ČTVRTÁ KAPITOLA,

   Osamocená cesta Mořské harvy vedla rovně přes moře. Dny míjely, slunečné, ospalé a modré, a my se kolébali dál a dál. Před přídí se křížem krážem proháněla hejna mořských duchů a do brázdy za lodí jsme sypali ovesné vločky chechtavému průvodu mořských panen. Když nad mořem nastala noc, rád jsem Bedřiška někdy vystřídal u kormidla. Měsícem ozářená paluba, která se přede mnou pomalu zvedala a klesala, ticho, ubíhající vlny, mraky a velebný kruh obzoru - to všechno mi dávalo příjemný a vzrušující pocit, že jsem zároveň strašně důležitý a strašně malý (pocit důležitosti ale převažoval).
   Někdy jsem viděl, jak v temnotě svítí Piplova dýmka, a on se pak přišoural na záď a posadil se vedle mne.
   "Řekni, není to hezké, když se nic nedělá?" poznamenal jedné noci a vyklepal si dýmku o zábradlí. "My ale něco děláme!" odpověděl jsem. "Já kormidluji. A ty kouříš."
   "Kam nás jenom vezeš!" povzdechl si Pipla.
   "To je jiná věc," odpověděl jsem, protože už tehdy jsem měl vyvinutý smysl pro zákony správného myšlení. "Mluvili jsme o tom, že se věci dělají, nikoliv o tom, co se dělá. Zase máš Předtuchy?" dodal jsem znepokojeně.
   "Né," zívl Pipla. "Hip, hop! Mně je úplně jedno, kam doplujeme. Všude je dobře. Zatím dobrou noc."
   "Ahoj!" rozloučil jsem se s ním.
   Když mě Bedřišek za svítání u kormidla vystřídal, zmínil jsem se mu mimochodem o Piplově naprostém nezájmu o okolí.
   "Hm," povídá Bedřišek. "Možná se zajímá naopak o všechno. V tichosti a nenápadně. My se zajímáme vždycky o jednu věc. Ty se chceš něčím stát, já chci něco udělat, můj synovec chce něco mít. Pipla však jenom žije."
   "Jenom žít! To přece dovede každý," pravil jsem. "Hm," udělal Bedřišek. Potom se ponořil do svého obvyklého mlčení a zamyslil se nad svým zápisníkem, do něhož si kreslil podivné konstrukce strojů podobné pavučinám nebo netopýrům.
   Piplův postoj mi rozhodně připadá nějak nepřístojný, mám na mysli jeho zásadu jenom žít. Žijeme přece tak jako tak. Jak já se na věc dívám, jsme stále
   obklopeni spoustou důležitých a významných věcí, které bychom měli prožít, promyslet a dobýt. Máme takovou spoustu možností, že se mi až ježí chlupy na zátylku, když na to pomyslím - a uprostřed toho všeho sedím já sám a jsem pochopitelně ze všeho nejdůležitější.
   Dnes, když uplynulo tolik let, mě znepokojuje, že těch možností už není takové množství. Zajímalo by mě, čím to je. Rozhodně však uprostřed sedím pořád já a v tom je vždycky útěcha.
   Buď jak buď, dopoledne přišel Kryšánek s návrhem, abychom lepitlapkově mamince poslali telegram.
   "Nemáme adresu. A telegrafní úřad taky ne," řekl Bedřišek.
   "No jistě," zvolal Kryšánek. "Já jsem přece hlupák! Promiňte!"
   Pak zalezl zpátky do plechovky a styděl se.
   "Co je to telegrafní úřad?" zeptal se lepitlapka, který bydlel s Kryšánkem v plechovce. "Dá se list?
   "Mně se neptej!" odpověděl Kryšánek. "Vím jenom, že je to něco velkého a zvláštního. Vysílá to taková malá znaménka na druhou stranu zeměkoule . . . a tam se promění ve slova."
   "Jak se vysílají?" zeptal se lepitlapka. "Vzduchem!" vysvětlil mu Kryšánek neurčitě a mávl tlapkami. "Ani jedno se cestou neztratí!"
   "Neříkej !" divil se lepitlapka. Celý den pak seděl, kroutil hlavou a díval se po telegrafních znaménkách.
   Kolem třetí hodiny spatřil lepitlapka velký mrak.

