Santiago
Santiago 1975.
Jsem Paola Delgado. Je mi 19 let. V létě jsem maturovala. Moc jsem chtěla jít studovat
žurnalistiku , ale v naší zemi už druhý rok vládne vojenská junta a ta byla jiného
názoru. Před půl rokem mi totiž tajná policie CNI zatkla matku. Byla za Allendeho vlády
novinářkou. Po puči v roce 1973 přišla o práci v redakci a asi se zapojila do boje
proti diktatuře. Otec zahynul před třemi lety při autonehodě. Zůstala jsem s
Dominicou, to je moje patnáctiletá sestra, sama. Musela jsem začít pracovat v továrně.Už
jsem se, stejně jako mnoho jiných, nemohla nečinně dívat na to, co se kolem mě děje.
Se svým chlapcem Rodrigem jsem se zapojila do ilegální práce proti režimu. Působila
jsem jako spojka při distribuci letáků. Vše probíhalo tak, že ze schránky na nádraží
jsem vyzvedla balíček a doručila jej na adresu, která na něm byla uvedena. Celou akci
jsem sama, nebo s Rodrigem, provedla úspěšně několikrát. Pak přišel osudný pátek
15.srpna.
Přinesla jsem balíček na určenou adresu a zazvonila u domovních dveří. Otevřel mi
neznámý muž a ptal se, co si přeju. Měl se mě ale zeptat na to, jak se daří strýčkovi.
To mě zaskočilo. Uvědomila jsem si , že něco není v pořádku a zarazila jsem se.
Neznámý však na nic nečekal . Vtáhl mě dovnitř a zabouchl dveře. Tam už jsem se
na nic ptát nemusela. Okamžitě mě dva muži chytili a spoutali mi ruce za zády.
"Tak holčička donesla babičce košíček ! To si s ní bude určitě o čem povídat,"
pravil neznámý když balíček rozbalil . "Prohledat a odvést!" Přikázal
stroze třetí muž, který seděl za stolem a pokuřoval. Než jsem se na cokoliv zmohla
, tak mě jeden z nich chytil ze zadu tak , že mi obejmul paže a celou mě nadzvedl jako
pírko. Druhý mě začal prohledávat. V kapse kalhot našel moje doklady, ale postupně
prošel dlaněmi celé moje tělo. Bylo to strašně ponižující. Snažila jsem se bránit,
ale bylo to marné. Cítila jsem jeho vzrušený dech, když mi přejel přes ňadra."Kde
jsi nechala kozy! Ksicht máš jako obrázek , ale kozy po tatínkovi!" A už jsem cítila,
jak jeho neohrabané prsty zápasí s knoflíčky na mé hrudi. "Na co si bereš šprndu
?" Zasunul zespodu palce pod lem podprsenky a přetáhl ji přes prsy nahoru. "
To je kopřivka, nebo ses někde poprlila ?. Ale neboj, my už z tebe uděláme ženskou,
to budeš koukat ! Ale bradavky ti stojej pěkně, bude do čeho pouštět šťávu."
A hned uchopil moji levou bradavku mezi palec a ukazováček , silně zmáčkl a přitáhl
k sobě. Spíše studem než bolestí mi vyhrkly slzy. Kromě mého Rodriga se mě ještě
nikdo na takových místech nedotýkal. " Vykašli se na ni. Pohrajem si s ní ve
sklepě. Ještě koukni dole, jestli tam něco nemá a jdeme !" Zavrčel ten za
stolem. Ztuhla jsem. Ne, prosím vás ne ....Džíny mi stáhl ke kolenům. Kalhotky
zachytl prsty na bocích a stáhl je až k džínám. " Tak děvenka má krámy! Má
tam vraženou vložku ! To máš holka smůlu. Už jsem myslel že ti to udělám, ale
nebude z toho nic." Spěšně mi upravili oblečení a odvedli mě do auta. Vezli mě
městem a pomalu mi začínalo být jasné, že mě vezou do obávaného centra tajné
policie CNI. Tato šedivá budova byla proslulá krutostmi, které se v jejích zdech
odehrávaly při výsleších zatčených. Nemýlila jsem se. S rukama spoutanýma za zády
mě vedli do spleti tmavých chodeb. Došli jsme do kanceláře v prvním patře. Sundali
mi kovová pouta a posadili mě na židli. Za stolem seděl dobře oblečený muž, asi čtyřicátník
a prohlížel si moje doklady. "Tak slečna Paola Delgado nám dělá potíže. Asi
je po mamince. Jestli se nepletu, tak jsme ji tu před časem měli také. Chvíli jí to
trvalo, než dostala rozum a začala s námi spolupracovat. Ale když jsme jí chvíli léčily
paměť, tak se to rychle zlepšilo. Přece bys nechtěla, abychom ti blížily. Když mi
řekneš pro koho a s kým jsi pracovala , tak můžeš být za hodinu doma. Jinak se tu
asi zdržíš. Víš, taková mladá a hezká holka by si měla vzpomenout rychle. Tady
dole v budově máme takovou malou - řekněme nemocnici, kde léčíme paměť. A právě
takové křehoučké blondýnky léčíme nejraději a téměř vždy přednostně."
Neměla jsem co říct. Přece bych neudala svého Rodriga. Mlčela jsem. "Rozhodni
se ale rychle. Já zatím zavolám na příjem pacientů, jestli se ti můžeme hned věnovat.
Nejhorší totiž je, když se tvoje nemoc zanedbá a okamžitě se neléčí." Bylo
mi do breku. Podle toho, co jsem slyšela, tak mě, když se nepřiznám a nepromluvím,
čeká krutý výslech , mučení, znásilnění, bolest, moc bolesti..."Já už jsem
v tom, ale nezradím přece Rodriga!" Dodávala jsem si v duchu odvahu. Mlčela jsem.
