SEDMÁ KAPITOLA,

   A nastala - i přešla - svatojánská noc, kdy se narodila nejmenší Mimlina dcera jménem Mia, což znamená ze všech nejmenší. A rozkvetly květy a změnily se v jablka nebo nějakou jinou dobrou věc, aby ji někdo snědl, a já jsem pomalu upadal do nebezpečné všednosti, která dospěla tak daleko, že jsem dokonce začal pěstovat na kapitánském můstku před navigační kajutou aksamitník a hrával jsem , s Kryšánkem a Samovládcem špačka.
   Nic se nedělo. Mé strašidlo sedělo v koutku i u kachlových kamen a pletlo šálu na krk a punčochy, což je pro strašidla se špatnými nervy značně uklidňující zaměstnání. Zpočátku se mu opravdu dařilo poddané vyděsit a mělo z toho velikou radost. Když ale zjistilo, že jim to působí potěšení, se strašením přestalo.
   Mimlina dcera si stále víc vymýšlela a pokaždé mě napálila. Jednou rozšířila zprávu, že dodo Eduard nedopatřením rozšlápl Samovládce! Bohužel mám vždycky za to, že každý myslí vážně, co říká, a jsem velice dotčen, když zjistím, že práší nebo se baví na můj účet. Když přeháním já, vždycky to' mu sám věřím!
   Někdy přišel dodo Eduard, stoupl si u břehu do vody a tak ze zvyku nám nadával. Pipla mu šťavnatými slovy odpovídal. Jinak jsem ho nikdy nepřistihl při jiné činnosti než při jídle, spaní, slunění, dovádění s Mimlou a lezení po stromech. Zpočátku taky přelézal kamenné zídky, ale brzy ho to přestalo bavit, neboť zjistil, že to není zakázáno. Tvrdil však, že se mu daří znamenitě.
   Občas jsem viděl kolem plout hatifnaty a pak jsem celý den trpěl těžkomyslností.
   V této době se ve mně zrodil onen neklid, který později způsobil, že jsem začal mít až po krk spořádaného a pokojného života a že jsem chtěl tak říkajíc prásknout do bot.
   Pak se konečně něco stalo.
   Před dveřmi navigační kajuty stál sám Bedřišek a měl na hlavě nasazenou kapitánskou čepici. Tentokrát však byla ozdobena dvěma pozlacenými křidélky.
   Seběhl jsem po schodech dolů a zvolal jsem: "Bedřišku! Ahoj! Tak už létá?"
   Bedřišek zastříhal ušima a přikývl.
   "Už jsi to někomu řekl?" zeptal jsem se s bušícím srdcem.
   Potřásl hlavou, že ne. V tu chvíli jsem byl opět dobrodruhem, znovu jsem celý ožil, byl jsem velký, silný a krásný! Bedřišek mi přišel říct jako prvnímu, že má vynález hotov! Ještě to nevěděl ani Samovládce.
   "Rychle! Rychle!" volal jsem. "Sbalme se! Nechci vidět ty aksamitníky! Nechci vidět svůj dům! Ach, Bedřišku, mě praskne hlava, co v ní mám nápadů a plánů!"
   "Výborně," řekl Bedřišek. "Napřed se ale bude konat odhalení a zkušební let. Nemůžeme si z krále udělat dobrý den při slavnosti."

