Historie vesmírných letů začala 12. dubna 1961, kdy byl na palubě sovětské kosmické lodě Vostok I vyslán na oběžnou dráhu kolem Země astronaut Jurij Gagarin. Brzy poté odstartovala i americká loď Mercury spolu s Alanem Shepardem na palubě a závod o prvenství ve vesmíru, tak byl zahájen. Ve středu 20. července 1969 dosedla loď Eagle, s lidskou posádkou na palubě, do měsíčního prachu. Tím se jasným favoritem v oblasti kosmických letů stal Národní úřad pro letectví a vesmír: NASA (National Aeronautics and Space Administration). Zdálo se být proto logické, že získá-li kdo důkaz o existenci vyšší formy života kdekoliv ve vesmíru, bude to právě NASA, kdo tento objev učiní.

Jedním z prvních astronautů, kteří v 70. letech veřejně hovořili o svých setkáních s UFO byl L. Gordon Cooper, který velmi usiloval o to, aby se jeho svědectví dostalo na veřejnost. Svá „kosmická” pozorování učinil za letů na palubách lodí Mercury 9 a Gemini 5 a mimo to UFO pozoroval i během výcviku ze země. V roce 1978 se pokoušel velvyslanec z Granady při OSN (Organizace spojených národů) o přijetí návrhu „Zřízení úřadu nebo oddělení OSN k provádění, koordinaci a vyhodnocování výsledků výzkumu neidentifikovaných létajících objektů a podobných jevů.” V tomto činu ho chtěl podpořit i Cooper. 9. listopadu 1978 mu napsal dopis, v němž se zmiňuje, že „měl v roce 1951 příležitost sledovat po dva dny mnoho objektů, různých velikostí, letících v bojové formaci, zejména směrem od východu na západ přes Evropu.” „Domnívám se, že potřebujeme program koordinovaný na nejvyšší úrovni k vědeckému sběru a vyhodnocení informací z celého světa, týkající se jakéhokoliv druhu setkání a k rozhodnutí, jak nejlépe navázat vzájemný vztah s těmito návštěvníky v přatelské podobě.” Tolik z dopisu velvyslanci Griffithovi. Návrh však schválen nebyl a celá věc upadla v zapomnění.

Další oficiální informace přináší i „Vědecké zkoumání neidentifikovaných létajících objektů”, které si objednalo v letech 1966-1969 vojenské letectvo USA u Coloradské univerzity pod vedením dr. Edwarda U. Condona. Jeho závěr k objektům pozorovaných v kosmu (do roku 1966) je následující. „Existují tři vizuální pozorování učiněná astronauty na oběžné dráze, která se dle soudu autora studie nepodařila dostatečně vysvětlit.” Jedná se dvě pozorování astronauta McDivitta z paluby Gemini 4 a pozorování astronauta Gemini 7 Bormana. Všechna byla zaznamenána i na fotografii.

11. listopadu 1966 hlásili též Jim A. Lovell a Edwin E. „Buzz” Aldrin, astronauti Gemini 7, že pozorují UFO. Lovell poté prohlásil, že viděl „čtyři předměty seřazené v řadě. Věděl jsem, že to nejsou hvězdy.” Také Scott Carpenter, astronaut, který byl součástí posádky na Mercury 7 řekl: „Nikdy nebyli astronauti ve vesmíru sami: byli tam vždy pod dohledem UFO.” Mezi další UFO zaznamenaná filmem či fotografií patří záběry z Gemini 11 (12. září 1966), Gemini 12 (12. a 13. listopadu 1966) a Skylab 3 (1973). Již během první poloviny cesty mise Apollo 11 na Měsíc, pozorovali astronauti Neil Alden Armstrong, Edwin Aldrin a Michael Collins UFO.

