No a konečně po několika hodinách jsme přistáli na letišti Newark v New Jersey. Ještě před tím než jsme přistáli, tak nám letušky rozdali papíry pro celníky, z kterého jsem se dozvěděl, že dovážet do USA výrobky z masa a ještě něco jiného je zakázané. Salám od maminky se proto se mnou musel rozloučit a putoval do kapsy sedadla přede mnou. Po výstupu z letadla následovaly kilometry chodeb a pak obrovská hala, kde si cestující prověřovala přistěhovalecká služba. Všechno vypadalo ze začátku dobře. Zařadil jsem se do správné fronty a pomalu jsem se šinul k budce s úředníkem. To bych ale nebyl já, abych něco nezvoral. Už jsem byl docela blízko a tak jsem si začal chystat doklady. A kruci, nemůžu najít pas. Co teď? Rychle přemýšlím. Nechal jsem ho v letadle! Musel jsem jít za chlápkem co tam stál a říct mu co se mně stalo. Chlápek nelenil a zavolal vysílačkou do letadla, že v sedadlové kapse mého sedadla leží pas nějakýho vola z východní Evropy, tak aby ho přinesli. Letuška byla u nás v cuku letu já mohl jít klidně k budce imigračního úředníka.
Ve východové hale nás ( rozuměj ty co letěli do USA s Camp America ) odchytával kluk od agentury a shromažďoval si nás bokem. Měl pro nás přijet autobus, kterej nás měl odvézt do hotelu, ale asi tři hodiny nic nejelo. Tou dobou jsem byl už utahanej jak kotě. A když autobus konečně přijel, já si do něj sednul a skoro okamžitě usnul. V hotelu jsme vyplnili nějaký údaje o tom, kdy a jak poletíme zpátky, dostali jsme instrukce jak se dostaneme do tábora a šli se ubytovat. Konečně jsem se mohl osprchovat, lehnout si do postele a spááát.
Druhý den ráno na nás čekala snídaně. Dostali jsme školení o tom jak to v kempech chodí, jak se máme chovat a taky co můžeme očekávat. V půl desáté jsem nasedl do minibusu, který pro nás objednala Camp America a ten mně a pár dalších odvezl do New Yorku k Penn Station. V mém instrukčním listě bylo napsáno, že mám jet vlakem společnosti LIRR ( Long Island Rail Road ) na Glenn Street, tam vystoupit a z telefonu u restaurace Burger King mám zavolat do kempu aby si pro mě přijeli. Největší problémem pro mě bylo najít odkud vlastně ten LIRR jezdí, trvalo mě to půl hodiny, zbytek jsem pak zvládl úplně v pohodě. Na Glenn Street jsem zjistil, že stejným vlakem jeli další lidi do stejnýho tábora. Musel jsem tedy překonat můj odpor ke všemu novému a neznámému a seznámit se s nimi, konec konců měl jsem s něma být celý léto, tak na co čekat.
A protože aby v tom byl pořádek, tak je vám teď představím. První komu jsem podal ruku byl Daniel Richmond, Angličan každým coulem, jeho řeč a pohyby těla nemohly být víc anglické, další byli Timothy, Jenny , Joanna a James taky Angličané no a jako poslední mi zůstal Nikolajev Archipov, podle jména správně soudíte, že to byl Rus. Potom co jsme se poznali zavolal Dan do kempu, že jsme už dojeli a aby si pro nás přijeli. Dojely dvě auta, jedno řídil Mark Hemmerdinger, druhé Kim, jedna z amerických head counsellors ( counsellor = vedoucí dětí v táboře ).
Cestou do tábora jsem si prohlídnul z okna auta Glenn Cove, městečko v kterém se tábor nacházel. Centrum nic moc, ale za chvíli jsme dojeli do vilové čtvrti, kde byly domy na způsob South Forku z Dallasu. No a z jedné z těchto rezidencí se vyklubal náš tábor.