* * *

   Zkušební let se konal téhož odpoledne. Změněná říční loď stála na tribuně před Samovládcovým trůnem. Byla přikryta červeným závěsem.
   "Černý by vypadal slavnostněji," poznamenalo strašidlo a pletlo, až to řinčelo. "Ještě lepší by byl závoj šedý jako půlnoční mlha. Barva hrůzy, jestli je vám známo."
   "To jsou mi řeči," podotkla Mimla, která s sebou vzala všechny své děti. "Ahoj, milá dcero! Vidělas už své nejmladší sourozence?"
   "Maminečko, já mám další sourozence?" vykřikla Mimlina dcera. "Řekni jim, že jejich velká sestra je princeznou v kolonii a že bude cestovat létající říční lodí kolem měsíce!"
   Sourozenci udělali pukrle, uklonili se a s údivem na ni upřeli zrak.
   Bedřišek byl ustavičně pod závěsem. Kontroloval, , zda je vše v pořádku.
   "Něco je ve výfukové trubici," bručel. "Piplo! Běž na palubu a spusť velký měch!"
   Za chvilku začal velký měch pracovat. Hned nato vylétla z výfukové trubice pořádná dávka kaše Bedřiškovi přímo do očí.
   "Tady něco neklape!" poznamenal. "Vždyť je to ovesná kaše!"
   Mimliny děti křičely radostí.
   "Promiňte," ozval se Kryšánek a měl slzy na krajíčku. "Já jsem vylil zbytky od snídaně do konvice na čaj, ne do výfukové trubice."
   "Tak co?" zeptal se Samovládce. "Můžeme začít ; se slavnostním projevem, nebo ještě nemáte čas?" "To je moje dceruška Mia," vysvětlovala mu Mimla nadšeně. "Má velice svéráznou povahu! Nalít ovesnou kaši do výfukové trubice! 'Takový nápad!" "Na té svéráznosti si moc nezakládejte, paní," řekl Bedřišek poněkud chladně.
   "Můžeme začít, nebo ne?" zeptal se Král. "Spusťte to, Vaše královské Veličenstvo," řekl jsem. Když zahoukala lodní siréna, dostavilo se dobrovolné hudební těleso bambulů a za jásotu lidu vystoupil Samovládce na trůn. Jakmile všichni utichli, proslovil následující projev:
   "Naši potrhlí lidičkové! Naskytla se vhodná příležitost, abychom k vám promluvili několik hlubokých slov. Podívejte se na Bedřiška, královského dvorního vynálezce překvapení! A největší z jeho překvapení bude dneska odhaleno, aby se vydalo na cestu zemí, vodou i vzduchem! Uvažujte ze všech sil o tomto plodu odvážné myšlenky, až budete čmuchat někde ve svých dírách, až budete hlodat a hrabat, piplat se s něčím nebo žvanit nesmysly! My od vás stále očekáváme velké věci, vy nešťastní, nepovedení, avšak velice milovaní poddaní! Snažte se dodat trochu lesku a slávy našim pahorkům, a když se vám to nechce dařit, provolejte aspoň slávu našemu nynějšímu hrdinovi!"
   A lid se dal do provolávání slávy, až se země otřásala.
   Bambulové zanotovali Královský slavnostní valčík, objevil se Bedřišek a v dešti růží a japonských perel zatáhl za šňůru. Byl to velký okamžik!
   Plachta, kterou byla Mořká harva zahalena, sklouzla na zem.
   Před námi se však neobjevila naše stará říční loď, nýbrž něco okřídleného z kovu, nějaký cizí, podivný stroj! Úplně jsem ztratil náladu. Najednou jsem ale spatřil něco, co mě se změněnou lodí smířilo skvělo se na ní ultramarínovou barvou napsané jméno, které znělo Mořká harva jako dříve.
   Pak spustilo dobrovolné hudební těleso bambulů Samovládcovu hymnu, tu s refrénem ,To se všichni divíte, chacha'. Mimlu to tak rozrušilo, že se dala do pláče.

