Je ti více než 18 let? Umíš obstojně anglicky? Jsi studentem(kou) vysoké školy? A ty jsi ještě nebyl(a) v USA? Tak to musíš napravit, protože je to něco, co stojí za to. Je to zkušenost, ke které doma za pecí nikdy nepřijdeš. Že jsi o tom ještě nesly šel(a)? Tak čti dál a dozvíš se víc a neboj se nejde o žádnou propagaci agentury pořádající zájezdy za prací, já se jen na dalších řádcích pokusím posat jak jsem před rokem pracoval skoro tři měsíce v táboře v USA, kolik jsem si vydělal peněz se zde dočteš taky.
Asi v lednu roku 1998 jsem v naší škole na nástěnce našel leták s následujícím textem: "Dream your life, spend summer in USA." Moc jsem tomu barevnému plakátu nevěřil, ale poznamenal jsem si internetovou adresu této agentury , která se jmenujeCamp America. A teprve potom až jsem si přeložil a přečetl co vlastně nabízejí, tak jsem zjistil jaká se mě nabízí příležitost. Nelenil jsem tedy a kontaktoval jsem jejich zástupce pro Českou republiku, ti mi dali brožurku a přihlášku. No řeknu vám, že něco takovýho jsem do té doby v ruce neměl. Než jsem totiž celou přihlášku přelouskal a pochopil co vlastně po mně chtějí uběhla doba několika dní, zřejmě je ale něco tak nechutného nutné pro důkladný výběr uchazečů, minimálně to totiž prokáže jejich znalosti jazyka. Po vyplnění této přihlášky jsem si dohodl se zastupci agentury schůzku, tedy vlastně interview, jak bych měl správně říkat. Na této zchůzce se mnou vedla slečna rozhovor o tom co dělám nyní, tedy co studuji, a co jsem dělal dříve. Mne zvláště, protože jsem se ucházel o místo pomocníka, se ptala na mé dřívější zaměstnání, brigády a jiné činnosti.
Interview trvalo asi půl druhé hodiny a po jeho úspěšném absolování jsem zaplatil 1. depozitum, které je poplatkem agentuře.
Na interview jsem dostal druhou přihlášku a ta po vyplnění už putovala přímo do USA. Tam si mne podle ní vybral ředitel North Shore Day Camp M.Hemmerdinger (což jsem se, jak sedozvíte dále, dozvěděl až na poslední chvíli). Vypadá to sice, že to bylo hned, ale celá tato akce trvala zhruba měsíc. Já mezitím dostal z Londýna dopis od camp America že mne určitě vezmou, ale ještě neví kdo. Poslali mě taky informace o odletu, tedy odkud letím a v kolik hodin. Pro vás ostatní co nic takového nezažili jen uvedu, že to byla kartička s následujícím textem:" Dostavte se dne 14. června v 1030 na letiště Heathrow, terminál č.3, odlet je v 1430". Dovedete si asi představit jak mně bylo, když moje znalosti Londýna končily asi tam, že Londýn leží na řece Temži a že někde poblíž bude asi letiště Heathrow. No a potom začalo období horečnatého shánění věcí potřebných na cestu. Málem bych taky zapomněl říct, že s tímto dopisem mi došly i formuláře na víza, jejihž část už byla předvyplněna. Stačilo už tedy jen koupit pár věcí jako mapy, oblečení, lístek na autobus do Londýna a mohl jsem jet. Pořád mě ale trápila skutečnost, že jsem nevěděl kam to vlastně jedu. Mé pocity v té době bych asi mohl přirovnat k takovému pocitu, jaký máte ve snu ve kterém se vám zdá, že padáte do neznáma. Toto mé trápení ukončil až telefonát z Londýnské kanceláře Camp America, že jsem byl umístěn a že se mi mění doba odletu, naštěstí to bylo jen o několik hodin 
a tak to pro mne neznamenalo žádné potíže, měl jsem už totiž koupenou jízdenku do Londýna. Za dva dny mi potom volal ředitel North Shore Day Campu. Řekl mě, že si mě vybral a co je to za tábor a co tam budu dělat. Taky se mě zeptal na věci co jsem uvedl v přihlášce. Byla to ale hrozná sranda, protože jsem mu polovinu věcí nerozumněl a musel jsem se ho často ptát co po mně chce.
Tak a je to tady, 15.června 1998 vyrážím z Brněnského autobusového nádraží Zvonařka pravidelnou autobusovou linkou směr Londýn. Po dlouhé cestě napříč Evropou a pod kanálem La Manche jsem vystoupil na Victoria Station z autobusu. Londýn. Město o kterém jsem mnoho slyšel a četl mi nyní leželo u nohou a já se s dvacetikilovým batohem na zádech jal objevovat jeho krásy. Řídil jsem se radou mé příručky o Lonndýně a prošel jsem trasu od Victoria Station přes Hyde Park, Buckingham Palace, Westminster Abbey, Houses of Parliament a dále po druhé straně Temže až k Tower Bridge. To už bylo šest hodin večer a já po celém dni s batohem na zádech už dál nemohl, moje nohy a záda vypověděly poslušnost. pomalu jsem se tedy vydal k nejbližší stanici metra a zamířil jsem směr Heathrow. Kde jsem na lavičce přečkal noc, o spaní se nedalo samozřejmě ani mluvit. Teď si asi řeknete, no jo to je typickej Čech, spát na lavičce jako nějakej somrák. To vás ale přátelé vyvedu z omylu. Se mnou tam totiž byli i postarší japonští manželé, jedna polka, němec a ještě jiní lidé.
Druhý den ráno jsem se setkal s lidmi z kanceláře Camp America, ti mně dali letenku popřáli hodně štěstí a já šel odbavit si zavazadla. Po několika hodinách čekání v bezcelní zóně a potom co jsem se seznámil s jednou hezkou maďarkou, která letěla se mnou, jsem konečně nastoupil do letadla. 
To letadlo byl takový postarší Boeing 747 společnosti Virgin Atlantic, měl ošoupaná sedadla a vůbec bych nečekal že taková společnost s něčím podobným lítá. Let proběhl vcelku dobře, několik malých turbulencí mě nemohlo rozházet. Rozhodilo mne ovšem jídlo. Čekal jsem hodně, ale že nám dají stravu pro kosmonauty, to jsem opravdu nečekal. Udělal jsem také zajímavou zkušenost s alkoholem. Dal jsem si totiž po jídle víno a že jsem chlapec z moravy, vzal jsem si hned dvě lahvičky, byly to toiž takové malinké dvoudecovky a hlavně to bylo zadarmo. To jsem ale neměl dělat. Neuvědomil jsem si totiž že v 10 000 metrech nad mořem je nižší tlak než na který jsem zvyklý. Následky se dostavili skoro okamžitě. Připadal jsem si jako největší ožrala. Ale mělo to jednu výhodu v tom, že jsen za chvíli usnul. To doporučuji i vám, protože je to jediná rozumná věc, která se dá v letadle dělat ( teda až potom co vás omrzí okukování letušek ).