" Tak na oddělení elektroléčby mají zrovna volno. Dostala jsi už někdy pořádnou
ránu proudem ?" Pravil s úsměvem a položil sluchátko. To je na paměť moc dobrá
léčba, když se onemocnění ještě moc nerozvinulo. Tak co. Řekneš nám, co chceme
slyšet, nebo se přesuneme o dvě patra níž. Není tam dneska sice pan primář, ale léčbu
tak hezké pacientky jistě zvládne i nějaký ochotný medik." Nic vám neřeknu,
vyšlo mi tiše z úst, ale na víc jsem se už nezmohla. "Dobrá. Jak chceš."
Stiskl tlačítko zvonku a přivolal ty dva, co mě zatkli. " Slečna si pořád nemůže
vzpomenout. Doprovoďte ji prosím na elektroléčbu. Tady máte papíry . Bude číslo
306 ." Nasadili mi želízka a přivedli k výtahu. Jeden z nich, ten starší, asi třicetiletý
vazoun, odemknul přivolaný výtah a vstrčil mě dovnitř. " To je vynález. Do
nemocnice se dostaneš jenom výtahem a ten je na zámek. To proto, aby ses zbytečně
netrápila myšlenkami na to, že nám vezmeš ze sklepa roha. Ostatně, bude se ti tam určitě
moc líbit." Pravil a oba se přitom zasmáli. Výtah s s trhnutím zastavil. Vystrčili
mě ven do tmavé špatně osvětlené chodby. Za mříž před výtahem nás mlčky
propustil voják který tady seděl u stolku. Po obou stranách byly těžké dveře bez
oken. "To jsou pokoje pacientů uchychtl se ten mladší drobný skrček. Došli jsme
skoro až na konec chodby. Skrček , budu ho tak nazývat, protože dodnes nevím, jak se
jmenuje, zazvonil na zvonek. Ve dveřích to zabzučelo a my jsme vešli dovnitř. Místnost
vypadala jako malý sklad. Spousty regálů ve kterých byly srovnané pytle s nějakýma
cedulkama, před námi stůl s kartotékou a za ním menší, plešatý člověk, asi
skladník. " Tak Manueli, vedu ti další zákaznici," pravil vazoun. Sundal mi
želízka a postrčil mě ke stolu. " Tak slečinka má číslo 306. Tak šatičky pěkně
dolů a uložit tady do toho pytlíčku. Botičky taky. Taky ty naušničky bych prosil a
hodinečky s řetízkem tady do krabičky. Hned donesu slečince nové slušivé šatičky.
Budou se moc líbit. Budete moc spokojená." Chvíli jsem váhala. Mám se bránit?
Nemá to cenu. Jsou tři a určitě si se mnou snadno poradí. A nechat se zase osahávat...
Začala jsem se svlékat sama. Halenku, košilku. Kalhoty, boty... Zůstala jsem jenom v
prádle. "No slečinko, jako u pana doktora úplně." Zaskřehotal skladník.
" Úplně radši ne, Manueli, panenka má menstruační krvácení, jestli víš, o
co jde." "Kalhotky si teda zatím nech, ale tu šprndu a ponožky dolů."
Stáhla jsem si ponožky , dala je do pytle a totéž jsem udělala s podprsenkou. Strašně
jsem se styděla. Paže jsem si zkřížila na prsou a schoulila se. Stála jsem nahá před
třemi cizími muži, kteří mě lačně hltali očima. " No tak se předveď ,
princezno," dožadoval se skladník. "Nějak neslyší , hoši." "Ale
no, asi je trochu stydlivá:" Odpověděl mu vazoun a strhl mi ruce za záda. "
Kozy teda nic moc, ale jinak je moc roztomilá. Snad by mohla i trošku přibrat ať je za
co vzít. Škoda že má ty "svoje dny", cha cha, hned bych si s ní dal
rande... Berete si ji zrovna do ordinace, nebo ji chcete oblíct tady." "Jdeme
zrovna na to, vidíš, slečna už je celá nedočkavá. Šaty si vezmeme až pak. Zatím
je nachystej." "Můžu se taky přijít kouknout? Starej tady dneska není a
tohle blonďaté kuřátko je fakt k nakousnutí.." "Ale jo, ale ne že se
rozjedeš jako posledně... Pamatuj, co by tomu řekla tvoje stará, že tady v pracovní
době ošaháváš neposlušná kůzlátka... Možná bude stačit předváděčka a pár
bliknutí do bradavek a děvenka si vzpomene. Jen přijď." Vyvedli mě tak, jak jsem
byla a zazvonili u dveří až na konci.chodby. Tentokrát nám dveře otevřel mladík s
knírkem, tak o něco starší než já, v lékařském plášti a kalhotách. Vypadal
jako medik . "Jen račte dál, už tu na vás čekáme." Skrček mu podal moje
papíry a on se do nich začetl. "Tak číslo 306 , Paola Delgado, 19 let , zadržená
dnes při distribuci letáků. Požadované INFO : jména a adresy spolupracovníků,
organizace a cíle skupiny... No dobrá ." Zavřel složku s papíry a pokynul ,
abychom ho následovaly. "Slečna je tady poprvé, tak se na ni musím trochu podívat
."pronesl tiše, spíše jen tak pro sebe. Přešly jsme do malé, dobře osvětlené
místnosti , která vypadala jako ordinace. Můj doprovod pokračoval do další místnosti
a já zůstala s medikem sama. Psací stůl se psacím strojem , s přístrojem na měření
tlaku, prosklené skříně s nějakými krabičkami léků, skleněné krabice s kovově
lesklými vičky s nějakými lékařskými nástroji uvnitř....." Posaďte se slečno,
" pravil mladík a ukázal na židli. Přistoupil ke mně a omotal mi paži bandáží
pro měření tlaku. Několikrát zapumpoval balónkem a pozoroval sloupec rtuti. Pak mi přiložil
sondu fonendoskopu na hruď a chvíli poslouchal můj zrychlený dech. "Netrpíte nějakou
nemocí srdce, nebo něčím podobným," zeptal se po chvilce. Ne. Špitla jsem tiše.
