600 let
Byl obyčejný páteční večer, 25. dubna roku 1986, a obsluha reaktoru Černobyl-4 se připravovala k provedení příprav na sadu testů, které měly proběhnout následující den a měly ukázat, jak dlouho jsou ještě turbíny elektrárny schopny po odstavení reaktoru a tím i přívodu páry dodávat setrvačností elektrický proud, nutný pro napájení čerpadel zajišťujících dochlazování reaktoru v případě výpadku vnějšího napájení. Znalost této doby byla velmi důležitá - pokud by totiž setrvačnost turbín byla dostatečná a pokryla oněch několik desítek sekund, než dojde k automatickému startu dieselových motorů a roztočení rezervních generátorů proudu na plný výkon, nebylo by nutno ono období vykrývat žádným jiným a finančně náročným řešením a významně by to přispělo ke zvýšení bezpečnosti elektrárny. Šlo samozřejmě o velmi riskantní a nebezpečnou sadu testů, nicméně už byla jednou v minulosti úspěšně provedena - tehdy ovšem napětí dobíhající turbíny nebylo stabilní a způsobovalo výpadky chlazení díky nepravidelnému chodu cirkulačních čerpadel. Plánovaný experiment měl ověřit vlastnosti nově vyřešeného regulátoru napětí. Jako součást přípravy na tuto sadu testů byly, stejně jako při minulém experimentu, vyřazeny některé kritické kontrolní systémy reaktoru, v průběhu experimentu potom byly naprosto nezodpovědně vyřazeny i automatické mechanizmy, zabezpečujících bezpečnostní odstavení reaktoru.
I když experiment začal již 25. dubna, díky požadavku Energetického dispečinku na zajištění dodávek elektřiny, nezbytných pro překročení plánu několika místních továren kvůli prezentaci na prvomájových oslavách, bylo provádění experimentu přerušeno - odstaven byl jen jeden ze dvou generátorů. Mezitím došlo díky chybě obsluhy a její fatální neznalosti fyzikálních dějů odehrávajících se uvnitř odstavovaného reaktoru (tzv. xenonová otrava reaktoru pracujícího na mnohem nižším než jmenovitém výkonu) k výraznému snížení výkonu reaktoru, který lavinovitě klesl téměř až k nule. Došlo prakticky k zastavení štěpné reakce a tím k vysoce nestabilnímu stavu reaktoru. V tuto chvíli měl být reaktor odstaven - to by ovšem mělo velmi vážné pracovní a politické důsledky pro personál obsluhující reaktor, takže tato varianta v totalitním režimu vůbec nepřicházela v úvahu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavná oběhová čerpadlo. Vlivem silného ochlazování a nadbytku Xenonu XE135 v aktivní zóně však stále klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v tomto případě reaktor okamžitě odstavily automatické havarijní systémy. Ty však byly v tuto chvíli operátory úmyslně vyřazeny. Obsluha se v šíleném strachu před propuštěním a následnou kriminalizací pokusila reaktor opět nastartovat a vytáhla z aktivní zóny téměř všechny řídící tyče včetně bezpečnostních, a to o víc jak metr výš, než povolují předpisy. Řetězová reakce se zvolna obnovovala a reaktor začal zvyšovat svůj výkon. Díky absenci regulačních tyčí však nebylo rozložení výkonu lineární a docházelo k lokálnímu přehřívání, to ovšem obsluhu nezajímá - jediná podstatná věc v tuto chvíli je splnit plán a uskutečnit experiment za jakoukoliv cenu. Krátce po jedné hodině odpolední, 26. dubna, došlo (o tom ovšem obsluha neměla ani ponětí) k vyčerpání nestabilního xenonu XE135 a výkon jednotky začal stoupat. Když byl na 200MW, obsluha se rozhodla uskutečnit plánovaný experiment a uzavřeli přívod páry k turbíně a odpojila vnější napájení chladících cirkulačních pump. Turbína se dotáčela setrvačností, experiment vrcholil.
Díky uzavřenému přívodu páry a úplné absenci moderátorů v aktivní zóně (voda v kapalném stavu, xenon XE135, regulační tyče) začal ovšem v tuto chvíli výkon reaktoru exponenciálně stoupat a v několika okamžicích dosáhl kritické hranice. Tento okamžik byl v podstatě ten poslední, který ještě nabízel šanci nekontrolovaný růst výkonu reaktoru zastavit. Obsluha reaktoru však tuto šanci nevyužila.
