Site hosted by Angelfire.com: Build your free website today!
Na úvodní stránku

Texty

Mgr. Jiří Karel

Na centrum sekce
.Kde skončily zámecké sbírky z Janovic?
 Smutnou kapitolou našich poválečných dějin je nesporně fakt, že majetek zanechaný v pohraničí německými obyvateli po roce 1945 byl z velké části rozkraden, ba i svévolně zničen, a nebyl využit k odškodnění československých obětí války, jak se hlasitě zpočátku proklamovalo. Velkým ztrátám majetkovým a kulturním se nevyhnul ani janovický zámek, pivovar či janovický dvůr, to vše je sice notoricky známo, ale o osudu harrachovského majetku panuje řada nepodložených až fantastických zpráv. Skutečnost je poněkud prostší, i když neméně tristní a ne zcela jasná. Téma se z pochopitelných důvodů denedávna tabuizovalo, je totiž trapné a na dálku páchne zlodějnou a nekulturností, kdo by se tím chlubil. Než pravdě nutno učinit zadost. Poslední majitelkou zámku v dobách, kdy byl ještě v naprostém pořádku i se svými sbírkami, byla od roku 1937 Anna Marie Harrachová a její muž na Moravě naturalizivaný maďarský hrabě František Zikmund Rosty-Forgách z Bárkocz. Zámek jim byl podle Benešových dekretů již roku 1945 zabaven jako německý majetek a oba byli se svým synem odsunuti do Maďarska. Na konfiskaci kupodivu nic nezměnil ani fakt, že ne všichni Maďaři podléhali odsunu, že manželé neměli nic společného s nacisty, ba ani to, že se Rosty - Forgách stal v témže roce prvním poválečným vyslancem Maďarska v ČSR. Špatné svědomí vlády však záhy projevil ministerský předseda Zdeněk Fierlinger a roku 1947 nařídil část věcí majiteli vrátit. Proč se tak stalo, se lze jen domnívat. Kromě bohatého a často historického zařízení interiérů, ukrýval zámek též sbírku orientálních zbraní, čínského porcelánu a loveckých trofejí. V letech 1945 - 6 sloužil jako tábor pro odsunované. Teprve koncem ledna 1946 byl sepsán už značně rozbitý inventář zámku, uskladněn a spravován Národním pozemkovým fondem v Šumperku (NPF). Farní úřad převzal dva obrazy "poškozené ohněm"(?) a ONV v Rýmařově zařízení pro vybavení internačního tábora. Stříbrné věci, dosud zbytečně hledané, zmizely do neznáma již v červnu 1946 na NPF v Šumperku! Nyní zámek začíná přecházet z ruky do ruky. Národní kulturní komise (NKK) jej převzít nechce, jen "mobilní předměty ceny umělecké, historické či vědecké" by převzala po vytřídění NPF. 27. 6. 1947 přichází ministerský přípis potvrzený Zdeňkem Fierlingerem, že "bude mobiliář uvolněn vlastníku (!) velkostatku Františku (Zikmundovi) Rosty - Forgáchovi." NKK sděluje Zemskému národnímu výboru v Brně, že neví "zda byl převzat," níže uvidíme proč. Z dalšího víme, že hrabě dostal zpět sbírku čínského porcelánu, avšak dlouho se z ní netěšil, protože po komunistickém převratu v Maďarsku musel ze země zavčas odejít a usadil se téměř bez prostředků v Chile. Z téže doby víme od známého rýmařovského právníka, že za jeho dozoru byl navagónován i další majetek značně poškozený "zlatokopy." Seznam věcí z 22. července 1946, jež měl být vrácen "J. Excelenci panu Rosty Forgáchovi, mimořádnému vyslanci a zplnomocněnému ministru ... pro hájení zájmů maďarských státních příslušníků" je psán strojem hustě na 5 listech. Obsahuje ohromné množství předmětů od kompletů nábytku a jednotlivých kusů, přes benátská zrcadla, paravány, koberce, hodiny, sklo, porcelán, svícny, lednice a další kuchyňskou výbavu po vzácné rytiny, portréty i pět