Historický vývoj Rýmařovska
Rýmařovsko leží na severní Moravě ve východní
části Hrubého Jeseníku, klesá od jeho hřebenu
až k jihu do Nízkého a dále až na strmé
svahy nad úrodným Pomoravím. Nynější Rýmařovsko
tvořila do roku 1849 dvě panství: rabštejské
od konce 13. století, později se nazývalo
janovickým, a v první polovině 14. století
vzniklo sovinecké. Po půli 19. století obě
vytvořila politický okres Rýmařov. Nejstarší
stopy lidské činnosti pocházejí z posledních
staletí před počátkem našeho letopočtu.
Keltové tehdy pronikali do hor a rýžovali
zlato v nivě řeky Moravice nad Malou Štáhlí.
V 1. století po Kr. se v severozápadní části
nynějšího Rýmařova objevují známky přítomnosti
Germánů neznámého suebského kmene, zejména
četné nálezy římských mincí císaře
Domitiana (81 - 96) až po drobný sextans ze 3.
století. Nejdříve na konci 5. či na počátku
6. století pronikli do našich končin Slované
a kraj se stal součástí kmenového území
Holasiců. Noví zemědělci však neprojevili o
málo úrodný kraj zájem a volili raději níže
položené Krnovsko. Jeseníky nadále sloužily
jako nevyčerpatelný pramen drahých kovů i
ostatních rud též novým příchozím poplatným
od 9. století Velkomoravské říši. Pravidelné
osídlení přinesla kromě biskupského Húzovska
(12. století) česká kolonizace až v první
polovině 13. století. Postupovala zvolna proti
vodním tokům až na plošinu Nízkého Jeseníku.
O českých kořenech svědčí některé názvy
vsí (Rešov, Veveří, Těchanov ad.), tratí či
jména toků (Moravice, Podolský potok aj.), avšak
přesvědčivěji je prokázal archeologický výzkum
předměstské osady v Rýmařově. Nejstarší sídla
zde postavili rolníci domácího původu, ale
ves násilně zanikla již v polovině 13. století.
S opožděním obnovili sídliště v druhé půli
13. století již kolonisté němečtí. Správním
centrem šlechtické državy se stal hrad Rabštejn
a hospodářským město Rýmařov. Panství s
velkými zásobami rud připadlo nejpozději od
roku 1351 moravským markrabatům, ale Rýmařov
prožil svůj největší rozvoj již v první
polovině 14. století díky rozvinutému železářství.
Ve stejné době se na osídlování Sovinecka
podíleli olomoučtí biskupové a také sem přicházeli
čeští i němečtí zemědělci a horníci. Moc
zde postupně získal rod biskupských manů píšících
se po Húzové. Hrad Sovinec se stejnojmenným městečkem
vznikl na počátku třicátých let 14. století,
úlohu hospodářského centra převzalo nedaleké
Rýžoviště. Sovinečtí patřili až do 16.
století k nejvýznamnějším moravským panským
rodům. Rýmařovu se stalo osudným neustálé
zastavování rabštejnského zboží i spory
markrabat. Město i tvrz byly roku 1405 vypáleny
a slibný vývoj se zastavil. Na počátku
husitských válek přijali páni ze Sovince
kalich a mocný Sovinec chránil úspěšně
celou oblast. V době válek Jiříka z Poděbrad
proti Matyáši Korvínovi se obě prosperující
panství přidržela zákonného panovníka, a
tak se stala obětí uherského tažení na Nisko
roku 1474. Většina vsí s městečky podlehla
ohni a nadlouho zpustla. Nejdříve se vrátil život
do zničených dolů, ale lidská sídla ožila
mnohdy až po šedesáti i stu letech (Rýžoviště
1435, Frýdlant nad Moravicí - Břidličná
1574...), jiná zanikla navždy. Období
renesance přineslo uklidnění a rozvoj, většina
obyvatel konvertovala k luterství, zvýšila se
vzdělanost. Panství rabštejnskému skončila
éra zástav, když je roku 1583 zakoupil do dědičného
držení skvělý hospodář a president dvorské
komory Rudolfa II. Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu.
Nový rozmach celé oblasti ukončila třicetiletá
válka. Region zůstal oddán českým stavům a
ještě ve válce dánské se postavil na stranu
souvěrců. Sovinecké panství zakoupil roku
1623 Řád německých rytířů. Rekatolizace
zatím byla mírná.
