Asi 5 km od královského města Domažlic leží v mírném údolí ze tří stran ohraničeném vrchy stará chodská ves Tlumačov. Obec Tlumačov čítá 573 obyvatel, přebývajících ve 115 domech, dnes převážně zděných, ale ještě před 30-50 roky jich byla dobrá polovina dřevěných, jež jednak živelnými pohromami, jednak moderní dobou stavitelskou vzaly za své a byly nahraženy budovami zděnými. Ráz vesnice, skoro jako u všech chodských vesnic je stejný. Uprostřed rybník, vedle něj kaplička, zasvěcena památce sv. Jana Křtitele, jehož sešlý obraz byl před několika roky zaměněn za obraz Marie Pomocné. Před kaplí stojí kříž s letopočtem 1856 a nápisem “Křesťane patř na kříž, když na něm Krysta zříš, pak pro hřích nezoufej, lituj, v nebe doufej.” Postaven roku 1856, opraven 1883-1925. Kříž ten byl pravděpodobně v dřívějších dobách zaměněn za kříž, jenž stojí podle oltáříku v kapli, jest ručně kovaný a bez těla Kristova. Na hrázi rybníka na východní straně stojí pomník vojínům ze zdejší obce padlým ve světové válce r. 1914-1918. Byl vybudován obcí společně se sborem dobrovolných hasičů v  oce 1921.

Rybníkem protéká potok pramenící z lučních studánek v místech zvaných “Nade vsí”, teče hořejším i dolejším dílem vesnice, kterouž pak opouští, by se v tak zvaných “proudech” mezi Tlumačovem a sousedícím Mrákovem spojil s jiným potůčkem, kterýž vytéká ze dvou rybníků na obecním pastvišti na drahách, zvanými Malý rybník (Malej) a Můsov (Mísov), zbytků to někdejšího velikého rybníka Tlumačovského. Tento potůček teče uprostřed luk v Dolinách, přibírajíc cestou vodu z několika studánek, podběhne okresní silnici vedoucí z Tlumačova do Mrákova a spojiv se s potokem Tlumačovským společnou silou pohání jim v cestě stojící osamělý vodní mlýn patřící p. Václavu Hofmanovi a zvanému “Podveský mlýn”, načež plynouc dále opouští brzo katastr tlumačovský, aby vlévajíc se do domažlické říčky “Zubřiny” pokračoval společně s většími vodami našich řek na pouti po naší milé vlasti.

V obci Tlumačově, jež má dnes rozlohu asi 600 ha půdy, jest zastoupen asi tak polovic stav rolnický a dělnický. Ze řemesel a živností zastoupeni: jeden obchod smíšeným zbožím patřící Královcové Kateřině a jedna prodejna Západočeského konzumního družstva v Plzni. Dva hostince, z nichž jeden patří p. Kašovi Janovi a druhý řečený “Na Malé straně” vlastní občanská záložna v Domažlicích. Ze živností uvádím: 1 obecní kovář, jimž jest t.č. p. Emil Holub ze Starce, kdežto druzí to jsou: kolář p. Hruška Josef, krejčí p. Hruška Matěj, obuvník p. Hruška Jakub, truhlář p. Pinkr Josef a Marie Kabourková hokynářka, jsou všichni domovskou příslušností do Tlumačova.

Základ života místním dětem poskytuje “Národní škola” dvojtřídní, smíšená založena r. 1910, již řídí p. Správce školy řídící učitel Bozděch Vojtěch, rodák z blízkých Radonic, spolu s panem učitelem Stránským Jaroslavem z Domažlic a industriální učitelkou. O duchovní správu a výchovu ve škole i ve vesnici pečuje dp. Emil Prugner, farář v Mrákově. ( 28. srpna LP 1961 otevřena byla devítiletá škola v Mrákově a v Tlumačově byla škola přeměněna na Mateřskou školu.)

Historie obce Tlumačova jako jedné z nejstarších chodských vesnic, jest těsně spjata s historií celého Chodska, jehož dějiny jsou velice slavné i pohnuté. Byl to ustavičný a po dlouhá léta trvající zápas o nezávislost a svobodu, který zdánlivě byl likvidován popravou a smrtí předního vůdce a mučedníka chodského, Jana Sladkého Koziny, sedláka z Újezda, jenž však trval dále přes mnohé tresty a pokutování až do konce a zrušení poddanství a selské roboty.

