<< obsah >>



PÁTÁ KAPITOLA,

ve které (po malém důkazu své inteligence)
podávám obraz Mimliny rodiny
a velké Slavnosti s Překvapeními,
při níž přijímám ze Samovládcových tlapek
okouzlující poctu

   Dodnes jsem pevně přesvědčen, že dodo Eduard si na nás chtěl sednout. Určitě by pak hořce plakal a marně by se snažil ukonejšit své svědomí zařízením překrásného pohřbu. A docela jistě by na tu smutnou historii velice rychle zapomněl a sedl by si na někoho jiného ze svých známých, na koho by se náhodou zlobil.
   Buď jak buď, dostal jsem v rozhodujícím okamžiku nápad. Udělalo mi v hlavě lup jako obvykle a nápad byl hotov. Přiblížil jsem se odvážně k té hoře vzteku a s předstíraným klidem jsem pravil:
   "Ahoj, strýčku! To je milé, že tě zase potkáváme. Pořád máš bolavé nohy?"
   "A na to se mě ptáš ty?" zahřímal dodo Eduard. "Ty blecho! Ano, mám bolavé nohy! A ještě zadnici! A vaší vinou!"
   "Když je tomu tak," pravil jsem klidným hlasem, "určitě strýčka potěší náš dárek - pravý dodonovský spací pytel z kajčího peří! Zvlášť zhotovený pro dodony, co se posadili na něco tvrdého!"
   "Spací pytel? Z kajčího peří?" zeptal se dodo Eduard, přimhouřil své krátkozraké oči a podíval se na náš mrak. "Vy mě chcete samozřejmě zase podvést, vy zamoranovaní ničemové! Ten polštář je určitě nacpaný balvany."
   Pak vytáhl mrak na břeh a podezíravě ho očenichával.
   "Sedni si, Eduarde!" volal Bedřišek. "Je pěkně měkký!"
   "To jsi říkal tenkrát taky," pravil dodo. "Že si sednu pěkně do měkkého. A jak to dopadlo. Píchalo to, tlačilo, vždy to bylo samé zamoranované kamení, hrbolaté, prostě příšerné . . ."
   A pak si dodo Eduard na mrak sedl a ponořil se do vyčkávavého mlčení.
   "Tak co?" zavolali jsme nedočkavě.
   "Mmmnno!" pravil dodo mrzutě. "Zdá se, že je tu pár míst, co nejsou zrovna tvrdá. Chvilku tady posedím, než se rozhodnu, jestli vás mám rozšlapat, nebo ne."
   Než se však dodo Eduard rozhodl, byli jsme daleko od onoho neblahého místa, které se tak snadno mohlo stát poslední scénou mých snů a nadějí.
   V cizí zemi jsme naštěstí nezjistili nic jiného než samé zaoblené pahorky porostlé trávou. Zřejmě to byla země zaoblených pahorků a po jejich zelených úbočích se nahoru dolů do nekonečna vinuly nízké valounové zídky, jejichž stavba jistě byla úctyhodným pracovním výkonem. Osamělé domky však byly postaveny ze slámy, podle mého názoru značně nedbale.
   "Proč tady postavili takové valounové zídky?" podivoval se Pipla. "Zavírají někoho za nimi nebo ho nechtějí pustit přes ně? A kam se všichni poděli?"
   Všude panovalo naprosté ticho. Po vzrušených zástupech, které se měly přihnat a plny zájmu se vyptávat, kdo jsme a jak jsme přežili bouři, a které by nás obdivovaly a litovaly, po těch nebylo ani stopy. Byl jsem velmi zklamán a jsem přesvědčen, že ostatní mé city sdíleli. Když jsme ale šli kolem jednoho domku, který byl postaven - pokud to bylo vůbec možné - ještě nedbaleji než ostatní, uslyšeli jsme, jak někdo hraje nepochybně na hřebínek. Zaklepali jsme čtyřikrát, ale nikdo neotevřel.
   "Haló!" zavolal Bedřišek. "Je někdo doma?" Čísi hlásek nám odpověděl:
   "Není. Vůbec nikdo."
   "To je zvláštní," poznamenal jsem. "Tak kdo se nám zevnitř ozývá?"
   "Mimlina dcera," odpověděl hlas. "Jděte ihned, ale ihned pryč, protože nesmím nikomu otevřít, dokud se maminka nevrátí."
   "A kde je maminka?" zeptal se Bedřišek.
   "Na zahradní slavnosti," odpověděl hlásek zarmouceně.
   "Proč tě taky nevzala?" zeptal se Kryšánek pobouřeně. "Protože jsi moc malá?"
   Tu se dala Mimlina dcera do pláče a zavolala: "Bolí mě v krku! Maminka si myslí, že mám záškrt!"
   "Otevři dveře," řekl Bedřišek přívětivě. "Podíváme se ti na krk. Neboj se!"
   Mimlina dcera tedy otevřela. Na krku měla vlněný šátek a oči celé červené.
   "Tak se na to podíváme," pravil Bedřišek. "Otevři pusu! Řekni a-a-a-a!"
   "Maminka si myslela, že by to taky mohl být skvrnitý tyfus nebo cholera," zanaříkala Mimlina dcera. "A-a-a-a!"
   "Skvrny nemá," řekl Bedřišek. "Bolí to?" "Děsně," zasténala Mimlina dcera. "Určitě mi všechno v krku sroste dohromady a nebudu moct ani dýchat, ani jíst a ani mluvit."
   "Jdi si hned lehnout," pravil Bedřišek celý zděšený. "Musíme dojít pro tvou maminku. Ihned!" "Ne, nedělejte to!" vykřiklo děvčátko. "Já jsem si všechno vymyslela. Vůbec nic mi není. Nesměla jsem na zahradní slavnost. Chovala jsem se tak nemožně, že mě i maminka měla až po krk!"
   "Vymyslela? Proč?" zeptal se ohromený Bedřišek.
   "Aby bylo trochu zábavy," odpověděla Mimlina dcera a znovu se rozplakala. "Já se tak hrozně otravuju."
   "Co kdybychom ji vzali na tu slavnost s sebou?" navrhl Pipla.
   "Nebude se Mimla zlobit?" namítl jsem.