Dalším uznávaným člověkem, který veřejně hovořil o UFO, přestože sám žádné nepozoroval, byl dr. Edgar Mitchell, který se začátkem roku 1971 stal šestým člověkem, jež se prošel po povrchu Měsíce v rámci mise Apolla 14. Musím zde uvést, že se na veřejnosti objevila i různá nesmyslná a naprosto absurdní tvrzení. Zatímco jedno říká, že astronauté na Měsíci komunikovali s mimozemšťany, kteří je pozorovali z nedalekého kráteru, tak podle druhého se člověk měsíčního povrchu ani nedotkl, jelikož všechny přenosy z Apolla, prý byly točeny kdesi v poušti. V sedmdesátých letech však přestali astronauti o svých zážitcích s UFO hovořit, což nejspíše vypovídalo o tom, že byli v kosmickém středisku takto instruováni.

Spolu s nástupem raketoplánů se situace ovšem opět změnila. Jelikož NASA je státní instituce a je tudíž financovaná z kapes daňových poplatníků, ukazuje, jak nakládá s jejich penězi. Záběry z letů většiny raketoplánu jsou živě vysílány na televizním kanálu PBS (Public Broadcasting Station) a toto vysílání sledují i fandové kosmonautiky, kteří zajímavé sekvence natáčejí na video.

Nejefektivnější dopravní prostředek, který NASA posílá na oběžnou dráhu.

Snad vůbec nejznámější film s UFO, který byl pořízen během kosmických letů je ten z mise STS-48 raketoplánu Discovery z 15. září 1991. Neidentifikovaný objekt, který je na tomto záznamu zachycen náhle změnil směr a rychlost, která byla odhadnuta na více než 300 000 km/h. Nejvíce zarážející je ovšem to, co o této náhlé změně polohy soudí ufologové. Ti se domnívají, že UFO bylo donuceno tento úhybný manévr učinit před střelou vypálenou ze země v rámci Strategické obranné iniciativy známé pod zkratkou SDI. Další zajímavé okamžiky poskytuje i film z listopadu 1984, kdy měla posádka raketoplánu za úkol zachytit chybně pracující satelit Westar VI. Po přiblížení k Westaru tehdy kamera umístěná na raketoplánu nafilmovala jasnou, kovově zářící kouli. A další podivné objekty se také objevily na filmech z mise STS-80 z 1. prosince 1996 a také v dubnu roku 1991 během mise STS-37.

Vědci z NASA, kterým byly tyto snímky předloženy po jejich prostudování prohlásili, že to, co je na těchto záběrech vidět, jsou obyčejné krystalky ledu. Ty se tvoří, když je z raketoplánu do chladného kosmického prostoru vypuštěna odpadní voda. Proudy plynů vycházející z motoru raketoplánu, pak uvedou tyto krystalky do pohybu. Tito vědci z NASA se také domnívali, že ke stejnému názoru dospěje i prof. Jack Kasher z univerzity Omaha v Nebrasce. Jeho konečný závěr byl však naprosto odlišný. „Jejich úhly byly jiné, rychlost také jiná a kdyby to opravdu byly krystalky ledu, pohybovaly by se naprosto jinak než to, co vidíme na filmu. A jakmile jednou vyloučíte ledové krystalky nebo částice ledu, žádná jiná možnost vám již nezbývá. Nemohou to být meteory, protože ty nemění směr a družice svůj směr při letu také nemění.”

Bez zajímavosti nejsou ani „nechtěná podřeknutí” astronautů. Tak například palubní lékař dr. James F. Buchli při letu raketoplánu 14. března 1989 hlásil: „Houstone, tady Discovery. Stále pozorujeme tu cizí kosmickou loď” (tuto zprávu zachytil člen klubu, sledující všechny radiové přenosy NASA, Donald Ratsch) a 21. října 1995 prohlásila astronautka Cathrin Colemannová: „Máme tu neidentifikovaný létající objekt.”