Pojďte prosím tady, a postavte se na váhu. Chvíli posunoval závaží na ramínku váhy
a pak si zapsal údaj do mých papírů. "Máte jenom 46 kilogramů, to není zrovna
mnoho. Kolik měříte?" "Metr šedesát devět." Špitla jsem. Opět si to
poznamenal a podíval se na mě. "Sundejte si ty kalhotky a pojďte se tady položit,"
pravil a ukázal na gynekologické křeslo, kterého jsem si původně nevšimla. Strnula
jsem."Tak, už to začíná." "Nebojte se, zatím vás jenom vyšetřím. V
této místnosti se ještě nemusíte bát. Toto je lékařská vyšetřovna. Horší to
je vedle. Tam už vám od bolesti nemůžu pomoct. Tam je vše v rukách výslechových
specialistů a to jsou dost tvrdí pánové. Radím vám dobře. Řekněte jim hned, co
chtějí slyšet a jste z toho venku. Jinak to z vás dříve, nebo později dostanou.
Nezastaví se před ničím. Elektrické šoky do prsou a citlivých částí genitálií,
to je asi to nejšetrnější, co se dá od nich čekat. Nejhorší to mají mladé, paličaté
krásné dívky a ženy, jako jste právě vy, slečno ... Tam nastupují metody, které
hodně bolí a můžou mít i trvalé následky.... Tak položte se tady prosím, nohy pěkně
do korýtek" . Sedla jsem si na jeho okraj a stáhla si kalhotky s vložkou. Lehla
jsem si , jak chtěl a zavřela jsem oči. Kalhotky jsem tiskla v dlani. Přistoupil ke křeslu
a než jsem stačila nějak reagovat, tak mi zatáhl kolem nohou ve třmenech křesla
poutací řemínky. "Jenom pro jistotu...." Pak roztáhl ramena se třmeny a
zajistil je šrouby. Nohy jsem měla doširoka roztažené. Ze stolu si vzal gumové
chirurgické rukavice , natáhl si je na ruce a přistoupil ke mně. Z kapsy pláště
vyjmul nějaký lesklý nástroj podobný dlouhým nůžkám a zasunul jej do mé pochvy,
kterou jsem ze všech sil svírala. Ne, prosím vás ne, vyšlo mi tiše z úst. To
ne....."Odpusťte slečno, víc pro vás už udělat nemohu" pravil a roztáhl
pysky mého pohlaví od sebe. "Kolikátý den máte menzes, slečno," zeptal se
stroze. "Čtvrtý." Odpověděla jsem tiše." Děložní sliznice jsou ještě
překrvené a krvácení ještě trochu pokračuje. Pro dnešek vám ještě pomůžu.
Zavedu vám tampón. Přes ten dneska nepůjdou." Otočil se a ze stolu vzal nějaký
předmět , rozevřel mě a zasunul jej hluboko do mé pochvy. Ven ze mě vycházel jenom
krátký provázek. Pak se ke mně ještě jednou otočil a zeptal se:" Opravdu mi
nechcete nic říct?" "Ne. Nemůžu. Nemám co..." Zašeptala jsem tiše.
"V tom případě musíte ale vedle.". Otočil se a otevřel dveře do vedlejší
místnosti. "Pánové, po dobrém to asi nepůjde. Je vaše. Jenom dneska ještě
trochu pomaleji !" Ve dveřích se objevil snad dvoumetrový chlap. Měl tmavé brýle
a na lékařském plášti bílou gumovou zástěru až pod kolena. Na rukách měl gumové
chirurgické rukavice. "Tak to je můj kat," blesklo mi hlavou a celá jsem se
zachvěla.. Chtěla jsem v zoufalství vyskočit a snad se i bránit, nebo aspoň něco udělat,
ale nohy připoutané ke křeslu mi to neumožnily...... V mžiku byl u mě a přitlačil
mě tlapou ke křeslu. Než jsem se nadála, stály u mě další dva a držely mi ruce za
hlavou. Byla jsem bezmocná, neschopná odporu. "Bránit se asi nemá cenu,"
říkala jsem si v duchu, "ale nic vám neřeknu. Můžete si se mnou dělat, co
chcete, ale nic ze mě nedostanete. Když už jsem ztracená já, tak ale neprozradím
ostatní. Hlavně ne mého Rodriga!!" "Holčička je najednou nějaká pokrotlá!
Držte ji dobře amigos!" Pravil kat. "Trochu si tě tady ještě připravíme,
když tě tady pan doktor nepřemluvil. On to s holkama asi moc neumí, skoro každá mu
tady dá košem. A přitom je to fešák! To my jsme daleko úspěšnější, že , hoši."
Uchychtl se kat . Sklonil se ke mně a zcela nečekaně mi vrazil palce do mého klína a
hrubě ho roztáhl. Od bolesti jsem vykřikla. "Trošku posuneme tampónek, aby nám
dobře těsnil a aby nám moc nevadil při léčbě." Cítila jsem silný tlak na dělohu,
ale dalo se to vydržet. "Tak, ještě si tě vyholíme a už se dočkáš." Otočil
se, vzal ze stolu za sebou elektrický holící strojek, jako mívají kadeřníci a holiči
a uvedl ho do chodu. Levou rukou mi stiskl malé pysky, které mi trochu vystupovaly z křečovitě
stažené štěrbinky a silou je táhl k sobě. Druhou rukou se strojkem mě začal odzadu
vyholovat chloupky."Asi na tom něco bude, doktore, že pravé blondýnky mají také
blond chlupy.Že jo.... Tahle je jako broskvička. " Když mě dole úplně vyholil ,
tak ještě z každé strany přejel strojkem po chloupcích v mém podpaždí. Byla jsem
zcela bez chloupků." Tak, Broskvičko, ještě se ti kouknu na poštěvák a už půjdeme."
