(Petra)
V den, kdy Agentura GTS vydala seznam destinací pro zlevněné lety, nebylo těžké si vybrat. Jediné, co pro nás připadalo v úvahu byl Caracas. Jirka s Evou si koupili letenky a já, jako osoba nestudující a starší 26 let, a tím pádem nemající nárok na slevu cestovní agentury GTS, našla jsem si jinou o něco dražší agenturu Condor. A tak jsem letěla jiným letadlem i jinou trasou než Eva a Jirka. Ale na letišti ve Venezuele jsem se s Jirkou a Evou sešla a cestovali jsme spolu.
19.11.1999 pátek
LET ALLITALIA: To to pěkně začíná. Je 7:30
mé letadlo má právě odlétat, ale protože přiletělo
pozdě, budeme mít zpoždění. Stihnu přestup v Miláně? A
navíc mám pero, které nepíše.
Start: 7:57
Drama v Miláně se nekonalo, i když jsem v Miláně
přistávala v 10:00 a v 10:00 mělo odlétat letadlo směr
Caracas. Naštěstí i letadlo do Caracasu mělo přes hodinu
zpoždění, tak jsem ještě čekala. A hodný italský stewart
mi dal nové pero.
Start: nevím, protože tu letadle nikde nejsou hodiny, ale
poletíme 10 hodin, 9 063 km.
Přílet na letiště ve Venezuele, které je hned na pobřeží,
byl úchvatný. Vysoké zelené hory rostly přímo z moře. Na
letišti čekal Carlos, kamarád kamaráda Jirky Kříže, s
cedulí Petra Dankova. Dělal mi společnost až do příletu Evy
a Jirky. Seděli jsem na vyhlídce, pozorovali letadla a
povídali si. Jeho tatínek mi koupil fantu s LEDEM (vysoce
nebezpečné) a jakousi buchtu se sýrem, kterou po mě Carlos
dojedl. Carlos pro nás připravil povídání o Venezuele a snad
i program, jenže když přijela Eva s Jirkou, nějak jsem
zazmatkovali a s nějakými kluky odjeli taxibusem za
hříšných 35 dolarů do Macuta. Carlose s otcem jsem nechali
stát na letišti. Teď máme výčitky svědomí.
V Macutu, městečko na pobřeží kousek od letiště, jsme se
za 14 000 Bs. Ubytovali v hotelu Diana. 3 postele, sprcha,
záchod, umyvadlo a šíleně hlučná klimatizace, kterou v noci
Jirka vypínal, protože mu byla zima a Eva zapínala, protože
jí bylo vedro.
(Eva)
LET LUFTHANSA :
Stručně a jasně: Z Prahy - krátký, pár turbulencí, bageta - špatné přistávací podmínky a tak jsme kroužili chvíli nad Frankfurtem ( asi 15 min) následovala asi 3 hod prohlídka největšího letiště v Evropě, pokec s lidmi, získávání informací, výměna místa v letadle (Jirka seděl u okna)
Z Frankfurtu - výška 10000 až 12000 m
Při přistávání jsme zažili moc velký vzrůšo. Přistávání jsme si pro veliký úspěch zopakovali. Důvod: na přistávací dráze bylo ještě jedno letadlo, a tak se náš pilot (zcela pochopitelně) rozmyslel asi tak 100 m nad zemí. Celé jsme si to znovu obkroužili a na podruhé se to již povedlo. Jak později kapitán přiznal, je zcela normální, že se sejdou dvě letadla na jedné dráze.
(Petra)
20.11.1999 sobota
Budík v 6:30 nás nevzbudil. Probudili jsme se
až v 6:45. Rychlé balení a těsně před odchodem se spustil
tropický déšť. Velmi intenzivní, ale naštěstí krátký.
Na zastávku jsme dorazili zároveň s autobusem. Přidali se k
nám ještě 4 kluci, 3x Karel + 1 Honza. V autobuse do Caracasu
jsme si pěkně pospíkovali pomocí konverzace s domorodci. Jsou
to velice milí, ochotní, friendly people. Dokonce se o nás
postarali i v Caracasu. Provedli nás městem až k autobusu na
terminál Oriento. Celou cestu nás hlídali, jeden šel vpředu
druhý vzadu a stále volali Grupo. Možná by nás bez nich
okradli.
Městské autobusy vyrážejí až když je autobus plný a tak
jsme dost dlouho čekali. Ale dočkali se…
(Eva)
…. Jeli jsme pak ještě asi 1/2 hod ďábelským tempem na Terminal Orient. Místní lidé jsou opravdu velmi temperamentní. Kam se člověk podívá je bouračka.
Štěstí na domorodce nás neopustilo ani na
terminálu, kde se nás ujala velmi hodná paní s
"veverkou" ve vlasech - teda, šlo jen o plyšovou
dekoraci. Kluci okusili místní dobroty, navzájem se
doprovodili na záchod a mohlo se jet. Naše další destinace -
Puerto la Cruz.
Rozhodli jsme se pro autobus economico. Obsadili jsme poslední
5-ti sedačku v domnění, že je to to nejlepší, stejně jako
doma. Jaké bylo ale naše překvapení, když si ti před námi
sklopili sedačku na ležení a málem nám tak uskřípli nohy.
Teda, tak strašný to nebylo, ale už nikdy tam nesedím. Peťa
seděla před námi a těšila se z prostoru, který ukořistila.
Její radost ovšem neměla dlouhého trvání. Na poslední
chvíli se přiřítil starý pán a sedl si na poslední volné
místo vedle Peťi. Přestože nemohl mluvit, po celou dobu se
snažil s Peťou komunikovat prostřednictvím psaní nebo
slečen sedících před nimi - zřejmě nepochopil, že Peťa
moc (no vlastně vůbec) španělsky neumí - (Nutno ještě
podotknouti, že ten pán při tom trochu prskal). Byl zřejmě
trochu mimo (možná také proto, že Peťa nepřijala jeho
nabídku k sňatku), ale dal kolovat nějaký místní koňak,
který byl celkem fajn. Tím si to u nás trochu vylepšil. No a
co ty slečny? Mladé, krásné, přátelské,... prostě
chlapcům se moc líbily. Probíhala družba, která skončila
předáním adresy. Tak snad je navštíví alespoň chudé
příbuzenstvo. Jinak cesta probíhala příjemně. Kolem dokola
byla krásná krajina. Moc mě mrzí, že se nám to nepodařilo
zachytit, ale co se dá dělat.
Do Puerta la Cruz jsme dojeli až kolem 14:30. Cesta se totiž
nečekaně protáhla o 3 hodiny, ale s tím se tady musí
počítat. Buďme rádi, že jsme dojeli. Někteří bohužel
neměli to štěstí.
Sehnat hotel se nakonec ukázalo mnohem obtížnější než se
podle informací v Lonely zdálo. Byl totiž víkend. Objevili
jsme sice jeden, ale silně připomínal zatuchlou hrobku. A ti
lidé za to dokonce chtěli peníze :-) Nakonec jsem se ubytovali
v jednom moc krásném, ale drahém hotelu Europa.
