PRVNÍ KAPITOLA,

   Jednoho smutného a větrného srpnového večera před dávnými časy se na schodech nalezince pro muminky našel obyčejný sáček. V sáčku neležel nikdo jiný než já, dost ledabyle zabalený do novinového papíru.
   O kolik romantičtější by bylo, kdybych byl například položen v pěkném košíčku na mechu! Bambula, která nalezinec založila, se zajímala o astrologii (pro vlastní potřebu) a moudře si povšimla hvězd, co svítily při mém příchodu na zem. Ukazovaly na zrození zcela neobvyklého, nadaného muminka, a proto se bambula obávala, že se mnou bude mít nepříjemnosti. (Géniové jsou totiž všeobecně považováni za nepříjemné, já jsem však na sobě nikdy nic podobného nepozoroval.)
   Postavení hvězd je něco zvláštního! Kdybych se narodil o několik hodin dříve, stal bych se vášnivým hráčem pokeru a všichni, co se narodili dvacet minut po mně, pokládali za svou povinnost vstoupit do dobrovolného hudebního tělesa bambulů. (Tatínkové a maminky si musejí být vědomi, že opatrnosti nikdy nezbývá, když jde o děti, a já každému doporučuji co nejpřesněji počítat!)
   Zkrátka a dobře, když jsem byl ze sáčku vytažen, třikrát jsem velice odhodlané kýchl. To nebylo jen tak !
   Bambula mi dala na oháňku pečeť a na tu vyrazila magické číslo třináct, poněvadž už měla dvanáct nalezenců. Všichni byli stejně vážní, poslušní. a pořádní, protože bambula je bohužel častěji myla, než brala do náruče. (Její charakter byl tak vyhraněný, že neměl žádných jemnějších odstínů.) Představte si, milí čtenáři, muminí dům, ve kterém jsou všechny pokoje pěkné v řadách, všechny čtyřúhelníkové a všechny vymalované jedinou nažloutlou barvou světlého piva! Nevěříte mi? Říkáte, že muminí dům má být plný nejroztodivnějších koutků, tajných pokojíků, schodišť, balkónů a věží? Tam nic takového nebylo. A k dovršení všeho nikdo nesměl v noci vstávat, aby něco pojedl, porozprávěl si nebo se trochu prošel. (Ještě že jsme mohli chodit čurat!)