   Letěl velmi nízko, byl křídově bílý a rounovitý a vůbec vypadal neobvykle.
   "Mrak jako v obrázkové knížce," poznamenal Bedřišek.
   "Tys četl obrázkové knížky?" zeptal jsem se udiveně.
   "Samozřejmě," odpověděl Bedřišek. "Jedna se jmenovala Cesta přes oceán."
   Mrak nad námi přeletěl a zastavil se.
   Najednou se stalo něco naprosto neobvyklého, ne-li děsivého. Mrak se vrátil a začal letět s námi! "Promiňte! Jsou některé mraky přátelské?" zeptal se Kryšánek bázlivě.
   Nikdo z nás se k jeho dotazu nemohl vyjádřit. Mrak teď letěl nad brázdou za naší lodí, zvyšoval rychlost, až se nakonec převalil přes zábradlí a měkce žuchl na palubu, kde 'zcela pohřbil Kryšánkovu plechovku. Potom se uvelebil pohodlněji, setřepal se, jak narážel na zábradlí, smrštil a já přísahám při své oháňce, že v dalším okamžiku tenhle neobyčejný mrak před našima očima jednoduše usnul!
   "Viděls už někdy něco podobného?" zeptal jsem se Bedřiška.
   "Nikdy," odpověděl rozhodně a s velkou nelibostí.
   Lepitlapka si šel do mraku kousnout. Prohlásil pak, že chutná jako pryž na gumování, co má doma maminka.
   "Rozhodně je ale měkký," řekl Pipla. Vyhrabal si v něm příhodný dolík na spaní a mrak se k němu hned přivinul jako přilnavá přikrývka z kajčího peří. Zřejmě si nás oblíbil.
   Navigace lodi se však touto neobvyklou událostí značně ztížila.

* * *

   Téhož dne krátce před západem slunce začalo nebe nějak divně vypadat. Zežloutlo, ale nikoliv příjemně, nýbrž špinavě a přízračně. Nízko nad obzorem pochodovaly černé mraky s hrozivě nasupeným obočím.
   Seděli jsme všichni pod stanem proti úžehu. Kryšánkovi a lepitlapkovi se konečně podařilo svou plechovku vyhrabat a přikouleli ji na záď, kde mrak nebyl.
   Moře ozařované mlhavým sluncem se zbarvilo černošedě a v lanoví zpíval ustrašeně vítr. Mořští duchové a mořské panny naráz zmizeli. Dostali jsme špatnou náladu.
   Bedřišek se na mě podíval a řekl: "Běž se podívat na barometr!"
   Prolezl jsem naším mrakem a podařilo se mi vyrazit dveře navigační kajuty. Představte si mé zděšení, když jsem zjistil, že barometr ukazuje 670! Nejmíň, co vůbec bylo možné!"
   Cítil jsem, jak mi čenich trne rozrušením, a pomyslel jsem si: Teď jsem určitě zbledl . . . Jsem bílý jako prostěradlo nebo popelavě šedý. To je zajímavé! Rychle jsem si tedy proklestil cestu zpět na záď zvolal jsem:
   "Podívejte se! Jsem bledý jako prostěradlo!" "Mně připadáš jako obyčejně," řekl Pipla. "Kolik ukazuje?"
   "670," odpověděl jsem a cítil jsem se, jak jistě chápete, trochu dotčen.
   Vždycky mě udivovalo, že vrcholně dramatické okamžiky v našem životě jsou tak často zkaženy všedními, téměř nedůstojnými poznámkami. I když takové výroky nemusejí vždycky pocházet ze zlé vůle, nelze popřít, že jsou velice lehkovážné. Domnívám se, že strašlivé situace je vždycky třeba nadsadit. Jednak s ohledem na místní ráz, jak jsem se zmiňoval dříve, jednak z toho důvodu, že hrůza se nějak umenší, když zvětšíme; co ji nahání. Kromě toho je nám příjemné, když můžeme dělat dojem. Tyto myšlenky není samozřejmě nějaký Pipla schopen pochopit. Dary rozumu však nejsou rozděleny rovnoměrně a já sám nechci zpochybňovat ani Piplovu nejasnou výpověď.
   Bedřišek zatím stříhal ušima, větřil ve větru a s láskyplnou starostlivostí pozoroval Mořkou harvu. Pak řekl:
   "Je dobře postavená. Vydrží. Kryšánek a lepitlapka a se zdržují v plechovce a přikryjí se víkem. Protože přijde bouře."
   "Už jsi někdy zažil bouři?" zeptal jsem se opatrně.
   "Jistěže," odpověděl Bedřišek. "V obrázkové knížce Cesta přes oceán. Větší vlny než tam ani nejsou."

