Milý příteli,

Zdravím, jak jinak, zase z Tróje. Sedím na vysluněných schodech Apolónova chrámu a užívám si dopolední chvilky klidu. Než se pustím do novinek naší milované domoviny, musím za Parida i za sebe poblahopřát Patroklovi k jeho úspěchům na tom vašem sportovním zápolení. Doufám, že si užil slávy, věnce, a vy oba pak i polívky. A také, že si nikdo na těch nařezaných tyčích nezlomil krk či jinou okončetinu.

Jestli to ode mne nebude příliš troufalé… zkus ho příště nechat soutěžit samotného, bez pomoci tvé pilky a nemýlím-li se, i meče na krku nebohých soutěžících. Patrokles si potřebuje vypěstovat sportovního ducha a naučit se zvládat i neúspěchy, posílí ho to. Ale začínám nebezpečně znít jako příručka skautů a tak radši ještě jednou srdečně blahopřeji. Připojuje se i otec, který pravidelně čte sportovní sloupky nedělních svitků, a vždy je z kadibudky vášnivě komentuje ( „Théby – Korinth, 3:1, je to možné? Korinťani začínají kopat jako staré báby, u Apolóna, vždyť Thébani vždycky uměli okopat akorát tak květák a ne balón…“).

Ptal ses, jestli sportujeme nazí. Ano, některé disciplíny, jako synchronizované plavání, tance nebo volejbal, se odehrávají jen v Apolónově rouše. Ale protože se většina diváků zaměřovala spíše na rozkroky borců než na jejich výkony, odsouhlasili jsme aspoň krátké

bederní roušky. Nejsem zrovna exhibicionista – no, někdy – a tak jsem se také přimluvil. U některých sportů to byla nutnost. U zápasu, například, se někdy ani nepoznalo, že jde o sportovní disciplínu. Diváci si mysleli, že začíná představení k oslavám Dionýsa a to, co vidí, jsou úvodní orgie. A to ani nemluvím o přehmatech u štafetových běhů. Když chňapneš nesprávný kolík a vlečeš řvoucího spolubojovníka dál, nikdo už s tebou pak nechce být v jednom mužstvu. Toliko k naším úborům.

Jak to děláte vy? Chtěl bych se někdy přijet podívat na ten váš úžasný stadion. Můžeme uspořádat přátelský turnaj v čemkoliv.

Budujeme krásný vodní park, hned vedle města. Bude tam jeden velikánský bazén, rozlohou asi tak velký jako ta největší síň v chrámu Afrodity. Zrovna mu dělníci vykládají dno modravou mozaikou. Sám jsem ji navrhl, bude tam krásný milostný výjev. Můžeš hádat, kdo tam „jako“ bude. :o)

Další bazén je menší, nehluboký, budou v něm končit tobogány a skluzavky. Ty se teprve navrhují. Jedno ale všichni víme jistě, ze dřeva nebudou.

No a třetí bazén je nejhlubší, protože tam budou ty tvé vysněné skokanské můstky, a můžeš se tam blýsknout, diváků bude dost. Byl to dobrý nápad, u nás v Tróji se nikam jinam skákat nedá. Kromě sebevrahů u hradeb, ale ty nepočítám. Otec se na prkna moc těší; už si nachystal ty své otřesné pruhované plavky z dob jeho mládí a to už je hoooodně dávno, nevím, jak ho od toho odradit. Počítám, že když skočí, tak jen jednou, Hádovi rovnou na lopatu. Asi ho naučím šachy.

Zatímco píšu, Paris si na staveništi vyhrabkal modelářskou hlínu a teď tvoří skulpturu, kterou nazval „Aias a jeho palcát“. Musím přiznat, že se docela podobá. Parida bys teď sice pod tím nánosem bláta ani nepoznal, ale Aias by měl radost. Navíc ho Paris buď vědomě štědře obdařil, nebo to udělal nevědomky, protože mu prostě zbyla hlína. Spíš to druhé. No, já zase jdu, budu pokračovat večer.

* * * * *

Slunce nám už zapadlo, ale ještě se mi nechce spát. Bylo to rušné odpoledne.