   Nesměl jsem si vzít do domu žádné milé červíčky a mít je pod postelí. Musel jsem jíst a mýt se v určitou hodinu! Při zdravení jsem musel držet oháňku v pětačtyřicetistupňovém úhlu! Ach, je na světě někdo, kdo by mohl o takových věcech mluvit a neronit slzy?
   Častokrát jsem stával před malým zrcadlem v předsíni s pohledem ponořeným do svých smutných modrých očí a snažil jsem se proniknout do tajemství svého života. Držel jsem si čenich tlapkami a vzdychal jsem: "Jsem tak sám! A svět je špatný! Nic dobrého mě nečeká!" Podobná smutná slova jsem pronášel tak dlouho, až se mi trochu ulevilo.
   Byl jsem velmi osamocené muminí dítko, což se často stává, když je někdo mimořádně nadaný. Nikdo se ve mně nevyznal, ani já sám. Povšiml jsem si samozřejmě rozdílu mezi mnou a jinými muminím nalezenci. Spočíval především v jejich neblahé neschopnosti zvídat a žasnout.
   Dovedl jsem se například bambuly zeptat, proč je všechno tak, jak je, a ne naopak.
   "To by to pěkně vypadalo," odbyla mě bambula. "Copak to není dobré tak?"
   Nikdy mi nic pořádně nevysvětlila, což ve mně vzbuzovalo stále silnější dojem, že se chce ze všeho vyvlíknout. Otázky Co kdy? a Kdo jak? nemají totiž pro bambuly smysl.
   Dovedl jsem se jí zeptat, proč jsem já tím, kým jsem, a ne někým docela jiným.
   Na tuto důležitou otázku mi bambula odpověděla takto :
   "To je právě pro mě i pro tebe velké neštěstí!" Já jsem však pokračoval:
   "A proč ty jsi bambula a ne muminek?" "Protože můj tatínek a maminka byli bohudíky bambulové," odpověděla.
   "A jejich tatínek a maminka?" zvídal jsem dál. "Taky bambulové," vykřikla bambula. ;,A jejich tatínkové a maminky taky a těch taky a tak pořád donekonečna a teď se jdi umýt, nebo se mi něco stane !"
   "Strašné! Ta řada nemá konce?" zeptal jsem se. "Nemusel být někdy první tatínek a maminka?" "To už je tak dávno, že se tím nemusíme trápit," pravila bambula. "A proč bychom ostatně měli mít konec?" (Začal jsem mít matný, ale neodbytný dojem, že ta řada tatínků a maminek, se kterou jsem měl co dělat; byla něčím zcela ojedinělým. Neudivilo by mě, kdyby na mých plenkách byla vyšita královská koruna, co ale komu řekne novinový papír?) Jedné noci se mi zdálo, že jsem bambulu pozdravil s oháňkou ve špatném úhlu, totiž v sedmdesátistupňovém. Vylíčil jsem svůj libý sen bambule a zeptal jsem se, zda ji to nazlobilo.
   "Sny jsou nesmysly," odpověděla mi bambula. "Jak to?" namítl jsem. "A co když muminek, o kterém se mi zdálo, je pravý a ten, co tady stojí, se ti jenom zdá?"
   "Bohužel ne! Ty jsi skutečný, říkej si, co chceš!" pravila bambula unaveně. "Ty mě umoříš! Bolí mě z tebe hlava! Co z tebe bude v tom nebambulovském světě?"
   "Stanu se slavným," prohlásil jsem vážně. "A navíc postavím dům pro nalezené bambulky. A všichni budou smět jíst chléb s marmeládou v posteli a pod ní chovat užovky a tchoře."
   "Na to oni nikdy nepřistoupí," pravila bambula. Podle všeho měla pravdu.

* * *

   Mé rané dětství tak uplynulo v neustálém tichém údivu. V jednom kuse jsem se divil a ustavičně jsem opakoval své otázky Co kdy? a Kdo jak? Bambula a její poslušní nalezenci se mi vyhýbali, jak jen mohli. Slovo proč jim zřejmě dělalo těžkou hlavu. Toulal jsem se tedy po pustém, bezlesém pobřeží kolem bambulovského domu sám a přemýšlel jsem o pavučinách a hvězdách, o červíčcích se zahnutými ocásky, co sebou mrskali v loužích, a o větru, který vanul z různých směrů a vždycky jinak voněl. (Později jsem se dozvěděl, že nadaný muminek se vždycky diví věcem, které jsou samozřejmé, ale neshledává vůbec nic divného na tom, co obyčejnému muminkovi připadá zvláštní.) Bylo to melancholické období.
   Poznenáhlu však došlo ke změně - začal jsem přemýšlet o tvaru svého nosu. Ponechal jsem své lhostejné okolí osudu a stále víc jsem přemýšlel o sobě samém, což jsem začal považovat za okouzlující zaměstnání. Přestal jsem se ptát, neboť se mě zmocnila touha hovořit o svých pocitech a myšlenkách. Kromě mne samého však bohužel nebylo nikoho, kdo by mou osobu považoval za zajímavou.