I z naší obce naši předkové se účastnili činně chodského boje s vrchností, ať to bylo za vlády Švamberků, Domažlických či pánů z Lamingenu (Lomikarů) nebo Stadionů. Vždyž už 13. září LP 1559 v odboji proti Švamberkům, zástavní to vrchnosti, úpěl v Praze ve vězení s chodskou delegací také náš rolník Kuneš. V té době již také jak do Prahy ke královské komoře, tak i k císařskému dvoru do Vídně jezdili s chodskou deputací tlumačovští lidé jako vyslanci za celé Chodsko, z nichž tak zvaný “německý písař” Andrle, vlastním jménem Ondřej Vaiblinger a David Forst byli spolu s Kozinou a Kryštofem Hrubým nejčelnějšími vyslanci Chodska. Zvlášť prvnější, který byl původně Němec a znaje psát, což v tehdější době byla veliká přednost, jež to i mnozí svobodníci a nižší stav panský psáti málo dovedli, byl nucen často a veškeré stížnosti a podobně vyřizovati pro celou chodskou obec, což představovalo pro všech 11 vesnic chodských. Druhý, Forst byl vězněn mimo jiné též i v Praze, Vídni i v Uhrách na nucené práci v pevnosti, z čehož vidno, že nebyli to jen zcela obyčejní vyslanci, nýbrž čelní lidé.

Když 6. července 1693 krajský hejtman plzeňský J. Hora z Ocelovic, týž, který později velel exekuci na Plzeňském náměstí, přitáhl s vojskem do Tlumačova, nalezl ves zcela prázdnou, což bylo i v okolních vesnicích, vše bylo v lesích, které se táhly až skoro ku vsi a on byl po dvoudenním marném čekání nucen s nepořízenou odtáhnout. Po potlačení toho povstání byl Forst z Tlumačova označen za hlavního viníka, hned po Kozinovi. S ním byl zároveň sebrán konšel Lorenc Zdanovec, u něhož ve stavení se konali schůze. Rychtářem byl toho času Jakub Hartl, původem Němec.

Roku 1693 dostavil se do Tlumačova panský purkrabí z Trhanova stran vyjednání roboty. Byli mu sezváni usedlíci, kteří s ním vyjednávali. Dostavili se na předvolání.

Přimyslím-li si, že z každé obce byli komandováni jistě ti nebojácní a nejzdatnější, musíme říci, že to byli jistě nejlepší z naší obce. Z uvedeného dojdeme k poznání, že se naše obec může směle řadit po bok těm nejslavnějším chodským vesnicím jako je Újezd, Draženov, Lhota a Pocínovice, kteří se zapsali v chodské historii písmem nesmazatelným.

Doba založení naší vsi se nedá zjistiti. První nesmělé zmínky se dějí kolem r. 1000 až 1100, ale první listinná zmínka o našich chodských vesnicích jest z roku 1325 od krále českého, Jana Lucemburského, v níž jest Tlumačov psán jako “Dlumaczovo”. Myslím však, že nebudeme daleko od pravdy, když budeme dobu vzniku klásti do IX.-X. století, poněvadž už v desátém století jest v Domažlicích celní stanice (hrad) a jistě Chodové zde už také byli, poněvadž by nenechali již hranici úplně nechráněnou a vysunutou kupředu ze země. Dle Dalimilovi kroniky kníže Břetislav I. při bitvě v průsmyku Všerubském r. 1040 dal rozkaz Chodům, aby každého, “kdo by z boje utíkal, sami zabili”. Tudíž důkaz, že zde Chodové byli a zvláštní úřad zastávali a dle všeho již jistě hodně dlouho, když jim sám král takovou neomezenou důvěru věnoval. Z těch příčin lze souditi, že rovněž založení naší vesnice lze klásti asi tak kolem roku 900 až 950, do doby prvních českých knížat.