Z kapsy u zástěry vytáhl nějaký nástroj, asi pinzetu, nebo možná kleště . Roztáhl
mi nahoře štěrbinku a stiskl mi poštěváček. Bolestí jsem vykřikla. " Stěží
dvojka, je sotva vidět, asi ho napíchnem, " pravil ke svým pomocníkům.Jeden z
nich odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s malou injekční stříkačkou a
podal ji katovi. Ten, aniž povolil stisk nástroje, zabodl jehlu do nejcitlivější tkáně
mého těla. Po tváři mi začaly stékat první slzy. Cítila jsem, jak se mi můj hrášek,
tak ho nazýval při mazlení Rodrigo, napíná k prasknutí. Pak kat jehlu vytáhl, ale
injekci ještě neodložil. Palcem a ukazováčkem levé ruky mi stiskl levé ňadro a do
vystupující bradavky znovu vbodl jehlu a stiskl pístek stříkačky. Celou proceduru
opakoval s druhou bradavkou. "Tak, slečno, vstávat, jde se vedle," pravil a
uvolnil mi řemínky poutající nohy ke křeslu. Sedla jsem si a zakryla si dlaněmi ňadra.
Cítila jsem, jak mi pomalu napuchají a tuhnou citlivé bradavky i dvorce okolo nich.
Stejně jsem pociťovala i reakci v klíně. " No tak, šup šup, ať si do večera
ještě něco užiješ," pobídl mě jeden z pochopů, vzal mě za paži a vedl mě
do vedlejší místnosti. "Ty kalhotky už u nás potřebovat nebudeš," řekl a
aniž čekal na rerakci, tak mi je vytrhl z ruky a hodil je do koše v rohu místnosti.
Prošli jsme širokými dveřmi do další místnosti. Tak to je mučírna, tady se ukáže
jak se znám ." Projelo mi hlavou, když jsme se rozhlédla. Místnost byla poměrně
velká. Šedivé, hrubě omítnuté stěny, žádné okno, kachličkovaná chladná
podlaha. Světlo zářivek vše osvětlovalo zcela jasně. "Tak Broskvičko, máš na
tu ztrátu paměti dneska naordinovanou jenom elektroléčbu. Ona samotná někdy nepomůže,
ale musíme to zkusit... Pověste ji na hák!!" Zavelel kat rázně svým pomocníkům.
Dovedli mě do středu místnosti, kde pod stropem vysel na kolejnici malý jeřáb kočka
jakou máme u nás v továrně. Ruce mi spoutali vpředu. Zápěstí stáhli do kožených
manžet spojených ocelovým kroužkem. Jeden z pacholků stiskl tlačítko dálkového
ovládání jeřábu. Shora se z kočky spustil řetěz s hákem na který pověsili za
kroužek pout moje ruce. Pacholek stiskl druhé z tlačítek a ruce mi pomalu začaly
stoupat nahoru. Za několik vteřin s zvedly od studené podlahy i špičky mých bosých
nohou. Houpala jsem se pověšená za ruce, zcela nahá, napnutá jako struna bezmocně na
háku. Ucítila jsem na bocích dotyk chladných rukou v gumových rukavicích . Zavěšenou
mě převezli nad zvláštní lavici s malou vanu uprostřed, koženými pouty na bocích
a s hadicí sprchy. Pomocníci mi roztáhli nohy nad vanou tak, že jsem její okraje měla
mezi koleny . Pouty mě nad koleny a nad kotníky připoutali a trochu zvedli na jeřábu.
Byla jsem napnutá k prasknutí , naprosto bezmocná, zoufalá, odevzdaná na milost a
nemilost svých mučitelů......Kat mezitím přivezl stůl na kolečkách. Přelétla
jsem očima , co je na něm. Plechová skříňka s množstvím vývodů pro kabely, vypínače,
měřící přístroje, spousta různobarevných kabelů.... Nebylo pochyb! Elektrická
aparatura ...A vedle na stojánku - celá jsem strnula : Celá sada předmětů, jejichž
tvar nepřipouštěl žádné pochybnosti... "Na tyhle kousky zatím nekoukej. Ty ti
pan doktor dneska nechce ještě dopřát. Cha cha. " Zasmál se hlasitě kat, když
viděl , že se vytřeštěnýma očima dívám na výřad umělých údů , jejichž
velikost a tvary spadaly snad jen do zvířecí říše...Znenadání jsem ucítila na břiše
chlad dopadající vody. Rychle jsem otočila hlavu a uviděla jsem jednoho z pochopů jak
s hadicí v ruce otáčí kohoutkem. "Trochu si tě navlhčíme, to je pro léčbu
moc dobré! A trocha hygieny ti taky jenom prospěje...... A než jsem se nadála, tak mi
tryskou několikrát bez odporu projel mojí štěrbinkou. Byla jsem neskonale ponížená,
zoufalá nad svojí bezmocností...Zavřela jsem oči a odvrátila hlavu. Třásla jsem se
strachem a zimou. Voda mi stékala přes ňadra po břiše , přes vyholený klín po
stehnech do vany. Najednou jsem ucítila prudkou bolest v pravé prsní bradavce. Zděšeně
jsem se podívala ve směru, odkud přicházela bolest. Hrot mého ňadra byl sevřen
kovovou čelistí svorky z níž vycházel červený kabel. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou
stál kat a v ruce držel druhý červený kabel. Mezi prsty mačkal stříbrnou věc,
která vypadala jako kovový ozubený kolíček na prádlo. Chytil mě za levé prso a
jeho růžová , po injekci citlivá špička byla bolestivě sevřena kovovou ozubenou čelistí.
Kabely mi splývaly po břiše a jejich druhé konce byly zasunuty do zdířek v bzučící
aparatuře. "Tak ,Broskvičko, nechceš mi ještě než začnu něco špitnout? Nějaké
jméno, adresu......." "Ne, nemám co. Pracovala jsem sama." V místnosti
se rozprostřelo zlověstné ticho. Jen voda někde pode mnou kapala na dno plechové
vany. Kat beze slova přešel ke skříňce generátoru. Uslyšela jsem tiché lupnutí
vypínače. Reflexivně jsem zatnula svaly v očekávání přívalu bolesti, o které
jsem tolik slyšela. "Děvenka už je celá nedočkavá," uchychtl se posměšně
kat. "Ještě si tě změřím a už to bude." Uslyšela jsem druhé lupnutí.
