Kdo byl František Arnošt
Harrach
Poslední mužský potomek starobylého česko
- rakouského rodu Harrachů byl významnou
osobností a nesporně nikoli jen aristokratem
rodu, ale i ducha. František Arnošt se narodil
roku 1870 v Traunkirchenu v Horních Rakousích.
Majitel janovického velkostatku byl člověkem
neobyčejně mnohostranným. Vynikající zemědělský
odborník vynikal především v lesnictví, jak
o tom mohly hovořit nádherné a zdravé
jesenické lesy plné zvěře ještě před válkou.
Válečné události i socialistické hospodaření
se na nich bohužel nepříjemně podepsaly. Sám
byl neobyčejně aktivním členem vrcholných
lesnických společností: od roku 1895 byl
členem Moravsko - slezského školského
lesnického spolku a od vzniku ČSR Myslivecké
jednoty a pracoval v ústředním výboru sdružených
lesních správ. Československo reprezentoval na
dlouhé řadě mezinárodních lesnických či
zemědělských kongresů. Jako člen spolku
Živa se zabýval ochranou zvířat, ale stejnou
péčí se věnoval i ochraně lesa a rostlin.
Značné úspěchy zaznamenal také jako zkušený
experimentátor. Výzkumná rybníkářsko -
hydrobiologická stanice ryb na Vysočině získala
svého času velkou proslulost a svými
odbornými publikacemi v mnohém ovlivnil hrabě
celé předválečné rybníkářství u nás.
Zabýval se i dobytkářstvím, ve Velkém Meziříčí
zřídil plemenářskou stanici hovězího
dobytka. Jeho statky v Janovicích, Velkém Meziříčí
či v Horních Rakousích (Aschach, Stauff,
Seeforst) jen kvetly. Významné zásluhy o
československé zemědělství ocenil stát roku
1937, kdy byl přijat ze řádného člena Čs.
zemědělské akademie. Dokonce i značné
ztráty majetku při pozemkové reformě za první
republiky či zrušení titulů šlechty vzal s
nadhledem skutečného aristokrata a nic to nezměnilo
na jeho obětavém postoji k lidem, zemi i nové
republice. Vztahem k majetku se značně lišil
od mnohých bohatých lidí a dodnes by jim mohl
být nedostižným vzorem. Hluboce věřící
katolík považoval hmotné statky jen za propůjčené
Bohem, jež zavazují k zodpovědnému hospodaření
nejen ve prospěch svůj, ale především celé
společnosti, a tak také jednal. Zaměstnanci na
jeho statcích na něj vždy vzpomínali s
uznáním a láskou. Také jeho zahraniční
cesty nebyly samoúčelné, postupem doby navštívil
nejen státy Evropy, ale procestoval též řadu
zemí Afriky a Asie. Nejvíce mu učarovala
Indie, získal však renomé našeho nejlepšího
znalce Habeše. Své zkušenosti a poznatky
uložil do systematických cestovních deníků.
Kromě odborné činnosti se účastnil už za
Rakouska práce Moravského zemského sněmu jako
poslanec (1909 - 1914), avšak politické angažmá
nebylo jeho prioritou nikdy. Zato se s velkým
nasazením věnoval činnosti charitativní.
Maltézský ratíř podporoval finančně i osobní
prací řadu spolků na našem a rakouském
území. Mezi mnohými jmenujme dodnes aktuální
Rakouský spolek pro povznesení Albánie,
Rakouskou ligu proti obchodu s děvčaty i
katolický spolek Velehrad, stejně jako spolky
regionální. Od vzniku republiky se stal činovníkem
Čs. červeného kříže. Pomáhal dlouhé
řadě českých spolků: Hlaholu, Spolku pro
podporu chudých studentů i tělovýchovnému
spolku Orel a Sokol. Za svou humanitární
činnost získal též řád sv. Silvestra od
papeže Pia XI. roku 1929. Postoj skutečného
zemského šlechtice se odrazil i v tom, že na
českých statcích již hluboko před první světovou
válkou prosadil výhradně českou
administrativu a češtinu nejen sám používal,
ale rovněž ji dokonale ovládal. Jakýkoli
nacionalismus mu byl zcela cizí. Jako člověk
neobyčejně uměnímilovný vytvořil na některých
svých zámcích vynikající sbírky umělecké
i jiné. V Janovicích spolu s otcem soustředill
nádherné sbírky orientálních zbraní, čínského
porcelánu, loveckých trofejí a zřídil
obrovskou knihovnu, zámek byl velmi krásný a
bohatý i svým cenným interiérem. Ve Velkém
Meziříčí zase opatroval ohromné literární
poklady. Především staré české tisky, jež
velice obdivoval, ale i literaturu antickou,
francouzskou, včetně vzácného nábytku a uměleckých
sbírek (plastiky Canovy, práce českých rytců
skla, cenné obrazy...). Nic si nenechával pro
sebe a své sbírky ochotně otevíral všem zájemcům.
Není divu, že byl velký milovník knih též
literárně činný. Od mládí se zabýval
poezií, jež je zčásti dostupná v českých překladech,
vytvořil řadu divadelních her a zajímavé
jsou též jeho cestopisy, ale svou literární i
praktickou hodnotu podržela jeho rozsáhlá
korespondence s významnými osobnostmi své
doby: umělci, státníky, církevními hodnostáří,
akademickými funkcionáři a četnými
odborníky. Hodně publikoval jako erudovaný
odborník. Je až neuvěřitelné, že
neobyčejně činorodý a pracovitý člověk
trpěl od mládí těžkou oční chorobou a od
dospělosti ještě cukrovkou i aneurií. Zemřel
14. května 1937 v jihlavské nemocnici a je
pochován v rodinné hrobce v Netíně. Zanechal
po sobě tři dcery Josefu (i1905) provdanou
Podstatskou - Liechštejnovou, dědičku Velkého
Meziříčí, jehož je majitelkou kromě let
1948 - 1995 dodnes, Annu Marii (i1906) provdanou
Forgáchovou, dědičku janovického zámku, jež
ho byla zbavena roku 1945, a Alici (1916). |
|
| |
|
|
|