Návštěva pláže nedopadla podle našich představ. Koupání
v Karibiku bylo posunuto na neurčito z důvodu kontaminace moře
(chvíli před námi se tam přehnal hurikán Lenny). Neodpustili
jsme si ovšem piknik na pláži sestávající se z tradičního
"lepšího studentského oběda" - chléb, Rama,
marmeláda, poličan, tvrdý sýr,... Prostě labůžo. Taky jsme
si zatančili mezi kapkami kontaminované vody. Honza bohužel
nereagoval dostatečně pohotově, ale snad o tu nohu nepřijde.
O humor ho to ale rozhodně nepřipravilo. Ještě jsme se
prošli po místní promenádě mezi spícími lidmi, kde na nás
čekal malý domorodec oblečen do policajtského s kvérem
větším než on sám. Asi nemusím říkat, že jsme se velmi
rychle otočili a utíkali do civilizace. Zbytek chlapců jsme
náhodou potkali ještě s dalšími Čechy, kterým se porouchal
autobus (bohužel již neměli takové štěstí jako my při
hledání hotelu a skončili na noc v tom brlohu). Na večeři
jsme zašli do restaurace na střeše. Kluci si dali Churasko
[čurasko] = 100letá kráva (bylo to trošku tužší a ještě
druhý den je bolela čelist). Pak následovala opět promenáda.
Celé město nádherně ožilo, lidé tancovali, bavili se a my
se bavili s nimi. Nakoupily se foukačky, ukulele,..pilo si
místní pivo POLAR (plechovka za 300), hrála nádherná hudba,
ale ti krásní Venezuelčani nikde. No, co se dá dělat,
ještě nám zbývá 10 dní a snad na něco narazíme. Úplně
jsem zapomněla. Snažili jsme se s Peťou párkrát utéct před
vlnami, ale bohužel se nám to moc nedařilo a tak ač neradi
musíme si přiznat - jsme kontaminovány. Co teď? Kontaminujeme
okolí!!!
(Petra)
Důležitý bod večera: MÓDNÍ PŘEHLÍDKA ala
CARLOS PLAYBOY.
Ještě k cestě. autobusem do Puerto la Cruz, kterou mi
zpříjemňoval venezuelský spolucestující. Velice družný.
Kvůli kouření mu vyřízli hlasivky a tak nemluvil, ale jen
vydával jakési zvuky. Pak mi začal psát. Samozřejmě se vše
odehrávalo ve španělštině. Psal, že je mu 69 let je
svobodný a závodil na kole na olympiádě v Rumunsku. Asi po
mě jel, ale nebyl to můj vkus. Připadal mi trochu blázen.
Ještě jsem nenarazila na hezkého venezulančana, ale ženy a
děti jsou tu roztomilé.
21.11.1999 neděle
Po prohýřené noci se vstávalo špatně, ale
nakonec jsme kluky z postelí dostaly a rozhodli se pro přesun
do Ciudad Guayana. S Evou jsme šly na nádraží zjistit odjezdy
autobusů a cestou jsme zas pěkně zmokly. Naštěstí období
dešťů neznamená, že v kuse stále jen lije a lije,( jak jsem
se původně domnívala) ale párkrát denně z ničeho nic
přijde šílený liják a zas přejde.
Ještě před odjezdem jsme se pěkně nabaštili. 2 celá
kuřata s oblohou a jakési knedlíky - mňam.
Odjezd z města potvrzuje, že v jízdním řádu hodina sem
hodina tam. Zakoupili jsme lístky za 7000 Bs. od jednoho maníka
se zlomenou rukou na 12:00.
12:10 Autobus nikde, chlápek nikde
12:15 Chlápek se objevil, autobus prý přijede za 10 minut.
12:30 Přijela skupinka 20-ti Čechů ze SantaFé ( prý se v tom
kontaminovaném moři koupali)
12:35 Chlápka jsme si podali, on vyběhl na silnici, ukázal do
dáli, jakože autobus už jede a utekl.
12:40 Domorodý prodavač nabízí Karlovi viagru, prášky na
ledviny, jakési ovoce nebo kapky do očí. Karel cosi hnědé
ochutnal, ale nic nekoupil.
12:50 Naštvala jsem se a šla jsem chlápkovi zlomit i tu druhou
ruku.
Bohužel měl štěstí, než jsme ho našla, autobus v 13:00
přijel, a tak jsme vyrazili. Tentokrát třídou Primera clasa s
klimatizací.
Autobus de Luxe = Lednice. Ale nakonec jsme si zvykli a všichni
usnuli.
Projížděli jsme šílenou rovinou, sem tam se těžila ropa,
chvíli byly jakési ovocné sady a všude nádherná rudá zem.
Před západem jsme přejeli Orinoko ve městě Ciudad Bolívar,
a pak už jen hodinka do naší destination. 19:00 nás autobus
vyhodil na terminál v Puerto Ordaz, část Ciudad Guyana. …
(Eva)
Pokračování k 21.11.99
Centrální nádraží bylo jako obvykle úplně
mimo město a tak jsme se snažili dopídit autobusu do centra.
Nevím proč, ale zásadně nás posílají na druhou stranu. I
když tentokrát se to vyplatilo. Narazili jsme na úplně
skvělou rodinku se synátorem Luisem. Strašně moc nám
pomohli. Ukázali nám odkud jezdí autobus a nakonec jsme s nimi
jeli taxíkem, který nám nedovolili zaplatit. Opět se
potvrdilo, že všichni lidé nejsou stejní a že ne všichni
nás chtějí natáhnout. Všude jsou lidi dobří a špatní.
Snad to budeme moci někdy někomu nějak oplatit.
Pokoj v La Guayana celkem ušel. Šli jsme se
večer ještě projít a našli jsme skvělou restauraci. Polari
opět lítaly na stůl v minimálním časovým rozestupu. To by
mě tak zajímalo, jaká je tady tak denní norma. A jak asi
chápou náš národ, když nás vidí? Ale vždyť oni ani
neví, odkud jsme.
K jídlu jsme měly pizzu a kluci si dali
nádherné maso a k tomu pravé venezuelské jitrnice. Skoro jako
doma. Den skončil celkem pozdě. Zjišťovali jsme totiž, co
zajímavého si přivezl Jirka Kříž ve svém 1.20m vysokém
baťohu. :-)
Při hledání baterky Peťa totiž objevila pár vzduchových bublin a ...
P.S: Úplně tu zapomínáme, že za měsíc budou Vánoce. Výzdobu tu sice taky velmi bohatou (stromečky, betlémy,...), ale moc mi k tomu chybí sníh a zima. I když už se vidím, jak se doma zase těším na to teploučko v létě. Proč člověk vždycky touží potom, co nemá? A když už to má, tak to odmítá?