   "Určitě ne!" zvolala Mimlina dcera nadšeně. "Maminka cizince zbožňuje. A navíc už určitě zapomněla, jak nemožně se chovám. Na všechno zapomene!"
   Malá Mimla si sundala vlněnou šálu a vyskočila před domek.
   "Pospěšte si!" volala. "Král už určitě dávno začal s Překvapeními!"
   "Král?" vykřikl jsem a pocítil prázdno v žaludku. "Myslíš opravdového Krále?"
   "Opravdového?" opakovala Mimlina dcera. "A jaký by byl? Je Samovládcem a největším králem, co svět viděl! Má dnes narozeniny. Dožil se sta let!"
   "Není mi podobný?" zašeptal jsem.
   "Ne, vůbec," poznamenala udiveně Mimlina dcera. "Proč by ti měl být, prosím tě, podobný?" Zabručel jsem něco neurčitého a zrudl jsem. Jistě, byl to trochu neuvážený nápad. Ale stejně. Co kdyby přece. Vždyť jsem se jako král cítil. No nic. Rozhodně ale uvidím Samovládce, dokonce s ním možná budu mluvit!
   Na králích je něco zcela mimořádného, něco důstojného, vznešeného, nedostiženého. Nemám jinak sklon někoho obdivovat (snad s výjimkou Bedřiška). Krále je však možno obdivovat bez pocitu, že jsme sami malí. A to je hezké.
   Mimlina dcera zatím pelášila napřed přes kopečky a všechny valounové zídky.
   "Poslyš," pravil Pipla: "Nač jste postavili ty zídky? Zavíráte někoho za nimi, nebo nechcete někoho pustit přes ně?"
   "Ale ne, nejsou vlastně na nic," odpověděla Mimlina dcera. "Poddaní považují za zábavu, když můžou. stavět zídky, protože si můžou s sebou vzít jídlo a jít na výlet . . . Můj strýček jich postavil sedmnáct kilometrů! To byste se divili, kdybyste ho znali," pokračovala vesele. "Učí se všechna písmena a všechna slova zepředu a zezadu a chodí kolem nich tak dlouho, až s naprostou jistotou ví, kde každé má. Když jsou moc dlouhá a zamotaná, trvá mu to i několik hodin!"
   "Například gargolozymdontolog," dodal Pipla. "Nebo antifilinfrenkonzumpce," pravil jsem já.
   "Ó!" vykřikla Mimlina dcera. "Když jsou tak dlouhá, musí u nich rozbít stan! Na noc se zabalí do svého dlouhého, rezavého vousu. Polovička vousu mu slouží jako přikrývka, polovička jako matrace. Ve dne v něm bydlí dvě malé bílé myši. Nájem platit nemusejí, protože jsou roztomilost sama!"
   "Promiňte, ale já mám dojem, že si zase vymýšlí," řekl Kryšánek.
   "Moji sourozenci si to myslí taky," pravila Mimlina dcera. "Čtrnáct nebo patnáct je jich a všichni si myslí totéž. Já jsem nejstarší a nejchytřejší. Tak jsme na místě. Řekněte ale mamince, že jste mě nalákali vy, abych s vámi šla."
   "Jak vypadá?" zeptal se Pipla.
   "Kulatě," odpověděla Mimlina dcera. "Všechno je na ní kulaté. Uvnitř asi taky."
   Stanuli jsme před nezvykle vysokou valounovou zídkou s branou ozdobenou girlandami. Nad bránou visel plakát s následujícími slovy:

