|
 Tato teorie vychází ze starých textů, mnohdy z nejstarších literárních děl, jež se nám dochovala až do dnes. V Mexiku a v Jižní Americe od Egypta až po Indii mají lidé své legendy a pověsti, které se soustřeďují kolem návštěv mimozemšťanů. Samozřejmě je nenazývají mimozemšťany, ale bohy, kteří se dostavili na zem v ohnivých nebeských vozech, doprovázeni kouřem, ohněm a hlukem. To alespoň tvrdí celá řada autorů zajímajících se o tento obor. Mezi ně patří například nejznámější Erich von Däniken či Zecharia Sitchin. Nejčastěji jsou citovány části Bible, Mahábháraty, Rámájany, Tibetské knihy Kandžur a Tandžur a epos starých Sumerů: Epos o Gilgamešovi. Prastaré knihy však nejsou jediným zdrojem informací, jimiž autoři ve svých teoriích hýří. Dalším dolem z něhož těží své „důkazy” jsou například stará vyobrazení a stavby, jejiž původ a smysl archeologové nemohou bezezbytku vysvětlit.
Zajímavé informace nalezneme též na svitcích od Mrtvého moře. Ty byly zapsány na pergamenovém papíře asi před 2 tísíci lety. Příběh o nalezení svitků od Mrtvého moře, začal jako pohádka. Chlapec hledající kozu ztracenou na skaliscích Mrtvého moře hodil kámen do jedné z tamních nesčetných jeskyní. Zaslechl křaplavý zvuk tříštící se hliněné nádoby na střepy. Na místo přivedl svého mladšího bratra, který se vtěsnal do otvoru v jeskyni. To co objevil, historikové zařazují mezi nejlepší rukopisy nalezené v 20. století. Jak jistě správně tušíte, i zde můžeme nalézt příběhy hovořící o tajemných nebeských vozidlech a synech nebes, kteří v nich navštívili zemi v doprovodu oblaků dýmu a ohně.
Obdobné příběhy nalezneme také v indické Mahábháratě. Autor v ní popisuje, jak jeden z hrdinů odlétl ve své vimana na gigantickém paprsku, vycházejícím z něčeho podobného slunci a vydávající zvuk připomínající vzdálený hrom. Byl snad autor tohoto 6 000 let starého textu svědkem toho, čemu dnes říkáme odpálení rakety? (kapitola 15, verše 20-24).
Poslední ze seznamu je Epos o Gilgamešovi. Ten byl zapsán na hliněných tabulkách před pěti tisíci lety a jeho keramické stránky nám opět vyprávějí o bytostech, které přišli na zem v oblacích dýmů a za obrovského hluku.
Co nalezneme v bibli?
Bible zachycuje celé poslední tisíciletí předkřesťanské ve formě Starého zákona a první dvě století našeho letopočtu formou Nového zákona. Části posvátných textů kolovaly po delší dobu jen ústně. Jiné části byli spisovány a střeženy především ve svatyních, později v chrámech a královských dvorech. Úkolem tohoto textu však není doplnit chybějící znalosti z literatury či dějepisu. Měla to být pouze taková malá připomínka původu Písma svatého, jak někteří Bibli nazývají. Tudíž neotálejme a podívejme se na jeho výklad pohledem, který jistě není vzdálený již zmíněnému Erichu von Dänikenovi.
V knize Genesis můžeme například nalézt výjev ze zničení měst Sodomy a Gomory. Celý příběh o zničení těchto dvou měst je příliš dlouhý a proto jsou zde pro zjednodušení vybrány jen nejdůležitější okamžiky. Celý text naleznete v Bibli v 19. kapitole 1. knihy Mojžíšovi.
Otec Lot seděl v Sodomské bráně, když spatřil dva anděly. Samozřejmě je ihned pozval do svého domu a pohostil je. To však ještě vůbec netušil, že brzy ráno bude muset opustit město.
12 „Máš-li zde ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z toho města.
13 My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili.”
. . .
15 Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: „Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul.”
16 Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho dovolili mu odpočinout až za městem.
17 Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.”
Lot však nechce utéci do hor, nýbrž do jiného města jenž je poblíž. Hospodin mu v tomto vyhoví.
23 Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru.
24 Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo.
25 Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích.
26 Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.
Záznam o katastrofě končí takto:
28 Vyhlížel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě.
A jak si tento příběh můžeme vyložit my? Zdá se, že se jednalo o jednu z mnoha čistek, jež cizí astronauté na Zemi prováděli, přičemž měl být zachráněn pouze otec Lot a jeho rodina. Dva vyslanci byli vyššími místy instruováni, aby včas upozornili a zachránili Lota před plánovaným úderem. Tehdejší lidé zajisté nedisponovali zbraněmi, kterými by srovnali se zemí dvě skvétající města. Bez zajímavosti není ani nanebevzetí Eliáše.