Opět jsem sebou reflexivně škubla. Ani tentokrát však bolest ještě nepropukla.
Pouze jsem cítila v bradavkách lehké zamrazení. Pak přišlo třetí lupnutí.... Jako
kdybych dostala přes ňadra ránu koženým bičem. První, druhá, třetí ! Ve vteřině
se mi tělo sevřelo v nekontrolované křeči a z úst mi vyrazil výkřik nečekané
bolesti. Tři blesky sjely v okamžiku do mých malých ňader. Zavřela jsem oči a
zaklonila hlavu. Stačila jsem se asi třikrát rychle nadechnout když..... Zase tři
blesky.. Výkřik... rychlý nádech .. Tři blesky. Hlava mi klesla na rychle se zdvíhající
hruď. Neslyšela jsem nic, jen svůj dech. Pak mě někdo vzal za bradu a zvedl mi hlavu.
"Jména, adresy!!" uslyšela jsem před sebou." Pracovala jsem
sama...." Kovové cvaknutí!! Tělo se mi přes napnutí jeřábu snažilo schoulit..
Šlehnutí biče byla tentokrát ještě silnější. Tak tři vteřiny pauza.... a zase.
Zatnula jsem zuby! Už jsem přestala počítat, kolik šoků jsem dostala. "Jména,
adresy!! Jména, adresy!!" slyšela jsem neustále...Oba prsy jsem měla v jednom
ohni. Síla a délka šoků stále rostla. Napuchlé bradavky jsem už ani nevnímala.Při
každém šoku se mi hrudník s prsy zachvěl reakční křečí hrudních svalů. Celou
hruď svírala jedna velká bolest. Při dalších šocích už jsem ani nekřičela,
jenom jsem se zmítala v křeči vyvolané výboji. " Dvacet minut na devítku do
bradavek , ale zatím negativní, " uslyšela jsem jakoby z dálky. Otevřela jsem
slzami zalité oči. Vedle kata stál úředník ze druhého patra, kvůli kterému jsem
teď tady!! Nezúčastněně se na mě dívá, cigaretu v ruce...." Tak pokračujte
dole, jako obvykle, možná se to zlepší. Jak půjdu nahoru, tak se tu ještě stavím:"
Pravil ke katovi a zmizel za dveřmi. Kat přikývl a mlčky si vzal další kabel. S
rozechvěním jsem sledovala jak se ke mně blíží. "Slyšelas pana vyšetřovatele.
Máme pokračovat dole. Já si to už chvíli myslel taky, ale když už máš zaplacenou
kůru, tak ji musíš dobrat. To se nedá nic dělat. Vidíš tohohle krokodýla?"
Zvedl mi před oči lesklou ozubenou svorku na kabelu a několikrát s ní zacvakal.
"Tu ti teďka připnu pěkně mezi nohy, na poštěvák! Teď teprve poznáš , co je
to opravdová rozkoš. Opravdu. Některý holky při tom normálně vlhnou a sem tam tu
vidíme i nějaký ten orgazmus!! Nejsme tu ale pro zábavu, tak jim pak musíme radikálně
změnit léčbu...No uvidíme co ty na to... Máš kluka?..... Uvidíš, že ti to neudělá
nikdy tak dobře, jako my...." Když jsem viděla, jak se ke mně sklání, sevřela
jsem křečovitě klín. Bylo to ale zbytečné. Jednou rukou mě roztáhl pysky a shora
stiskl uzdičku. Druhou rukou nasadil svorku na můj hrášek. Ucítila jsem palčivou
bolest, jak se ostré ozubené čelisti zakously do nejcitlivější tkáně mého těla.
Do očí mi okamžitě vyhrkly slzy. "Nevzpomněla sis náhodou na nějaké to jméno,
nebo adresu??" Neodpověděla jsem... Jen jsem přes slzy viděla, jak přechází ke
generátoru..Ještě jsem cítila, jak mi někdo stříká něco sprejem na prsa , ale pak
už zase to děsivé CVAK! Z prsou mi vyrazil neartikulovaný skřek.. Do klína mi vrazil
blesk. Tentokrát jenom jeden. Ty, co mě šlehly zároveň do bolavých prsou byly proti
němu zanedbatelné. Úplně mi to vyrazilo dech. CVAK! Křečovitě jsem se bez dechu sevřela
v křeči. Ztratila jsem kontrolu nad svým tělem. Cítila jsem, jak mi po stehnech ztéká
do vany moč. Neudržela jsem to..... "Tak co, neřekneš mi už něco? Toto je,
Broskvičko, jenom první stupeň výslechu. Proti těm dalším třem je to úplná
sranda!!... CVAK!... CVAK!... CVAK!... Po každém šoku jsem strašně křičela. Spíše
jsem už ani nepřestávala křičet. Zdálo se mi, že to pomáhá snášet bolest. Byla
to moje jediná obrana... CVAK!... CVAK!... CVAK!... Jenom jsem si ještě uvědomovala,
že šoky postupně sílí.. Nevím, jak dlouho jsem trpěla. Už jsem ztrácela sílu i
schopnost křičet. Jenom jsem bezvládně visela a po každém šoku se zachvěla v křeči
obranné reakce mého mučeného těla..." Trochu to zpestříme," uslyšela
jsem katův hlas. Už jsem ani neotvírala oči, když jsem cítila, jak mi nějakou lepící
páskou lepí elektrody po těle. Nad ňadra, do podpaždí, na páteř, na boky, na břicho,
na podbřišek, na vnitřní stranu stehen...Dva další krokodýly mi připnul na malé
pysky , vystupující trochu ze sevřené štěrbinky." Tak tobě se to asi moc nelíbí,
jsi uvnitř docela suchá!" Slyšela jsem kata když mi sáhl do pochvy. Ani jsem se
nesnažila stáhnout..."No, nevzpomeneš si asi ještě na nic. Láká tě, co bude dál?"