(Petra)
22.11.1999 pondělí DEN D
Ráno začalo v pohodě. Budíček v 6:30 (omylem
o hodinu dřív než jsme chtěli). Zašli jsme na snídani za
roh do pekárny. Dali si kafčo a croason a vyrazili do cesovky
Anakonda. Tam nám maník vylíčil 3 dny dobrodružství s jeho
company, my jen slintali. Jeepem do džungle, spaní v sítích,
pohoštění od indiánů, rybolov, túra s prvními krásnými
venezulančany, co jsem viděl ( na obrázku). Prostě bez chyby.
Až na cenu za 3 dny a 2 noci 225 dolarů na osobu. (z toho
musíme vyžít 14 dní)
Mezitím 2 Karelové jeli na letiště zkusit půjčit auto.
Vrátili se za hodinu, že vše super, jen nemají dost peněz na
kreditce jako zálohu. Tak s nimi jel Honza a Jirka, protože
Honza kreditku má. Odjeli v 9:00.
Teď je 12:30 a po nich ani vidu ani slechu. Střídavě
stepujeme na ulici nebo se chladíme v pokoji a čekáme a
čekáme. Rozhodně nejsme happy.
(Eva)
Pokračování 22.11.99
1520 - we´re very happy now. Zjistili jsme s Peťou, že "Sprite" teplá a tak jsme ho dopili, zahráli si piškvorky,...Mezitím přišel Karlos.. Tento den rozhodně nebyl promarněn. Dozvěděli jsme se spoustu novinek, něco jsme zažili, viděli jsme Rio Corony, trochu se opálili (nebo lépe řečeno opili :-) ). Konečně. 4. den tady a my jsme neustále bílí.
Přijeli kluci. Taxíkem. Auto zatím není, protože ČS neověřila stav na účtu. Ach jo. Protože jsem již déle nechtěli otálet a hrát piškvorky nás už také nebavilo, rozhodli jsme se pro výlet do národního parku Cachamay. Teda aspoň se do něho podívat, protože dnes je oficiálně zavřeno.
Naše cesta opět byla lemována plechovkami od Polaru, který stál pouhých 300 Bs. Mimo jiné byl koupen i nějaký místní dryák, ale doposud nikdo neoslepl, takže budeme pokračovat v jeho konzumaci. U parku jsme vylezli na plot a obdivovali krásu vodopádů 200m širokých. Jsou nádherný. Jde o naše první vodopády zde a rozhodně nejsme zklamáni. Nadchlo nás to až tak, že jsme se rozhodli k nim za každou cenu dostat. Jako obvykle to vyřešila díra v plotě. Pro Čechy naprosto standardní vstup. Občas jsme se sice museli plazit po zemi před strážcemi parku, ale stálo to za to. Jenom jedna nepříjemnost nás potkala. Karel zakopl o bludný kořen a odřel si koleno. Pak nám nejméně 100 x řekl, že umírá. Snad jenom vypálení jeho ran místním dryákem uchránilo jeho život. Také mu ale dopomohlo k rychlejšímu "cinknutí se". To mu dodalo natolik odvahy, že nás protahoval místními chudinskými čtvrtěmi - chlap s mačetou, tlupa divně vyhlížejících lidí, ... a přece se nebudeme bát.
Také jsme se prošli místním tržištěm. Zjistili, že se zde pravděpodobně studuje v noci (univerzity byly totiž přecpány). Karel, při sentimentálním vzpomínání na svá studentská léta, do jedné vstoupil a ve studovně se zeptal, zda se jedná o "neues discotheque". Prý ho od tamtud pěkně rychle hnali. Objevili jsme supermercado a také jednu fantastickou restauraci, kde jsme měli opět churasco, ale tentokrát rybí. Labůžo.
Ještě jsem zapomněla říct, že po cestě k parku jsme ztratili 2 Karly. Ne, že bychom se o ně nebáli , ale věděli jsme, že chlapci jsou již velcí a tak nás ani po návratu do hotelu nepřekvapil vzkaz s předpokládaným návratem kolem 23 hod. Ani jsme dlouho nečekali, když se objevili. Prý sjezdili celé město s novými venezuelskými přáteli a snad domluvili 2 auta.
Peťa se začala vypravovat na diskotéku, ale bohužel z toho sešlo. Nenašlo se žádné méně vyzývající oblečení. Takže je to opět odsunuto na neurčito.
Nakonec se ještě řešilo kdo a kde bude spát. Bohužel jsme přitom probudili Jirku, ale doufám, že nám to nemá za zlé. Stejně se nic nového nevyřešilo. Dobrou noc.
23.11.99
To jsme se zase krásně vyspinkali s
nefungující (teda skoro nefungující) klimatizací. Ale
člověk si zvykne na vše. Čekali jsme jak se vyřeší situace
s auty, ale bohužel k žádnému zázračnému zlomu nedošlo.
Museli jsme se rozhodnout co teď. Kluci se rozhodli pro cestu na
Los Roques - letecky, což jsme my z pochopitelných důvodů
odmítli. Přece nebudeme lítat, když zdejší autobusová
doprava je skvělá a nabízí nevídané možnosti. Nutno
podotknouti, že i v této chvíli se kluci projevili jako
grandi. My jsme se rozhodli pro cestu složitější, přesto do
míst snad mnohem krásnějších. Jedeme do San Francisca de
Yuruaní. Co budeme dělat tam, to zatím nevíme. Ale jak to tak
vypadá, můžeme být rádi, že víme alespoň cíl cesty.
La Gran Sabana:
· 120 km - Salto el Danto - 40 m vysoký, kousek od silnice
· 195 km - Salto Kawé - kaskáda
· 202 km - Salto Kamá
· 237 km Quebrada Pacheco
· 244 km - Balneario Soruapé - 1 km od silnice, možnost
koupání se v přírodním bazénu
· 247 km - Salto Yuruané - nádherný
· 250 km - San Francisco de Yuraní
· 273 km Quebrada de Jaspe - jedna z nejpopulárnějších
atrakcí v oblasti
(Petra)
Trvalo dlouho než jsme se vystěhovali z
pokojů. 3x Karel jeli na letiště pro letenky a Eva, Jirka,
Honza a já jsem chytli taxíka do parku Lla Llovizna. Už nejsme
tak naivní cestovatelé jako na začátku. Prvního taxíka za
5000 Bs jsme poslali do háje, druhý chtěl 3000 Bs a na 2 000
řekl SI. Ale chudák nakonec prodělal, protože cestou zaplatil
pokutu 8000 Bs. Za co? To je nám opravdu záhadou.
Park začínal jako lepší Stromovka, ale pak to bylo
eňoňuňo. Hned u řeky jsem zjistili, že je plná hladových
rybiček, které se mohou po kusu chleba utlouct. Nakonec
odvážný Jirka strčil i prst in a zjistil, že jsou to rybky
žužlalky. Dali jsme picnic u řeky a tam se připojili i 3
Karlové, kteří přijeli z letiště. Já sama jsem se byla
proběhnout a narazila jsem na veliánského leguána? Ale zrovna
bez kamery. Vzala jsem nohy na ramena a to zvíře taky. Další
cesta vedla přes řeku Caroni, kterou jsem přeskakovali po
kamenech a tak se dostali na jednotlivé ostrůvky propojené
mosty. Byla to opravdová džungle.