Pozorování UFO však nejsou pouze výsadou amerických kosmonautů. Z kosmické lodě Vostok pozorovali 12. října 1964 tři ruští kosmonauti rychle se pohybující formaci UFO. 5. května 1981 pozoroval Vladimir V. Kovaljonok, kosmonaut Sovětského svazu na palubě vesmírné stanice Saljut 6, objekt, který se pohyboval souběžně s lodí a poté explodoval. Další pozorování učinili také Gennadij M. Strekalov, Pavel R. Popovič, Alexander S. Ivančenko a Mauz Ch. Monarovov, kterému se neznámí objekt podařilo dokonce nafilmovat.

Mohl by mít NASA důvod, proč utajovat své informace v otázce UFO? Je možné, že odpověď na tuto otázku lze nalézt ve výsledku stostránkové studie, kterou NASA objednal za 86 tisíc dolarů začátkem 60. let v Brookingsově ústavu.

Mars je vedle planety Venuše náš nejbližší vesmírný soused. Proč jsou tedy se sondami určenými na cestu k této planetě takové potíže? U prvních sond se pochopitelně daly jisté obtíže očekávat, ale jakto, že sondy k Marsy chybují i v posledním desetiletí?

Prvními sondami, jež se pokusily pokořit Mars, byly sovětské Korabl. Tehdy se psal rok 1960. V roce 1964 zahájili Američané svůj projekt nazvaný Mariner. První sonda z této série k Marsu, Mariner 3, selhal již u Země. Jeho následovník Mariner 4 byl úspěšnější a oblet kolem Marsu dokončil bez zaváhání.

Poté, co američtí astronauti úspěšně přistáli na Měsíci, pokusili se Rusové na Marsu se svými sondami stejného jména, jako uvedená planeta, také přímo přistát. Při letu sondy Mars 1 došlo ke ztrátě spojení, sondě Mars 3 se sice povedlo na Marsu přistát, ale data vysílala pouze prvních dvacet sekund a poté se odmlčela. Když mělo řídící středisko navést sondu Mars 4 na oběžnou dráhu planety, došlo k poruše raketového systému. U sondy Mars 6 zase došlo k přerušení spojení se Zemí několik málo sekund, před dosednutím modulu na povrch Marsu. Poslední z této série se stala sonda Mars 7, u které došlo k poruše brzdných raket.

V roce 1976 však na čas nastal obrat k lepšímu. Sonda Viking odeslala k Zemi desetitisíce snímků povrchu „rudé planety”, ale také postavila mnoho lidí před velkou hádanku. Na jednom snímku (NASA 35A72), z regionu nazvaného Cydonia, se objevilo něco ohromujícího: obrovský útvar připomínající lidskou tvář!

Pouhé zvětšení záběru příliš nepomůže. Další obrázky oblasti Cydonia jsou na webu NASA - http://www.jpl.nasa.gov/.

V roce 1980 se tento obrázek dostal pod ruce dvou počítačových expertů na rozbor snímků, Vincentu DiPietrovi a Gregorymu Molenaarovi. Ti za pomoci softwaru určeného k rozboru snímků s funkcemi, jako zvýraznění okrajů či zesílení stínů, analyzovali tento záběr. To co se jim postupně objevovalo na monitorech je doslova uchvátilo.

NASA však prohlásil, že se jedná o pouhou hru světla a stínu způsobenou polohou Slunce v okamžiku pořizování snímku 35A72, a že existuje ještě jeden záběr oblasti Cydonia, který je pořízený z jiného úhlu a kde žádná „tvář” vidět není. Bylo vcelku jasné, že se NASA takto hájil vždyť, kdo by vlastně takovýto reliéf měl na Marsu vytesat?

DiPietro a Molenaar, povzbuzeni svými výsledky, se rozhodli prohledat archiv NASA, zda v něm nenaleznou jiný záběr stejné oblasti pořízený jinou sondou. Jejich úsilí jim přineslo ovoce. Objevili totiž snímek označený jako NASA 70A13, kde byla poloha Slunce jiná, než na snímku 35A72, a kde se opět objevila ona záhadná formace připomínající lidský obličej což znamená, že NASA lhal. Navíc zjistili, že 15km na západ od této struktury se nachází nejméně dvě gigantické pyramidy se symetrickými hranami.