* * *

   Pak ale přišlo ono jaro, které bylo pro můj vývoj tak důležité. Napřed jsem nechápal, že je určeno pro mě. Slyšel jsem obvyklé pípání, bzukot a mručení všech, co se po zimě probouzeli ze spaní a měli naspěch. Viděl jsem, jak se bambulina souměrná zeleninová zahrádka probouzí k životu a jak se všechno rašící jen třese netrpělivostí. V noci zpívaly nové větry. Všechno jinak vonělo, ve vzduchu bylo cítit změnu. Čichal jsem, větřil a nohy mě začaly bolet od růstu, ale stále jsem nechápal, že se všechno týká jenom mě.
   Jednoho větrného rána jsem konečně nabyl pocit . . . no, prostě jsem nabyl pocit. A vydal jsem se rovnou k moři, které bambula neměla ráda, a proto k němu zakázala chodit.
   Tam mě očekával významný zážitek. Poprvé jsem spatřil celou svou postavu. Lesklý led byl mnohem větší než zrcadlo v bambulině předsíni. Uviděl jsem, jak kolem mých pěkných vztyčených oušek plují oblaka jarního nebe. Konečně jsem mohl spatřit svůj nos a jeho pevné, hezky modelované pokračování až dolů po tlapky. Ty byly ovšem jedinou věcí, která mě trochu zklamala. Měly v sobě cosi bezmocného a dětského, což mě mátlo. Pomyslel jsem si však, že to časem přejde. Mou silou je nepochybně hlava. Ať udělám cokoliv, nikdy nebudu své okolí nudit. Nikdo si mě nestačí prohlédnout až po tlapky. V okouzlení jsem pozoroval svůj obraz. Abych jej lépe viděl, lehl jsem si bříškem na led.
   Jenže pak jsem zmizel. Zůstala jenom zelená temnota šířící se hlouběji a hlouběji. A v cizím světě, který se pod ledem tajil, se pohybovaly tajemné stíny. Vypadaly hrozivě, ale přitom velice lákavě. Dostal jsem závrať a pomyslel jsem si, jaké by to bylo, kdybych tam spadl, mezi ty tajemné stíny . . .
   Bylo to tak hrozné pomyšlení, že jsem si je ještě jednou zopakoval - jako že padám hlouběji a hlouběji . . . pořád hlouběji, jen dolů, dolů a dolů . . .
   Strašně mě to rozrušilo. Vstal jsem a začal na led dupat, abych zjistil, zda je pevný. Byl pevný. Šel jsem tedy dál, abych se přesvědčil, zda je pevný taky tam, ale nebyl.
   Najednou jsem se ocitl až po uši v chladné, zelené vodě a mé tlapky sebou bezmocně házely nad bezednou a nebezpečnou temnotou. Oblaka přitom plula úplně klidně po nebi dál, jako by se nic nestalo.

   Napadlo mě, že mě chce třeba jeden z těch hrozivých stínů sníst! Je docela možné, že vezme jedno mé ucho domů a řekne svým dětem, aby je rychle snědli, než vystydne! Je to pravý muminek a něco takového se nenaskytne každý den! Nebo že vypluji na břeh s truchlivým chuchvalcem mořské trávy za uchem a bambula se rozpláče, bude všeho litovat a každému známému řekne: "Ach, to vám byl zvláštní muminek! Škoda že jsem ho zavčas nepochopila."
   Když jsem dospěl právě ke svému pohřbu, pocítil jsem, jak mě něco opatrně chňaplo za oháňku. Každý majitel oháňky ví, jak se o tuto neobyčejnou ozdobu obává a jak neprodlené reaguje, když je vystavena nějakému nebezpečí nebo nactiutrhání. Zanechal jsem tedy svých krásných snů a nabyla ve mně vrchu činorodost. Odhodlaně jsem se vyškrábal zase na led a vylezl na pevninu. Tam jsem si řekl:
   "Tak teď jsem zažil Událost. První událost mého života. Ted' je naprosto vyloučeno, abych ještě zůstal u bambuly. Vezmu svůj osud do vlastních tlapek."
   Celý den mě mrazilo, ale nikdo se mě nezeptal proč. To mě utvrdilo v mém rozhodnutí. Za soumraku jsem své prostěradlo roztrhal na dlouhé pásy a udělal z nich lano, které jsem uvázal k oknu. Poslušní nalezenci přihlíželi, ale neřekli nic, což mě urazilo. Po večerním čaji jsem s velkou pečlivostí napsal dopis na rozloučenou. Byl prostý, avšak důstojný a zněl takto:

   Milá bambulo!
   Cítím, že mě čekají velké úkoly a muminí život je krátký.
   Proto opouštím toto místo, bud' sbohem! Netruchli, vrátím se ozdobený věncem slávy! P. S. Beru si s sebou láhev dýňové zavařeniny.
   S pozdravem ahoj

muminek,
co není jako ostatní

   Kostky byly vrženy! Veden hvězdami svého osudu jsem se vydal na cestu a netušil jsem, jak pozoruhodné události mě čekají. Byl jsem pouze mladičký muminek, který smutně putoval vřesovištěm a vzdychal v pustých úvozech. Mé osamocení zvětšovaly příšerné zvuky noci.

* * *

   Když muminkův tatínek dospěl ve svých pamětech až sem, byl svým nešťastným dětstvím tak dojat, že se musel trochu sebrat. Zašrouboval kryt plnicího pera a šel k oknu. V muminím údolí panovalo naprosté ticho.
   V zahradě povíval jen večerní severní vítr a na stěně domu se kymácel muminkův provazový žebřík. Ještě teď bych dokázal utéct, myslel si tatínek. O nějakém věku se u mě vůbec nedá mluvit.
   Trochu se sám pro sebe uchichtl. Pak si sedl na okno, vystrčil ven nohy a přitáhl si provazový žebřík.
   "Ahoj, tati!" oslovil ho muminek z vedlejšího okna. "Co to děláš?"
   "Trochu cvičím, synu," odpověděl tatínek. "Je to užitečné! Jeden krok dolů, dva nahoru, jeden dolů, dva nahoru! Prospěje to svalům."
   "Jenom ať nespadneš!" zavolal muminek. "Jak ti jde psaní pamětí?"
   "Dobře," odpověděl tatínek a přehodil si roztřesené nohy přes okenní desku zpátky do pokoje. "Právě jsem uprchl. Bambula pláče. Bude to velice dojemné."
   "Kdy nám začneš číst?" zeptal se muminek "Brzy. Hned jak dojdu k lodi," odpověděl tatínek. "Číst své vlastní dílo druhým je strašně prima!"
   "To jistě," řekl muminek a zívl. "Tak zatím ahoj!" "Ahoj!" odpověděl mu tatínek a odšrouboval kryt z násadky plnicího pera.
   "Tak jo. Kde jsem to zůstal... Aha, jak jsem uprchl a pak ráno . . . ne, to až později. Nejprve musím podrobně popsat noční útěk . . ."