V 01:23 se z reaktorové haly začaly ozývat rány a dunění, obsluha konečně pochopila, že něco není v pořádku a pokusila se spustit proces odstavení reaktoru až na jeho nejnižší výkon. Stiskla poplachové tlačítko nejvyššího stupně a servomotory začaly do aktivní zóny zasouvat všechny řídící i nouzové tyče. Ovšem vzhledem k tomu, že vnitřní uspořádání aktivní zóny již bylo žárem a tlakem značně zdeformováno, nebylo možno tyče zasunout příliš hluboko. Navíc konce tyčí, které dosáhly do aktivní zóny, byly zhotoveny z pokoveného uhlíku a ne z bóru z důvodu plynulé křivky regulace výkonu a v tuto chvíli začaly působit jako další katalyzátor štěpné reakce. Dispečer Akimov posílá dva a následně další tři pracovníky přímo do reaktorové haly, aby se pokusili zasunout regulační tyče ručně - v podstatě je posílá na jistou smrt. První dva pracovníci zahynuli při výbuchu, zbylí tři zemřou za několik hodin na akutní nemoc z ozáření, jejich kůže je zcela černá a spálená.
Během několika následujících okamžiků došlo k nekontrolovatelnému lokálnímu přehřátí aktivní zóny a přeměny veškeré vody na páru. Tím došlo k dalšímu obrovskému zvýšení výkonu, víc než na stonásobek maximální projektované hodnoty. Rostla teplota i tlak, který narůstal rychlostí 15 atmosfér za sekundu. Konstrukce reaktoru odolávala tomuto tlaku jen několik sekund, následně došlo k úniku páry, který doslova odfoukl 1.000 tun těžký uzávěr reaktorové nádoby.
Otevřením reaktorové nádoby se dostal k rozžhavenému jádru aktivní zóny vzduch, směs vzduchu a vodní páry začala okamžitě reagovat s rozpáleným grafitem a následná chemická reakce se zirkoniovým povrchem palivových článků vyprodukovala velké množství směsi vodíku a kyslíku ve výbušném poměru. Následná exploze potom rozervala a zcela zničila reaktorovou halu a další přilehlé prostory.
Současně došlo k roztavení některých z 211 kusů ovládacích tyčí a následně k druhému menšímu výbuchu, jehož příčina není dosud zcela jasná a je stále důvodem sporu mnoha expertů v této oblasti. Oba výbuchy způsobily vyvržení fragmentů hořícího jaderného paliva obrovskou rychlostí ven z reaktoru a následné vniknutí vzduchu do prostoru reaktorové nádoby. Tím došlo k zapálení aktivní zóny - mnoha tun čistého grafitu.
Jednou zapálený grafit je v podstatě nemožné uhasit. Než se podařilo požár zvládnout, uplynulo celkem devět dní. V průběhu těchto devíti dní bylo na hořící reaktorové peklo shozeno převážně z helikoptér celkem 5.000 tun písku, bóru, dolomitu, jílu a olova. Radioaktivita vystupující z reaktorové nádoby byla tak intenzívní, že většina odvážných pilotů těchto helikoptér v krátké době zemřela.
A byl to právě grafitem živený oheň, který stále vyvrhoval obrovské radioaktivní mračno do atmosféry a způsobil, že smrtelné koncentrace radioaktivních látek bylo možné naměřit i ve vzdálenosti tisíce mil daleko od pekla hořícího reaktoru.
Byly zde samozřejmě i neomluvitelné technologické chyby v konstrukci grafitového reaktoru.
Příčiny havárie jsou dnes převážně popisovány jako nešťastná kombinace lidských chyb a nedokonalé technologie. Andrei Sakharov řekl, že černobylská tragédie jasně ukázala, že současný totalitní systém v naší zemi není schopen účinně řídit moderní technologie.
Jak se stalo v sovětské justici již tradicí, bylo uvězněno mnoho lidí, kteří se podíleli na odstraňování následků havárie a moc toho věděli a viděli, samozřejmě bez jakéhokoliv prokázání jejich případné viny. O 25 z nich se ví, že ve vězení zemřelo.
Vysoké radioaktivní zamoření černobylské Mrtvé zóny zůstane v této oblasti ještě po mnoho tisíc let, ale existují odhady, že znovuosídlení této zóny bude možné již za 600 let, plus/minus tři století. Někteří experti předpovídají, že nejnebezpečnější radioaktivní prvky postupně zmizí - případně snad budou vázány do méně škodlivých sloučenin v půdě, vzduchu a ve vodě. Pokud se našemu zřízení podaří někde opatřit dostatečné finanční zdroje a naši politici podpoří nezbytný vědecký výzkum v této oblasti, je možné, že se oblast podaří dekontaminovat ještě dříve. V opačném případě si naší vzdálení dědici budou muset počkat, dokud se úroveň radiace v oblasti nesníží natolik, že bude možné ji biologicky akceptovat. Jak již bylo řečeno, existují nejoptimističtější odhady této doby již kolem 300 let, ale řada vědců zastává stanovisko, že oblast bude ještě za 900 let zcela neobyvatelná.
Osobně doufám, že to bude těch 300 let, ale mojí přátelé mě pokládají za velkou optimistku.
Vzpomínám..
V ukrajinském jazyce znamená slovo Černobyl název pro druh trávy - pelyněk. Tohle slovo děsí od dubna roku 1986 všechny zbožné lidi na Ukrajině. Snad proto, že toto slovo je použito v souvislosti s koncem světa, Armageddonem, v několika kapitolách biblických textů...