Předkové naši byli lidmi svobodními, to jest, nebyli poddanými žádné vrchnosti, podléhali přímo králi českému, od nějž měli povolení zvaná “Výsady nebo privilégia”. Např. směli volně honiti zvěř v královských lesích, pěstovali hojnost včel, směli sami voliti svého společného rychtáře, mohli sami rozsuzovati svoje pře svým soudem atd. Ale nejhlavnějšího, čeho si nejvíce vážili a zač pak později dlouhá léta marně bojovali bylo, že nemuseli robotovati, což jim však vyneslo mnoho nepřátel. Za to však museli hlídati královské lesy a cesty, jimiž vyprovázeli krále, jel-li tudy, aneb cizí kupce, od nichž vybírali zvláštní daň - mýto. Ale nejhlavnější jejich úkol byl stříci a hájit zemské hranice proti nepříteli a podávat rychle zprávu o něm. Za tím účelem měli rozdělené úseky zvané “ostraže”, kterými museli procházeti a držeti stálé přední stráže. Tlumačovští strážci měli za úkol střežiti úsek asi od místa dnešního Mlýnečku až k tak zvanému potoku “Kubičnému”, což bude v místech za nynější Kubicí. Jejich přední stráž stála vždy vysunuta v popředí na nějaké hoře, nebo vrchu, aby měla snažší přehled do kraje. Takovým místem byla v Tlumačovském strážné kraji “Vosladičná hora”, odkud bylo nutno střežit jedinou tehdy cestu vedoucí od bavorského Brodu na Lesy k Domažlicům, tak zvanou cestu “voslovskou”. Zmíněná Vosladičná hora jmenovala se německy “Düberg”. U nás je známá vesnice téhož jména “Táberky” nalézající se za zmíněným vrchem, kterouž se prochází od nás do bavorského městečka Brodu nad Lesy/Furth im Wald.

Naši předkové Tlumačovští, tak jako jiní Chodové byli, jak už shora zmíněno lidmi svobodnými, jen králi poddanými. Jejich vesnice byly bohaté, což nerada viděla okolní šlechta, která pásla po příležitosti, jak by bylo možno pro svůj prospěch co vytěžiti. Příležitost, ta se naskytla. Královská pokladna bývala většinou prázdná a peníze se pořád potřebovali a tu králové půjčovali si od bohaté šlechty, jak se dalo. Ale naproti se museli něčím zaručiti za výpůjčku. Obyčejně to byl nějaký královský majetek, nebo něco podobného. Takovým způsobem i Chodové jako královo poddaní ocitli se v majetku zástavních pánů na Chodsku, jimiž byli páni z Miřkova, Blahotic, Vlkanova, Rožmitála, kteří drželi Chodsko od r. 1388 až do roku 1547. Od roku 1547 do roku 1572 je vystřídali páni Švamberkové. Pak od roku 1572 do roku 1579 byli Chodové svobodni, neboť mezi sebou sebrali peníze a ze zástavy se vykoupili. Ale ne nadlouho. Už v roce 1579 se zmocnili vlády nad Chodskem Domažličtí, kteří je drželi až do roku 1621. Léta od roku 1621 až do roku 1697 zůstanou v historii chodské, tím i naší vesnice zapsána písmem černým. Jsou to léta strávená pod nejdusnější atmosférou, která zde vládla pod vrchností tehdy už nezástavní, ale dědičné pánů z Lamingerů, čili po chodsku Lomikarů, přivodila pověstné “věčné mlčení” a smrt Kozinovu. Malou útěchou bylo, že asi rok po smrti Lamingerově, což bylo 2. listopadu roku 1696 přešlo celé panství Chodské koupí do rukou švýcarských a říšských hrabat Stadionů, kteří je drželi od roku 1697. Poslední potomek tohoto hraběte Filip František Josef narozený roku 1847 zemřel bezdětek roku 1908 v Koutě. Manželka jeho se jmenovala Marie Císařová. Rod tento byl na Chodsku dosti dlouho a dle všech známek oblíben, hlavně v pozdějších dobách.

Zatížením dědičného poddanství museli též i u nás v Tlumačově jako jinde vykonávat robotu. Byla dvojí, potažní a ruční. Tak např. od roku 1777 to už byla zavedena robota tak zvaná upravená (mírnější), měla obec Tlumačov, v té době čítající 72 popisných čísel včetně chalupbníků asi 485 obyvatel odpracovati na panských gruntech ročně 4368 potažních dnů, to je s potahama, tehdy vesměs volskýma a 2891 ručních dnů, kromě robot podruhů, kterých práce v tomto počtu započítána není. Připočítáme-li, že obec v roce 1713 vlastnila 1255 strychů a 3 věrtele rolí, musíme uznat, že měli práce jistě více než dosti a odpustíme jim, že nechali asi 128 strychů a dvě věrtele ležet ladem, což by se dneska jistě nestalo. Že už tenkrát pilně půdu obdělávali, dosvědčují nám zprávy z roku 1654, kdy měla obec 895 strychů rolí sdělaných při celkovém počtu 28 popisných čísel, z nichž ještě 6 gruntů bylo pustých, neosazených.

1/4 dvora: 2 voli, 1 kráva, 1 jehně, 1 ovci, 1 tele.

