O tatíčcích a učení
Kapitola 2
„Ááááááááuuuu!!“
Z královské postele se ozvalo zařvání jak z trolího zápasnického ringu.
„Talí! Ty mě chceš zničit, nebo co?!“ zachraptěl Thranduil do pruhovaných duchen. Ozval se veselý smích a prameny vlasů se jako ohnivé plaménky zatřepetaly, když Thranduilův miláček potřásl hlavou.
„To bych si…hihihi…nedovolil…“ Tutlal smích, až se mu ramena třásla a Thranduil, našpónovaný na posteli, se rádoby dopáleně ušklíbl: „Směješ se?“
„Taky by ses smál,“ pokrčil Talí rameny, „kdyby ses viděl.“ Plamínky ohně v krbu se v hřejivých záblescích odrážely na Talího nahé hrudi, lesklé potem. „Vždycky jsem si myslel, že jsi horský lev…hihi, a ty teď spíše…jako zajíček v své jamce…“
„Vrrr!“ Thranduil zaťal ruce do prostěradel, na která mu některý z jeho poddaných ‚šašků‘ vyšil ‚Ke hvězdné jízdě až na vrchol Valinoru!‘. „Víš co, Talí, sklapni a vrať se laskavě ke své práci, ano? Přece mě takhle nenecháš!“
„Jsi moc velké pokušení,“ sklonil se nad něj rusovlásek, políbil ho na rozložitá, svalnatá záda mezi lopatky a pošimral ho jazykem.
„Mmmmm….“, zavrněl vládce Zeleného Hvozdu, „v tomhle můžeš taky pokračovÁÁÁÁÁÁT!“
A byl tam, kde před chvílí. Rozpustilé kousnutí svého léčitele mu nevadilo, ba naopak, ale způsob, jakým mu ten ‚malý skřet‘ napravoval přetažená záda, ho dováděl k šílenství. Talí mu chtěl procedůru alespoň trochu zpříjemnit, a tak ji spojil s malými erotickými hrátkami; ale o nějakých větších pohybových aktivitách nemohlo dnes být ani řeči.
„Už?“ zachraptěl král s nadějí v hlase.
„Už budu,“ poplácal ho po zadničce Talí a hnětl mu záda, až mu obratle rupkaly.
Thranduil toho rána přemluvil svého poradce Silindeho k nacvičení tanečního vystoupení na blížící se slavnosti. Lehounký Talí neměl čas, od brzkého rána se věnoval práci na ošetřovně, a tak Thranduil hledal jinou ochotnou duši. Podstatně těžší (na elfí poměry) Silinde mu vyhověl s tím, že budou tančit jen lehké tanečky, nic náročného. Ale král se toho dne obzvlášť cítil ‚kingem‘ a začal Silindeho vyhazovat do vzduchu jak hadrového panáčka. Zelený Silinde ho varoval, že už hodně snídal, ale Thranduil jen nonšalantně mávl rukou. Až když se pokusil o zvedačku, tak se to stalo. Ruplo mu v zádech, pustil Silindeho, a oba se složili na chlupatý koberec. A tak se král, který už dotancoval, dostal znovu do rukou Talímu.
Léčitel už mu jaksepatří vyčinil; ale hned se mu samozřejmě svého miláčka vládnoucího zželelo, a teď se snažil škody napravit.
Vtom se na stolečku vedle prostorné postele s nebesy rozsvítil palantír a ozval se zvuk, jako když někdo brnkne na harfu. Thranduilovy uši sebou vyděšeně zamlely a nahatý král, který se nemohl hýbat, vykřikl: „Honem to zakryj Talí – já zapomněl!“
Rovněž nahý, ale poctivě pracující léčitel sebou bleskově mrskl jak lasička a chňapl po palantíru. Pozdě.