Kap. 8 Verš10. A třetí anděl zatroubil, i spadla z nebe hvězda veliká hořící jako pochodeň a padla na třetí díl řek a studnic
Kap. 8 Verš11. Té hvězdy pak jméno bylo Pelyněk. Obrátil se třetí díl vod v pelyněk, a mnoho lidí zemřelo od těch vod, neboť zhořkly
A ještě - zase v našem jazyce. Pokud slovo "Chornobyl" rozdělíte, tak "Chorno" znamená "Černý" a "Byl" znamená "Bolest". A tak když se někomu zmíním, že směřuji do Černobylské oblasti, je nejčastější reakce "Jseš normální?!"
Můj táta vždycky říká, že lidé se nejvíc bojí věcí, které nejsou vidět, nejsou cítit a na které si nemůžeme sáhnout. Snad je to proto, že tajemné a nepochopitelné věci jsou často spojovány se strachem o vlastní život.
Táta je nukleární fyzik a naučil mě strašnou spoustu věcí. A kupodivu se o mně bojí mnohem víc v souvislosti s šílenou rychlostí mojí motorky, než v souvislosti s cílem mých výletů.
Moje výlety do černobylské Mrtvé zóny samozřejmě nejsou procházka parkem, ale riziko je pravděpodobně zvládnutelné. Někdy podnikám vyjížďky zcela sama, někdy se spolujezdcem na tandemu, ale nikdy neriskuji a nevyjíždím s partou. Zvířený prach ze stroje přede mnou totiž představuje obrovské, smrtelné riziko.
V roce 1986 jsem byla dívka školou povinná a v okamžiku, kdy začala v Kyjevě stoupat úroveň radiace, naložil nás táta všechny do vlaku a odvezl k babičce. Babička žije 800 kilometrů od nás a táta měl stejně pocit, že ta vzdálenost není dostatečná, aby nás spolehlivě chránila před smrtícím peklem, která vyvrhoval havarovaný reaktor.
Komunistická vláda, která byla tehdy u moci, se samozřejmě snažila celý incident zcela ututlat. Přímo v Kyjevě donutila krátce po havárii obyvatele jako obvykle nastoupit na stupidní pravidelnou prvomájovou přehlídku, jako by se nic nestalo. Zrovna ten den se otočil vítr a účastníci manifestovali uprostřed radioaktivního mraku... přesto oficiální místa mlčela. Obyčejní lidé se tak o katastrofě dovídali postupně od těch, kteří tajně poslouchali zahraniční rozhlasové vysílání a zprostředkovaně od těch, jejichž příbuzní zemřeli. Skutečná panika tak vypukla až po sedmi až deseti dnech po havárii. To už totiž začali umírat lidé, kteří byli zasaženi vysokými dávkami pronikavého záření v prvních dnech po havárii, samozřejmě včetně nic netušících návštěvníků a spousta dalších lidí měla obrovské zdravotní problémy - přesto ještě deset dní po havárii byla celá záležitost hodnocena jako nejvyšší státní tajemství, přísně utajována a každý, kdo by se odvážil toto zpochybnit, byl okamžitě uvězněn.
Směr SEVER
Nastal čas vydat se na vyjížďku. Na téhle projížďce rozhodně nepotkáme mnoho vozidel, místo, kam se chystáme, má velmi mizernou pověst a lidé se ani nepokouší se zde usadit. Vzdálený cíl, ke kterému směřujeme, je ubohá země, zcela opuštěná lidmi a přitom s překrásnou přírodou... naprosto zvrácená situace, stejně jako spousta dalších na světě - a trochu snad jako předpověď toho, co jednou může přijít.
Po 86 kilometrech cesty se dostáváme k obrovskému bílému vejci - to je výchozí bod, místo, kde končí civilizace tak, jak ji známe, a začíná Černobyl.
Tohle obrovské vejce sem kdosi dovezl až z Německa. Má představovat život, probíjející se skrz tvrdou skořápku do neznáma. Nejsem si tak úplně jistá, zda je tahle symbolika povzbudivá, nebo ne. Na jednu stranu možná donutí lidi k zamyšlení... a z té praktické stránky - tohle místo je poslední šance, kde ještě lze získat pitnou vodu, poživatelné potraviny a nekontaminované palivo. Naše další cesta už bude stále stejná - pustá, vysušená a pískem zavátá města, prázdné vesnice a mrtvé farmy.
Radioaktivita nezasáhla plošně všechna území, stejně jako na obrovské šachovnici zanechala některá místa zcela mrtvá, jiná ne. Nedá se říct zcela přesně, kde vlastně říše smrti začíná, je to o individuálním pohledu...
Podle mě začíná hned za tímto mostem. Rozkládá se tam první mrtvá vesnice. Jsme 50 kilometrů západně od reaktoru.