Po pár hodinách jsme se dostali až k zlatému hřebu parku,
20-ti metrové vodopády. Taky dost dobrý. Já jsem tam potkala
prvního hezkého venezulčana - indiána, ale nikomu jinému se
nelíbil.
Palmovým hájem jsem došli k občerstvení a vydali se směrem
playa. Bylo vedro a dusno až z nás teklo. To, že se tam sice
nesmí koupat, jsem tušili. Podél řeky jsme došli k malému
přítoku s nádherným vodopádem přírodní kamennou
klouzačkou a jezírkem pod ní. Kluci šli hned na věc. Nejprve
na zkoušku hodit do vody chleba, a když se nic nedělo šlo se
do vody. Eva a já jsme si odskočily do lesa. Splnil se mi sen.
Seděla jsem na kameni pod vodopádem, který mi masíroval
záda. Prostě paráda. Bohužel v nejlepším, když jsem
chtěla po Evě, aby udělala foto, jen s hrůzou v očích
volala policie, policie. A byla. Hned nad námi stáli chlapy s
řetězy v ruce. Rychle jsem se tedy oblékli, převlékli se a
čekali, co bude… nebylo nic, jen řekli no swimane a my
pokorně odešli. Chudák Eva, ta to nejvíc prožívala, už se
viděla deportovaná, a ani prst nesmočila. Jen mě mrzí, že
nemám foto.
Jinak fotek máme hodně, ale ne noc zvířat, protože kluci
šli vždy první a všechno vyplašili.
Před parkem jsme se s kluky rozloučili, oni si vzali taxi, co
tam stál a my šli na stopa. Jeden hodný pán v pickupu nás
odvezl skoro až k hotelu. Náš první stop se povedl. A ani
nechtěl peníze (jak nás kdosi strašil, že za stopa se tu
platí). Pak už jsme jen vyrazili do supermerkáda nakoupit
jídlo.
Postřehy: Na vozíčkách jsou kalkulačky, v obchodě to
strašně smrdí, s batohem se nesmí dovnitř, nákup dávají
malé děti do tašek, a draho tam je strašně. Jak se tu lidi
uživí, to nechápu. Snad jen banány a mandarinky ujdou.
Pak jsme vyrazili na terminálo do Santa Felix. Naivně jsme
chtěli autobusem, ale jaké bylo rozčarování, když už asi
do desátého autobusu jsem se prostě nevešli. Tak nezbývalo
než vzít taxíka za 3000 Bs. Chlápek milý, ale nechala jsem u
něj v taxíku pláštěnku.
Po výlezu z taxi se na nás vrhla banda lidí, co prodávají
lístky na autobus. Rozhodli jsem se nakonec, že pojedeme do San
Franciska a jízdenku jsem usmlouvali z 5000 Bs. na 4500 Bs.
Lepšíme se. Autobus odjíždí mezi 9:30 a 10:00 a teď sedíme
a čekáme.
Během čekání jsme si od indiánů koupili křížky na krk.
Autobus měl sice být s klimatizací, ale nakonec se ukázalo,
že ta klimatizace je otevřené okno přímo na nás. Poprvé
jsem využila veškeré teplé oblečení včetně větrovky, tak
mi byla zima. S Evou jsme si sedly do zadu s tím, že pětka
bude celá naše, ale autobus se (jako vždy) zaplnil do
posledního místečka. S námi ještě seděly 3 ženské,
které naštěstí vystoupily po dvou hodinách a tak se splnil
náš plán. Ležely jsme si jako královny a spaly až do rána.
Hned po rozbřesku se před námi rozvinul nádherný výhled na
stolové hory napůl zahaleny v mracích. Celý autobus naše
nadšení prožíval s námi. Byl tam i jeden indián, nabízel
své služby za 5000 Bs na osobu. To jsme o tom ještě
uvažovali.
Ve vesnici San Francisco, kterou jsem si představovala jako
velké turistické centrum, bylo jen pár indiánských chatrčí
a jedna z nich info centrum, do kterého nás indiáni ještě s
dvěma Němkami nahnali. Uvařili nám kafe a začali lanařit na
4 denní výstup na Roraimu, nejpřístupnější stolovou horu.
Ukázali pár fotek a vážně by nás i nalomili tam jít. Ale
osud chtěl jinak.
Kde se vzaly, šly kolem dvě Češky, které patřily k 21
členné skupince, co tam přenocovala. (mimochodem to byli ti
samí, co jsme potkali v Puertu la Cruz na autobusáku) Měli
opět pronajatý celý autobus, který je vozil po vodopádech a
v noci nás zas vzal do Bolívaru. Nešlo odolat takové
možnosti se k nim přidat. A tak jsme La Grand Sabanu zvládli
za 1 den.
Na vodopádech Saldo Yuruaní nám autobus jen přibrzdil (byly
ale malý). Pak jsem navštívili Saldo Kama. Mohutný 50-ti
metrový obr. Tam se tři kluci z autobusu koupali.
Další vodopád se jmenoval Salto El Danto, ke kterému se jde
skrz rain forest. Byly to vlastně tři vodopádové kaskády, z
toho pod druhou se dalo i koupat. Bylo to super. Pořádná
masáž zad. Přístup byl dost drsný pár lidí se
nedobrovolně koupalo i s foťáky a od bláta jsme byli
všichni.
Pak nás autobus hodil do Rapidos de Kamoiran, indiánská
vesnice s restaurací a taky vodopádovými kaskádami. Dali jsme
si pěší túru savanou po jediné silnici, co tudy vedla, pak
jsme pozorovali spletité cesty místních mravenců, uprostřed
pustiny našli dvě opuštěné chatrče a jeep a taky stihli
cestou pěkně zmoknout. V hospodě jsem si dali večeři,
nějakého toho polara a v 22:00 nás vyzvedl autobus už plný
Čechů, kteří jeli ze Santa Elene. V celém autobuse bylo snad
5 Venezuelčanů. A jelo se do Bolívaru. Už to tak pohodlné
nebylo. Místa málo, hudba na plný pecky. Autobusy tu jezdi
dost rychle a nebezpečně. V noci jsem se probudila a koukala,
jak autobus zatáčku řezal v protisměru rychlosti rakety, až
se bus natočil o 45 stupňů, ale únava byla silnější než
strach a zas jsem usnula.
Ráno jsme se probudili živí v Bolívaru a rozhodli jsme se tu
přes den zakotvit a pak dát třetí noc v autobuse do Maracay.
Město jsem prošli, navštívili internetovou kavárnu a
zamailovali domů. Pak jsme pomalu vyrazili směrem k letišti,
před kterým je hotel s jediným bazénem ve městě….