Druhá Královská, kapitola druhá
11 Pak šli dál a rozmlouvali. A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe.
V Bibli však nalezneme mnoho dalších zajímavých příběhů, které obsahují řadu sugestivních líčení sestupů boha či jeho poslů. Jedním z nich je příběh proroka Ezechiela.
Ezechiel, kapitola první
1 Stalo se pak třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, že otevřína byla nebesa a měl jsem různá vidění od Boha.
. . .
4 Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
5 Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobali člověku.
6 Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla.
7 Nohy měli rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz.
. . .
15 Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole.
16 Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by kolo bylo uvnitř kola.
17 Když jela, mohla jet na všechny čtyři strany a při jízdě se nezatáčela.
. . .
26 A nahoře nad klenbou, kterou měli nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podoby trůnu, a na té podobě trůnu, nahoře na něm, bylo cosi, co vypadalo jako člověk.
Zdá se, že tento popis je z celé Bible nejzajímavější a obecně se dá vztáhnout na všechna zjevení v ní obsáhlé. Má bůh zapotřebí, aby přiletěl v nějakém voze? A k tomu, aby tento vůz všemožně zářil, šlehaly z něj ohně, hřmělo to a při přistání kolem něj byla mračna prachu? A dokonce, aby přiletěl z určitého směru? Vždyť nic z toho neměl zapotřebí. Mohl se přece kdekoliv, kdykoliv jednoduše a zcela v tichosti zjevit a zase zmizet, aniž by se zvedlo jediné smítko prachu - nemluvě o technice, kterou prorok při tomto zjevení popsal.
První Mojžíšova, kapitola 28
12 Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové boží.
Čím nebo co může být tento žebřík? V irské zprávě, pocházející přibližně z roku 956 n.l., nacházíme paralelu. Tehdy se jedné z „lodí duchů”, jež tenkrát pluli po obloze, zachytilo lano o kostel. Po laně chtěl sešplhat muž a lano uvolnit. Byl však zajat obyvateli města a předveden biskupovi, který však muže propustil, ten vyšplhal zpět do lodi, posádka lano odřízla a loď odletěla. Podle jednoho starého Mayského mýtu, byla také čtyři Mayská města spojena žebříkem zavěšeným v nebi.
Druhá Mojžíšova, kapitola třetí
1 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu.
2 Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.
3 Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.”
4 Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!” Odpověděl: „Tu jsem.”
5 Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo na kterém stojíš, je půda svatá.”
Druhá Mojžíšova, kapitola 14
19 Tu se zvedl Boží posel, který šel před izraelským táborem, a šel teď za nimi. Oblakový sloup se před nimi totiž zvedl, postavil se za ně.
Druhá Mojžíšova, kapitola 16
10 Když mluvil Áron k celé pospolitosti Izraelců, obrátili se k poušti, a v tom se ukázala v oblaku Hospodinova sláva.
11 Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi.
Druhá Mojžíšova, kapitola 19
16 Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl.
17 Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory.
18 Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla.
19 Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal.
Druhá Mojžíšova, kapitola 24
15 Mojžíš tedy vystoupil na horu a horu přikryl oblak.
16 A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sínaji a oblak ji přikrýval po šest dní. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše zprostředku oblaku.
17 Hospodinova sláva se jevila z pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory.
Jozue, kapitola pátá
13 Když byl Jozue u Jericha, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: „Patříš k nám nebo k našim protivníkům?”
14 Odvětil: „Nikoli. Jsem velitelem Hospodinova zástupu, právě jsem přišel.”
Druhá Samuelova, kapitola 22 a znovu v Žalmech, žalm 18
8 Zachvěla se Země, roztřásla se. nebesa se v základech hnula, chvěla se před jeho plamenným hněvem.
9 Z chřípí se mu valil dým, z úst sžírající oheň, planoucí řeřavé uhlí.
Skutky, kapitola 22
19 A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi; krev a oheň a oblaka dýmu.
Daniel, kapitola třetí
23 A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece.
24 Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: „Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?” Odpověděli králi: „Jistěže králi.”
25 Král zvolal: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.”
První Mojžíšova, kapitola šestá
4 Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty rodily jim, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.
Jakto, že technika popisovaná těmito prastarými civilizacemi tak příliš připomíná 20. století? Mohly bytosti ze vzdáleného vesmíru navštěvovat Zemi a používat při tom rakety a letadla podobné těm, jaké dnes používáme my? Pokud ano, pak musely přilétat odněkud zblízka. Je možné, že existuje v naší sluneční soustavě ještě jedna planeta o jejíž existenci nevíme? Na tyto otázky zná odpověď New Yorský orientalista Zecharia Sitchin.