Kraj sice značně trpěl daněmi a průtahy
vojsk, ale podmínky se staly nesnesitelnými až
po dobytí Sovince i Rabštejna Švédy. Válka
způsobila nepředstavitelnou chudobu a
obyvatelstvo zničených sídel silně prořídlo
epidemiemi, podvýživou i vyvražďováním.
Vzniklo klima pro šíření nebezpečných pověr.
Zatímco moudrá rabštejnská, nyní již
janovická vrchnost účinně bránila čarodějnickým
procesům, ale nedokázala zastavit zohavování
těl nebožtíků, objevují se procesy i s
tragickým koncem na planoucí hranici v panství
sovineckém. Rekatolizace skončila až po válce
a Řád německých rytířů rezignoval na válečnickou
minulost. Svou pozornost obrátil k hospodaření
a zasloužil se o záchranu krásných lesů na
Sovinecku, janovické však začaly upadat. Již
roku 1672 zrušil velmistr Kašpar z Ampringenu
na řádových statcích nevolnictví, a napomohl
tak jejich nebývalému rozvoji. 1721 přicházejí
na janovické panství Harrachové, obnovují
lesy, protože kraj začíná nebezpečně
vysychat, a zároveň vedle podpory staršího
hutnictví zavádějí i moderní plátenictví.
Od začátku 19. století se na obou panstvích
objevuje strojový průmysl nejen v městských
aglomeracích, ale i na vsích, kde tvoří doplněk
k dobytkářství a lesnictví, převažujícímu
nadále na panství Řádu. Region se stal operačním
prostorem vojsk se smutnými následky ve všech
válkách od dob Marie Terezie po prusko -
rakouskou válku 1866. Roku 1848 se objevují Národní
gardy též v Rýmařově, Horním Městě i
jinde. Patrimoniální systém padl roku 1849 a v
letech 1868 - 1960 se obě bývalá panství sloučila
do jediného okresu. Průmyslu nastala doba velké
konjuktury. Zpracovává především výrobky z
místních surovin. Vznikají podniky nábytkářské,
kožedělné, textilní (lnářské, hedvábnické,
bavlnářské, výroba koberců, zpracování
juty), strojírenské (zemědělské, textilní
stroje), kovozpracující (cínařské, olovářské,
železářské včetně hutí), keramické
(cihelny, spotřební keramika), dřevozpracující
(nábytkářské, výroba lyží, saní, sudů,
beden, pily) a potravinářské (pivovary, likérny,
sodovkárny, konzervárny). Racionální systém
výroby se ustálil do první světové války.
Opřel se o solidní silniční spoje i železnici
a získal dobré jméno doma i v zahraničí. Rok
1918 vyvolal u zcela německého obyvatelstva šok,
ale odpor nepřesáhl verbální formu. Klidný
poválečný vývoj Československa přinesl smíření,
a přicházející Češi tak nenarazili na
podstatné problémy. Ani třicátá léta, jež
postihla místní průmysl, ba ani nástup
nacismu v Německu neznamenaly ještě zásadní
zvrat. Teprve okupace Rakouska v březnu 1938 způsobila
zprvu spíše proklamativní nacisaci obyvatel,
teprve v záříjové politické krizi s nemnoha
vážnými excesy. Po odtržení pohraničí
nastal exodus českých obyvatel a Rýmařovsko
zaplnily počátkem války četné zajatecké tábory,
z nichž dětřichovský smutně proslul vyvražďováním
sovětských zajatců. Válka zde skončila 7. května
1945 tragicky pro řadu obyvatel, kteří se
stali obětmi bojů, sebevražd i zbytečných násilností.
Rýmařov obsadila Sovětská armáda. Po divokém
odsunu v srpnu 1945 ustal následující roku
1946. Německé obyvatelstvo vystřídali lidé z
moravských krajů, převážně z Hané, ale i
ze Slovenska a odjinud. Život byl těžký a lidí
nedostatek. Nezdravá centralisace a hospodářská
politika po roce 1948 poškodily mikroregion. Průmysl
mimo hedvábnický a lnářský zanikl, stejně i
hutě a později hornictví, trhy ztraceny a zemědělství
opustilo staré tradice dobytkářství. Nový průmysl
(kupř. zpracování hliníku, výroba rodinných
domků, nábytkářství, obuvnictví) zdaleka
nenahradil předválečnou strukturu. Stav, jež
vznikl v posledním půlstoletí, není pro
obyvatele příznivý. Kraj se dnes otevírá
turistice a hledá východiska v rekonstrukci
podnikání, jehož zdroje nutno hledat i v
minulosti.
|
|
| |
|
|
|
