Legolasovo dětství
Kapitola 4 - Když se musí říci sbohem
V následujících čtyřech létech vzal Glorfindel malého Legolase několikrát do Rivendellu. Ten měl takto možnost spatřit nádhernou usedlost lorda Elronda v každém ze čtyř ročních období; jednou byl Rivendell voňavý a rozkvetený se spoustou svěže zelené trávy, jarního kvítí a mladých zajíčků, podruhé byl sytě zelený a v klidném letním ovzduší se nesl tichý bzukot cikád; jindy se oděl do barevného listí podzimu a nakonec ho Legolas spatřil zasněžený a jiskřící ostrým mrazíkem.
Elrond ho u sebe vždy rád přivítal a byl rád i kvůli Glorfindelovi. Jeho nejlepší přítel býval často osamělý a zadumaný, sám se vydával na daleké výpravy nebo za záležitostmi, které bylo potřeba vyřídit. Ne že by musel být sám; Glorfindel si to tak volil dobrovolně.
Od té doby, co se narodil Legolas, se změnil a rád trávil čas ve společnosti dalších elfů a hlavně toho malého prince.
Elrond vycítil, že ti dva toho budou mít i v budoucnosti hodně společného a že bude mít Glorfindel věrného kamaráda. A kdoví, dumal Elrond, jestli…. Čas to ukáže.
*****
Glorfindel se napřímil ve třmenech a zastínil si oči proti slunci: „Něco se mi tam vepředu nezdá.“
Byl s Elrondovými syny a s Legolasem na cestě z Rivendellu do Mirkwoodu, aby Thranduilovi oznámil datum a pozvání na každoroční slavnost lovu. Princ s rozevlátými zlatými vlásky mu jel po boku na svém věrném Ronovi, ale teď poníkovi přitáhl uzdu.
Elladan ani Elrohir nic podezřelého neviděli, ale důvěřovali ostrému sluchu a jemnému vnímání okolí zkušeného vůdce Glorfindela.
„Snad to nic není…“ Glorfindel objel nejbližší okolí ale nenašel žádnou známku nebezpečí. Přesto zůstal ve střehu a celá skupinka se rozjela dál. Vtom to najednou ucítili všichni - stísněný pocit neznámého nebezpečí.
„Zpátky!“ vykřikl Glorfindel, když vtom se na ně seshora spustily dvě obrovské nestvůry - pavouci Dol Gulduru. Ti se v království Thanduila neobjevili celá léta a zdálo se, že dřívější pevnost Dol Guldur a okolí jsou opuštěné.
Glorfindel se snažil dostat Legolase za sebe, ale princův poník Ron zpanikařil a rozběhl se na druhou stranu do lesa. Glorfindela a Elrohira odřízla jedna nestvůra od ostatních a snažila se je seknout jedním ze svých bodců a omotat pavučinou. Ale elfové odpověděli na útok stejně rychle a tasili své ostré meče. Glorfindel zahlédl koutkem oka Elladana, jak cválá za Legolasem a stejně tak z dálky vnímal zoufalý princův pláč. Odrazil útok jedovatého bodce a usekl další z obludných chlupatých nohou. Elrohir mu bojoval po boku a snažil se odvrátit pozornost druhé obludy pryč od Legolase a svého bratra. Podařilo se a on i Glorfindel měli co dělat, aby na nestvůry stačili.
Lesem se ozývalo děsivý sykot, skřeky a zlostné vrčení. Zvuky bitvy po chvíli přerušilo ticho a prudké oddechování obou elfů, kteří se okamžitě obrátili hledat Elladana a Legolase. Glorfindel si s úlekem uvědomil, že neslyší ani jednoho.
Po pár skocích narazili na Elladana, ležícího na trávě. Chtěl vstát, ale bolestně zaúpěl a padl zpátky na zem. Kousek nad kolenem se mu táhla rána po zásahu jednoho z pavoučích drápů a silně krvácela.