Samovládcova zahradní slavnost
Vstup volný!
Vítáme vás! Vítáme vás!
Každoroční přehlídka Překvapení, tentokrát
ve Velkém Stylu!
na oslavu Našich 100. narozenin
Nepolekejte se, jestli se
NĚCO STANE!

   "Co se stane?" zeptal se lepitlapka.
   "Cokoliv," odpověděla Mimlina dcera. "To je na tom tak napínavé."
   Vešli jsme do zahrady, divoké a zarostlé, ale jaksi nezvedeně a rozpustile.
   "Promiňte, nejsou tady divoká zvířata?" zeptal se Kryšánek.
   "Kdyby jenom divoká zvířata," zašeptala Mimlina dcera. "Pět set procent hostů prostě zmizí! Nemluvme o tom! Tak já mizím. Zatím ahoj!"
   Vydali jsme se opatrně za ní. Cesta vedla hustým křovím, takovým tunelem z listí, ponořeným do tajemného příšeří.
   "Stát!" vykřikl Bedřišek a našpicoval uši.
   Cesta byla přerušena propastí! A dole v rozsedlině (ne, o tom se snad ani nedá mluvit) se skrývalo cosi chlupatého, s civějícíma očima a na dlouhých roztřesených nohou - obrovský pavouk.

   "Pssst! Zjistíme, jestli je zlý," zašeptal Pipla a hodil do propasti kamínek. Pavouk zahýbal nohama jako větrný mlýn lopatkami a zakoulel očima (měl je totiž na stopkách).
   "Umělý výrobek," prohlásil Bedřišek se zájmem. "Nohy má ze spirálovitě stočeného ocelového drátu. Pěkná práce."
   "Promiňte, ale podle mého názoru jsou takové žerty nemístné," ozval se Kryšánek. "Vždyť se dost bojíme toho, co je opravdu nebezpečné!"
   "Cizinci," řekl Bedřišek na vysvětlenou a pokrčil rameny.
   Byl jsem hluboce otřesen - ani ne tak Samovládcovým pavoukem jako spíš jeho jednáním, které bylo na hony vzdáleno královskému.
   V další zákrutě visel plakát, na němž bylo velkými, veselými písmeny napsáno:

TO JSTE SE POLEKALI, CO!