* * *

   Celou noc jsem putoval neznámou, nehostinnou krajinou. Jak je mi teď sebe samého líto! Neodvažoval jsem se zastavit, neodvažoval jsem se ohlédnout! Kdo ví, co by se najednou mohlo ze tmy vynořit! Pokusil jsem se zpívat píseň Jak nebambulovský je tento svět, což byl ranní pochod nalezenců, ale hlas se mi tolik chvěl, že jsem se ještě víc poděsil. Té noci byla mlha hustá jako bambulina ovesná polévka. Plazila se po vřesovišti a proměňovala keře a kameny v ošklivé netvory - a ti se ke mně přibližovali, natahovali po mně ruce . . . Jak jsem se litoval!
   V tu chvíli by mě potěšila i bambulina pochybná společnost. Vrátit se však zpátky - nikdy! Po tak nádherném listě na rozloučenou - ne!
   Konečně se začalo rozednívat.
   A při východu slunce všechno zkrásnělo. Mlha nabyla stejně růžové barvy jako hedvábný závoj na bambulině nedělním klobouku a celý svět byl najednou přívětivý a růžový! Stanul jsem bez hnutí a díval jsem se, jak noc mizí, celou jsem ji odklízel, prožíval jsem své první ráno, úplně vlastní a soukromé! Představte si, milí čtenáři, mou radost a vítězný pocit, když jsem si z oháňky strhl nenáviděnou pečeť a zahodil ji daleko do vřesu! Potom jsem v chladném, jiskřivém jarním ránu zatančil nový muminí tanec svobody. Svá hezká ouška jsem měl přitom vztyčená a čenich jsem držel vzhůru.
   Už nikdy se nebudu mýt! Už nikdy nebudu jíst jen kvůli tomu, že je pět hodin! Už nikdy nebudu dávat k poctě zbraň oháňkou nikomu jinému než králi a nikdy nebudu spát ve čtyřúhelníkových pokojích vymalovaných nažloutlou barvou světlého piva! Pryč s bambuly!
   Slunce vyšlo výš, jeho paprsky se třpytily v pavučinách a na mokrých listech a mezi ustupujícími mlhami jsem spatřil Cestu. Vinula se vřesovištěm rovnou do světa, rovnou do mého života, který se měl stát životem nad pomyšlení slavným a vůbec ne takovým, jaký vedli druzí.
   Nejprve jsem snědl dýňovou zavařeninu a zahodil sklenici. Pak jsem už neměl vůbec nic. Nic jsem neměl na práci a ze zvyku se taky nic dělat nedalo, protože všechno bylo úplně nové. Nikdy se mi nedařilo líp.
   Tato vynikající nálada mi vydržela až do večera. Byl jsem tolik naplněn sám sebou a svou svobodou, že mě soumrak ani v nejmenším neznepokojoval. Za zpěvu písně, kterou jsem sám složil a jež obsahovala samá velká slova (bohužel jsem je zapomněl, jsem kráčel rovnou do noci.
   Zavanul mi vstříc vítr s nezvykle příjemnou vůní a naplnil mi čenich očekáváním. Tehdy jsem nevěděl, že jde o vůni lesa, o vůni mechu, kapradí a tisíce velkých stromů. Když na mě přišla únava, schoulil jsem se na zem a své studené tlapky jsem si přitiskl na bříško. Nalezinec pro bambulky možná nezaložím! Vždy~ se nalézají velice zřídka. Chvíli jsem ležel a přemýšlel, zda by nebylo lepší stát se dobrodruhem než slavným. Nakonec jsem se rozhodl, že se stanu slavným dobrodruhem. A než jsem usnul, myslel jsem si: Zítra!

* * *

   Když jsem se probudil, měl jsem před očima nový, úplně zelený svět. Byl jsem pochopitelně celý udivený, nikdy dříve jsem totiž stromy neviděl. Byly závratně vysoké, rovné jako oštěpy a nahoře měly zelené střechy. Listí se lehce kolébalo a třpytilo v záři slunce. Ptáci lítali sem tam a křičeli nadšením. Postavil jsem se na chvilku na hlavu, abych se soustředil, a pak jsem zvolal:
   "Dobré ráno! Čípak je tohle pěkné místo? Tady snad nejsou bambulové!"
   "Nemáme čas! Hrajeme si!" křikli ptáci a vrhli se střemhlav do listí.
   Pak jsem se vydal rovnou do lesa. Mech byl hřejivý a měkoučký, pod kapradím však ležel hluboký stín. Všude kolem se hemžila spousta lezoucích a létajících živočichů, které jsem ještě nikdy neviděl, byli ovšem příliš malí, aby se s nimi dalo vážně rozmlouvat. Nakonec jsem potkal starší ježici, která seděla osamocena a leštila ořechovou skořápku.
   "Dobré ráno!" oslovil jsem ji. "Jsem osamělý uprchlík, narozený pod naprosto výjimečnými hvězdami."