   A pak přišla bouře, najednou, jak to dělávají všechny správné bouře. Mořká harva v prvním překvapení málem ztratila rovnováhu, avšak díky svým vynikajícím vlastnostem velmi rychle situaci zvládla a šplouchala rozběsněnými živly dál, jak jen mohla.
   Stan proti úžehu uletěl jako list a třepetal se nad mořem. (Byl to hezký stan. Doufám, že jeho nálezce měl radost.) Kryšánkova plechovka se vmáčkla pod zábradlí a pokaždé, když Mořká harva sjela do dolu mořských vln nebo vyjela na vrch vlny další, všechny knoflíky, podvazky, otvírače konzerv, hřebíky a skleněné perly strašlivě zarachotily. Kryšánek křičel, že je mu špatně, ale nikdo z nás nemohl v té věci nic podniknout. Pevně jsme se drželi, čeho se dalo, a plni hrůzy jsme zírali do temného moře.
   Slunce se ztratilo. Obzor se ztratil. Všechno bylo jiné, cizí a nepřátelské. Kolem nás létaly syčící cáry mořské pěny a za okrajem lodi zuřil pouze chaos, temný a nepochopitelný. Najednou jsem došel zdrcujícího poznání, že nevím nic o moři a o lodích. Zakřičel jsem na Bedřiška, ale on mě neslyšel, byl jsem úplně sám a opuštěný a vůbec mě neutěšovalo, že se nacházím ve vrcholně dramatickém životním okamžiku. Nepociťoval jsem pražádnou potřebu zveličovat, co nahání hrůzu, naopak, milí čtenáři! Nemá se hrůznost situace- nadsazovat, jenom když máme diváky? Rychle jsem se rozhodl, že ji naopak zmenším, a myslel jsem si: Jestli přimhouřím oči a budu předstírat, že vůbec nic nejsem a že nikdo neví, že jsem, tak možná všechno přejde . . . Vlastně to nemá se mnou nic společného! Dostal jsem se do všeho jenom omylem . . . A přimhouřil jsem oči, zmenšil jsem se a pořád jsem si opakoval: To nic. Jsem úplně malý. Sedím v bambulině zahradní houpačce a za chvilku mám jíst ovesnou polévku . . .
   "Poslyš!" zahulákal Bedřišek bouří. "Jsou menší!" Nerozuměl jsem mu.
   "Jsou menší!" křičel. "Vlny jsou mnohem menší než v té obrázkové knížce!"
   Já jsem však vlny v Bedřiškově obrázkové knížce nikdy neviděl, a tak jsem měl dál přimhouřené oči a dál jsem se pevně držel bambuliny zahradní houpačky. Pomohlo to. Za chvíli jsem opravdu pocítil, jak se houpačka pomalu kývá dopředu a dozadu, bouře ustává a nehrozí už žádné nebezpečí. Když jsem otevřel oči, naskytl se mému zraku neuvěřitelný pohled. Mořká harva se houpala vysoko ve vzduchu, unášena obrovskou bílou plachtou. Hluboko pod námi pokračovala bouře, s černými vlnami valícími se jedna přes druhou. Teď však vypadala jako malá hračka, která nám nemohla škodit.
   "Letíme! Letíme!" volal Bedřišek. Stál vedle mě u zábradlí a hleděl na velký bílý balón nahoře v lanoví.