(Eva)
Pokračování 24.11.99
Bylo horko až jsme padali. Na letišti jsme se na chvilku
usadili - báječně tam fungovala klimatizace. Zeptali jsme se
jedné místní "lady", jak je to s tím koupáním v
hotelu. Dozvěděli jsme se, že musíme být ubytování, ale
ona přece zná zaměstnance a tak nám to domluví,.... Ještě,
že jsme ji neposlechli. Pustili nás tam zadarmiko na Petru + 2
lidi. Sotva jsme se ale smočili, začala lekce plavání pro
místní drobotinu. Ale aspoň jsme se umyli, ne? :-)
Pak jsme šli nakoupit do supremerkada. Je to doopravdy pekelně
drahý. Jirka také chtěl za každou cenu dojít na poštu, ale
jelikož bychom se s Peťou nestihly pořádně najíst,
rozdělili jsme se. Vzaly jsme si bus, který nás povozil po
celém městě. Po cestě jsme viděly Jirku, jak si to
ležérně vykračuje. Stihl nám potvrdit, že jedeme správným
směrem a už jsme mu opět ujížděly. Na nádraží jsme se
všichni najedli, pokecali s dalšími Čecháčky, zahráli si s
míčem a malými indiánky.
V 8:00 jsme se s Peťou vypravily na autobus. Jirka se rozhodl,
že již více nebude trpět a koupil si lístek do de luxe. Ale
nebylo kam spěchat. Opět se doplňoval autobus a my vyjely až
kolem 9:00. Seděly jsme jako obvykle vzadu, což byla velká
chyba. Je tam veliký rachot a ještě, když se k tomu přidá
hořící motor pod nohama, no nic moc. Doufejme, že se nic
nestalo filmům, které ležely na podlaze. Nám to rozhodně
nezabránilo v dalším klidném spánku, ze kterého nás
vyrušila až porucha autobusu kousek před Maracayem. Trochu se
nám přehřál motor a jediné řešení, které naše řidiče
napadlo bylo polít ho studenou vodou. Pak se člověk nemá
divit, že to praskne. Seběhl se celý autobus - muži - a
radili, co a jak. No možná to pomohlo, protože jsme do hodiny
odjeli. V Maracay jsme byly 5 min před Jirkou, tj. chvíli po
8:00, ale to je již další den.
26.11.99
Na nádraží jsme potkali Čecháčky, se kterými jsme se potkali v Gran Sabaně. Jeli stejným směrem, a tak se naše cesty opět spojili. Cíl trasy: Choroní [čoroný], popř. Puerto Colombo. Jede se tam asi 2 hodinky nádhernou krajinou - park Henriho Pittiera - uzoulinkými serpentýnkami přes hory. Je to úžasný. Proplétali jsme se "cloud forest", párkrát jsme přejeli přes řeku, která se neudržela v korytě. Celá cesta byla lemována nádhernými bambusy. Autobus nás dovezl až do Puerto Colombo. V průvodci sice píšou, že toto místo nestojí ani za zmínku ( má tam být rušno, špína, spousta odpadků,...), ale mě se tam moc líbilo. Bylo tam tak nádherně ticho oproti jiným městům. Lidí tam taky moc nebylo. Ulice byly čisté a domečky nádherně malované. Chvíli jsme hledali ubytování. Část výpravy se ubytovala ve velmi drahém hotelu, ale nám stačila posada, která se téměř podobala tomu jejich ubytování. S paní domácí byla také sranda. Snažila se nám vysvětlit, co smíme a nesmíme dělat, ale my jsme ji jako obvykle moc nerozuměli. Po jejím odchodu jsme si konečně mohli uvařit polívku na líhači a vyrazit na pláž, kde jsme měli sraz s děckama. Pláž byla nádherná. Moře je v těchto místech uzavřené mezi skalami. K tomu nádherné počasí. Nikdo nás nemusel moc pobízet ke koupání. Moc jsme se tam vyblbli. Kluci měli šnorchl i brýle, takže jsme mohli obdivovat nádherný podmořský svět. Večer jsme zašli do prima restaurace, kde jsme opět potkali Čechy. Moc dobře jsme pojedli a pak, po zakoupení dvou láhví vína, jsme pokračovali na pláž, kde se filozofovalo o měsíci, hvězdách a podobně. Prostě super náladička, dobří lidičky, jen to víno nebylo to pravé ořechové.
P.S: Kluci nemohli odolat nočnímu volání moře, takže následovalo noční koupání ala Adam.
27.11.99
Ráno někteří museli vstávat již v 6:00. Večer si část naší výpravy domluvila výlet do pralesa. S Peťou jsme se rozhodly pro delší spánek. A jak později vyšlo najevo, udělaly jsme dobře. Trochu jsme se prošly po Choroní a prošmejdily místní obchůdky. Zrovna jsme se chystaly na pláž, když přijela první část výpravy. Šlo se tedy na oběd. Velmi příjemně mě tam překvapilo zjištění, že pokud si tam donesete vlastní piva z protějšího stánku, tak proti tomu nikdo nic nemá. Na pláž s námi Jirka už nešel, dal přednost balení a skultůrnění se, před posledním koupáním v této krásné části Karibiku, čemuž jsme s Peťou nedokázaly odolat. Rozhodli jsme se totiž pro opuštění Choroní v 16:00 (poslední autobus do Maracay). Trochu jsme to sice potom nestíhaly, ale stálo to za to. Byly nádherné obrovské vlny, po kterých jsme se vozily. Bylo těžké odtud odejít, ale udělaly jsme dobře. Akorát když jsme opouštěli město, začalo pršet. Bylo to celkem zajímavé. Pár lidiček, nevím proč, se začalo modlit. Jeden pán si přivázal hlavu k sedadlu opaskem. Autobus to občas v zatáčkách nezvládl vytočit (přece jenom to jsou uzoulinký cestičky) a musel couvat. Asistovali mu u toho dva poradci asi tak ve věku 13-ti let. Vždy vyskočili a radili mu. Také jsme při této cestě málem ohluchli. Jelikož zde není nikdy vidět, co následuje za další zatáčkou, je nutné vždy upozornit zatroubením, že jedete. A jelikož zde byla neustále nějaká ta zatáčka, tak jsme neustále troubili. Nic se nám nestalo. Pán Bůh žehnej tomuto řidiči. V Maracay se na nás opět sesypalo spoustu náhončích. Podařilo se nám konečně trochu smlouvat. Jeli jsme ledničkou (lépe řečeno mrazákem) za 9000 Bs usmlouváné z 12 000Bs. Abych řekla pravdu, lépe se mi jede v economico. Bylo zde sice spousta místa na nohy, ale ztratila jsem tím tu další možnost polohy. Celou noc mi byla strašná zima. Ale opšt jsme využili autobus jako sušičku. Po cestě jsme nabrali lidičky z rozbitého economico. Jediná výhoda autobusu lednice byla ta, že tam byl i záchod, který se zrovna hodil.