Příběh starých Sumerů
Podle něj se musíme obrátit na sumerskou civilizaci, která se náhle objevila kolem roku 3800 před našim letopočtem. Tato kultura nezaznamenala žádná počáteční stádia, žádný vývoj. Všechny aspekty civilizace, které považujeme za podstatné zde mají svůj původ: písmo, matematika, astronomie, školy, nemocnice, parlament, zákony, sociální reformy, kolo a mnohé a mnohé další. Objevila se jakoby přes noc, jakoby ji sem někdo zanesl - na místo dnešního Iráku. Ale kdo a odkud? Podle Sitchina znali Sumerové na tyto otázky odpovědi a zanechali nám je na hliněných tabulkách popsaných klínovým písmem.
Dva anunnaki před „stromem života”, který se podobá dvojité spirále DNA. Reliéf pochází z Aššurbanipalova paláce v Ninivě a dnes je vystaven v Britském muzeu v Londýně.
Sumerové uvádějí, že všechny jejich vědomosti pocházejí od těch, které nazývají anunnaki, což doslova přeloženo znamená „ti, co přišli z Nebes na Zemi.” Podle textu nazvaného Epos stvoření (Enuma Elish), vysvětluje Sitchin dotvoření naší sluneční soustavy přibližně takto.
Asi před čtyřmi miliardami let, krátce po vytvoření naší sluneční soustavy, byla explozí soustavy hvězd odkudsi z hloubky vesmíru vypuzena planeta nazvaná Nibiru, planeta kříže, průchodu či bohů. Po dlouhé cestě vesmírem se planeta přiblížila k naší sluneční soustavě a začala směřovat k jejímu středu: ke Slunci. Podoba tehdejší Sluneční soustavy se od dnešní nepatrně lišila. Kolem slunce obíhaly planety v takovémto pořadí: Merkur, Venuše, Mars, Tiamat (s jedenácti měsíci), Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Zatímco Nibiru prolétávala kolem velkých planet, vytvořily se jí čtyři měsíce. Potom došlo podle Sitchina k nevyhnutelnému. Po přiblížení k Tiamat nejdříve na tuto planetu narazil jeden z měsíců Nibiru, čímž se Tiamat doslova roztrhla na dvě poloviny. Jedna polovina byla naprosto rozprášena a druhá byla vržena na novou oběžnou dráhu - stala se Zemí. I Nibiru změnila svůj směr putování a vlivem srážky s Tiamat se stala přímo členem naší sluneční soustavy s dobou oběhu kolem Slunce 3600 pozemských let. Vlivem této srážky se také z Nibiru přenesly zárodky života na planetu Zemi.
Sitchin dále vypráví toto. Když se planeta Nibiru, asi před 450 000 lety, již po několikáté přiblížila k Zemi, začali anunnaki těžit na zeměkouli zlato, potřebné k udržení atmosféry na jejich planetě. Nibiru má totiž umělou atmosféru, tvořenou jakýmsi prstencem ze zlata, obklopující celou planetu. Jelikož však neměli dostatek pracovních sil rozhodli se, že oplodní vajíčka opic, žijících ve východní Africe, božským semenem anunnaki. Tím dali vzniknout rodu homo sapiens. Občasnými genetickými zákroky a vyhlazením degenerovaných druhů (například za pomoci potopy) nás tak dovedli až do dnešního stádia a v našem zušlechťování pokračují při každém přiblížení planety až dodnes.
Polobůh přivádí kněze se dvěma kozami určenými k obětování k sedícímu nebeskému bohu Enlilovi. Na této akkadské pečeti je také vidět nejstarší mapa naší sluneční soustavy se zobrazením všech devíti planet (i s našim Měsícem) a planetou bohů Nibiru. Pochází z roku 2400 před Kristem a dnes je tato pečeť uložena v berlínském muzeu Pergamon.
Zajímavé je též sumerské uspořádání planetárního systému. Země je v něm počítána jako sedmá a náš Měsíc jako osmá planeta, což Sitchin zdůvodňuje tím, že anunnaki přilétávající z vnějšku sluneční soustavy přece nebudou planety počítat směrem od Slunce. Pluto je tedy planeta číslo jedna, Neptun číslo dva a tak dále a tak dále.
Za předpokladu, že existuje tato desátá planeta, nás pak skutečně mohli její zástupci v dávných dobách navštívit. Ale existuje alespoň nějaký náznak, že taková planeta skutečně existuje? A jak by se na ní mohl udržet život?
Je možné, že mimozemští návštěvníci kdysi přistáli na Zemi a ovlivnili pozemšťany. Také je ovšem možné, že všechny předložené důkazy jsme si chybně vyložili a že prehistoričtí lidé se plně zasloužili o jejich vlastní kulturu, technologii a umění.
|
