.Kde skončily zámecké
sbírky z Janovic?
Smutnou kapitolou našich poválečných dějin
je nesporně fakt, že majetek zanechaný v
pohraničí německými obyvateli po roce 1945
byl z velké části rozkraden, ba i svévolně
zničen, a nebyl využit k odškodnění
československých obětí války, jak se hlasitě
zpočátku proklamovalo. Velkým ztrátám
majetkovým a kulturním se nevyhnul ani
janovický zámek, pivovar či janovický dvůr,
to vše je sice notoricky známo, ale o osudu
harrachovského majetku panuje řada nepodložených
až fantastických zpráv. Skutečnost je
poněkud prostší, i když neméně tristní a
ne zcela jasná. Téma se z pochopitelných důvodů
denedávna tabuizovalo, je totiž trapné a na
dálku páchne zlodějnou a nekulturností, kdo
by se tím chlubil. Než pravdě nutno učinit
zadost. Poslední majitelkou zámku v dobách,
kdy byl ještě v naprostém pořádku i se
svými sbírkami, byla od roku 1937 Anna Marie
Harrachová a její muž na Moravě naturalizivaný
maďarský hrabě František Zikmund Rosty-Forgách
z Bárkocz. Zámek jim byl podle Benešových
dekretů již roku 1945 zabaven jako německý
majetek a oba byli se svým synem odsunuti do Maďarska.
Na konfiskaci kupodivu nic nezměnil ani fakt,
že ne všichni Maďaři podléhali odsunu, že
manželé neměli nic společného s nacisty, ba
ani to, že se Rosty - Forgách stal v témže
roce prvním poválečným vyslancem Maďarska v
ČSR. Špatné svědomí vlády však záhy
projevil ministerský předseda Zdeněk
Fierlinger a roku 1947 nařídil část věcí
majiteli vrátit. Proč se tak stalo, se lze jen
domnívat. Kromě bohatého a často historického
zařízení interiérů, ukrýval zámek též sbírku
orientálních zbraní, čínského porcelánu a
loveckých trofejí. V letech 1945 - 6 sloužil
jako tábor pro odsunované. Teprve koncem ledna
1946 byl sepsán už značně rozbitý inventář
zámku, uskladněn a spravován Národním
pozemkovým fondem v Šumperku (NPF). Farní úřad
převzal dva obrazy "poškozené ohněm"(?)
a ONV v Rýmařově zařízení pro vybavení
internačního tábora. Stříbrné věci, dosud
zbytečně hledané, zmizely do neznáma již v
červnu 1946 na NPF v Šumperku! Nyní zámek začíná
přecházet z ruky do ruky. Národní kulturní
komise (NKK) jej převzít nechce, jen
"mobilní předměty ceny umělecké,
historické či vědecké" by převzala po
vytřídění NPF. 27. 6. 1947 přichází
ministerský přípis potvrzený Zdeňkem
Fierlingerem, že "bude mobiliář uvolněn
vlastníku (!) velkostatku Františku
(Zikmundovi) Rosty - Forgáchovi." NKK sděluje
Zemskému národnímu výboru v Brně, že neví
"zda byl převzat," níže uvidíme proč.
Z dalšího víme, že hrabě dostal zpět sbírku
čínského porcelánu, avšak dlouho se z ní
netěšil, protože po komunistickém převratu v
Maďarsku musel ze země zavčas odejít a usadil
se téměř bez prostředků v Chile. Z téže
doby víme od známého rýmařovského
právníka, že za jeho dozoru byl navagónován
i další majetek značně poškozený
"zlatokopy." Seznam věcí z 22.
července 1946, jež měl být vrácen "J.
Excelenci panu Rosty Forgáchovi, mimořádnému
vyslanci a zplnomocněnému ministru ... pro
hájení zájmů maďarských státních příslušníků"
je psán strojem hustě na 5 listech. Obsahuje
ohromné množství předmětů od kompletů nábytku
a jednotlivých kusů, přes benátská zrcadla,
paravány, koberce, hodiny, sklo, porcelán,
svícny, lednice a další kuchyňskou výbavu po
vzácné rytiny, portréty i pět velmi cenných
prací Handkových a mnoho dalších věcí včetně
"zbytků stříbra", celkem 699 kusů a
"různé rytiny bez rámů." Na hranice
Maďarska však dorazily vagóny zcela prázdné.