„Elladane!“ vrhl se k němu Elrohir, ale bráška ho odstrčil: „Běžte! Je tu ještě jeden… rychle… Legolas…“
„Ty zůstaň tady,“ poručil Elrohirovi Glorfindel a se srdcem bijícím až v krku těkal očima po okolí. „Kdyby se tu zase objevil.“ S tím vyrazil dál do houští.
V tu chvíli se lesem rozlehl srdcervoucí dětský nářek a volání: „Ne! Rone! Běž pryč! Běž pryč!“ Pak Legolas najednou ztichnul.
Glorfindel rozrazil houštiny a vpadl na mýtinu - právě včas. Legolas stál za nestvůrou, která se k němu otáčela a malého prince posedla němá hrůza: zkameněl na místě a z rukou mu vypadly kameny, kterými před tím po pavoukovi házel.
Jak se obluda na prince napřáhla bodcem k úderu, zasáhl ji do jednoho z jejích očí Glorfindelův lovecký nůž, který pohotový elf vytasil ze své vysoké boty. Tím byla její pozornost upoutána a vyrazila na nového útočníka.
Strach o Legolase dal Glorfindelovi nebývalou sílu a pavouk už nedostal druhou šanci zaútočit. Boj netrval dlouho a brzy zbyl na mýtině jen chumel škubajících nohou a smrtelný děsivý chrapot.
Glorfindel si otřel z čela pot a ohlédl se. Legolas klečel v trávě na druhé straně mýtiny a s pláčem objímal chundelatý krk svého poníka. Bořil mu tvář do jeho hebké hřívy a vzlykal: „Rone, vstaň. Prosím, vstávej…“
Glorfindel k němu přiběhl a v té chvíli se tam objevil i Elrohir, který před tím prozatímně ovázal Elladanovi ránu a schoval ho v hustém křoví.
Glorfindelovi bylo jasné, že Ron už dlouho nevydrží. Měl ošklivě poraněné břicho a zoufale ržál. Elf si klekl a opatrně se dotkl Legolase. Ten se k němu otočil, velké modré oči plné slz a vzlykajíce se mu zabořil do loveckého kabátu: „Glori, Ron…Prosím, pomoz mu… Glori…“
„Pojď, Legolasi,“ zvedl ho Glorfindel a předal ho Elrohirovi: „Prosím Elrohire, odveď ho odsud.“
Elrondův syn smutně přikývl, protože věděl, co musí Glorfindel udělat. Ronovi už nezbývalo pomoci, kromě jediné. Glorfindel poníka naposledy pohladil, zvedl meč - a ušetřil mu zbytečné trápení.
Jeho rány byly příliš těžké, než aby je mohl uzdravit, ani s pomocí své kouzelné moci. Bylo mu poníka moc líto, ale zároveň děkoval Valar za záchranu Legolase. Vždyť to mohlo dopadnout o tolik hůř.
Glorfindel se napřímil. Rona pochovají později, teď ho bylo zapotřebí u Elladana a Legolase. Bodlo ho u srdce, když si představil, jak to malému princi oznámí.
Očistil si meč a vydal se zpátky k ostatním. Našel Elrohira, jak rozdělává oheň; už se šeřilo, potřebovali ošetřit Elladana, najíst se a odpočinout si. Oheň také pomáhal odehnat další nezvané tvory: pavouci se ohně báli a nikdy se k němu nepřiblížili.
Glorfindel písknutím svolal ostatní koně, kteří brzy na to přiklusali a šel pomoct Elrohirovi.
Elladan seděl zády opřený o strom a Legolas ležel vedle něho, pláčem úplně vysílený. Elladan ho hladil po vlasech a tiše mu rozprávěl.