   Jak se může Král zabývat takovými hloupostmi, myslel jsem si celý rozrušený! Je to nedůstojné, zvlášť když je mu sto let! Přece je nutno, aby k němu poddaní chovali obdiv. Nutno vzbuzovat úctu!
   Po chvíli jsme došli k umělému jezeru a s nedůvěrou jsme si je prohlíželi.
   U břehu kotvily malé, pestře pomalované loďky ozdobené vlajkami Samovládcových barev. Nad vodou se vlídně skláněly stromy.
   "Není to zas nějaká léčka?" zabručel Pipla a vlezl do loďky natřené jasně červenou barvou a opatřené modrou obrubou.
   Tentokrát nám král uchystal Překvapení až uprostřed jezera. Vedle loďky vyrazil silný proud vody a vydatně nás osprchoval. Kryšánek se zděšením rozkřičel, což j jistě pochopitelné. Než jsme dosáhli pevniny, dostali jsme sprchu ještě čtyřikrát. Na břehu nás čekal další plakát, který nesl nápis:

TO JSTE ZMOKLI, CO!

   Byl jsem naprosto zmaten a velice jsem se za Krále styděl.
   "Zvláštní Zahradní slavnost," zabručel Bedřišek. "Mně se líbí!" vykřikl Pipla. "Ten Samovládce musí být prima. Vůbec se nebere vážně!"
   Změřil jsem si Piplu pohledem, ale ovládl jsem se.
   Vešli jsme do úplné soustavy průplavů, přes něž se klenulo nepřehledné množství mostů. Ty byly rozbité nebo ledajak slátané z lepenky. Občas jsme vrávorali po zpuchřelých kmenech nebo visutých mostech ze starých šňůr a kousků lan. Nic zvláštního se však nestalo kromě toho, že se lepitlapka v jednom bahnisku postavil na hlavu, což byla podle všeho jediná věc, která ho mohla rozveselit.
   Najednou Pipla vykřikl:
   "Chachá! Tentokrát nás nedoběhne!"
   Poté směle vykročil k velkému, vycpanému býkovi a cvrnkl mu prsty u čumáku. Představte si naše zděšení, když býk strašlivě zařval, sklonil rohy (naštěstí vycpané) a poslal Piplu krásným obloukem rovnou do růžového keře.
   A jak se dalo čekat, nalezli jsme další škádlivý plakát s vítězoslavným nápisem:

TO JSTE NEČEKALI, CO!

   Tentokrát jsem si pomyslel, že Samovládce přece jen má smysl pro humor.
   Ponenáhlu jsme si na Překvapení zvykli. Putovali jsme pořád dál do Královy zamotané zahrady jeskyněmi z listí, nejrůznějšími tajnými skrýšemi, pod vodopády a nad propastmi s umělými ohni. Samovládce však pro své poddané nevymyslil jenom padací dveře, trhací nálože a příšery na ocelových pružinách. Když někdo slídil mezi keři, ve skalních puklinách a ve vykotlaných stromech, mohl nalézt hnízda s nabarvenými nebo pozlacenými vejci. Na každém vejci bylo namalováno hezké číslo. Já jsem našel vejce očíslovaná 67, 14, 890, 223 a 27. Byla to Samovládcova královská loterie. Nemám takové věci celkem v oblibě, protože mě strašně rozladí, když nevyhraju, ale vajíčka jsem hledal rád. Nejvíc jich našel lepitlapka a jen s velkými obtížemi jsme ho přesvědčili, že se můžou sníst až po rozdělení výher. Na druhém místě byl Bedřišek, po něm já a nakonec Pipla, který byl příliš líný, aby hledal, a Kryšánek, protože nepoužíval žádnou metodu a jenom pobíhal z místa na místo.
   Nakonec jsme objevili dlouhou, pestrou stuhu s mašlemi, která byla uvázána mezi stromy. Velký plakát nám oznamoval, že

TEĎ ZAČNE DOOPRAVDY ZÁBAVA!