velmi cenných prací Handkových a mnoho dalších věcí včetně "zbytků stříbra", celkem 699 kusů a "různé rytiny bez rámů." Na hranice Maďarska však dorazily vagóny zcela prázdné. Zda byly vykradeny již v Rýmařově nebo po cestě k hranicím, to už se patrně nedozvíme, pokud by se nehnulo svědomí pachatelů na smrtelné posteli. Zachoval se jen seznam. Část orientálních sbírek byla předána tehdejšímu rýmařovskému muzeu rovněž tehdy neustále navštěvovanému nenechavci a co zbylo, převzalo roku 1958 Náprstkovo muzeum v Praze.  Již 7. 12. 1948 předali škole pro lesní hajné v Bruntále vycpaniny, parůžky, parohy ad., celkem 65 předmětů a 24. 3. 1949 dalších 183 kusů. Větší část loveckých trofejí "neboť za daného stavu trpí" převzal 8. 2. 1949 Ústav ochrany lesů a myslivosti při Vysoké škole zemědělské v Brně. 4. 5. 1949 předává ministerstvo zemědělství zámek s nemovitostmi ONV Prostějov. Další nábytek se nachází 6. - 7. července "ve skladišti nádražním v Mělníce ... Sklad je znečištěn vrstvami sazí (pozn. aut. - potahy z 200 let starého hedvábí !), což je nutno z eliminovaného (?) nábytku odstranit." Proto je odvezen 10. 7. 1949 jako součást interiéru zámku v Liblicích s dalšími mysliveckými muzeáliemi. Zde však nadlouho nezůstal a po jeho propůjčení "jiným účelům" převeden do zámku Liběchov, kde je uložen dodnes a odkud by měl být případně vrácen. Zachoval se též neúplný seznam uvedené zásilky s cenami celých kompletních vybavení pokojů, nad kterými zůstává rozum stát: "nábytek rokoko - bílý a zlacený 3950,- Kčs, nábytek rokoko - 7180,- Kčs, 16 dílů mapy Freudenthal (Bruntál) ve Slezsku 350,- Kč (Bůh suď proč, ji vozili do středních Čech, pozn. aut.), dále bez ceny obraz sv. Rodiny, zástěny, rytiny, portréty Harrachů, komoda, košík, lyže s jednou tyčí. Dnes by věci, se kterými se tak ohavně zacházelo, stály statisíce, ne-li milióny. 13. 9. 1949 přiděluje ministerstvo zemědělství (podepsán min. zem. Júlis Ďuriš) park (tehdy ještě velmi cenné a známé severské arboretum) a budovu Státnímu památkovému úřadu Praha, povoluje (!) mu vnitřní adaptace. V zámku stále ještě zbývá ještě hodně věcí, neboť se má vnitřní zařízení "ponechat v dosavadním stavu" již značně smutném a o výběru má opět rozhodnout ten pravý, Národní pozemkový fond. Archiv má převzít Státní zemský archiv Praha II (!), ruší se přidělení (vytunelovaného ?) zámku ONV v Prostějově. Co říci závěrem, pamětníci vzpomínají, jak byl zámek navštěvován, ničen a vykrádán po válce, ani národní správa od 12. 8. 1945 na věci mnoho nezměnila a lidé dále hledali v surově ničených potazích a nábytku či ve stěnách "poklad Harrachů," občas proskočily zprávy o tajemných nálezech, ba dokonce i bezpečnost vyšetřovala, ale vše byly jen smyšlenky a výmysly, senzace se nekonala. Ještě v padesátých letech se  prý na bourání v nejstarší části zámku podepsalo místní JZD, které si zde vymyslelo sýpku na obilí. Dnes již nenajdete z bývalého vybavení takřka nic, kromě mramorové desky elektrického rozvodu, hodinového stroje na věži, který by se dal opravit, nádherných barokních erbů a několika málo věcí, jež se zachránily jen díky tomu, že se stal zámek státním a okresním archivem. Bez nich by zde byla jen zplanovaná plocha jako na místě janovické huti, nejvýše něco padajících zdí nenápadné rozvaliny. Na otázku v záhlaví tedy nutno odpovědět: o něčem víme, ale většina nám zmizela z očí ... v nenávratnu.
 
     
© Tomáš Tyl, 2000