Glorfindel si k nim přisedl a Legolas se na něj podíval: „Jak je Ronovi, Glori?“ ptal se tichým hláskem. Glorfindel ho pevně objal: „Už ho nic nebolí,“ šeptal. „Musíš mu dát sbohem, Legolasi. Je mi to moc líto.“
Princ ještě chvilku potichu plakal, ale už byl tak unavený, že za pár okamžiků usnul v Glorfindelově náruči. Elf ho položil na svůj kabát a přikryl ho cestovní pokrývkou, kterou vozil stočenou u sedla.
Mezitím už se jim na ohni vařila voda a Elrohir s Glorfindelem se radili, které bylinky uvařit na léčivý odvar a které na nápoj, tišící bolest. Dali Elladanovi napít a do odvaru namočili obvazy, které jed z rány pomohly vytáhnout. Elladan zanedlouho usnul a Glorfindel s Elrohirem se střídali v hlídkování.
„Už tu není tak bezpečno, jak tu bývalo,“ povzdychl si Elrohir, ale Glorfindel ho ujistil: „Zase bude. Jakmile se král dozví o útoku, posílí hlídky a vyšle oddíly na všechny strany. Pokud tu někde pavouků číhá víc, naši lidé si s nimi poradí.“
Glorfindel se odmlčel a přemýšlel o tom, co jim o útoku pověděl Elladan, než tam stačili přiběhnout. Mladší z dvojčat se snažil dohonit Legolase s Ronem, když tu zaútočila třetí obluda. Už je měl nadosah, když ho zasáhl jeden z bodců, Elladan spadl z koně a už nemohl vstát. Pavouk se zaměřil na jinou kořist - poníka i s princem.
Ron se splašil, začal se stavět na zadní a Legolas se už na něm nemohl udržet. Spadl do křoví a Ron odběhl na druhou stranu mýtiny, kde ho napadl syčící pavouk. Legolas ležel chvíli v šoku, ale pak se vzpamatoval. Pojala ho hrůza a chtěl utíkat pryč, ale strach o Rona ho zadržel. Princ s sebou neměl jedinou zbraň a tak aspoň sebral pár kamenů a začal je házet po nestvůře: „Běž pryč! Běž pryč!“
Glorfindel ho obdivoval. Legolas projevil nevídanou odvahu, i když si to sám neuvědomoval.
Z přemýšlení ho vyrušilo Elladanovo zasténání; Elrondův mladší syn se malinko probral, v očích měl bolest a chtěl si sáhnout na obvaz. Glorfindel se svižně zvedl, obešel spícího Elrohira a sedl si k jeho bráškovi. Dal mu napít čaje z bylin, který tlumil bolest a vyměnil mu horký obvaz za čistý, chladný. Elladan se uvolnil a upadl do hlubokého spánku, přinášející uzdravení.
*****
Trvalo jim ještě tři dny, než se dostali k branám Thranduilova paláce; museli kvůli Elladanovi odpočívat častěji, ale to nevadilo, protože nepospíchali. Elladanovi už bylo mnohem líp a těšil se na návštěvu u krále Mirkwoodu. Legolas seděl po zbytek cesty na Narim před Glorfindelem. Byl zamlklý a smutný, a v ruce svíral Ronovu uzdu, kterou poníkovi sundali, než ho pochovali.
Elrohir jel napřed podat zprávu; takže když ostatní přijeli k bráně, čekal tam už Tirian, léčitel i s pomocníky, kteří pomohli Elladanovi. V ústrety jim také pospíchal sám Thranduil s úzkostným výrazem v očích.
„Tatínku,“ natáhl k němu ruce Legolas a Glorfindel mu malého prince podal. Thranduil ho vzal do náruče a políbil ho na čelo: „Už jsi v bezpečí, můj Lístečku.“
Legolas mu schoval tvář do jeho královské nachové tuniky, lemované zlatým okrajem, a vzlykl: „Můj Ron…“
Thranduil ho vzal dovnitř, ale ještě před tím třem elfům znovu poděkoval za záchranu svého syna. Pozval je dál a zajistil, aby měli pohodlí a důkladný odpočinek. Potom uložil Legolase do své a královniny postele, aby princ nebyl v noci sám a neplakal.