Zda byly vykradeny již v Rýmařově nebo po
cestě k hranicím, to už se patrně nedozvíme,
pokud by se nehnulo svědomí pachatelů na
smrtelné posteli. Zachoval se jen seznam. Část
orientálních sbírek byla předána tehdejšímu
rýmařovskému muzeu rovněž tehdy neustále
navštěvovanému nenechavci a co zbylo, převzalo
roku 1958 Náprstkovo muzeum v Praze. Již 7.
12. 1948 předali škole pro lesní hajné v
Bruntále vycpaniny, parůžky, parohy ad.,
celkem 65 předmětů a 24. 3. 1949 dalších 183
kusů. Větší část loveckých trofejí
"neboť za daného stavu trpí" převzal
8. 2. 1949 Ústav ochrany lesů a myslivosti při
Vysoké škole zemědělské v Brně. 4. 5. 1949
předává ministerstvo zemědělství zámek s
nemovitostmi ONV Prostějov. Další nábytek se
nachází 6. - 7. července "ve skladišti nádražním
v Mělníce ... Sklad je znečištěn vrstvami
sazí (pozn. aut. - potahy z 200 let starého
hedvábí !), což je nutno z eliminovaného (?)
nábytku odstranit." Proto je odvezen 10. 7.
1949 jako součást interiéru zámku v
Liblicích s dalšími mysliveckými muzeáliemi.
Zde však nadlouho nezůstal a po jeho
propůjčení "jiným účelům"
převeden do zámku Liběchov, kde je uložen
dodnes a odkud by měl být případně vrácen.
Zachoval se též neúplný seznam uvedené
zásilky s cenami celých kompletních vybavení
pokojů, nad kterými zůstává rozum stát:
"nábytek rokoko - bílý a zlacený 3950,-
Kčs, nábytek rokoko - 7180,- Kčs, 16 dílů
mapy Freudenthal (Bruntál) ve Slezsku 350,- Kč
(Bůh suď proč, ji vozili do středních Čech,
pozn. aut.), dále bez ceny obraz sv. Rodiny,
zástěny, rytiny, portréty Harrachů, komoda,
košík, lyže s jednou tyčí. Dnes by věci, se
kterými se tak ohavně zacházelo, stály
statisíce, ne-li milióny. 13. 9. 1949 přiděluje
ministerstvo zemědělství (podepsán min. zem.
Júlis Ďuriš) park (tehdy ještě velmi cenné
a známé severské arboretum) a budovu
Státnímu památkovému úřadu Praha, povoluje
(!) mu vnitřní adaptace. V zámku stále ještě
zbývá ještě hodně věcí, neboť se má vnitřní
zařízení "ponechat v dosavadním
stavu" již značně smutném a o výběru má
opět rozhodnout ten pravý, Národní pozemkový
fond. Archiv má převzít Státní zemský
archiv Praha II (!), ruší se přidělení
(vytunelovaného ?) zámku ONV v Prostějově. Co
říci závěrem, pamětníci vzpomínají, jak
byl zámek navštěvován, ničen a vykrádán po
válce, ani národní správa od 12. 8. 1945 na věci
mnoho nezměnila a lidé dále hledali v surově
ničených potazích a nábytku či ve stěnách
"poklad Harrachů," občas proskočily
zprávy o tajemných nálezech, ba dokonce i
bezpečnost vyšetřovala, ale vše byly jen
smyšlenky a výmysly, senzace se nekonala. Ještě
v padesátých letech se prý na bourání v
nejstarší části zámku podepsalo místní
JZD, které si zde vymyslelo sýpku na obilí.
Dnes již nenajdete z bývalého vybavení takřka
nic, kromě mramorové desky elektrického
rozvodu, hodinového stroje na věži, který by
se dal opravit, nádherných barokních erbů a
několika málo věcí, jež se zachránily jen
díky tomu, že se stal zámek státním a
okresním archivem. Bez nich by zde byla jen
zplanovaná plocha jako na místě janovické
huti, nejvýše něco padajících zdí
nenápadné rozvaliny. Na otázku v záhlaví
tedy nutno odpovědět: o něčem víme, ale většina
nám zmizela z očí ... v nenávratnu. |
|
|
|
|
|