Zevnitř se ozval Legolasův zvonivý smích: „A já myslel, jaká to není dřina vladařit Mirkwoodu!“
Kouzelná koule, práskačka jedna, projela rukama Talího, mastnýma od voňavého masážního oleje, a práskla na tlustý koberec. Jak se kulila, nalepily se na ni drobky lembasových sušenek a dva malé lístky, kam si Thranduil poznačil, co nakoupit v Esgarothu. Talí se hnal jak fretka po čtyřech za ní a Legolas mlel dál, jakoby se nechumelilo. „Celý den si medit v polštářích, vždyť už je pěkně po obědě. A co to s tím palantírem vy dva děláte? Já z vás dostanu mořskou nemoc, je to jak sledovat svět z houpačky v poopičním stavu.“
Thranduil jednou rukou zašátral za sebou a rezignovaně si přetáhl přes zadek prostěradlo, ale jinak se nehnul. Ne že by se před svým synkem nějak styděl, ale královský zadek by měl před nepovolanými zůstat schovaný. Jinak, před Legolasem už nebylo co tutlat. Thranduil si vybavil jejich rozhovor před odjezdem:
* * * * *
„Legolasi. Než mi odjedeš do Imladris, chtěl bych s tebou probrat ještě jednu věc, než ji s tebou začne probírat někdo nepovolaný.“ A takových je tam víc než dost, pomyslel si král. Poposednul, mnul si zlatý lem tmavě zelené tuniky, a přemýšlel, odkud začít.
Legolas tiše seděl a způsobně čekal, co má jeho tatíček na srdci.
„Víš,“ začal obšírně, „když je jaro a les nám začne kvést, celá příroda se chystá na příchod nového života. Vezmi si například třeba ptáčky. Začnou stavět hnízdečka, vysedávají tam spolu a…“ Thranduil zase ztratil odvahu. Legolasův nechápavý pohled říkal, že princ nemá ani ponětí, kam tím jeho otec míří.
„Nebo včeličky. Aby bylo hodně včeliček, které nám nosí dobrý med, musí se vylíhnout. Na to královna potřebuje samečky trubečky. A, ehm.. no…“
Legolas si v duchu říkal, na co tu probírají takové samozřejmé věci – to se bude stejně učit u Erestora, když budou studovat přírodu kolem nich.
„Nebo zajíčkové,“ pokračoval zas o kus dál Thranduil, který zatím nijak nepokročil k podstatě věci. „Zajíčkové si najdou samičku zaječici, no někteří mají rádi i jiné zajíčky; ti se pak musí domluvit, kdo bude, ehm, jaksi, no - nahoře…“ (Thranduil se v duchu pochválil za správné kličkování, nicméně nechtěl tutlat ani tuto možnost.)
Legolas sice ještě nevěděl, o jakou lekci o přírodě jde, nicméně jedna otázka mu začala rejdit v mysli. Nechtěla se nechat odbýt a tak princ čekal na odmlku v Thranduilově proslovu. „…stulí se k sobě a mají se moc rádi. Když je to samička, obvykle se jí pak narodí malinkatí ušáčkové…“
Legolas vypleskl: „Tati, když si vy dva s Talím hrajete na zajíce, který z vás dvou je nahoře?“
* * * * *
Thranduila tenkrát polilo horko a nemohl chytit dech. Pak mávl rukou a chystal se poslat Legolase po svých; zdálo se, že téhle přednášky nebude třeba. Dal si pořádný lok vína a ještě se ho zeptal, jestli si on už hrál na zajíce; ale Legolas ho ujistil, že krom několika polibků ‚ještě žádného zajíčka neoťapal, protože se mu ještě žádný z nich nezdál ten pravý‘. Král si královsky oddechl a milostivě ho propustil.
Teď se mu snažil zastavit vyřídilku, dokud to ještě jde:
„Talí mě léčí. Co chceš, uličníku?“
„Léčí.“ Vyprsknutí a tutlaný smích. „Aha. A to, co odsud vidím, je Talího …léčivá virgule?“
Rudovlasý Elf zavrčel, konečně palantír dohnal a hodil přes něj malou pokrývku. Legolasův hlas zněl tlumeně dál. „Doufám, že zrovna nečumí žádné zvědavé očíčko z Mordoru…“
„Legolasi!“ Zaburácel Thranduil a se zaúpěním zvedl hlavu. „Chceš něco, nebo budeš jen drzý jak veverka v gondolinských lázních!“
Zelený Lístek se snažil uklidnit. Zpod látky se občas ozvalo zaúpění, hihňání a nějaké tlumené rány. Zdálo se, že si tam princ s někým šeptá.
„Legolasi?“ Ozval se podezřívavě Talí. „Vás je tam víc?“
Thranduil žalostně zavřel oči. Ani trpět už nemůže o samotě.
„No,“ připustil princ, „já a Haldir. Ale on nekouká. My…hihihi… my tu… Haldire, nech toho.“
„CO vy tam?!“ nadzvedl se Thranduil a najednou o zádech ani nevěděl. „Talí, podej mi prosím tě tu zatracenou kulatou pomstu Mordoru, já už si to vezmu.“ Přesvědčil se, že je zakrytý, i s Talím, který se usadil vedle něj, a s podezřením a obavami nahlédl do palantíru.