Jejich práce si povšiml Richard Hoagland, bývalý poradce NASA a vědecký publicista, který se pustil do detailního studia fotografií Cydonie a který výsledky svého bádání zveřejnil v knize nazvané The Monuments on Mars. Kolem sebe také seskupil tým několika odborníků, kteří se na jeho práci podíleli, a který nazval The Mars Mission (TMM). Tato skupina dospěla k mnoha závěrům, mezi které patří i ten, že přesná kopie části Cydonie se nachází na Zemi, v místě největšího výskytu piktogramů v obilí, v anglickém Avebury.

Další sondy byly k Marsu vyslány až v roce 1988. Jednalo se o dva sovětské výtvory s mezinárodní účastí Fobos 1 a 2. Fobos 1 k Marsu nikdy nedoletěl - prý chybou řídícího pracovníka z kosmického střediska. Fobos 2 k cíly doletěl a odeslal zpět na Zem několik fotografií povrchu Marsu. Na jedné z nich, pořízené infračervenou kamerou, se objevila síť podobná rozlehlému městu. Na jiné fotografii se zase objevil masivní objekt eliptického tvaru. Když poté Fobos 2 opustil oběžnou dráhu Marsu a vydal se směrem k jeho měsíci, vyslal poslední snímky.

Podobný případ se udál v roce 1993, kdy byla na cestě k Marsu americká sonda Mars Observer v hodnotě téměř miliardy dolarů, která s sebou mimochodem nesla pětkrát citlivější kameru než-li byla ta, kterou nesl Viking. Když sonda po 11 měsících cesty téměř začala vstupovat na oběžnou dráhu Marsu, explodovala. Oficiální závěr, k němuž dospěl NASA, naleznete na stránce Život v naší sluneční soustavě - Mars, ale mezi ufology kolují dvě další domněnky. Buď, že sonda byla opět někým sestřelena (jako Fobos 2) anebo, že ve své cestě pokračovala a NASA si z obavy, že objekty jako „tvář” nebo „město” jsou umělého původu, snímky nechal pro sebe. Jakýto nesmysl. V případě potvrzení umělých struktur by totiž JPL zajisté získala tolik potřebné finance pro vývoj nových sond a technologií.

Ať už tomu bylo jakkoliv, další mise, sovětská Mars-96, opět skončila nehodou, tentokrát krátce po startu. Následující rok byl však slaven obrovský úspěch. V červenci 1997, totiž dosedla na povrch Marsu, do oblasti zvané Ares Vallis sonda Mars Pathfinder (více opět na stránce Život v naší sluneční soustavě - Mars), která ovšem, nutno dodat, neprováděla detailní snímkování z oběžné dráhy. Sonda Mars Global Surveyor MGS (rok 1998), měla opět problémy nedlouho po startu a pak znovu na oběžné dráze „rudé planety”, díky nimž musel být změněn letový plán. Tato změna však přinesla kýžené fotografování Cydonie, ke kterému by za normálních okolností možná ani nedošlo.

Nyní však JPL opět štěstí vůbec nepřeje. 24. září 1999 NASA vzdala hledání sondy Mars Climate Orbiter a po zaslání příkazů k přistání sondy Mars Polar Lander (MPL) 3. prosince 1999 došlo taktéž ke ztrátě spojení. Tým řídící let MPL ukončil pátrání po sondě 6. ledna 2000. Takže to máme za posledních deset let dvě sondy Phobos, sondy Mars Observer, Mars Climate Orbiter, Mars Polar Lander, sovětskou Mars 96 a chybný manévr Japonské sondy k Marsu. Díky alespoň za Mars Global Surveyor a Mars Pathfinder. Zdá se, že krédo „rychleji, lépe, levněji” nemá svůj předpokládaný účinek.

Tento obrázek místa, kde byla v roce 1976 fotografována tvář, pořídil v roce 1998 MGS. Je, anebo to není tvář?      foto: NASA