Největším favoritem v možnosti objevu mimozemského života v naší sluneční soustavě, je již alespoň po čtvrt století planeta Mars, mnohdy též nazývaná „rudá planeta”. Při pohledu na snímky jeho povrchu, vidíme množství meandrovitě se vrývajících říčních koryt, kterými kdysi proudily obrovské masy vody. Předpokládá se, že voda je dnes ukryta pod povrchem planety buďto jako podzemní oceán o hloubce několika set metrů, nebo že je voda vázaná v zemině v podobě věčně zmrzlé půdy. Na obou pólech Marsu se během tamnější zimy tvoří rozsáhlé polární čepičky - oblasti pokryté jinovatkou a oxidem uhličitým (suchý led).

Jelikož na Marsu nebylo nalezeno velké množství kráterů, způsobených dopadem meteoritů, jako je tomu u Merkuru či Měsíce, mají vědci za to, že Mars byl geologicky aktivní. Na Marsu se též nalézá největší známá sopka sluneční soustavy Olympus Mons. Přestože zde nebyla přímo pozorována sopečná činnost, domnívají se vědci, že by Mars mohl být v tomto směru stále ještě aktivní. Planeta má svoji atmosféru a zcela jistě se zde periodicky odehrávají klimatické změny - roční období. Kolem Marsu také obíhají dva měsíce: Fobos (Strach) a Deimos (Hrůza).

V roce 1877 pozoroval astronom Giovanni Virginio Schiaparelli (1835-1910) povrch Marsu svým dalekohledem. Při tom na jeho povrchu zahlédl rozsáhlé sítě jemných přímkovitých útvarů, jež nazval „kanály”. Někteří vědci se tehdy domnívali, že se jedná o zavlažovací systém Marťanů, snažících se zachránit svoji vysychající planetu. Bylo to v době, kdy se na Zemi budovaly velký Suezský a Panamský průplav. Na Schiaparelliho pozorování později navázal Percival Lowel (1855-1916), který sestavil a zakreslil podrobné mapy těchto zavlažovacích kanálů. Posléze se bohužel ukázalo, že celá síť je způsobena iluzí, které podlehne lidské oko při namáhavém pozorování malého a slabě svítícího kotoučku planety v dalekohledu. To potvrdily i první sondy vyslané k „rudé planetě” v šedesátých letech.

První úspěch zaznamenala v červenci roku 1965 americká sonda Mariner 4, která zpět k Zemi odeslala celkem 22 snímků povrchu Marsu. Až donedávna byly nejlepšími snímky povrchu planety ty, které vyslaly americké sondy Viking.

Viking 1 byl z floridského mysu Canaveral vypuštěn 20. srpna 1975 a Viking 2 o patnáct dní později. Oba byli stejně jako sovětské sondy MARS vybaveni přistávacími moduly a navíc i aparaturou, schopnou nalézt život i v těch nejnehostinějších podmínkách. Byly připraveny tři testy na zjištění možného života na povrchu planety a k údivu vědců měly výsledky všech třech testů pozitivní výsledek. Přesto však tyto údaje nejsou drtivou většinou vědců přijímány jako důkaz existence života na Marsu. Všechny experimenty, které udaly kladný výsledek, byly totiž provozovány za neuvěřitelně různorodých podmínek - za sucha i za vlhka, za mrazu i vysoké teploty, na světle i ve tmě. Na místě přistání navíc nebyly zaznamenány známky přítomnosti organických molekul. Vědci tedy došli k závěru, že na Marsu je velmi aktivní geochemie, ale žádná biologie. Sonda Viking též pořídila záběry oblasti zvané Cydonia, na kterých se objevila formace známá pod názvem „tvář”. Vyhodnocování dat z projektu Viking, pak pokračovalo po následujících sedm let.

Jako další, se v roce 1988 směrem k Marsu vydaly sovětské sondy nazvané Fobos. Projekt to byl náročný, ostatně posuďte sami. Sondy měly nejprve fotografovat povrch planety Mars a potom si to namířit k jeho měsíci Fobos. Sonda Fobos 1, měla nad měsícem prolétnout ve výšce 50 metrů a použít přitom iontový laser k odpaření malé části povrchu měsíce. Na místo se poté měl dostavit Fobos 2 a za pomoci svých přístrojů analyzovat složení oblaku roztavené hmoty. Všechno ale nakonec dopadlo jinak. Fobos 1 byl již cestou k Marsu ztracen „chybou řídícího pracovníka”. Fobos 2 naproti tomu letěl bezchybně, vstoupil do oběžné dráhy Marsu a začal pořizovat snímky. Když sonda nabrala směr k měsíci, došlo k náhlému přerušení spojení a sonda se navždy odmlčela.