Dále se dozvídáme dle starých záznamů, že v Tlumačově byla roku 1622 první krčma a v témž roce jsou uvedeny též první 4 chalupníci, kterých dříve nebývalo. Povstali z mnohačlenných selských rodin, které někdy hospodařili společně na rodném majetku, a nebo se některý syn nebo bratr odstěhoval se svou rodinou do nově k tomu účelu postavené chalupy, ke kteréž mnohdy bylo přidáno něco polí od rodového gruntu, čímž povstala nová třída chalupníci. Lidé přebývající v domcích bez jakéhokoli pozemku sluli podruzi, nebo zahradníci, kterýž pomáhali na statcích při veškerých pracích tam se nacházejících, za čež se jim dostávalo všech potřeb k zajištění živobytí příslušníků jejich rodin.

Ze řemesel se uvádí r. 1772 dva ševci a dva tkalci. Též mlýn se připomíná mezi nejstaršími zápisy a to podle jména “Dolní mlýn”, rozumíme tím dle “dolního Chodska” na rozdíl od “horních mlýnů” v Postřekově a Klenčí. Byly v té době na Chodsku celkem 4. Vlastnila ho rodina Ludvíků, Pavel a Matěj a další jejich nástupci. Odtud zván též mlýn “Ludvíkovský”. Mlýn ten byl nucen odváděti týdně do Trhanova vrchnosti 3/4 strychu ječmene na pivo, chovat 1 prase a řezat 1/2 kopy stromů na prkna. Dle toho byla při něm též pila. Kde se nacházel a nebo je-li to dnešní tzv. “Podveský mlýn” zachovaný na tomž místě není možno zjistiti, ale jest to nejvýš pravděpodobné.

Přifařen byl Tlumačov s jinými chodskými vesnicemi ke kostelu Zvěstování Panny Marie na předměstí v Domažlicích. Domažlickému děkanovi odváděn proto byl poplatek ročně 4 zl. 4O kr. Když za doby Josefinské (1780-1790) byl r. 1785 zřízen farní úřad v Mrákově, byl též Tlumačov k tomuto přifařen. Jedním z mnoha práv, kterými se Chodové honosili bylo, že mohli samostatně voliti své rychtáře. S příchodem vrchnosti toto právo zaniklo. Od těch dob museli býti rychtáři od vrchnosti aneb jí jmenováni. Uvádím proto přehled rychtářů tlumačovských, vrchností, tj. Pány z Lamingerů a Stadionů jemnovaných, z doby poloviny 16. Století až do začátku století 19. Byli to rychtáři:

Za nejstarší rody sídlící dosud na gruntě svých předků jest bezepsoru rod Kozinův. Nynější majitel usedlosti pan Kozina Ondřej přijal hospodářství asi před 10 lety od otce svého, nyní už zemřelého Koziny Matěje. Ten rod už se připomíná kolem roku 1500 a až dosud nezamělo hospodářství svého majitele, zůstává stále Kozinuc a doufejme ještě dlouhá léta jim zůstane. Již za shora zmíněných let zaznamenávají se hospodáři Kozinové Jiljí, Havel, Jan, Vavřinec a další. Hospodařili na dvoře o 65 strychách výměry, největšího to v Tlumačově. Již Jindřich Šimon Baar společně s p. Fr. Teplým, archivářem v Praze ve svých spisech označují, že za nejstarších dob se s tímto jménem se shlédati jen v Tlumačově. V jiných chodských vestnicích toho jména nikde ještě nebylo. Usuzují docela na příbuzenství újezdského Jana Sladkého Koziny s rodem Kozinů v Tlumačově.

Druhým nejstarším rodem byl, ještě asi před 30 roky hospodařící rod Zdanovců, statek čp. 78. Připomíná se již zároveň s rodem Kozinovým. Poslední rodu toho byl Pavel Zdanovec, zemřel bezdětek, čímž statek přešel koupí na příbuzného ženy zemřelého Pavla Zdanovce na p. Němce Augustýna z Pasečnice. Týž zemřel a statek přešel do rukou syna jeho Jana, kterýž dnes na něm hospodaří. Se jmény rodu Zdanovců se setkáváme v historii Chodska, kdy byl v roce 1693 spolu s Davidem Forstem zatčen a vězněn i Lorenz, čili Vavřinec Zdanovec, konšel t.j. radní za to, že se u něj v místnosti konali vrchností tehdy zakázané schůze. Týž byl r. 1696 zvolen rychtářem, kterýžto úřad vykonával až do roku 1701. Je velká škoda, že úmrtím ztratil se z naší vesnice rod, na který bychom mohli býti hrdi. Na dalších statcích až z též doby jsoucích jsou už majitelé z doby mladší, ač i z nich mnozí sedí už i třeba 150 až 200 možno i více let na svých gruntech, po otcích zděděných a u nich velké vážnosti jsoucích. Dej Bůh, by ještě dlouhá léta je ve svých rukou udrželi.