   Bedřišek si stáhl čepici přes uši a odebral se na palubu, následován Královskou kolonií bez zákona (stále v dešti růží a japonských perel). Za chvíli byla Mořká harva poseta Mimlinými dětmi.
   "Promiňte!" vykřikl najednou Kryšánek a seskákal po schůdkách na zem. "Ne, já nemám tu odvahu! Vzlétnout do vzduchu! Udělá se mi zase špatně!" Pak rychle jako šipka vběhl do zástupu a zmizel.
   V tu chvíli se začal stroj chvět a rozhučel se, zavřeli jsme dveře a důkladně jsme je zajistili. Mořká harva se na svém podstavci váhavě kolébala dopředu a dozadu. V následujícím okamžiku ale tak prudce poskočila, že jsem udělal kotrmelec.
   Když jsem se odvážil vyhlédnout oknem ven, pluli jsme nad vrcholky stromů Samovládcova Parku překvapení.
   "Letí! Letí!" křičel Pipla.
   Nenacházím slov; abych popsal ten jedinečný pocit, jaký mě naplňoval, když jsem se vznášel nad zemí. Třebaže jsem naprosto spokojen s onou abych tak řekl - siluetou, kterou mě nevyzpytatelný osud obdařil, musím přece jen připustit, že k létání není vhodná. A teď jsem se najednou cítil lehký a elegantní jako vlaštovka, naprosto nic mě netrápilo, byl jsem rychlý jako blesk a nedostižný. Zvlášť mimořádné potěšení mi působil pohled na ty, co pobíhali dole po zemi nebo v němém obdivu vzhlíželi vzhůru ke mně. Byl to úžasný okamžik, trval však bohužel příliš krátce.
   Mořká harva se měkkým obloukem snesla k zemi a začala klouzat po moři před Samovládcovým pobřežím. Kolem přídě se jí objevily pěnové kníry.
   "Bedřišku!" zvolal jsem. "Leťme!"
   Podíval se na mě, ale neviděl mě. Oči měl modroučké a byl celý uchvácen tajemným triumfem, který s námi ostatními neměl nic společného. A pak nechal Mořkou harvu ponořit do hlubin. Naplnilo ji zelené, průhledné světlo a kolem oken kajut se perlily roje bublin.
   "Plujeme do hloubky," poznamenala malá Mia. Přitiskl jsem čenich na okenní tabulku a podíval jsem se do moře. Na obvodu Mořké harvy svítil věnec lamp. Zářily do pološera slabým, chvějivým světlem.
   Zděsil jsem se. Všude jen zelená temnota a nic jiného, pluli jsme věčnou nocí a naprostou prázdnotou. Bedřišek vypnul motor a my jsme neslyšným, , klouzavým pohybem klesali stále hlouběji. Všichni jsme mlčeli, po pravdě řečeno - měli jsme strach. Bedřišek však radostí špicoval uši. Pak si nasadil novou kapitánskou čepici, ozdobenou dvěma stříbrnými ploutvičkami.
   V nepředstavitelném tichu jsem zakrátko postřehl stále hlasitější šepot. Jako by tisíce vyděšených hlasů šeptaly pořád dokola jediné - mořský pes, mořský pes, mořský pes . . .
   Milí čtenáři, zkuste chvilku šeptat mořský pes, varovně a hodně pomalu - zní to příšerně: Najednou jsme zpozorovali, že se z temnot začaly vynořovat spousty malých stínů. Šlo o ryby a mořské hady a všichni měli na čumácích svítilničku. "Proč si je nerozsvítí?" zeptala se Mimla. "Možná se jim vybila baterie," odpověděla jí dcera: "Kdo je to mořský pes, maminko?"
   Ryby připlouvaly k Mořké harvě a se zájmem nás ' pozorovaly. Utvořily kolem klesající lodi těsný kruh ' a po celou dobu jsme slyšeli ustrašený šepot - mořský pes, mořský pes!
   "Tady není něco v pořádku," pravil Pipla. "Mám předtuchy! Cítím v čenichu, že se ty své svítilny bojí rozsvítit. Kdopak by mohl někomu přikázat, aby byl potmě, když má světlo na vlastní hlavě!"
   "Možná jim to zakázal mořský pes," zašeptala Mimlina dcera a rozrušením jí zářily oči. "Měla jsem tetu a ta se nikdy neodvážila zapálit svůj lihový vařič, protože když to udělala poprvé, vyletělo všechno i s ní do povětří!"
   "My shoříme," pravila malá Mia.
   Ryby připluly ještě blíž. Udělaly kolem Mořké harvy neproniknutelnou zeď a upíraly zrak na naše lampy.
   "Nedovedou mluvit?" zeptal jsem se.
   Pak Bedřišek zapnul svůj bezdrátový naslouchací přístroj. Chvíli jen syčel, ale pak jsme uslyšeli tisíceré naříkavé vytí:
   "Mořský pes! Mořský pes! Blíží se, blíží . . .! Zhasni světlo! Zhasni světlo! Nebo tě sní . . . Kolik máš wattů, ubohá velrybo?"
   "Když má být tma, tak ať je tma," pravilo mé strašidlo spokojeně. "Osudová noc halí hřbitov do svých závojů a temné přízraky chmurně kvílejí."
   "Psst," řekl Bedřišek. "Něco slyším . . ." Poslouchali jsme taky. Z velké dálky se ozývalo něco jako slabé bušení, něco jako tep - ne, jako kroky, jako by se někdo dlouhými, pomalými skoky přibližoval . . . Všechny ryby se v mžiku ztratily.
   "Teď nás něco sní," prohlásila malá Mimla. "Myslím, že dám děti spát," řekla Mimla. "Všichni do postýlek!"
   Její děti si stouply do kola a vzájemně si pomáhaly rozepnout knoflíky na zádech.
   "Spočítejte se dnes večer samy!" přikázala jim maminka. "Trochu mi třeští hlava."
   "A budeš nám číst?" zakřičely děti.
   "Ale budu," odpověděla Mimla. "Kam jsme posledně došli?"
   Děti začaly jedním hlasem deklamovat:
   "To - je - krvavá - práce - jednookého - Boba - prohlásil - policejní - inspektor - Twiggs - avytáhl - z - ucha - zavražděného - třícoulový - hřebík - muselo - se - to - stát -"
   "Dobrá, dobrá," přerušila je Mimla. "Ale trochu si pospěšte . . ."