   "Není možná," odpověděla ježice bez valného zájmu. "Já pracuju. Bude z toho krajáč na kyselé mléko."
   "Vážně?" podivil jsem se a zpozoroval jsem, že mám hlad.
   "Čí je tohle pěkné místo?" pokračoval jsem. "Ničí! Všech!" odpověděla ježice a pokrčila ramenY. Í "Moje taky?" zeptal jsem se.
   "Pro mne za mne," zabručela ježice a pokračovala ; v leštění svého krajáče na kyselé mléko. .
   "A víte docela určitě, že tohle místo nepatří nějaké bambule?" zeptal jsem se s obavami.
   "Komu?" ozvala se ježice.
   Představte si, ten šťastný tvor nikdy neviděl bambulu!
   "Bambulové mají strašně velké nohy a chybí jim ' ~ smysl pro humor," vysvětlil jsem ježici. "Mají vyčnělý, mírně rozpláclý nos a vlasy jim rostou v po- e divných chumáčích. Bambulové nedělají nic kvůli zábavě, nýbrž jen proto, že se to musí, a pořád každému vykládají, co má dělat a . . ."
   "Co to povídáš?" vykřikla ježice a zalezla pozpátku do kapradí. Tak prosím, pomyslel jsem si trochu ' dotčen (mohl bych jí totiž o bambulech povědět mnohem víc). Tohle místo je ničí a všech, to znamená taky moje. Tak co teď?
   Ihned jsem dostal nápad, což u mě bývá obvyklé. Udělá to jen lup a hotovo. Jestliže je muminek ' a jestliže je Místo, pak je naprosto jisté, že bude ; i Dům. Jak úchvatná myšlenka! Dům, který sám postavím! Dům, který je jenom můj! Nedaleko
   jsem našel potůček a zelenou mýtinu, která mi připadla jako stvořená pro muminka. V zákrutu potoka byla dokonce malá písečná pláž.
   Vzal jsem si kousek dřeva a začal na písku svůj dům kreslit. Neváhal jsem ani okamžik, věděl jsem přesně, jak má muminí dům vypadat. Vysoký, úzký a ozdobený spoustou balkónů, schodišť a věží. V prvním poschodí jsem udělal tři malé pokoje a komůrku na všelicos, však víte jakou, a celé přízemí zabral velký, nádherný salón. K němu jsem přistavěl verandu se skleněnými stěnami. Tam budu sedět ve svém houpacím křesle a dívat se, jak kolem teče potok. Před sebou budu přitom mít ohromnou sklenici malinovky a velké množství obložených chlebíčků. Zábradlí na verandě dostalo hezký vzor borovicových šišek. Špičatou střechu jsem ozdobil pěknou bání cibulovitého tvaru a rozhodl jsem se, že ji někdy později pozlatím. Dlouho jsem rozvažoval, kam dát tradiční dveře od kachlových kamen, tento pozůstatek z doby, kdy všichni muminci za kachlovými kamny bydleli (tedy než kdosi vynalezl ústřední topení). Nakonec jsem se rozhodl, že upustím od mosazných dvířek, avšak místo nich jsem v salónu postavil pořádná kachlová kamna.
   Celý dům měl ostatně jednoznačný charakter kachlových kamen. Byl jsem svým krásným domem, který vyrostl tak nezvykle rychle, přímo okouzlen. Jistě to způsobily zděděné vlohy, ale také nadání, soudnost a sebekritika. Poněvadž ale vlastní dílo nikdy nemáme chválit, dal jsem vám jen prostý popis výsledku.
   Najednou jsem zpozoroval, že je chladno. Stín zpod kapradí se rozprostřel po celém lese, nastával večer.
   Byl jsem tak unavený a hladový, že se mi točila hlava a nebyl jsem schopen myslet na nic jiného než na kyselé mléko staré ježice. A třeba má doma taky zlatou barvu, kterou chci natřít báň na střeše muminího domu . . . Vydal jsem se proto na ztuhlých a unavených nohou stmívajícím se lesem zpátky.
   "On je tu zase!" pravila ježice, myjící nádobí. "Jenom mi nic nepovídejte o bambulách!"
   Pokynul jsem velkoryse tlapkou a odpověděl jsem:
   "Bambulové, milá paní, pro mě už nic neznamenají. Postavil jsem dům! Skromný dům o jednom patře. A teď jsem velice unavený a velice šťastný, ale hlavně strašně hladový! Jsem zvyklý v pět hodin jist. A potřeboval bych trochu zlaté barvy na báň . . ."