(Petra)
28.11.1999 neděle
Do Meridy jsem dojeli v 6:30. Takhle brzo jsme
snad ještě nikde nebyli. Ještě k tomu byla neděle, takže tu
bylo pusto a prázdno. Snad o to víc se nám tu líbilo. Prošli
jsme místní posady až jsme se dostali do turistické
kanceláře Bum Bum, kde byl internet. Tam nám majitel nabídl
ubytování v posadě s křiklavě pomalovanými futry, ale jinak
to tam bylo moc hezké. Dokonce si od nás v noci Jirka
odpočinul, protože měl solo pokoj. Na střeše byla terasa s
kuchyňkou, sušárnou a panoramatickým výhledem na nejvyšší
vrcholky And a také na již 10 let nefungující lanovku do
nejvyššího místa na světě. Největší radost Evě však
udělala houpací síť, kterou si na verandě řádně
vyzkoušela a moc se jí to líbilo.
Trochu jsme posnídali a rozhodli se pro výlet do Jají
(chachí), horské vesničky asi 38 km na západ od Meridy.
Cestou jsme nabrali ještě 5 Čechů, kteří měli po 4 denním
výstupu do pico Humboldt. Cesta do Jají trvala asi hodinu
nádhernou horskou krajinou s řadou vodopádů. V Jají jsme
vyfotili snad každou ulici, tak to bylo fotogenické. Jediné
náměstí plné obchodu jsme asi 4x oběhli a nakonec stejně
nic nekoupili. Uprostřed náměstí jsme se usídlili, hned
naproti police stacion a dávali jednoho polara za druhým a bylo
nám dobře. Pak jsme i zmokli a v 17:00 razili zpět.
Na terminálu jsme řekli sbohem Čecháčkům z Plzně a
vyrazili pěšky na aeroport. Pozdě, směnárna byla už dávno
zavřená. A tak jsem vyrazili PĚŠKY (proti mé vůli,
nespravedlivým hlasováním) do centra. Byla to pěkná dálka.
Cestou jsme potkali Jardu, jak shání pro svou družinu místo k
jídlu. Vyměnili jsme si zážitky a my razili na sraz s Pepou,
Leošem a Jitkou v Josefe restauraci, kterou se nám po dlouhé
době podařilo najít, ale zavřenou. Eva s Jirkou párkrát
oběhli plaza Bolívar, ale ti tři nikde nebyli, tak asi
nepřijeli. Internet nám zavřeli taky před nosem a tak jsem
šli brzo spát, protože nás druhý den čekala náročná
tura.
29.11.1999 Pondělí
Budíček v 6:00,
balíme a razíme na turu. Cestou ještě malá snídaně v
jakési pekárně. a také nákup jídla a pití na cestu. Já
vybrala krásně vyhlížející kus mazance a Jirka jakousi
veku. Docela levně a rychle jsme se dostali autobusem do vesnice
Tabay za 160 Bs. Tam ještě Jirka přikoupil ovoce podobné
banánům, které se nedalo žrát. Navíc jsem zjistili, že to,
co jsme ráno koupili k jídlu, jakýsi mazanec, je hnusný
mrkvový blaf a vyhodili jsme to. Ten druhý kus nebyl o nic
lepší, ale když přišel hlad, dalo se to jíst. Ani Jirkovi
"banány" se nejedli, jen je Jirka celou cestu v
igelitce vláčel nahoru a dolu, a pak je vyhodil.
Z Tabay jsme vyrazili Jeepem za usmlouvaných 300 Bs (chtěli
nás natáhnou za 500, ale my věděli jaká je tu cena). Dovezli
nás do La Mucuy ve výšce 2000m k chatě horské služby, kde
jsme zaplatili vstup 500 Bs do parku, a pak už po svých jen
vzhůru. Cesta byla náročná ale fantastická. Mě nejvíce
nadchlo stromové kapradí. Chvílemi jsem si připadala jako v
pravěku.
Většinu cesty se šlo pralesem, nahoru dolu, po cestě,
potokem, přes vodopády, bahnem. Skoro nahoře jsem potkali
Radka s Míšou, kteří už u vysněné laguny byli. Ujistili
náš, že už jsme kousek, a že to stojí za to.
Mezitím nám Jirka utekl napřed. K laguně jsme se vyškrábali
z posledních sil, cesta trvala 4 hodiny, ale opravdu to stálo
za to. Jen Jirka nebyl k nalezení. Na celé Andy jsme volali
Jirkoooooooo..., ale nic. Už jsme ho viděly mrtvého někde na
dně srázu a najednou si to k nám Jirka pochoduje. Byl pro
pitnou vodu.
U laguny Comoroto, která je ve výši 3300m jsme dali krátký
picnic. Taky jsem tam potkali 2 English boys s průvodcem,
kteří scházeli z hory pico Humboldt. Dali jsem s nimi krátkou
řeč, ale protože se dost courali (15 kg na zádech udělá
své), nakonec jsem jim utekli. Cesta dolu nám trvala jen 2
hodiny 40 minut (zlepšili jsem se), jenže dole na nás žádný
jeep nečekal. Chlápek z horské služby nás ujistil, že
přijede za 10 minut. Po půl hodince ale jeep nikde. Naštěstí
okolo jeli ti dva Angláni (od agentury měli vlastní odvoz) a
milostivě nás odvezli až do Meridy. Cestou jsme se s nimi
bavili a byli moc moc sympatičtí. Jakoby ani nebyli z Anglie.
Dovezli nás až před naši posadu a řidič najedou, že chce
za svezení 10 000 Bs, blázen. Dala jsem mu 2000 Bs a víc ani
tuk. Trochu se vztekal, ale můj úder přímo mezi oči, ho na
chvíli zkrotil, a toho jsme využili k útěku.
V hotelu jsme si z chodby vzali naše batohy, vyžádali si
zálohu 5000 Bs a vyrazili na nádraží. Cestou jsme ještě
nakoupili v supermerkádu něco na zub. Já jsem si udělala
"vánoce" a koupila si kečup, Jirka si koupil pivo a
Eva nic.
Na terminálo jsme kupodivu dojeli autobusem, i když jsem
nejprve asi půl hodiny čekali na zastávce, kde žádný
autobus nestavil. Jaké bylo naše rozčarování, když autobus
do Cora, kam jsme se měli jet podívat na poušť, byl
vyprodaný. To se nám teda ještě nestalo. A tak se naše
plány musely trochu změnit. Po krátkém marketingovém
průzkumu trhu, kam se ještě všude ten večer dá dostat, jsme
se rozhodli pro Valencii. Dokonce autobus jel už za 5 minut, ale
při nákupu lístků, po mém naivním dotazu, zda už autobus
neujel, chlápek, co postával vedle, ukázal, že on je řidič
a bez něj se hned tak neodjede. A tak jsme ještě v klidu na
lavičce dovečeřeli fantastické housky ala kečup, došli na
WC vyčistit zuby, vyčůrat a hurá do autobusu spát. Bohužel
to zas bylo s klimatizací, a tak zabalení do všech věcí, co
jsme měli, jsme usnuli. Bohužel jsme prospali cestu skrz
průsmyky a největší převýšení 3500 m.