   "Jak jsi tam ten mrak dostal?" zeptal jsem se. "Dostal se tam sám," odpověděl Bedřišek. "Létající říční loď : .!"
   A ponořil se do myšlenek.
   Pomalu se začalo rozednívat. Nebe zešedlo a bylo citelně chladno. Po chvíli jsem zapomněl, že jsem se chtěl schovat na bambulině zahradní houpačce. Pocítil jsem zase jistotu a zvědavost a začal jsem toužit po kávě. Bylo opravdu strašně zima. Zatřásl jsem opatrně tlapkami a ohmatal jsem si oháňku a uši. Nic neutrpělo bouří škodu.
   Pipla tu byl taky. Seděl za Kryšánkovou plechovkou a chtěl si zapálit dýmku.
   Mořká harva však byla ve zbědovaném stavu. Stožár měla zlomený. Vodní kola byla tatam. Přetržená stěžňová lana se trudnomyslně kolébala ve vzduchu a zábradlí bylo na několika místech poškozeno. Palubu pokrývaly chaluhy, všelijaké krámy z moře a rdest a tu a tam leželi omdlelí mořští duchové. Nejhorší však bylo, že zmizelo zlaté poupě ze střechy navigační kajuty.
   Náš mrak pomalu splaskával, až loď klesla na vodu. A když nebe na východě zrudlo, kolébali jsme se na vlnách zčeřených doznívající bouří a slyšel jsem, jak v Kryšánkově plechovce hrkají knoflíky. Bílý mrak z obrázkové knížky opět usnul na palubě.
   "Milá posádko," pronesl Bedřišek slavnostně. "Přečkali jsme bouři. Vypusťte mého synovce z plechovky!"
   Odšroubovali jsme uzávěr a z plechovky vykoukl Kryšánek, zbědovaný a ve tváři zelený.
   "U všech knoflíků," pravil unaveným hlasem. "Co jsem komu udělal, že musím tolik trpět? Je to možné? Tolik nepříjemností! Tolik! Podívejte se na moji sbírku! Mám já to život!"
   Lepitlapka vylezl taky, větřil a frkal. Pak řekl: "Mám hlad."
   "Promiň!" vybuchl Kryšánek. "Jenom při pomyšlení na jídlo . : ."
   "Uklidni se," pravil jsem. "Uvařím kávu."
   Když jsem kráčel na příď, vrhl jsem přes poškozené zábradlí smělý pohled na moře a myslel jsem si: Teď už o tobě vím tedy dost! A o lodích a mracích taky! Příště už nebudu přimhuřovat oči a dělat se malým!
   Když byla káva uvařena, objevilo se na obloze opět slunce. Příjemně a mile svítilo na mé studené bříško a vrátilo mi dobrou náladu. Vzpomněl jsem si na jeho východ, když jsem prožíval první den svobody po svém historickém útěku, a jak svítilo onoho rána, když jsem v písku stavěl dům. Narodil jsem se v srpnu v hrdém znamení Lva a Slunce a jsem předurčen k dobrodružné dráze, neboť mi ji stanovily hvězdy.
   A bouře? Jejich smysl spočívá zřejmě v tom, že po nich následuje východ slunce. Navigační kajuta by měla dostat nové zlaté poupě. Pil jsem kávu a byl jsem spokojen.