   "Cože? Zlatou barvu?" přerušila mě nevrle ježice. "Nové kyselé mléko ještě není a staré jsem vypila. Zrovna umývám nádobí."
   "Nevadí," odpověděl jsem. "Když není, tak není, to dobrodruha nezabije. Ale prosím vás, paní ježková, nechejte toho mytí nádobí a pojďte se podívat na můj nový dům!"
   Ježice se na mě nedůvěřivě podívala, vzdychla, osušila si tlapky ručníkem a řekla:
   "Tak dobře! Ohřeju si teda vodu ještě jednou. Kde máte ten dům? Je to daleko?"
   Šel jsem napřed a cestou jsem začal mít v nohou nepříjemný pocit, který se šířil výš, až do bříška.
   Dorazili jsme k potoku. "Tak kde?" řekla ježice.
   "Podívejte se, milá paní,"odpověděl jsem žalostně a ukázal jsem na dům v písku. "Tak by měl vypadat můj dům . . . Zábradlí na verandě by mělo vzor borovicových šišek. Jestli mi ovšem zapůjčíte lupenkovou pilku . . ."
   Byl jsem úplně zmaten.
   Jistě mě, milí čtenáři, chápete - vžil jsem se do stavby svého domu tak silně, že jsem byl pevně přesvědčen, že už stojí. Svědčí to nesporně o velmi vyvinuté fantazii, o vlastnosti, která měla v budoucnosti vtisknout ráz mému životu a všem kolem mě.
   Ježice neřekla nic. Jen se na mě velmi dlouze podívala, zabručela něco, čemu jsem naštěstí nerozuměl, a pak se odebrala, odkud přišla, aby pokračovala v mytí nádobí.
   Vlezl jsem do potoka a aniž jsem na něco myslel, začal jsem se brodit chladnou vodou. Potok tekl nepředvídaně a beze spěchu jako všechny potoky. Jednou byl čirý a mělký a měl na dně kamínky, jindy hlubší, temnější a klidnější. Slunce stálo nízko nad obzorem a bylo úplně červené. Svítilo na mě mezi kmeny borovic. Přimhouřil jsem oči a brodil jsem se dál.
   Nakonec se mi v hlavě zase udělalo lup - to mě napadla nová myšlenka. Vždyť kdybych na tom krásném paloučku posetém květinami opravdu postavil dům, tak by byl celý palouček zničen! Dům bylo třeba postavit vedle palouku, jenže vedle palouku stavební místo nebylo, jak víte. A pak si představte, že bych se stal majitelem domu! Může být majitel domu zároveň dobrodruhem? Podle mého názoru nikdy!
   Navíc si představte, že bych měl po celý život takového souseda jako ježici! Zřejmě náležela k velkému ježčímu rodu, který měl podle všeho stejnou povahu. Ušel jsem vlastně třem velkým neštěstím a musím být za to hluboce vděčný.
   Dnes, když uplynula taková doba, považuji stavbu domu za svou prvou velkou Zkušenost a domnívám se, že měla pro můj vývoj obrovský význam.
   Ať je tomu jakkoliv, uchoval jsem si svou svobodu a úctu k sobě a brodil jsem se potokem dál, dokud mé myšlenky nepřerušil příjemný, nenápadný zvuk. Uprostřed potoka se točilo pěkné vodní kolo. Bylo vyrobeno z tuhých listů a podpíraly je dřevěné kolíky. V dalším okamžiku jsem uslyšel, jak někdo říká:
   "Je to experiment. Na počítání obrátek." Přimhouřil jsem oči proti rudému slunci a uviděl jsem, jak z borůvčí čouhá pár ne zrovna malých uší.
   "S kým mám tu čest?" zeptal jsem se.
   "S Bedřiškem," odpověděl tvor s ušima. "A ty jsi kdo?"
   "Muminek," řekl jsem. "Uprchlík narozený pod naprosto výjimečnými hvězdami."
   "Pod jakými?" zeptal se Bedřišek se zjevným zájmem. Velmi mě to potěšilo, protože to bylo poprvé, co mi někdo položil inteligentní otázku.
   Vylezl jsem tedy z potoka, posadil jsem se vedle Bedřiška a vyprávěl jsem mu o všech znameních a neobyčejných věcech, které provázely můj příchod na svět. Bedříšek mě ani jednou nepřerušil.