30.11.99
Do Valencie jsem
dorazili za východu slunce. Byla to nádhera. Celé autobusové
nádraží včetně okolí bylo stavěno ve stylu Disney, taková
kuriozita.
Ve Valencii jsem měli jasný úkol. Vyměnit peníze, které se
tu dají vyměnit jen v opravdových velkoměstech a to snad jen
na jednou místě. Po cestě z terminálu do centra (asi 4 km)
jsme opět ocenili ochotu místních. Při přestupu z autobusu
na autobus se nás ujal jeden anglicky mluvící policajt
(rarita) Posadil nás do správného autobusu směrem ke
směnárně, zjistil cenu, aby nás neokradli, a ještě nás
varoval před zloději.
Do směnárny jsme přijeli hodně brzo. Otevíralo se až v
8:30, a tak jsme v jednom pekařství posnídali výborné placky
plněná, kuřecí směsí, tvarohem a sýrem.
Opět vybaveni penězi Eva v Lonely planet zjistila, co a jak, a
tak jsem vyrazili do místního akvária. Tam jsem konečně
viděli anakondu, krokodýli, piraně a další potvory, co
žijí ve Venezuele. Taky jsme shlédli delfíní Šou, jen pro
nás tři. Jirka pak ještě šel do ZOO, kam jsme s Evou
nemusely, a tak jsme na Jirku počkaly na plaza Bolívar.
Tam jsem nakoukly do kostela se stropem jako wedding cake, já
oběhla okolní uličky, abych našla něco k jídlu, ale marně,
a taky nám přes nohy přeběhl obrovský leguán.
Když jsme se dočkaly Jirky, vyrazili jsme směr terminálo, kde
se, nevím proč, platilo vstupné 200 Bs, studenti vstup zdarma.
Jirka s Evou šli teda zdarma a já pak na Evinu průkazku taky.
Autobus do Tucacasu se nám podařilo najít za pomoci prodejců
jízdenek rychle a už jsme si to razili k moři s úkolem se za
poslední dva dny pořádně opálit, aby bylo znát, že jedeme
od Karibiku. Počasí tomu ale moc nepomáhalo, celou cestu lilo
jako z konve.
(Eva)
Pokračování stejného dne
První dojem z Tucacasu? Vzít nohy na ramena a upalovat co
nejdál. Jde o polorozestavěné město a v době našeho
příjezdu bylo ještě k tomu zatopený. Je tu snad jen jedna
hlavní ulice, která je stále ve fázi výstavby. S Choroni se
to prostě nedá srovnávat.
Ubytovali jsme se v hotelu Němce Norberta. Je to tu moc hezký.
Možnost kuchyňky a pitné vody je taky lákavá. Potkali jsme
tu skupinu Čechů, se kterými jsme už jeli ze San Francisca
(teď ale nemám na mysli tu 19-ti člennou bandu) Pokecali jsme,
popili jsme, objevili levnou hospodu, kam půjdeme zítra na
jídlo a rozloučili se. Využili chvilky nepršení a vydali se
na procházku. Při večerní obhlídce "města" jsme
si vytipovali dárky a rozhodli se, že Tucacas bude našim
nákupním centrem. Co se bude dít zítra, to je ve hvězdách.
Zda zůstaneme či pojedeme, je závislé na počasí. Tak
doufejme, že bude hezky, protože jinak nevím, co budeme
dělat.
1.12.99
Šli jsme s Peťou fotit východ slunce. Moc se
to nepovedlo, protože byly mraky, přesto se musíme pochválit,
že jsme vstaly již v 6:00 ráno. Na pláž se jde přes most a
pak asi 1 km mezi mangrovy. Okolo nás byla spousta nádherných
ptáků (převážně ibisů) - konečně. Komáři trochu
štípali, ale dalo se to. Po cestě zpátky jsme nakoupily v
místní pekárně snídani. Mňam. Celé krásné ráno kazila
jen vypadlá elektřina, která způsobila netečení vody a tím
pádem i problémy se záchodem.
Peťa se naladila pro výlet lodí na ostrovy, který absolvovala
ve společnosti jiného Čecha, ale to určitě ještě popíše.
My s Jirkou jsme se necítili nejlíp. Měla jsem spánkový
deficit a spánek do 13:00 byl příjemným lékem. Jirka ještě
spal, když jsem se rozhodla pro výlet na pláž. Musela jsem si
upravit včerejší dojem. Je s podivem, jak slunce dokáže vše
prozářit. Nádherná písčitá pláž, skvělé vlny, lidí
tam také moc nebylo (dokonce jsem od místních dostala i
mandarinky). Opravdu si nebylo, na co si stěžovat, a jsem
ráda, že jsme tu zůstali. Po návratu jsem našla Jirku na
střeše při četbě Motýlka a opalování zad. Voda i
elektřina už naštěstí jely, a tak jsem si naposledy vyprala.
(Musím ale přiznat, že to moc nepomohlo.
(Petra)
Výlet do modré laguny za 5000 Bolívarů.
Jelikož Eva s Jirkou mi dali košem a radši se
váleli v posteli na pokoji, jela jsem s jedním Čechem Petrem,
který uměl perfektně španělsky, německy a kdoví, co
ještě, lodí na korálové ostrovy. Odjíždělo se v deset.
Cestou k vodě jsme se stavili v obchodě, kde jsme si půjčili
potápěčské vybavení a pak nasedli na loď a nechali se
unášet po vodní hladině. Už jen jízda na lodi byla supr.
Projížděli jsme mezi mangrovovými ostrovy, kde žilo tisíce
ptáků ( obrovský černí a červení).
Kapitán naší kocábky nás vysadil na playa Playnuela, kde
jsem strávili celý den. Byl to opravdový ráj. Čistá pláž,
barva moře azurová, jak z katalogu a na celém ostrově jsem
byla jen já s Petrem, dva venezuelské páry ve vodě a dva
teplí Italové. Střídavě jsme se potápěli a pro jistotu byl
aspoň jeden vždy na pláži u věcí a hlídal. Den předtím
ukradli nějakým Čechům na pláži všechno.
Potápění byl pro mě zážitek nombre uno. Bohužel korály tu
byly mrtvé po ropné havárii před deseti lety, ale rybek tu
byly mraky. Připadal jsem si jako v akváriu. Takových rybek
jsem v životě neviděla. Malý velký, všechny barvy a tvary.
Až jsem chvílemi dostala strach, aby se na mě všechny
nevrhly. Voda jako křišťál, jen vlny nebyly. Konečně jsem
se opálila, no vlastně záda až skoro spálila.
Večer jsem šli na slavnostní závěrečnou večeři do
restaurace, co nám doporučili jedni Češi. Bohužel měli
jídelní lístek totálně seškrtaný, a tak si Jirka dal steak
a my s Evou špagety, typické venezuelské jídlo za 900 Bs a
samozřejmě Polara. Ani jsem to celé nesnědla. Pak jsme se
prošli po městě, koupili flašku rom Aniversario Pampero (prý
nejlepší venezuelský chlast) a šli spát.
