Národní myšlenka

číslo 11

Obsah:

KRÁTCE
Trockého odkaz dnešní době
AD CAUSA RESTITUCE
A tak pořád dokola
Co nás spojuje aneb nepronesený projev aneb ...
Může v dnešní době vzniknout nový národ?
Tragédie okolo Balkánského ostrova na pokračování
Východní otázka - Rusko a střední Evropa
Staronový politický kříženec
Takový šedý pavouk - pohádka nejen pro děti
Úloha masmédií v takzvané demokratické společnosti
Multikulturní společnost
ČERNÝ LEV 777
Recenze knihy - Říjen 1918
Zač vděčí Slováci Čechům?
Potřebujeme armádu?
TAK ŠEL ČAS, díl čtvrtý
Slovník - Ladislav Rašín

KRÁTCE

Domov:

5. května jsme si připomněli výročí vypuknutí květnového povstání v roce 1945. Tradičně se konala vzpomínková akce u budovy Českého rozhlasu za účasti účastníků památných událostí i představitelů státu. Přihlížejících nebylo mnoho, potěšitelné však je, že mezi nimi byli i mladí.
Povstání bylo poslední masové vystoupení našeho národa, proto je důležité si jej připomínat. Takovéto historické případy totiž vytváří pocity národní hrdosti, jednoty a vlastenectví, které nám dnes chybí - mimo jiné právě pro většinovou pasivitu za války (uvažuji nyní celonárodní měřítko - několik hrdinných a uvědomělých jednotlivců nemůže suplovat masové národní vystoupení) a pro kapitulaci z roku 1938. Právě povstání toto alespoň trochu překrývá, národ vystoupil aktivně, nečekaje se složenýma rukama na osvobození. Důležité je i to, že Praha, srdce země, se nakonec osvobodila sama, bez Rudé armády i Američanů, jen v kritickém okamžiku jim pomohli vlasovci. Německý velitel gen. Toussaint podepsal kapitulaci (v souladu s říšskou kapitulací v Remeši) s ČNR 8. května! Některé jednotky Zbraní SS jej sice neuposlechly a kapitulaci se odmítly podřídit, ale důležité je, že jako celek německé vojsko Prahu opustilo především na základě bojů s povstalci. Z tohoto hlediska jsou plané debaty, zda mohlo být město osvobozeno o dva dny dříve Američany, že pak mohl gardový poručík Gončarenko a další Rusové i Češi válku přežít. Je třeba vždy opětně zdůrazňovat morální sílu povstání, když se Praha osvobodila převážně vlastními, českými silami!
 
Je připraven zákon o jménech, umožňující užívat dvě křestní jména (která jsou v seznamu, či je uzná soudní znalec) a dále cizinkám a příslušnicím národnostních menšin umožňuje užívat příjmení bez koncovky -ová. Nejedná se o povinnost a v textech by mělo zůstat nadřazeno hledisko jazykové - to se týká zejména cizích jmen mimo styk s úřady, na příklad v novinových článcích. Ale: Věčně nespokojení bojovníci a bojovnice za lidská práva, které vede soudruh P. Uhl, však tvrdí, že je třeba koncovku -ová zrušit i u Češek, neb je diskriminuje nejen oproti mužům, ale i proti jiným národnostem u nás! Jsem přesvědčen, že tuto koncovku nikdo (kromě feministek) nechápe jako diskriminaci. Větší logiku by už měl argument, že diskriminuje vůbec přijmutí manželova příjmení, ale to právě není již dlouho nezbytné! Tak mám pocit, že celý humbuk okolo předloženého zákona zapadá do kontur rýsující se mozaiky - pomalu, přískoky, útočit, rozvrátit poslední zbytky tradičního chápání okolního světa.
 
V neděli 14. května náš národní representační tým porazil ve finále na MS v ledním hokeji v Petrohradě Slováky 5:3. Národ byl na nohou, všichni Češi byli najednou vlastenci hrdými na svou zem! Sám jsem byl sice také rád, že "naši" vyhráli - ale ne proto jsem hrdý na svůj národ. A hlavně nejen tehdy, když nějaký náš sportovec či "nároďák" někde vyhraje mistrovství!
 