   Zvuky nezvyklých skoků se k nám zřetelně přiblížily. Mořká harva se neklidně kolébala a naslouchací přístroj syčel jako kočka. Pocítil jsem, jak se mi na zátylku ježí chlupy, a zavolal jsem:
   "Bedřišku! Zhasni lampy!"
   Než se udělala tma, zahlédli jsme na návětrné straně lodi stín mořského psa. Byl nepopsatelně úděsný! Možná hlavně proto, že jsme si o netvorovi stačili udělat jen všeobecný obraz. Představil jsem si, co jsem ve tmě neviděl, a to bylo daleko horší.
   Bedřišek uvedl do chodu stroj, ale zřejmě byl příliš rozrušený, aby mohl loď řídit. Místo aby plula nahoru, klesla rychle až na dno.
   Tam použila svého housenkového pásu a začala po písku lézt. Kolem našich oken jako tápající ruce klouzaly řasy. V temnotě a tichu jsme slyšeli, jak mořský pes supí. Vtom se vynořil jako šedý stín z mořské trávy, oči měl žluté a po bocích lodi jako světlomety klouzaly dva úděsné světelné pruhy.
   "Všichni pod přikrývky!" zakřikla Mimla na své děti. "A nevylézejte, dokud vám neřeknu!"
   Od zádi se ozval příšerný rachot. Mořský pes zřejmě začal hloubkovým kormidlem.
   V tu chvíli se moře dalo do prudkého pohybu. Mořká harva se zvedla a převrátila se na záda, poletující vlasy řas se uložily na mořském dně a voda šuměla, jako by proudila z kohoutku v koupelně. Spadli jsme jeden přes druhého, dvířka od skříní se pootvírala, porcelán se z nich vysypal a tančil po kajutě s ovesnými vločkami, pšeničnou moukou, ságem a loupanou rýží, s botami Mimliných dětí a jehlicemi strašidla. Piplovi se vysypal tabák z krabičky - zkrátka úplná spoušť. A z temnoty moře jsme slyšeli vytí, že se každému ježilo na oháňce chmýří. Pak se rozhostilo ticho. Tísnivé ticho.

   "Lítám celkem ráda," prohlásila Mimla upřímně, "ale potápění nemám v lásce. Tak by mě zajímalo, kolik mi ještě zůstalo dětí. Spočítej je, dceruško!"
   Sotva však Mimlina dcera začala počítat, zavolal někdo hrozitánským hlasem:
   "Ach táák! Tady je ten zamoranovaný spolek! Prach a broky! Vy jste si mysleli, že se schováte na mořském dně, co? Přede mnou ne, i když mi vždycky zapomenete dát sbohem!"
   "Kdo je to?" zakřikla Mimla.
   "Můžeš hádat třikrát," odpověděl jí Pipla a zašklebil se.
   Bedřišek rozsvítil lampy. Nato strčil dodo Eduard hlavu pod vodu a podíval se oknem na celou naši společnost. My jsme na něho hleděli taky, co nejvíc lhostejně, a tu jsme spatřili, že vedle nás plave několik kousků mořského psa, kousek ocasu, kousek knírů, jinak to byla samá kaše, neboť dodo Eduard ho mimoděk rozšlapal.
   "Eduarde! Příteli!" zvolal Bedřišek.
   "Nikdy ti to nezapomeneme!" prohlásil jsem. "Zachránil jsi nás v poslední minutě!"
   "Děti, dejte strýčkovi pusu!" vykřikla Mimla a rozplakala se dojetím.
   "O čem to mluvíte?" zeptal se dodo Eduard. "Nepouštějte děti ven! Jenom mi pak lezou do uší! Jde to s vámi čím dál víc z kopce! Za chvilku se nebudete hodit ani na to, abych vás snědl. Málem jsem si nohy zničil, abych vás našel, a vy se zase chcete jenom ze všeho vyvléct a pochlebujete mi."
   "Rozšlapals mořského psa!" zakřičel Pipla. "Nepovídej!" divil se dodo Eduard. "Zase jsem někoho rozšlápl? Nemůžu za to, opravdu nemůžu! A zrovna teď si další pohřby nemůžu dovolit . . ."
   Najednou se dopálil a zahřímal:
   "A vůbec, neměli jste svým psiskům dovolit, aby se mi pletli pod nohama! Je to vaše vina!"
   Pak se hluboce dotčený dodo Eduard brodil mořem dál. Za chvilku se však obrátil a zavolal: "Zítra ráno k vám přijdu na kávu! Ať je silná!" Najednou se opět přihodilo něco nového - celé mořské dno se osvětlilo.
   "Zase uhoříme," pravila malá Mia.
   Ze všech stran k nám připlouvaly stamilióny biliónů ryb s rozsvícenými svítilnami, kapesními lampičkami, lucernami, větruvzdornými lampami, doutnavkami a karbidovými lampami. Některé měly na každém uchu nástěnné svítidlo a všechny překypovaly radostí a vděčností.
   Moře, které bylo nedávno tak temné, zářilo jako duha z modrých trávníků posetých fialovými, červenými a ohnivě žlutými sasankami a mořští hadi se radostí stavěli na hlavu.
   Naše cesta domů byla vítězoslavná. Kroužili jsme křížem krážem po širém moři a nikdy jsme nevěděli, zda kolem našich oken tančí světla z moře nebo hvězdy.
   Až k ránu, když jsme všichni byli dost unavení a ospalí, jsme zamířili zpátky k Samovládcovu o strovu.

Malá Mia silně zvětšená