   Uslyšeli jsme veselé provolávání, výstřely a hudbu. Slavnost se konala uprostřed zahrady a byla už v plném běhu.
   "Já asi zůstanu tady a počkám na vás," řekl s obavami lepitlapka. "Je tam ták hlučno!"
   "Dobře," odpověděl mu Bedřišek. "Ale neztrať se!"
   Zastavili jsme se na okraji velké zelené louky, plné Samovládcových poddaných. Jezdili na skluzavce, křičeli, zpívali, házeli po sobě bouchací kuličky a pojídali cukrovou vatu. Uprostřed stál velký kulatý dům s třepotajícími se korouhvičkami, který hrál a točil se dokola. Taky byl plný bílých koní ve stříbrných postrojích. .
   "Co to je?" vykřikl jsem celý nadšený. "Kolotoč," odpověděl Bedřišek. "Přece jsem ti kreslil jeho mechanismus. V průřezu, nevzpomínáš si?"
   "Tak ale nevypadal," protestoval jsem. "Tady ten má koně, stříbro, korouhvičky a hudbu!"
   "A ozubená kolečka," dodal Bedřišek.
   "Přejete si šťávu?" zeptal se nás velký bambul v zástěře, která mu rozhodně neslušela (vždycky jsem říkal, že bambulové nemají vkus). Nalil nám každému sklenku a řekl důležitě:
   "Teď běžte gratulovat Samovládci. Dožívá se dnes sta let!"

   Se smíšenými pocity jsem uchopil svou sklenici se šťávou a pozvedl jsem zraky k Samovládcovu trůnu. Seděl na něm celý svraštělý a ani trochu se mi nepodobal. Bylo to pro mě zklamání - nebo ulehčení? Vzhlížet k trůnu je slavnostní a významný okamžik. Každý tvor musí mít něco, k čemu vzhlíží (a pochopitelně taky něco, nač shlíží), něco, co vzbuzuje úctu a vznešené pocity. Já jsem však měl před očima krále s korunou posazenou nakřivo a s květinami za ušima, krále, který se plácal do stehen a taktoval si při muzice, že se až otřásal trůn! Pod ním měl lodní sirénu, kterou občas spustil, když si chtěl připít s nějakým poddaným. Nemusím zdůrazňovat, že jsem pociťoval strašné rozpaky a zklamání.
   Když lodní siréna konečně zmlkla, řekl Bedřišek: "Blahopřeju k prvnímu století."
   Udělal jsem oháňkou k poctě zbraň a pronesl jsem přiškrceným hlasem:
   "Vaše Samovládcovské Veličenstvo! Dovolte, aby vám uprchlík z dalekých břehů vyslovil své blahopřání. Tato chvíle je jako stvořená k zamyšlení!"
   Král se na mě udiveně podíval a začal se chechtat. "Na zdraví!" řekl. "Zmokli jste? A co býk? Neříkejte mi, že nikdo nespadl - do bečky se sirupem! Ach, to je zábava, když je někdo králem!"
   Pak ho to s námi přestalo bavit a spustil opět sirénu.
   "Hej, věrný lide!" zakřičel. "Zastavte někdo ten kolotoč! Pojďte všichni sem! Budou se rozdělovat výhry!"
   Kolotoč a kolovadla se zastavily a všichni, kdo našli nějaké vejce, přiběhli ke králi.
   "701 !" zavolal král. "Kdo má 701 ?" "Já!" ozval se Bedřišek.
   "Prosím! Ať je ti k užitku!" řekl Samovládce a dal mu přenádhernou rámovou pilku, po jaké Bedřišek už dlouho toužil. Potom vyvolával další čísla a poddaní se za živého rozhovoru a se smíchem tlačili v dlouhé řadě ke trůnu. Každý tvoreček něco vyhrál, jenom já ne.