Dny smutku minuly a vystřídalo je veselí; poté, co král vyslal oddíly na vystopování možného nebezpečí, se už neměli čeho obávat. Legolasovi král věnoval nového poníka, kobylku Vandi, což znamenalo Modrý Zvonek. Navzdory svému jménu byla bílá jak padlý sníh a v očích jí hráli rarášci. Nikdy ale prince neshodila. Legolas měl nesmírnou radost a sám jí nasadil Ronovu uzdu jako památku.
*****
Plynuly dny a týdny, když tu jednoho dne přišla do Mirkwoodu Glorfindelovi zpráva - od Círdana z Šedých Přístavů.
Glorfindel se s ní odebral do své komnaty a tam rozlomil pečeť. Dlouho pak seděl a přemýšlel nad důležitým sdělením, o které se později podělil jen s králem Thranduilem a s Elrondem.
Přichystal se na dlouhou cestu; nejen do Šedých Přístavů, ale až daleko na Moře, k poslednímu ostrovu Erresea, na západ od Středozemě. O svém poslání nemluvil a nikdo na něj kvůli tomu netlačil.
V den jeho odjezdu se ozvalo nesmělé zaklepání na jeho dveře. Glorfindel je otevřel. Na prahu stál malý Legolas, v jedné ruce tisknul Nariho a druhou rukou podával Glorfindelovi malý balíček.
„To je pro tebe, Glori.“
Glorfindel byl dojatý; vzal prince do své komnaty a posadili se spolu na sluncem vyhřátý balkón. Černovlasý elf balíček rozbalil a spatřil kousek složeného pergamenu. Rozvinul ho. Na pergamenu se skvěl obrázek, malovaný dětskou rukou, ale velmi pečlivě. Znázorňoval souboj elfího bojovníka a gigantického pavouka. Glorfindel se nepotřeboval ptát, kdo je ten hrdina na obrázku; bystrý elf si často všiml, jak se na něj Legolas dívá, jako na Valar.
Objal rozpačitého prince: „Děkuji ti, Legolasi, to je ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal.“ Legolas se smutně usmál a Glorfindel pokračoval: „Tam, kam jedu, žádné děti nemají.“
Legolas k němu zvedl očka: „A kdy se vrátíš?“
Glorfindel přemýšlel, jak to říct. Jak vysvětlit Legolasovi, že než se vrátí, uplyne ještě mnoho vody v Anduině, slunce nesčetněkrát vyjde a zapadne, výhonek se rozvine v mladý stromek a Legolas vyroste z dětských botek? Smutně si Glorfindel uvědomoval, jak léta strávená na cestách, dříve tak zbytečná počítat, měla teď najednou docela nový význam: už nikdy nespatří Legolasovo dětství.
Jako elf vnímal Glorfindel čas jinak; roční období se v pravidelném rytmu střídala, ale čas se prostě nepočítal. Plynul a rivendellský lord se tak jako jeho ostatní lidé snažil udělat každý den krásným a užitečným.
Povzdechl si a obrátil se k princi: „Až se zase vrátím, Legolasi, bude z tebe už velký elfí bojovník. Snad si pak na mě ještě vzpomeneš. Já nezapomenu. Tady pro tebe také něco mám,“ dodal Glorfindel a vytáhl z kapsy krásnou elfí hvězdu na stříbrném řetízku z mithrilu. Vyzařovala slabé, namodralé světlo a leskla se perletí.
„Říkám jí Elbereth,“ pověsil ji Glorfindel Legolasovi na krk, „v jejímž znamení jsi se narodil. Bude tě ochraňovat a vést tě bezpečnými cestami.“
Legolas se té krásy opatrně dotkl a šťastně, ale smutně Glorfindela objal: „Prosím, vrať se zpátky.“
Pak vyskočil a vyběhl ze dveří ven, a v očích se mu třpytily slzy.
