodí každý den?" "Ach tak! Ty budeš vyprávět strašidelné příběhy?" pravil Pipla.
   "Takové příběhy já mám hrozně ráda," vykřikla Mimlina dcera. "Maminka se nás vždycky večer snažila poděsit strašlivými příběhy. Povídala a povídala a nakonec se sama začala tolik bát, že jsme museli být skoro celou noc vzhůru, abychom ji uklidnili. Ještě horší to bylo se strýčkem. Jednou . . ."
   "Tady jde o vážnou věc!" přerušil jsem ji nahněvaně. "Strašidelné příběhy - při mé oháňce! Já vám strašidlo předvedu! Opravdové! Vyvolám je, vyčaruju! Co tomu říkáte?"
   A s vítězoslavným pocitem jsem se na ně podíval. Mimlina dcera začala tleskat tlapkami, Kryšánkovi se však zalily oči slzami a zašeptal:
   "Přestaň s tím, prosím tě, přestaň!"
   "Kvůli tobě přivolám jenom malé strašidlo," poznamenal jsem blahosklonně.
   Pipla přestal jíst a upřel na mě s údivem, ne-li přímo s obdivem, oči! Dosáhl jsem svého cíle a uchoval jsem si čest i tvář! Dovedete si však, milí čtenáři, představit neklid, jaký se mě zmocnil, když konečně nastala dvanáctá hodina? Vrátí se strašidlo skutečné? Bude náležité strašlivé? Nezačne kýchat a žvanit nesmysly? Nezkazí všechno?

   Mou velice příznačnou vlastností je to, že se snažím za každou cenu udělat na své okolí dojem vzbuzuji obdiv, soucit, zděšení nebo vůbec nějaké city, za nimiž se tají náklonnost. Souvisí to patrné s mým nepochopeným dětstvím.
   Buď jak buď, když se přiblížila půlnoc, vylezl jsem na skálu, zvedl jsem čenich k měsíci, zamával tajuplně tlapkami a zavyl jsem tak, aby to proniklo až do morku kosti. Jinými slovy, vyvolával jsem strašidlo.
   Kolonisté seděli jako přikováni napětím a nedočkavostí. Jenom v jasných, vodových očích Piplových jsem spatřil kriticky nedůvěřivý záblesk. Dodnes pociťuji hluboké uspokojení, že jsem udělal hluboký dojem právě na Piplu. Neboť strašidlo přišlo. Opravdu přišlo, průsvitné, bez stínu, a ihned začalo mluvit o svých zapomenutých kostech a přízracích z úvozu.
   Kryšánek vykřikl a schoval hlavu do písku. Mimlina dcera šla ihned ke strašidlu, podala mu tlapku a řekla:
   "Ahoj! Mám radost, že vidím opravdové strašidlo! Nechceš trochu polévky?"
   Nikdy se nedá předvídat, co takovou mimlu napadne!
   Mé strašidlo se samozřejmě cítilo uraženo. Takové uvítání je úplně přivedlo z míry, smrštilo se a svrasklo. A když nebožátko zmizelo v posmutnělém chuchvalci dýmu, dal se Pipla do smíchu a já jsem si jist, že strašidlo všechno slyšelo. Prosím, noc byla zkažená.
   Kolonisté však museli svou neodpustitelnou beztaktnost draze zaplatit. Týden, který následoval, se nedá popsat. Celé noci nezamhouřil nikdo oka. Strašidlo si našlo železný řetěz a řinčelo s ním do čtyř hodin ráno, sovy houkaly, hyeny vyly, bylo slyšet šouravé kroky a klepání, nábytek poskakoval z místa na místo a rozpadal se na kusy.
   Kolonisté si naříkali.
   "Dej nám s tím strašidlem pokoj!" pravil Pipla. "Chceme v noci spát!"
   "Nejde to," prohlásil jsem vážně. "Když jednou strašidlo vyvoláme, musíme s ním vydržet." "Kryšánek pláče," řekl Pipla vyčítavé. "Strašidlo mu namalovalo na plechovku umrlčí lebku a pod ni napsalo JED. Kryšánek se teď užírá strachem, že se otráví."
   "To je dětina," pravil jsem.
   "Ano a Bedřišek se taky zlobí!" pokračoval Pipla. "Tvé strašidlo pomalovalo celou Mořkou harvu výhružnými nápisy a krade mu ocelové pružiny!"
   "V tom případě musíme něco podniknout," vykřikl jsem rozhodným hlasem. "A to ihned!" Rychle jsem napsal strašidlu dopis a pověsil jsem ho na dveře navigační kajuty. Zněl takto:

   Vážené strašidlo!
   Pod dojmem událostí Ti oznamujeme, že příští pátek před západem slunce se s Tebou koná schůzka ve věci projednání všech stížností.

Královská kolonie bez zákona

   P.S. Železné řetězy s sebou neber.

   Dlouho jsem přemýšlel, zda mám napsat ,královská' nebo ,bez zákona'. Nakonec jsem se rozhodl pro obojí. Dosáhl jsem tím jakési rovnováhy.
   Strašidlo odpovědělo červenou barvou na pergamenu. (Pergamen byl, jak se ukázalo, Bedřiškův starý plášť do deště a strašidlo jej připíchlo na dveře Mimliným nožem ke krájení chleba.) Psalo nám:

   Osudová hodina se blíží. Ano, v pátek, ale o půlnoci, když se nad pustinou rozléhá samotářské vytí psa smrti! Bídní červíčci, schovejte si čenichy do země, která se rozléhá těžkými kroky Neviditelného, neboť váš osud je napsán krví na stěně hrobky! A když se mi bude chtít, tak si s sebou železné řetězy stejně vezmu!