Šestnáct let po velkých úspěších mise Viking, vyslal NASA 25. září 1992 směrem k Marsu moderní sondu Mars Observer, v hodnotě 980 milionů dolarů. Vše se zdálo být naprosto perfektní. Již téměř jedenáct měsíců se sonda nacházela na cestě ke svému cíly a Mars jí byl v té době již „na dosah ruky”, když náhle 21. srpna 1993 sonda přestala vysílat další snímky. V jedné chvíli totiž vadný ventil vpustil trochu okysličovadla do nádrží s palivem. Tím došlo k explozi a sonda Mars Observer se rozlétla na tisíce kousků těsně před navedením na oběžnou dráhu kolem rudé planety.

Neblahý osud postihl i ruskou sondu Mars 96, který již krátce po startu, v listopadu roku 1996, havarovala.

Pomyslný galaktický démon, který nechtěl pozemšťany pustit k Marsu, byl překonán až více jak 20 let po přistání Vikingu. Po 288 dnech cesty nehostinným kosmickým prostorem, měkce dosedla v pátek 4. července 1997 na povrch planety Mars zatím poslední americká kosmická sonda: Mars Pathfinder spolu s malým vozítkem Sojourner. Právě toto malé technické dílko zřejmě vzbudilo největší nadšení. Jeho řidičem byl Brian Cooper a na vzdálenost 190 miliónů kilometrů ho ovládal z řídícího centra JPL (Jet Propulsion Laboratory - laboratoř tryskového pohonu) v Pasadeně. To nebylo nijak jednoduché jelikož signál z Pasadeny putoval na Mars alespoň nějakých jedenáct minut.

Obrázky nasnímané na povrchu Marsu si mohl každý prakticky ihned prohlédnout na internetových stránkách JPL. Návštěvnost byla obrovská, jelikož jen během prvních pěti dnů po přistání Pathfinderu, je navštívilo 200 miliónů lidí. Přenos dat z Marsu na Zem byl také úctyhodný: průměrně 60 megabitů za den. Pathfinder však s sebou nenesl žádné přístroje zaměřené na detekci stop případného života.

Zatím poslední sondou snímající povrch planety Mars, je americký Mars Global Surveyor (MGS), který byl na jeho oběžnou dráhu naveden v září roku 1997. Jeho úkoly byly podobné těm, které měl v roce 1992 splnit Mars Observer. Není proto divu, že MGS s sebou nese pět záložních přístrojů z této sondy. Nedlouho po startu však bylo zjištěno, že jeden ze solárních panelů je defektní. Přesto se sonda k Marsu dostala. Když však měla být její oběžná dráha snížena za pomoci nového systému brždění v atmosféře, došlo k ohnutí již tak poškozeného slunečního panelu a celý proces musel být pozastaven. (Těm sondám k Marsu snad někdo skutečně nepřeje!) Vše se však týmu odborníků z NASA podařilo zřejmě vyřešit, jelikož dnes z velmi kvalitních snímků víme, že tzv. „tvář na Marsu” je jen pohoří a také to, že Mars má vlastní magnetické pole.

V září 1998 hodlá Japonsko vyslat k Marsu svou sondu Planet-B, určenou pro výzkum atmosféry a získání detailních záběrů povrchu.

Američané by měli na přelomu roku 1998/99 vyslat svoji sondu Marsward. Součástí by měl být přistávací modul, jenž by měl dosednout na severní okraj jižní polární čepičky.

V březnu 2001 by měla odstartovat sonda určená ke zkoumání přítomnosti vody. V dubnu 2001 by měl odstartovat minirover nové generace, který by již mohl provádět sběr vzorků pro pozdější odvoz. V roce 2003 by k Marsu měla být vyslána sonda, nesoucí jedno nebo více vozítek s manipulátory, určená pro přistání. V roce 2005 série levných družic, přistávacích pouzder a mobilních roverů spolu s projektem zaměřeným na dopravu vzorků hornin zpět na Zemi (či spíše z bezpečnostních důvodů na její oběžnou dráhu).

Nejreálnějším termínem pro přistání lidské posádky na povrchu Marsu je rok 2017 (po úspěších mise Apollo NASA vypracoval plány, dle kterých mělo dojít k přistání lodě s lidskou posádkou již v roce 1984).

Podle většiny vědců byl počáteční vývoj Země a Marsu velmi podobný. V prvních vývojových etapách byl Mars (stejně jako Země) příliš žhavý nato, aby na něm vznikla jakákoliv forma života. Když poté, asi před 4,2 miliardami let začala zemská (či martská) kůra chladnout a vznikla na jeho povrchu obrovská jezera vody, začalo bombardování obou planet četnými planetkami. Tím docházelo k opětovnému roztavení zemské kůry. Pokud tedy v této době vznikl život, pak zajisté i opakovaným odpařováním vodních ploch zanikl. Před 4 až 3,8 miliardami let se situace poněkud změnila. Planety přestaly být bombardovány a přibližně ve stejné době se na Zemi a pravděpodobně i na Marsu objevil život. Vše bylo zřejmě navíc podpořeno lehkým bombardováním planet kometami nebo asteroidy. Tato tělesa totiž obsahují překvapivě velké množství organických molekul, jak dokázala při přiblížení k Halleyově kometě v roce 1986 sonda Giotto.