Legolas, ke králově úlevě zcela oblečený, stál v Elrondově knihovně, a nasísal na svého otce a jeho partnera jak myška z ďoury na mezi. Za ním seděl u psacího stolu Haldir a bušil čelem do pracovní desky.
„Nech toho, ty Galadhrime, jo?“ otočil se na něj princ. Pak se vrátil zpátky k otci. „Víš tati, Lord Elrond nám dal přeložit hrozně těžký článek z Quenyi. Já s tím už víc nepohnu a Haldirovi vychází každé druhé slovo ‚koblih‘. No, ale když to je o Poslední Alianci…“
„A vy chcete tahák, co?“ zašklebil se vesele Talí.
„Prosím prosím,“ dělal oči Legolas a za ním i nadějně se tvářící Haldir.
Thranduil položil hlavu zpátky na polštář. „Talí, lásko moje, naprav mi ta záda, prosím.“ Pak zamumlal směrem k palantíru: „V Poslední Alianci bylo HODNĚ koblih. Gil Galadova slabost. Haldir se v tomhle strefil… No, tak spusť.“
* * * * *
Studený vítr hvízdal v korunách vzrostlých borovic a dubů. Noční obloha, potažená těžkými, dešťovými mraky, neukázala ani jedno mrknutí hvězdy, ani paprsek měsíčního světla. V dálce zahoukala sova, ale jinak se krom větru a šumícího listí neozývalo vůbec nic.
Prvních pár kapek deště dopadlo na záda temné postavy, číhající v křoví. Elf zahalený v černém plášti, si něčeho tak bezvýznamného ani nevšiml. Tmavé vlasy, stažené dozadu, tvář umazaná od bláta, v krvi vzrušení a v očích bojový lesk, Elrond stiskl dýku mezi zuby a začal plížením zdolávat poslední úsek své cesty ke svému cíli. Obětní strom byl už tak blízko…
Mám už jen krátkou chvilku, blesklo vládci Imladris hlavou, musím rychleji, rychleji! Zaposlouchal se, jestli neuslyší výkřik své lásky. Pramínek potu na spánku se začal mísit s deštěm. Kde nic, tu nic - bylo ticho. Jeho milovaný Elf se držel statečně.
Když se na něj vrhli, nebyl ani moc překvapený. Mrskl sebou a přetočil se na záda, tlačíce tím jednoho z útočníků k zemi. Spíš vycítil než viděl, že jsou tři. Jednoho měl pod sebou a dva se na něj sápali ze stran. Elrond si zachoval chladnou hlavu zkušeného bojovníka. Jeho pohyby byly neuvěřitelně rychlé, zásahy vypočítané a přesné. Boj skončil dřív než začal, a Elrond, špinavější než před tím, pokračoval směrem k obřadišti. Tři postavy zůstaly ležet v blátě a omýval je chladný déšť.
Po chvíli Elrond rozhrnul větve křoví a spatřil osudnou mýtinu. Zachmuřeně, ale pečlivě si prohlédl celé prostranství, osvětlené vysokým táborovým ohněm opodál. Jeho milovaný stál v trochu zvláštní pozici mezi dvěma vzrostlými sosnami, ruce rozpažené a přivázané dvěma řemeny ke kmenům. Bílá, promočená tunika a kalhoty ostře kontrastovaly s havraními vlasy štíhlého zajatého Elfa, a dotvářely jeho panensky nevinný vzhled. Ovšem když spatřil svého záchrance, jak k němu rychle běží, zdání nevinnosti bylo záhy velice narušeno:
„Elronde!! Ty zatracené skřetí půlpovidlo! Co ti u všech pokroucených trolů trvalo tak dlouho?!! Víš vůbec, ty ozdobo Gil Galadovy Aliance, jaká je tu na dešti zima? Proč musíš ty své hrátky plánovat v takovém počasí? Jo tááák, ty ses zapomněl podívat do palantíru na předpověď! A co ta tvoje žaba v tom dekorovaném demižónu? Té už taky vypověděly klouby, že se po žebříku nevyšplhá nahoru ani dolů?! Já se ti příště na celý tenhle ‚hvězdně obsazený‘ tyátr můžu zvysoka…“
„Erestore, milovaný,“ přiběhl k němu zablácený, ale rozjařený Elrond. Umlčel ho polibkem v pravý čas, jinak by se Valar začali na taková slova mračit. Ale i ti byli nejspíš v takovém lijáku zalezlí někde za mrakem. Vládce Imladris začal svého poradce v posteli i mimo ni odvazovat. Než se Erestor stačil nadechnout k dalšímu soptění, Elrond ho už dopředu tišil. „No tak, lásko, už bude všechno v pořádku…“
„To teda nebude. Až mě pustíš, nakopu ti ten tvůj vladařský…“
Elrond ho znovu umlčel polibkem a v duchu se zasmál. Byl si jist, že ho Erestor nenakope nikam. Za prvé, Erestor by si vědomě neponičil ten ohromný zdroj rozkoše, který Elrond skrýval pod svou bojovou tunikou a kalhotami, a za druhé postával v ‚obětní‘ poloze už půl hodiny s nohama do X.