Strašidlo, zvané Nejpříšernější

   "Dobrá," pravil Pipla. "Slovo osud má podle všeho ve velké oblibě!"
   "Ne aby ses tentokrát zase smál," upozornil jsem ho přísně. "Tak to dopadá, když někdo nemá k ničemu úctu!"
   Poslali jsme Kryšánka, aby na schůzku se strašidlem pozval Bedřiška. Mohl jsem jít pochopitelně sám, vzpomněl jsem si však, jak mi Bedřišek tehdy řekl: "Nesmíš nic vidět, dokud to není hotovo! Jdeš moc brzy. Mám trochu naspěch." Přesně tak, přátelským, ale hrozně lhostejným hlasem.

* * *

   Strašidlo se dostavilo přesně ve dvanáct hodin a ohlásilo se trojím dutým zavytím.
   "Tady jsem!" proneslo svým nenapodobitelným způsobem a pokračovalo: "Třeste se, vy smrtelníci, před pomstou zapomenutých kostí!"
   "Ahoj!" ozval se Pipla. "Co pořád žvaníš o nějakých starých kostech? Čí jsou? Proč se o ně nepostaráš samo?"
   Kopl jsem Piplu do holeně a řekl jsem způsobně: "Buď pozdraven, přízraku z úvozu! Jak se ti vede? Bledě žlutý přízrak hrůzy se šklebí nad tímto zatraceným pobřežím."
   "Přestaň používat mých slov!" odpovědělo strašidlo dopáleně. "Tak můžu mluvit jenom já!" "Poslyš!" ozval se Bedřišek. "Nech nás v noci klidně spát! Straš někoho jiného, ano?"
   "Ti už jsou na mě zvyklí," odpovědělo strašidlo mrzutě. "Ani dodo Eduard se mě už nebojí."
   "Já ale ano!" zvolal Kryšánek. "A bojím se ještě teď!"
   "To je od tebe pěkné," pravilo strašidlo a spěšně dodalo: "Zatracená karavana kostlivců vyje v ledově zelené měsíční záři!"
   "Milé strašidlo," obrátil se na našeho hosta přívětivě Bedřišek. "Děláš trochu zmatený dojem! Poslyš! Ty nám slíbíš, že budeš strašit někde jinde, a já ti slíbím, že tě naučím, jak moderně strašit. Souhlasíš?"
   "Bedřišek je na takové věci kabrňák!" vykřikla Mimlina dcera. "Nemáš potuchy, co dovede udělat z fosforu a ocelového plechu! Vyděsíš dodona Eduarda k smrti!"
   "A Samovládce taky," dodal jsem. Strašidlo se podívalo na Bedřiška a váhalo. "Přeješ si vlastní lodní sirénu?" navrhl mu Bedřišek. "Znáš strašidelný trik s pryskyřičnou nití?" "Ne. Co to je?" zeptalo se strašidlo se zájmem. "Použiješ šicí nit, trochu silnější," vysvětlil mu
   Bedřišek. "Nejvíc číslo dvacet. Uvážeš ji někomu na okno. Stoupneš si zvenčí a natřeš ji pryskyřicí. Příšerně to zavyje."
   "Při mém ďábelském oku, ty jsi přece výborný!" vykřiklo strašidlo a svinulo se Bedřiškovi k nohám. "Nemohl bys mi taky sehnat mou vlastní kostru? Říkals ocelový plech? Ten mám! Jak se to dělá?"
   Potom Bedřišek se strašidlem seděl až do svítání. Vysvětloval mu jak strašit a kreslil mu do písku různé konstrukce. Zřejmě byl tímto dětinským zaměstnáním unesen.
   Ráno se Bedřišek vrátil do Zahrady překvapení a mé strašidlo bylo zvoleno členem Královské kolonie bez zákona. Dostalo čestné jméno Postrach Ostrova hrůz.
   "Poslyš, strašidlo;" pravil jsem, "nechtělo bys bydlet u mě? Jsem trochu sám. Ne že bych byl zrovna i nějaký bázlivý, to ne, ale někdy v noci mi není moc dobře..."
   "U všech pekelných psů," spustilo strašidlo a zbledlo takovou urážkou. Pak se ale uklidnilo a dodalo :
   "Ano, ovšem, je to od tebe hezké."
   Ustlal jsem strašidlu v bedýnce od cukru. Bedýnku jsem natřel černou barvou a ozdobil jsem ji roztomilým vlysem ze zkřížených hnátů, aby se dobře cítilo. Na jeho šálek jsem napsal JED (k velké Kryšánkově radosti).
   "Je tu náramně útulně," řeklo strašidlo a zeptalo se: "Nebude ti vadit, když si o půlnoci trochu zarámusím? Dělám to spíš ze zvyku."
   "Jenom si zarámus," odpověděl jsem. "Ale ne déle než pět minut a nerozbij mi tramvaj z mořské pěny. Má velikou cenu."
   "Tak dobře, pět minut," souhlasilo strašidlo. "Za svatojánskou noc ale neručím."