V té době bylo také klima na Marsu rozhodně lepší než dnes. Atmosféra byla hustší, teplota se blížila dnešní pozemské a na povrchu byly velké zásoby vody. Později Mars svou atmosféru ztratil.

Někteří vědci předpokládají, že pokud se na Marsu nějaké formy života vyvinuly, pak by se mohly ukrývat hluboko pod jeho zmrzlým povrchem. Tam by v dostatečně teplé vodě, za přispění tepla z nitra planety, i bez přístupu světla a kyslíku mohly přežívat jednoduché bakterie, například methanogenní.

Zajímavý je objev profesora Karla Otta Stettera, který nalezl ve věčně zmrzlé půdě v Antarktidě, 400 metrů pod povrchem bakterie, využívající ke svému životu horkých vulkánů. Podobně zajímavý objev učinili i francouzští vědci, kteří v ropných vrtech, asi 3000 metrů pod povrchem, nalezli mikroorganismy živící se éterem. Tyto dva příklady jsou závažným důkazem, který nám ukazuje, že život je zřejmě extrémně přizpůsobivý.

7. srpna 1996 nastal slavný den pro všechny, kteří hledali či věřili v existenci mimozemského života. Do té doby byli tito lidé skutečnými vědci považováni spíše za fantasty a snílky. U londýnských bookmakerů byl kurs na možnost existence inteligentního života mimo planetu Zemi v poměru 1:500. Po obdržení zprávy z novin byli tito sázkaři zajisté rádi, že ve své formulaci použili slovíčko inteligentní. Přesto byl kurz ihned sražen na 1:25.

O celý rozruch se postaral americký Úřad pro letectví a vesmír NASA, jež vydal zprávu, že v meteoritu nesoucím označení ALH84001, byly nalezeny fosílie mikroorganismů nepocházejících ze Země nýbrž z Marsu. Velice zajímavá je i historie meteoritu a to, co následovalo.

Zhruba před 4,5 miliardami let vznikl ALH84001 z roztavené horniny (magmatu) a před 4 miliardami let byl narušen dopadem většího tělesa. Přesto na povrchu Marsu setrval a před 3,6 až 1,8 miliardami let vyplnily jeho praskliny nové horniny, na jejichž vzniku se pravděpodobně podílely i martské mikroorganismy. Před 16 miliony let, byl dopadem jiného velkého tělesa „katapultován” do vesmíru. Zde bloudil dosti dlouho na to, aby před 13000 lety dopadl na území planety Země, které její obyvatelé později nazvali Antarktida.

27. prosince 1984 (hezký dáreček pod vánoční stromeček) byl v oblasti Allan Hills v Antarktidě dr. Scoreovou z Johnson Space Center v Houstonu nalezen meteorit o přiblizné hmotnosti 2 kg. Ta ho označila běžným způsobem. Písmena dle místa nálezu (ALH), první dvojčíslí dle roku nálezu (84) a zbylá čísla jako pořadí nálezu (001 - byl první). Meteorit byl označen jako diogenit a zařazen do sbírky mezi ostatní. Předpokládalo se, že pochází z asteroidu 4 Vesta. To platilo až do roku 1993, kdy po analýze jeho složení vědci zjistili, že nepochází z asteroidu, nýbrž s velkou pravděpodobností z Marsu.

Až zmíněného 7. srpna roku 1996 geologové z NASA veřejně vyslovili domněnku, že na tomto meteoritu nalezli mnoho věcí, které podporují teorii, že na Marsu kdysi mohl existovat život. Toto na tiskové konferenci prohlásil tým vedený Davidem McKayem. Učinil tak však jen velice opatrně, jelikož již v šedesátých letech byly podobné organické molekuly (jako na ALH84001) nalezeny v jiných meteoritech, ačkoliv se později ukázalo, že se jedná pouze o stopy po „znečištění” ze Země. Ihned se rozpoutala vědecká bouřlivá diskuze. Sám McKay totiž hned na tiskové konferenci uvedl, že nalezené mikrofosilie jsou asi řádově stokrát menší než mikrofosilie nalézané na Zemi. Vědci se tedy rozdělili na dva tábory. Zatímco jedni tvrdí, že to, co bylo v meteoritu ALH84001 nalezeno jsou zbytky činnosti mikroorganismů, jiní mají zcela opačný názor - útvary vznikly chemickou cestou. Nemá cenu zde rozebírat jednotlivá pro a proti, jelikož mnohdy obě strany používají naprosto stejného důkazu, ovšem každý pro svou teorii.