   Vyprávěl jsem o hezkém košíčku z listí, ve kterém mě bambula nalezla. Vyprávěl jsem o jejím strašlivém domě a o svém nepochopeném dětství. Pokračoval jsem dobrodružstvím s jarním ledem a svým dramatickým útěkem. Popsal jsem taky příšerné putování vřesovištěm.
   Nakonec jsem Bedřiškovi vyložil, že se chci stát dobrodruhem. (Příhodu s domem a ježicí jsem nechal stranou, vyprávění je vždycky třeba zhustit.) Bedřišek vážně poslouchal a na příslušných místech stříhal ušima. Když jsem domluvil, dlouho přemýšlel a posléze prohlásil:
   "Podivné. Prapodivné." "Že," pravil jsem vděčně.
   "Bambuly jsou protivné," prohlásil Bedřišek. Vytáhl roztržitě z kapsy balíček s obloženými chlebíčky a rozdělil se o ně se mnou.
   "Se šunkou," řekl.
   Pak jsme vedle sebe chvíli seděli a dívali jsme se, jak zapadá slunce.
   Za svého dlouhého přátelství s Bedřiškem jsem se často podivoval, jak dovede každého uklidnit a přesvědčit, aniž řekne něco významného, bez velkých slov. (Tahle schopnost není na světě rozdělena spravedlivě, já ale budu rozhodně povídat dál.)
   Den však skončil pěkně a já doporučuji každému, - kdo má neklidné srdce, aby pozoroval správně udělané vodní kolo, jak se točí v potoce.

   Umění vyrábět taková kola jsem později naučil svého syna muminka. (Postupuje se takto: uříznou se dvě malé, rozsochaté větve a zapíchnou se kousek od sebe do písčitého dna potoka. Pak se utrhnou čtyři dlouhé, tuhé listy a propíchnou se uprostřed kolíkem tak, aby spolu vytvořily hvězdici. Na obrázku vidíte, jak se konstrukce zesílí kousky dřívek. Pak opatrně položíme kolík s listy na rozsochy a vodní kolo se začne otáčet.)
   Když bylo v lese úplně tma, vrátili jsme se s Bedřiškem na můj zelený palouk a přenocovali jsme , tam. Spali jsme na verandě, ale on o tom nevěděl. Naprosto jsem si však ujasnil, jak má vypadat vzor z borovicových šišek. A taky jak postavit schodiště do prvního patra. Byl jsem přesvědčen, že dům je dokonalý a svým způsobem hotový. Nemusel jsem na něj už myslet.
   Jedinou významnou věcí pro mě bylo to, že jsem nalezl svého prvního přítele a že jsem tudíž začal skutečně žít.