* * *

   A teď se obrátil list, přiblížila se nová kapitola mého života. Před námi byla země, velký, osamělý ostrov uprostřed moře! Hrdá silueta cizího pobřeží!
   Postavil jsem se na hlavu a vykřikl jsem:
   "Bedřišku! Zase se něco děje!"

   Kryšánkovi ihned přestalo být špatně a začal plechovku uklízet, aby v ní měl pořádek, než zakotvíme. Lepitlapka ze samé nervozity hryzal svou vlastní oháňku a mně Bedřišek nařídil, abych vyleštil všechno zbylé kování. (Pipla nedělal vůbec nic.) Byli jsme hnáni přímo k neznámému pobřeží. Na vršku vysokého kopce jsme zahlédli něco, co se podobalo majáku. Věž se pomalu otáčela a natahovala jednou tam, podruhé onam (což nás dost udivovalo). Měli jsme však tolik práce, že jsme se o to nestarali.
   Když Mořká harva připlouvala k pevnině, shromáždili jsme se u zábradlí pěkně učesaní, s vyčištěnými zuby a vyhřebelcovanými oháňkami.
   Tu jsme někde nad našimi hlavami uslyšeli hromový hlas, který pronesl tato slova:
   "Ha! Ať mě Morana kopne, jestli to není Bedřišek a jeho vykutálená společnost! Konečně jsem vás dostal!"
   Pěkné nadělení! Byl to dodo Eduard a strašlivě dopálený.

* * *

   "Tak to chodilo za mého mládí!" pravil muminkův tatínek a knížku zase zavřel.
   "Čti dál!" vykřikl Čenich. "Jak to bylo pak? Chtěl vás dodo rozšlapat?"
   "Až příště," řekl tatínek tajemně. "Je to napínavé, co? Vidíš, to je takový spisovatelský trik, že se kapitola ukončí právě ve chvíli, kdy je všechno nejvíc zapletené."
   Dnes se muminkův tatínek usadil se svým synem, Šňupálkem a Čenichem na pláži. Zatímco jim četl o hrozné bouři, těkali očima po moři, které s neklidem pozdního léta vrhalo své vlny na břeh.
   Zdálo se jim, že vidí Mořkou harvu s jejich tatínky na palubě, jak letí bouří podobná strašidelné lodi. "Tomu v plechovce muselo být ale špatně," poznamenal Čenich.
   "Je tu chladno," řekl muminkův tatínek., "Pojďme se trochu projít."
   Šli po chaluhách k výběžku. Vítr měli v zádech. "Mohl bys nám předvést, jak lepitlapka mluví?" zeptal se Šňupálek.
   Tatínek se o to pokusil.
   "Ne, ne," řekl, "to není ono. Musí to znít jako z plechové trouby."
   "Však to trochu jako z trouby znělo," řekl muminek. "A neutekls pak s hatifnaty, tatínku?"
   "No," odpověděl tatínek ostýchavě, "dá se to tak říct. Ale až později, mnohem později. A psát o tom vůbec nechci."
   "To bys právě měl," vykřikl Čenich. "Nevedls tehdy lajdácký život?"
   "Buď zticha!" okřikl ho muminek.
   "No, obraťme list," řekl tatínek. "Podívejte se, tam něco moře vyplavilo! Běžte to přinést!" Rozběhli se, kam jim tatínek ukázal.
   "Co to je?" zeptal se Šňupálek. Nález byl velký a těžký. Podobal se cibuli. Jistě plaval v moři velice dlouho, protože byl obalen mořskou trávou a posetý mušlemi. Na rozpraskaném dřevě tu a tam trochu prosvítala zlatá barva.
   Muminkův tatínek si vzal dřevěnou cibuli do tlapek a díval se na ni. A když tak hleděl, oči mu lezly stále víc z důlků. Nakonec si je zakryl tlapkou a vzdychl.
   "Děti," řekl slavnostně a trochu nejistým hlasem, "věc, kterou vidíte, je poupě ze střechy navigační kajuty, co stála na palubě naší lodi, naší Mořké harvy."
   "Ó!" řekl muminek uctivě.
   "A teď," pokračoval tatínek přemožen svými vzpomínkami, "teď chci začít velkou, novou kapitolu a uvažovat nad tímto nálezem sám. Běžte si hrát do jeskyně!"
   Pak se muminkův tatínek vydal dál na výběžek se zlatým poupětem pod jednou paží a s pamětmi pod druhou.
   "Já jsem teda byl v mládí pašák," řekl si pro sebe. "A jsem až dodnes!" dodal a vesele si dupl.