   Pipla a Kryšánek si své výhry seřadili před sebe a ihned se do nich pustili, protože dostali většinou čokoládové kuličky, marcipánové bambuly a růže z cukrové vaty. Bedřišek však měl na klíně velkou kupu praktických a nezajímavých věcí, většinou nářadí.
   Nakonec Samovládce povstal z trůnu a zvolal: "Milý lide! Moji potrhlí, vzpurní a duchaprázdní poddaní! Právě jste dostali, co vám nejvíc vyhovuje, a víc si ani nezasluhujete. Naše stoletá moudrost nám velela, abychom vám vejce poschovávali v úkrytech trojího druhu. Za prvé na místech, kde jste o ně zakopli při pobíhání z místa na místo, nebo když jste byli příliš líní, abyste hledali, a výhry jsou jedlé. Za druhé jsme vejce ukryli na takových místech, aby se dala najít, když se hledá klidně, soustavně a uvážlivě. Výhry se pak dají na něco použít. Ve třetím případě jsme však zvolili úkryty, které se musejí hledat s fantazií. A výhry se nehodí k ničemu. Poslouchejte, vy nepolepšitelní a potrhlí milí poddaní! Kdo hledal v nejfantastičtějších skrýších, pod kameny, v potocích, na vrcholcích stromů, v pupenech květin, ve svých kapsách a v mraveništích? Kdo má vejce s čísly 67, 14, 890, 999 a 27?"
   "Já!" vykřikl jsem tak silně, že jsem sám poskočil, a pak jsem se styděl. A hned po mně se ozval někdo jiný tišším hlasem:
   "999!"
   "Předstup, bídný tvore!" pravil Samovládce. "Tady jsou ty nanicovaté výhry, ty fantasto! Líbí se ti?" "Strašně, Vaše Veličenstvo," vydechl jsem a jako omámený jsem si prohlížel své výhry. Nejlepší byla sedmadvacítka. Ozdoba do salónu, korálová podložka, na níž stála malá tramvaj z mořské pěny. Na přední plošině vlečného vozu se daly ukládat zavírací špendlíky. Sedmašedesátka získala kvedlačku na šampaňské ozdobenou granáty. Dále jsem vyhrál žraločí zub, konzervovaný kouřový kroužek a ozdobnou rukojeť ke kolovrátku. Dovedete si představit mou radost? A jistě chápete, milí čtenáři, že jsem pak Samovládci téměř odpustil, že se nechoval královsky, jak by měl, a že mi najednou připadal jako docela dobrý král?
   "A co já?" zvolala Mimlina dcera. (Měla totiž dostat výhru s číslem 999J
   "Drahá Mimlo," řekl vážně Samovládce. "Můžeš Nám dát pusu na nos."
   Mimlina dcera vylezla Samovládci na klín a dala mu na jeho starý, samovládcovský nos pusu. Lid přitom provolával hurá a pojídal své výhry.
   Byla to skutečně velkolepá zahradní slavnost. Za soumraku byly v celém Parku zapáleny lampióny, začalo se tančit a někteří se pustili do žertovných pranic. Samovládce rozdal svým hostům balónky, otevřel velikánské sudy jablečného vína a všude zářily ohně táboráků, na nichž si poddaní vařili polévku a opékali salám.
   Když jsem se procházel mezi ostatními hosty, spatřil jsem velkou Mimlu, která vypadala jako kulička. Přistoupil jsem k ní, uklonil jsem se a oslovil ji:
   "Promiňte, nejste náhodou Mimla?"
   "Aby ne!" odpověděla se smíchem Mimla. "U sta hromů, to jsem se najedla! Je mi tě líto, žes vyhrál takové zvláštní věci!"
   "Zvláštní?" vykřikl jsem. "Copak mohl někdo dostat něco lepšího než fantastovy nanicovaté výhry? Copak se někomu mohlo dostat větší pocty?"
   A dodal jsem zdvořile:
   "Vaše dcera ovšem vyhrála hlavní cenu." ;,Dělá rodině čest," poznamenala Mimla hrdě. "Takže se na ni už nezlobíte?" zeptal jsem se.
   "Zlobit?" řekla Mimla udiveně. "Proč? Nemám na zlobení čas. Osmnáct nebo devatenáct dětí musím mýt, dávat spát, oblékat a vysvlékat, krmit, utírat jim nos, utěšovat a Morana ví, co všechno! Ne, můj mladý příteli, já mám pořád dobrou náladu!"
   "A co váš vynikající bratr?" rozváděl jsem hovor dále.
   "Bratr?" zeptala se Mimla.
   "Ano, strýček paní dcery," dodal jsem na vysvětlenou. "Ten, co spí zahalen do svého rezavého vousu." (Neřekl jsem naštěstí o těch myších, které měl ve vousech.)
   Mimla se rozesmála na celé kolo a pravila: "Takovou já mám dceru! Vymyslila si to! Pokud vím, žádného strýčka nemá. Zatím ahoj! Povozím se teď na kolotoči."
   Pak posbírala tolik svých dětí, kolik se jich do její široké náruče vešlo, a vsedla do jednoho červeného kočáru taženého grošákem.
   "Ta Mimla je báječná," poznamenal Pipla s nelíčeným obdivem.
   Na hřbetě koně seděl Kryšánek s podivným výrazem ve tváři.
   "Co je ti?" zeptal jsem se ho. "Nelíbí se ti tady?" "Děkuju, líbí," odpověděl Kryšánek utrápeně. "Bavím se výborně. Jenomže je mi špatně z toho kolotoče . . . Bohužel!"
   "A kolikrát ses na kolotoči vozil?" zeptal jsem se ho.
   "Nevím," odpověděl zbědovaný Kryšánek. "Mockrát; mockrát a dlouho! Promiň, ale já jsem jinak nemohl. Vždyť třeba je to moje jediná příležitost za jezdit si na kolotoči . . . Jé, znovu se začíná točit!"