Já jsem čas trávil poradou se stavebníky a kresbami plánů. Paris se celý nažhavil a že bude pomáhat. Vzal si lopatku a kýblíček a neúnavně ryl několik hodin, až vykrtkoval jamku, ve které by se docela dobře dalo chladit pivo. Ale snaha se cení. Pak se mi ztratil z dohledu na celé odpoledne.

Večer se mi u porady zjevil Apolón a zvěstoval, že Paris po obědě zahučel do té jámy pod budoucími skokanskými můstky, nemůže ven a okolo nikdo není. Tam se dnes nepracovalo, všichni byli u skluzavek a v dílnách. Paris má asi talent padat do průserů. Apolónovi jsem jednak poděkoval za zprávu, a jednak nadal hňupů, proč mi to neoznámil hned, nebo proč ho nevytáhl sám? Ten chobot si prý si leštil helmu a neměl čas kontrolovat „každou ďouru v Tróji“.

Byla už tma, když jsem utíkal k té hluboké jámě, odkud šlo tiché fňukání. Na dně seděla malá hromádka neštěstí, před ní kýblík a lopatka a vedle miniatura Tróji z písku. Spustil jsem dolů dlouhý žebřík a vlezl tam. Paris měl štěstí, že spadl do měkkého, jinak by z něj nezbyl ani mastný flek, ani mozaika. Pár boulí a odřenin, jinak je v pořádku. Prý mu tam spadla lopatka a jak ji chtěl zachytit, ujel mu sandálek. Ach jo.

Byl chudáček tak unavený, že mi ani nešel po noze. Jen jsem mu řekl, ať se mě pevně chytí kolem krku a vylezl jsem i s ním nahoru. Zítra tu nechám postavit plot. Bráška se sem sice už ani nepřiblíží, ale otec může chtít dělat kolaudaci a zkusit skočit šipku dřív, než bazén napustíme. Navíc sám tvrdí, že už má křehké kosti. Já mu to nevěřím – kope pořád drsně jak kobyla.

Paris usnul dřív, než jsem ho donesl do naší postele. Z čistě bratrské lásky (myslím) jsem ho svlékl, umyl, lehl si k němu a vzal ho do své mužné náruče. Tak ho tu mám i teď, co píšu. Paris chrupká jak myška, slintá mi na hruď a neví o světě. Před chvílí se tu zjevila i Afrodita a divila se i ušima, když jsem se ptal, kde doprčic byla. To jsem si mohl myslet, na soutěži krásy v Athénách, kde jinde. Kdyby tu byl tvůj otec - dej mu Hádes věčný klid – kopl by ji s radostí do zadku tím okovaným sandálem za bouřlivého „Ou jééés, muahahaha!“

Paridův výcvik začnu až zítra, dnes opravdu nebyl čas, ani přízeň bohů.

Jak řešíš tu zapeklitou situaci s Patroklem? Měl bys mu ukázat aspoň něco, jestli nechceš, aby to byl Odysseus, nebo v horším případě náhodný opilý násilník, packující v noci ulicemi. Ještě můžeš zkusit štuplíky do uší (přikládám ke svitku).

A víš co, bratranci nebratranci, blbkavé dětičky mít stejně nebudete, tak co.

Zatímco píšu, Paris se mi tu ze spaní usmívá jak sluníčko a žižlá jeden z tenkých řemínků, kterými mám stáhnuté vlasy. Občas, to ti řeknu, se musím pěkně držet, abych nežižlal já jeho. Je takový hebounký, poddajný a přilnavý… Vždycky si to přimete pro objetí a pusu na čelo a zas letí pryč, a já jsem další půlhodinku k nepotřebě. Řekl jsem si, že za každou erekci, způsobenou Paridem, si dám do těla v posilovně. Doufám, že jsem to moc nepřehnal, ale už nemůžu ani připažit. Ať už je ten můj zajíček věku legálního, jinak se ztrhám.

Tak jdu spát. Ke svitku přikládám skleničku medu od Parida, pro Patrokla. Dohlédl jsem na to, aby byla pečlivě uzavřená a navíc zabalená do plátna, takže se nerozbije, a posel bude v bezpečí. Ať Patroklovi chutná!

A ne, vůbec se potutelně neusmívám. Dobrou noc,

Hektor

PS: huahahahaha!