Mimo hospodářů jest v naší vesnici velká část lidí živících se většinou prací nádenickou, již nachází hlavně v blízkých Domažlicích. V dřívějších dobách mnoho zdejších lidí dojíždělo přes léto za prací do Německa, hlavně do Saska, odkud se na zimu vracívali domů ke svým rodinám. V zimních dlouhých dnech se vydělávalo na živobytí prací zvanou “škatulkářství”. Tím byla rozumněna výroba krabiček na sirky, rozlličné masti a podobné věci. Práci tuto byli nuceni konati všichni členové domácnosti i děti. Byla na vsi bída a proto každý haléř byl vzácný. Mnohdy dělalo i několik rodin společně dohromady a po odprodeji hotového zboží se o hubený výdělek poctivě rozdělili. Od 1000 kusů zboží se zprvu platilo asi 80 krejcarů, ale později vlivem konkurence se výdělek snížil až na 45 krejcarů. Pracovalo se ráno často již od 5 hodin, večer i do 11 hodin nočních. Počet vyrobencýh kusů činil tak kolem 2000 denně, záleželo na počtu příslušníků rodiny. Měli tudíž naši rodičové málo veselé dětství, přidržováni jsouce již v ranném dětství od rána do noci ku práci a mnozí z nich již byli ve svém 7-8 roce za chůvu či pohůňka ve službě u cizích lidí, místo aby pohodlně seděli ve světlé a vzdušné školní světnici, jak je tomu dneska. Proto také jejich znalost učení vykazovala veliké mezery, což přirozeně lze pochopiti, podíváme-li se na takovou tabulku školní docházky před takovými 80-90 lety, dle níž patřilo do školy Mrákovské asi 66 školou povinných dětí z  Tlumačova, z nichž nepravidelně docházelo 16, pravidelně 5-6 dětí. To nám nejlepší osvětluje tehdejší poměry v naší vesnici.

V pozdějších létech našlo hodně lidí zaměstnání v Domažlickém cukrovaru, jediném to průmyslovém podniku v kraji. Bohužel i tento brzy zanikl, čímž mnoho lidí z naší vsi ztratilo možnost výdělku. I škatulky se přestali dělat, takže to vše patří již jenom k vzpomínkám za zimních dlouhých večerů, které si náš lid krátí pověstnými chodskými přástkami a dračkami, jež mají ráz více rozptylující než pracovní. Během 19. století se ve vedení obce vystřídali v úřadě obecného starosty skoro všichni otcové či dědové nynějších hospodářů, za jejichž správy se v naší klidné obci nic důležitějšího nepřihodilo. V roce 1888 se usnesla obec koupiti protipožární stříkačku. Stalo se tak zajisté pod vlivem zhoubného požáru roku 1887, jenž vznikl v dnešním stavení pana Jana Dufka čp. 28 a strávil skoro celou jednu stranu hořejšího konce vesnice a ještě z druhé strany též několik chalup celkového počtu 14 čísel a to od Jana Dufka nahoru po levé straně všechny a z druhé strany od nynějšího domu čp. 36 až k čp. 43. Stavení pana Josefa Vavruňka, tesaře zůstalo zachráněno, třebaže dřevěné a dochem slaměným kryté, což dlužno přičísti tomu, že nedaleko něho v místech řečených “Volší” býval v tu dobu veliký rybník a proto bylo dosti stavení od požáru chrániti. Rybník ten byl po čase zrušen, což v dohledu však k dobru a bezpečnosti vesnice v případě požáru nelze označovati za dobrý čin. V důsledku zkušeností s požárem tedy stříkačka zakoupena od fy Smejkal za obnos asi 600 Korun dodána. Ale když byla stříkačka doma, došlo se k poznání, že je nutnost vycvičit určitý počet lidí, kteří by znali odborně s ní zacházet. Po dlouhých rozpravách a debatování byl výsledek ten, že přikročeno roku 1890 k založení našeho dnešního hasičského sboru, který ve svém chválihodném konání vstupuje právě letošního roku do svojí prvé padesátky, čímž přecházím k vlastnímu účelu této knihy, tj. hasičským zápisům a končím tím úvodem část naší sborové pamětní knihy, kterouž na paměť a informaci po letech budoucím našim bratrům jsem napsal.