   "Musíme domů," pravil Bedřišek. "Kde je král?"
   Samovládce však byl zaměstnán ježděním po skluzavce, a proto jsme odešli tak, abychom nevzbudili žádnou pozornost. Na slavnosti zůstal jenom Pipla. Prohlásil, že se bude s Mimlou až do východu slunce točit na kolovadlech.
   Na okraji louky jsme nalezli našeho lepitlapku, který se zahrabal do mechu a spal.
   "Ahoj," řekl jsem mu. "Byl sis pro své výhry?" "Jaké výhry?" zeptal se lepitlapka a zamrkal. "Za nalezené vejce," vysvětlil mu Bedřišek. "Měls jich tucet."
   "Snědl jsem je," pravil lepitlapka ostýchavě. "Neměl jsem co dělat, když jsem na vás čekal."
   Velice by mě zajímalo, co lepitlapka vyhrál a kdo dostal jeho výhry, když si je nevyzvedl. Možná je Samovládce schoval pro další stoleté jubileum.

* * *

   Muminkův tatínek obrátil stránku a pravil: "Šestá kapitola."
   "Počkej chvilku," řekl Šňupálek. "Tu Mimlu měl můj tatínek rád?"
   "A jak!" odpověděl muminkův tatínek. "Pořád spolu běhali a věčně se všemu smáli, jak se pamatuju."
   "Měl ji raděj než mě?" zeptal se Šňupálek.
   "Tys přece ještě nebyl na světě," odpověděl mu tatínek.
   Šňupálek zaprskal nelibostí, stáhl si klobouk přes uši a zahleděl se oknem ven.
   Muminkův tatínek se na něho podíval, pak povstal, šel pomalu k rohové skříni a dlouho se hrabal v její nejhořejší přihrádce. Když se vrátil, měl v tlapce dlouhý, lesklý žraločí zub.
   "Tady máš," řekl. "Tvůj tatínek ho obdivoval." Šňupálek se na žraločí zub podíval a pravil:
   "Je hezký. Pověsím si ho nad postel. Neuhodil se tatínek, když s ním býk mrštil do toho růžového keře?"
   "Ne," odpověděl muminkův tatínek. "Pipla byl mrštný jako kočka a navíc měl býk vycpané rohY." "A kam se poděly ostatní výhry?" zeptal se Čenich. "Tramvaj stojí před zrcadlem v salónu, ale kde jsou další?"
   "No, šampaňské jsme nikdy žádné neměli," odpověděl tatínek zamyšleně. "A tak kvedlačka je asi někde zastrčená v kuchyni. A kouřové kolečko se za ta léta ztratilo . . ."
   "A co ozdobná rukojeť ke kolovrátku!" vykřikl Čenich.
   "No," pravil muminkův tatínek. "Copak vím, kdy máš narozeniny? Vždyť kalendář měl vždycky tvůj tatínek..."
   "Mám taky jmeniny!" zaprosil Čenich.
   "Dobrá, dostaneš ke svým jmeninám tajemný dárek," řekl muminkův tatínek. "A už ticho, budu číst dál."



<<
obsah >>