„Rychle mě pusť,“ vrčel jak Goblin přiklopený hrncem, „nebo už to nevydržím!“
Elrond mu s pobaveným úsměvem přeřízl pouta a sledoval, jak jeho milovaný poradce mizí za nejbližším keřem. „A kde máš své strážce?“ zahulákal za ním do tmy.
„Ti dva ‚skřeti‘?“ zavrčel keř. Do zvuků deště se začal mísit zvuk, nápadně připomínající bouřlivé vody Raurosu. „Fin řekl, že je tu zima – a to cituji ‚jak v tulení řiti‘ a že se půjde zahřát svařeným vínem. Gildora samozřejmě nemusel dvakrát prosit. Mě nechtěli odvázat za to, že je nutím jíst zeleninu. Jsem zmrzlý jak hobit na Caradhrasu. Jestli chytnu rýmu…“
„Nechytneš. Ale nic bychom neměli zanedbat, tak tě pro jistotu zahřeju,“ slíbil Elrond, a když k němu zase Erestor přišel, galantně mu nabídl svůj plášť. Poradce ho pořádně šťouchl do žeber, nicméně plášť neodmítl, a to už ho Elrond odváděl k Imladris, která byla jen na sto kroků od nich.
Elrond před tím obkroužil celé údolí snad třikrát, aby při nočním cvičení pořádně prověřil všechny své strážce, než se vrátil ke své oblíbené části hry. Musel se čas od času přesvědčit, že se všichni drží v kondici a že se po četných miléniích nerozsýpají na hadry. Teď hlasitě zahvízdal a dal tak pokyn ostatním Elfům, schovaným v lese, že noční bojová hra skončila.
Oba ‚skřeti‘, původně hlídkující u Erestora, seděli v útulné hale před krbem, sušili u ohně své vyšívané skřetí hadry a popíjeli svařené víno. Vůně skořice se táhla po celém údolí. Jak vstoupil dovnitř, Erestor na ně vycenil zuby: „Teda že mě tam nechá Fin, stát na dešti jak zatracený svědek Sarumanův, to bych ještě čekal. Ale že mě opustíš i ty, Gildore, to je trochu moc! Jste úplně stejní. Ještě nám tu taky začni vyprávět historky o Balrogovi a Valar nás chraň!“
„Klid, ty ukazovátko,“ zvedl se Glorfindel od krbu a nabídl Erestorovi pohár s horkým, voňavým nápojem.
„Ukazovátko?“ nadskočil poradce tak, až se musel i Elrond smát. „Abych tě neohnul přes koleno a pořádně ti s ním nenařezal!“
Glorfindel se usmíval a jak se pohyboval, řinčela na něm falešná skřetí zbroj. „Přeci bychom našemu veliteli neupřeli radost z nočního cvičení? Navíc Elrond přímo zbožňuje, když tě může zachraňovat.“
Erestor zakoulel očima. „No dobře, dobře. Ale kdy bude řada na mě, abych zachraňoval?“ otočil se k Elrondovi. „A vyznamenával se v boji?“
O něco vyšší Glorfindel ho objal kolem ramen. „Ale ty jsi jako bezbranná oběť tak rozkošný, kvítečku!“
„COŽE?! Kvítečku? Když já zachraňoval v boji, ty jsi ještě coby puberťák olizoval po Imladris zmrzlé zábradlí!“
„Půjdeme, poupě,“ zavrněl mu do ucha Elrond a začal ho zpracovávat zkušenými rty na krku dřív, než Erestor stačil zaprotestovat. „Nejdříve horkou koupel…,“ poradce začal celý měknout a blaženě se usmívat, „a potom….něco lepšího…“ vábil Elrond.