2.12.1999 čtvrtek
Budíček v 7:00 a rychle bič a pryč z
Tucacasu. Ještě vedle hotelu jsme si koupili bueno bagety a
autobus skoro dobíhali. Řidič zas doběhl trochu nás,
protože jsme chtěli do Valencie a oni nás dovezli do Puerto
Cabello. Ale nakonec to bylo lepší. Hned nám jel autobus do
Maracay a Valencii jsem se vyhnuli.
V Maracay jsem nakoupili jídlo a pití a vyrazili do bilogické
stanice Rancho Grande uprostřed džungle v národním parku
Henry Pittier. V autobuse jsem ještě potkali jednoho Čecha -
samotáře cestovatele Kulicha, který uměl španělsky. Na
stanice jsme dorazili asi ve dvě hodiny.
Rancho grande = nedostavěný dům hrůzy. Přivítal nás tam
jeden strážce a vybral 300 Bs za osobu jako vstup do parku, ale
upozornil nás, že do parku nesmíme, protože tam byla před
14-ti dny vichřice a dál jsem mu nerozuměla... Batohy jsme si
dali do jedné z mnoha místností a vyrazili i přes zákaz do
džungle.
Lezli jsme stále nahoru po opravdu uzoučkých cestičkách, kde
by se pomalu i mačety hodily, chvílemi až po 89 stupňovém
svahu. Džungle byla nádherná, rostly tam zvláštní obrovské
stromy s kořeny jako ploutve. Ostatně všechno, co tam rostlo
bylo něco nové, neznámé. Kytky, co doma pěstujeme v
květináčích, si tam rostly jako doma. Taky jsme se houpali na
liáně. Kluci šli až na horu, já s Evou jsme se po hodince
radši vrátili na stanici a šli se projít po silnici. Ten den
ještě přijeli tři Češi.
Španělsky mluvící Kulich ukecal pro všechny cenu jedné
cimry za 10 000 Bs. Jo, když se umí španělsky, vše je hned
levnější. Večer jsem seděli v kuchyňce popíjeli čaj,
dojídali poslední jídlo těch kluků a vyprávěli si
zážitky.
3.12.1999 Den odjezdu
Ráno jsme vstávali v 6:30 na ptáky. Slyšet
jich bylo plno, ale vidět moc ne. Terasa budovy sice byla ve
výši korun stromů, ale moc toho zrovna v těch korunách
nebylo. Jen ke krmítku přiletělo pár ptáků, různobarevní
kolibříci a jakési zelené potvory. Ale papoušci žádní.
Taky jsem z dálky slyšeli řvát ocelota. Škoda, že jsem
něco takového nepotkali v lese.
Pak nás už čekal rychlý přesun na letiště. Že okolo
stanice moc autobusu nepojede jsme čekali, ale že budeme čekat
až tak dlouho, to už jsme nečekali. A protože Evu a mě
čekání nebavilo, vydali jsem se pěšky na před. Jirka ten
čekal na místě. Nakonec jsme se ale dočkali všichni, Jirka
na tom místě a my s Evou autobus stopli o pár kilometrů
níž. To byla výhoda, že autobusy zastavovali kdekoliv.
Stačilo jen zatleskat.
Po hodince jsem dorazili do Maracay, kde jsem se nadobro s Jirkou
rozloučili. Zabavil nám jedinou mapu a šel nakupovat do
města. My jsme musely spěchat do Caracasu a dál na letiště,
protože jsem odlétala v 16:35. (Eva a Jirka až v 20:30)
Jako vždy jsme autobus do Caracasu za pomoci autobusových
prodejců našli rychle, Eva dokonce využila studentskou ISIC
kartu a dostala slevu. Kupodivu vyjel autobus poloprázdný.
Do Caracasu jsme se dostaly na jakési nádraží, kde jsme již
potkávaly skupinky Čechů. Tam jsme taky potkaly Jardovu partu
a podle jich průvodce jsme zjistily, že nejsme tam, kde jsem
myslely, ale úplně jinde.(Snad Jirka s naší mapou nebloudí.)
Michal Mr. Kuna nám ochotně vysvětlil, co a jak, kudy a kam, a
tak jsme mohly zase v cestě na letiště pokračovat. Musely
jsme se metrem dostat na autobusové nádraží Nuevo Circo a pak
už honem najít autobus na letiště. Dostaly jsme tip na levný
odvoz autobusovou linkou do města Maiquetía, které projíždí
kolem letiště. Měly jsme ale trochu problém najít ten
správný autobus, prodejci nás posílali z jedné strany
nádraží na druhou jako pingpongový míček, ale pak se jeden
slitoval a dovedl nás až k autobusu. Ještě poslední
smlouvání. Věděly jsem, že regulérní cena je 400 Bs a oni
chtěli 1000 Bs. Na 500 Bs jsme vyměkly a řekly SI. A už se
jelo. On to vlastně ani autobus nebyl, spíš takový minibus.
Seděly jsme vzadu mezi dvěma venezuelskými vojáky.
Před letištěm jsme zdárně vystoupily a letištní halou
prošli na terasu, kde už bylo takové malé shromáždění
Čechů. Jen ten průchod halou někomu stačil, aby se mě
pokusil oloupit. Na terase jsem totiž zjistila, že mám
rozříznutý batoh. Měl ale smůlu, v kapse, kterou rozřízl
bylo jen pár kapesníků a ty tam nechal.
K mé skvělé náladě ještě přispěl letištní poplatek 21
dolarů, který jsme museli zaplatit, aby nás pustili pryč.
Pak už jsem se jen zapotila ve frontě na odbavená, protože
každému prohlíželi všechny zavazadla do posledního
místečka, a já si nebyla jista, zda je dovoleno převážet
korály, které jsem měla v batohu. Naštěstí jsme připadla k
chlapovi, který můj batoh otevřel vyndal špinavé tričko,
pak jednou rukou zajel do hloubky a skončil.
Ještě před vstupem do letadla mě ošahávala dost brutálně
nějaká venezuelská lezba, a pak už jsem se nadobro
rozloučila s Venezuelou a našla si místo v letadle.
K mému překvapení kousek ode mě seděli dva teplí Italové z
korálového ostrova. Vedle mě seděl starší Ital. Chtěl se
bavit, ale neuměl ani česky, ani anglicky, tak měl smůlu.
Odlétat se mělo v 17:35, ale kvůli šílenému dešti, který
zrovna začal, se start odložil o hodinu. Takže jsme startovali
už za tmy, za deště jak z konve a všude kolem blesky a hromy.
Jak jsme se později dozvěděli, kvůli tomu lijáku se mezi
Caracasem a zablokovala bahnem silnice a asi 60 Čechů nestihlo
letadlo.
Celý let jsem prospala, ráno mě budili na snídani. Do Milána
jsme přiletěli včas, v pohodě jsem zvládla přestup a
šťastně dorazila do Ruzyni.
zpět