CVAK!... CVAK!... Tentokrát šlehly dva blesky do různých míst. To mě trochu zaskočilo,
ale už jsem ani nekřičela. CVAK!... CVAK!... CVAK!... Místa zásahů se stále měnila.
Aniž jsem to mohla ovlivnit, tak moje tělo reagovalo v rytmu šoků..Slyšela jsem o mučení
elektřinou hodně, ale to ,co jsem teď prožívala......Strašně mě bolel podbřišek.
Měla jsem přece menstruaci...A teď ty kruté šoky...."Tak jak to jde?"
Probral mě známý hlas. "Pomalu už má dost, ale pořád negativní....." Vyšetřovatel!!"
Blesklo mi. Vjel do mě náhle strašný vztek a pocit nenávisti. "Ty jedna
sadistická svině!!! Ještě si neviděl pěknou holku, tak ses přišel podívat! Jen si
posluž, ty zrůdo! Nic ze mě nedostaneš! Ani kdybys mě zabil, tak se ode mě nic
nedozvíš, jenom že jsi impotentní sadistický hajzl !!!" "To se ještě uvidí
kočičko," řekl tiše. Přistoupil těsně ke mně. Jedním pohybem ruky zachytil
kabely, které visely dolů z mých ňader a silně je přitáhl k sobě. Bradavky i
dvorce kolem nich se napnuly a svorky s cvaknutím odpadly. S vytřeštěnýma očima jsem
sledovala jeho ruku. Mezi prsty svíral cigaretu, ze které si právě potáhnul. Pomalu
mi zakroužil před očima. "Tak to jsi neměla děvko!!" Levou rukou mi sevřel
pravé prso a silně stiskl. "To ne..to ne...,"zavzlykala jsem, když jsem viděla
cigaretu , blížící se k zarudlé bradavce. "To jsi neměla!" Uslyšela jsem
ještě. Žhavý popel se dotkl pokožky v místě, kde bradavka přechází do
dvorce...Tiše to zasyčelo.....Ještě před chvílí jsem si myslela, že víc už trpět
nemůžu. Nebyla to pravda. Z úst mi vyšel neartikulovaný hrdelní skřek. Uviděla
jsem před očima barevné kruhy a pak...Ticho. Krásné ticho, žádná bolest, louka...
kytky......Nevím, jak dlouho jsem nebyla při vědomí. V mučírně jsem se už
neprobrala. Probudila jsem se zimou. Ležela jsem nahá na kovové posteli v nějaké malé
místnosti. U stopu svítila slabá žárovka, která místnost osvětlovala jenom spoře.
Hladké, hrubě omítnuté stěny bez oken, dveře bez kliky, malý stolík bez židlí, nějaký
kbelík...Na stole sklenice s vodou, krajíc suchého chleba... Jinak nic. Jenom u mých
nohou pohozená hromádka nějakého oblečení. Posadila jsem se. K mému překvapení
jsem nepociťovala žádnou velkou bolest. Sáhla jsem si na špičky ňader do kterých
mi pouštěly proud asi nejvíc. Bradavky byly ještě citlivé , trochu napuchlé. Pod
pravou bradavkou jsem měla malou červenou skvrnu, popáleninu, která však byla ošetřena
nějakou mastí a proto asi tolik nebolela. Na místech, kde jsem měla přilepené
elektrody nebyly už žádné stopy. Sáhla jsem si do klína. Hrášek mě na dotyk
celkem zabolel. Zubatá svorka asi poznamenala jemnou citlivou tkáň. V klíně jsem měla
stále ještě tampón , který mi tam dal medik před výslechem. "Tak první kolo mám
za sebou ," pomyslela jsem si. "Zatím jsem vydržela. Bolelo to ale hodně.Mám
obavy z toho , co bude následovat. Hltavě jsem vypila sklenici vody. Na jídlo jsem neměla
ani pomyšlení. Spíše mi bylo zima. Přestože byl srpen, tak ze stěn sklepní kobky
vystupoval nepříjemný chlad. Sehnula jsem se k hromádce oblečení pohozené u
postele. Košile neurčité barvy. Asi stará vojenská a aspoň tisíckrát vypraná. Oblékla
jsem si ji a zapnula na všechny knoflíky, které jí ještě zbývaly. Rukávy jsem si
musela na koncích zatočit, protože původním majitelem musel být nějaký obr. Sahala
mi skoro až ke kolenům. Místo kalhot jsem našla něco, co připomínalo kalhoty od pánského
pyžama. V pase na gumičku, bez kapes. Látka i barva byly velmi podobné tomu, z čeho
byla košile. Asi armádní zásoby. Podprsenku, kalhotky a ponožky jsem nenašla. Jenom
pod postelí jsem našla staré plátěné tenisky. Byly asi o číslo větší, ale lepší
než být bosá. Takto oblečená jsem se schoulila na postel pod malou deku. "Co
bude dál? Určitě to ještě neskončilo. Než jsem při výslechu omdlela , nic jsem neřekla.
Vydržela jsem! Elektrické šoky jsou ale strašné. Takovou bolest jsem ještě nezažila.
A ten strašný pocit, to ponížení, když se mě dotýkají! Chladné tlapy v gumových
rukavicích, lačné pohledy katů vzrušených mou nahotou, bolestí a ponížením... Co
bude ale příště? Vydržím zase? Jak mě budou mučit? Budu mít dost síly?"
Usnula jsem. Nevím, jak dlouho jsem spala, když ve dveřích zarachotil zámek.. Vešel
kat s jedním pacholkem."Tak už se konečně prober, děvko komunistická! Bude se
pokračovat! Včera jsi mě zklamala. Usnula jsi nám při léčbě a to se nedělá!!
Dnes si na tebe udělal čas sám pan primář. On je ranní ptáče. Takhle k ránu se mu
práce nejvíc daří." Chytili mě každý z jedné strany a vystrkali do tmavé
chodby. Na konci chodby, nad dveřmi do mučírny jsem si všimla ciferníku nástěnných
hodin. Je tři čtvrtě na pět....Prošli jsme potemnělou ordinací rovnou do mučírny.