„Mmm…“ Erestor přivřel oči a nechal se Elrondem vést k jejich komnatě. Naposled se ode dveří otočil: „A vás dva bych rozsadil.“
* * * * *
Když ještě předtím venku Elrond zahvízdal a zrušil noční hru, v blátě na zemi se zamlely tři zmáčené postavy.
„Konečně!“ protáhl se první z ‚útočníků‘. „Ten náš tatíček si myslí, jaký není geroj, když do svých synáčků může píchat dřevěným nožíkem.“
„Jo, Elladane, to jsi nezažil cvičení u nás,“ hrabal se na nohy Legolas a vysmrkal se do lemu skřetího pláště. „Pantáta si bere ostré zbraně a kdo nestíhá, má smůlu. Talí pak už jen vybírá barevné šití.“
„To snad ne,“ hrozil se Elrohir a vyndal si z huby zakroucené skřetí tesáky, vlastnoručně vyrobené. Všichni tři se vydali k Imladris.
„Ale ano,“ potvrdil Legolas a ukázal mu jizvu na předloktí. „Za tuhle se mi omlouval snad dva roky – ale zároveň mě to naučilo. Od té doby už žádná nepřibyla, dávám si zatracený pozor – a on taky.“
„Ehm,“ odkašlal si Elladan. „Nepřijede k nám na naše cvičení, že ne?“
Princ se poškrábal za uchem a pošoupl si skřetí helmu z očí. „Vlastně se o tom zmiňoval. Ale pochybuju, že by mu Elrond povolil vlastní výzbroj. Ovšem on je tatíček nebezpečný i beze zbraně…“
Obě dvojčata, oči navrch hlavy, si Legolase prohlíželi s novou směsicí úcty a obav.
„Ach jo,“ vzdychl si najednou Elrohir, „já nemám úlohu na zítra. Erestor mě to nandá.“
„Jestli ji nemáš ty, tak já taky ne,“ ozval se Elladan. Oba se otočili na Legolase. „A ty?“
Princ pokrčil s omluvným úsměvem rameny: „Nějak mi to vypadlo z hlavy. Asi nám nezbude, než jít smolit – nebo zítra čelit hněvu Noldor.“
„Nebude hněv Noldor,“ utěšoval oba zjihlé spolužáky Elrohir. „Dnes se Erestorovi pohne země pod nohama a zítra se bude jen šťastně usmívat.“
* * * * *
Později v noci kráčel ke své komnatě jeden z nejžádanějších Elfů od Mordoru přes Mandos až po Valinor. Glorfindel, ‚pobíječ much‘, jak mu Erestor s oblibou říkal, se teprve pozdě odpoledne vrátil ze svých výprav, ale nic mu nebránilo v tom, zahrát si s ostatními Elfy malé noční divadlo.
Zastavil se na jedné chodbě a nahlédl do komnaty, kde byli ubytovaní Erestorovi žáčci. Slyšel totiž zevnitř nějaké brebentění.
Pootevřel a nakouknul do ztemnělé místnosti, ozářené jen nízkým ohněm v krbu. Napravo i nalevo stály dvě postele. Na jedné z nich spatřil sedět mladého Elfa – podle profilu poznal Haldira. Plavovlasý Galadhrim spal – ale vedl přitom dlouhý monolog. Dokonce u něj i rozkládal rukama.
Glorfindel chtěl už už otevřít dveře a jít se podívat zblízka, když tu se zavrtěl Elf na posteli vedle Haldira. Vzdychnul, posadil se a zamnul si oči. Pak tiše, jen v pyžamových kalhotách vyklouzl zpod pokrývky a odcupkal k Haldirovi. Volné zlatavé vlasy mu splývaly na ramena a záda, a Glorfindel se usmál. Legolase poznal hned, i když ho naposledy viděl jen jako malé princátko. Teď už tu prošla jemnější a mladší verze Thranduila. Legolas se posadil na okraj postele, jemně Haldira zatlačil zpátky do pokrývek a do ruky mu strčil vycpaného hobita. Mladý Galadhrim si šťastně vzdychl, panenku k sobě nevědomky přitiskl a okamžitě usnul, tentokráte už bez řečí.
Vždyť je zítra ve škole čeká náročný den.