V rohu seděl za stolem starší, asi padesátiletý prošedivělý muž v bílém plášti
a četl nějaké papíry. Dovedli mě před něho. "To je ona, pane primáři,"
sdělil mu ten, co mě mučil včera. Muž vstal a přistoupil ke mně. "Tak mi ji
ukažte Carlosi," pravil a než jsem se na cokoliv zmohla tak mi kat zezadu strhl přes
ramena košili a chytil mi vzadu paže. " Muž v bílém, blesklo mi hlavou. V hnutí
odporu to byl pojem. Jeho jméno nikdo neznal, ale jeho krutosti při výsleších byly
pověstné. Mučil muže, ženy...mučil pro potěšení. Hlavně mladé ženy a dívky
byly jeho specialita....A teď stojím před ním..." Zachytila jsem jeho chladný
pohled. Přistoupil ke mně ." Ještě ty kalhoty! Kolikrát vám mám říkat, že
materiál musí být bezvadně připravený!" sykl na svoje pochopy. Jeden mě svíral
vzadu paže a druhý mi stáhl kalhoty. Zůstala jsem úplně nahá. "Tak ty si holčičko
nemůžeš na nic vzpomenout." Zavřela jsem očí a otočila hlavu stranou.."No
to se může rychle změnit. Jak na tobě vidím, tak tě tady zatím hodně šetřili. To
já budu určitě důslednější!!" Ucítila jsem, jak surově mne moje bradavky
mezi prsty. "Běžte mi ji pořádně umýt! Hlavně dole! Nevidíte, že má menzes!
A pak mi přiveďte!" Rozkázal chladně svým pochopům. Odvedli mě do další místnosti.
Byla celá obložená zelenými kachličkami. Ze stropu visela stejná kočka, jakou mě
zvedali včera v mučírně. Už jsem nebyla ani překvapená, když mě na ní vytáhli
do výšky. Tentokrát mi však roztažené nohy zafixovali ke kroužkům v podlaze. Kat
si oblékl svůj gumový plášť a chopil se hadice. Během několika málo sekund na mé
napjaté tělo dopadl prudký proud tlakové vody. Postupně mi proudem prošel celé tělo.
Úplně jsem se topila, když ni vytrvale stříkal do tváře.Ještě horší chvíle ale
nastala, když přistoupil ke mně a za provázek vyrval tampón z mého klína a namířil
do něj trysku . Ostrý, studený proud vody , přesto, že jsem jej křečovitě svírala,
si bolestivě pohrával s mými labiemi a hráškem. Ještě horší to bylo, když kat
zasunul trysku dovnitř.Cítila jsem v celém podbřišku nesnesitelný tlak. To ale
nebylo ještě všechno. Kat přepnul páku baterie ze studené na teplou.. To jsem už
nevydržela a začala jsem křičet.. To kata ještě povzbudilo a zasunul trysku ještě
hlouběji. Nevím, asi bych zase omdlela, kdyby ho druhý pochop nezastavil. "To stačí,
ať nám zase nezvadne.". Zastavili vodu a spustili mě na zem. Celá jsem se chvěla
vyčerpáním a zimou. "Ještě ti trochu popravíme účes. Pan primář nemá rád
střapaté holky!" Pravil kat a překvapivě obratně mi sáhl vlasy dozadu a sepnul
je velkou kovovou sponou. Odvedli mě zpátky do mučírny. Odtáhli závěs, který rozděloval
místnost a já jsem strnula. Přede mnou bylo něco, co vzdáleně připomínalo
gynekologické křeslo. Vedle už stál připravený vozík s elektrickou aparaturou. Na
pojízdném stole u zdi na kovovém táce ležely vyrovnané lesklé nástroje. Určitě
mučící nástroje. "To mají nachystané na mě!!" Zachvěla jsem se .
"Pan primář si myslí, že potřebuješ důkladně vyšetřit. Myslí si, že dnes
určitě najde klíč k té tvojí zablokované paměti." Kat mě chytil zezadu za paže
a každý z jeho pomocníků za jednu nohu. Bránila jsem se, ala zbytečně. Položili mě
na křeslo. Ruce a nohy připoutaly k ramenům koženými pásy. Pak kat přestavil polohu
pohyblivých prvků tak, že moje pánev a stehna byla v rovině. Nohy byly ohnuté v
kolenou. Hlavu jsem měla opřenou v opěrce. Ruce byly připoutány ke křeslu ve vzpažení.
Přes hrudník nad prsy a přes kyčle mě přitáhli ke křeslu koženým řemenem. Nohy
mi doširoka roztáhli .Nemohla jsem se ani hnout. Pomocník nade mě spustil světlo,
takové, jaké bývá na operačních sálech a naklonil ho tak, aby mi svítilo přímo
do klína. Druhý pomocník mi mezi roztažené nohy postavil židli a hned vedle přivezl
stolík s nástroji..Kleště, pinzety, jehly, elektrická aparatura se spoustou drátů
...a... ty strašné údy! Zavřela jsem oči." Musím vydržet i dnes! Musím! Musím!"
Opakovala jsem si v duchu. "Na bradavky jí dáme jedničky vakuovky, ať je dobře
napojená " probral mě hlas primáře, který stál nade mnou a nasazoval si
chirurgické rukavice. " Tak ty nám nechceš nic říct", pravil , sklonil se
ke mně a postříkal mi prsy nějakým sprejem. "Dneska už to bude horší, tomu věř.
Oni hoši jsou sice mladí a šikovní, ale ještě jim chybí zkušenosti a bojí se na
takovou kurvičku trochu přitlačit! Pomocník mlčky shora přitáhl rozdvojenou hadici
s dvěma skleněnými koncovkami. Někde za mnou začal zlověstně vrčet motor . Ucítila
jsem, jak mi kat v bílém přiložil konce hadic na napnutá ňadra. Pak to za mnou zasyčelo
a strašlivá síla podtlaku vtáhla špičky mých prsou do úzkých hrdel na koncích
hadice. Měla jsem pocit, jako by mi je chtěli vytrhnout z těla. "Přidej ještě,
ať je dostanem pěkně do dna." Tah byl strašlivý.. Jako bych visela za prsy vytažená
do výšky... A pak to přišlo: Nejdříve se hrotu ve dně přísavky dotkla moje levá
bradavka. Trochu to zabolelo, ale ještě jsem nekřičela. Za okamžik se ale hrotu ve
druhé přísavce dotkla druhá bradavka a strašlivý elektrický výboj spojil moje prsy
a sevřel hruď v bezdeché křeči. Udělaly se mi kruhy před očima a okamžitě jsem
omdlela ..... "Už se probírá vy volové! Jestli bude v šoku, tak z ní už dneska
nic nevypadne! " Uslyšela jsem jakoby z dálky hlas primáře. "No tak, prober
se , děvko!" Otevřela jsem oči. Stáli všichni čtyři nade mnou. "Musíte nám
prominout, slečinko, ale nějaký skléróza zapomněl vypnout generátor a tak jste hned
na začátek dostala trochu větší dávku. Aspoň teď víš , na co se těšit !!"
Pravil primář a usadil se na stoličce u mého klína. " Mlčela jsem. Jenom jsem
vnímala tupou bolest na prsou vtažených pod tlakem do přísavek. "Tak jestli sis
to nerozmyslela, tak začneme." Uslyšela jsem nevzrušený hlas primáře.
"Nejdřív zkusíme hrotovou elektrodou, kde máš nejvhodnější body " pokračoval,
aniž čekal na odpověď. "Je to něco jiného, než jsi poznala posledně, možná
se ti to zalíbí a začneš si vybavovat nějaká jména..." Zatnula jsem svaly a čekala
na příval bolesti. Chtěla jsem uhnout pánví, ale řemen přes kyčle mi neumožnil vůbec
žádný pohyb. Známé cvaknutí a elektrická aparatura se tiše rozebzučela. Spíše
intuitivně jsem cítila, jak se k mému klínu blíží ruka s mučícím nástrojem.
Ostrý dotyk a prudký výron bolesti. Hrášek mi úplně srtnul pod přívalem proudu.
Bolest tentokrát nešlehala v krátkých záblescích, ale intenzivně pulzovala. Zatnula
jsem zuby." Musím vydržet!!! Nebudu křičet!!! Musím vydržet!!! " Bolest s
plynoucími vteřinami sílila. Oči se mi zalévaly slzami, ale nekřičela jsem. Hrot nástroje
si mezitím pohrával s mým hořícím hráškem. Strnula jsem v křeči, zcela
paralyzovaná bolestí, ale mlčela jsem. Jenom jsem se každou chvíli rychle nadechla a
se zatajeným dechem jsem odolávala. Po několika minutách se působiště hrotu
rozrostlo na celou oblast vstupu do mého klína. Bolest přecházela od zadečku přes
sliznice malých pysků až k hrášku. Začínala jsem se chvět vyčerpáním, ale držela
jsem se. " Zatím se ti to asi líbí, no tak trochu přidáme". Příští
dotyk mne šokoval. Jako by mi hrášek někdo sevřel vší silou kleštěmi. Tělo se mi
sevřelo v křeči a z úst vyšel první výkřik bolesti. Při každém dotyku jsem se
nedokázala ovládnout a vykřikla jsem.. "No podíváme se ti trochu hlouběji, je
to ještě větší roskoš" broukl si spíše pro sebe kat v bílém plášti. V
jeho ruce jsem na okamžik uviděla dlouhou jehlu s kuličkou na konci. Rukojeť s
kabelem....Cítila jsem, jak se nástroj blíží k mému pohlaví. Jako by mi do pochvy
šlehl oheň! Křečovitě jsem se snažila sevřít, ale nepomohlo to....Oheň pronikal
stále hlouběji, až se zastavil v oblasti bodu G. Kat v bílém přesně věděl , kde
hledat...Prvních pár impulzů jsem se zaťatými zuby vydržela. Pak ale kat přidal na
intenzitě a mé odhodlání vzdorovat mlčky už bylo neudržitelné. Rychlé nádechy se
střídaly s výkřiky bolesti, které už jsem nemohla zastavit. "Tak jak se ti to líbilo
děvenko" zeptal se kat , když po několika dlouhých minutách vyjmul jehlici z mého
klína. "Pořád si nemůžeš vzpomenout ??" " Ne... nic vám nemůžu
říct... Špitla jsem... " "To je ale velká chyba. Musíme teda ještě hlouběji...Trochu
to ale zpestříme." Otočil se ke generátoru, něco na něm nastavil. Pak mi náplastí
přilepil na podbřišek elektrodu. Asi tak tam, kde končily dříve mé chloupky. Pak se
opět sklonil k mému klínu. Raději jsem zavřela oči....Cítila jsem , jak hrubě
proniká prsty hluboko do mé pochvy. Špička jednoho prstu nahmatala čepičku mé dělohy.
Strnula jsem. "To přece nemůžete...." Špitla jsem zoufale. "Ale, ale..
Kurvička si asi začíná něco vybavovat." Zajásal kat. "Já teď ale chvíli
nebudu nic slyšet. Ano ?" A pak to přišlo... Elektrodu musel mít přímo na tom
prstě...Jako by mi vrazil do podbřišku nůž! Téměř okamžitě jsem vydechla v
nelidském skřeku....Bylo to jenom krátké šlehnutí, ale strašné. Cítila jsem , jak
špička prstu nahmatala skulinku v děložním hrdle, bránu, za kterou ještě nikdo
nebyl....A zase kruté bodnutí. Tělo se mi snažilo schoulit, ale pevné poutání to
nepřipouštělo. Prst násilně pronikal úzkou skulinkou stále hlouběji. Každou chvíli
pak z něho sjel blesk výboje směřující k elektrodě na břiše...
(pokračování
následuje)
zpátky na index