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zamítla návrh ministra Motejla na reformu justice. Předložený zákon nejen že představoval totální přebudování procesního postupu jednání spravedlnosti, ale v případě schválení by znamenal i ústavní změny. Věřím, že reforma našeho soudnictví je jistě potřebná, ale zcela opustit systém, jež u nás funguje již sto padesát let se mi zdá příliš radikální. Nejsem sice odborník a předloženou reformu znám jen z novinářských komentářů a útržkovitých zpráv, avšak vypuštění samostatné funkce vyšetřovatele se mi nejeví jako přínos k pružnosti v soudních jednáních. Osud zákona navíc ukazuje, že seberespektovanější ministr neprosadí zákon jen svou autoritou či milým úsměvem, ale že je zapotřebí vždy politického konsensu a hlavně vůle. To jen malá poznámka pro ty, kdož by o tom snad pochybovali.
 
V pondělí 22. května bylo formálně předáno zlato, od roku 1993 zadržované ČNB co by záruka za dluh od dělení majetku bývalé federální banky, slovenské straně. Dluh bance uhradila naše vláda, když Slováci zaplatili opravdu pouze symbolickou (ne-li přímo výsměšnou) 1 Korunu! Ministerský předseda Zeman obhajoval dohodu tím, že dluh byl u mezinárodního soudu nevymahatelný. To ovšem není tak jisté, když náš nárok uznaly mezinárodní instituce. Tak se musíme utěšovat tím, že toto gesto nám naši východní sousedé snad jednou oplatí.
 
Poslanecká sněmovna naopak schválila návrh právního předpisu nazývaného zákonem o odčinění křivd holocaustu. Smysl samostatného zákona mi není zřejmý, neboť umožňuje to, co bylo možné i bez něj: totiž získat majetek těm osobám a institucím, kteří o něj přišli v období 1938 - 1945 a na jeho návrat měli po válce nárok, který však nebyl (většinou z důvodů časových) uplatněn a po únoru 1948 se s výdejem tohoto majetku již nepokračovalo. Zvláštní zákon tak jen v písemné podobě prolomil doposud směrodatný rok 1948, což je nepříjemné zejména vzhledem k vznášeným nárokům bývalých čs. občanů, kteří byli zbaveni majetku a případně i občanství na základě poválečných zákonů.
 

Sněmovnou rovněž prošel nový volební zákon právě pro volby do dolní parlamentní komory. Podle předkladatelů by měl zjednodušit sestavování vlády, když posílili "většinové prvky v poměrném volebním systému". Odpůrci zákona naopak tvrdí, že nedovolí vstoupit malým stranám do politiky. S tímto argumentem lze ovšem snadno polemisovat - je zde nová krajská politická scéna (byť jinak o jejím smyslu mám pochyby), obecní politika a navíc nový volební systém umožňuje zasednout v parlamentu i při relativním úspěchu i v jednom volebním kraji.Na paměť záporným stránkám našeho národa:
Radnice Prahy 3 plánuje na Žižkově postavit pomník Jaroslavu Haškovi. A ne tak ledajaký: má to být moderní parafráze na jezdeckou sochu (tedy nejvyšší formu pomníku), která bude tvořit protipól Národnímu památníku s Žižkovou sochou na Vítkově.
Jaroslav Hašek byl velký spisovatel, který svým perem bystře a vtipně výstižně karikoval soudobé nešvary. Svým životním dílem se stal světově proslulým. Byl to však také alkoholik a anarchista, který byl krátký čas dokonce na straně bolševiků. Tomuto bohémovi, novináři, humoristovi a spisovateli jistě náleží místo v učebnicích, encyklopediích, čítankách a knihovnách. Bez pochyby si zaslouží i pamětní desky připomínající např. jeho pobyt. Ale jezdecký pomník při vší úctě a obdivu, který k J. Haškovi chovám, by znevážil náš národ. Ono to totiž není myšleno jako vtip ve spisovatelově duchu. A jako protipól Žižkovi? Na mém hodnotovém žebříčku sice Švejk stojí o mnoho výše než husitství, ale Národní památník se sochou známého českého vojevůdce je pro mě, Čecha, místo téměř posvátné. Je to symbol, jako je symbol sv. Václav, i přes svou historickou spornost, jako je symbol státní vlajka, hymna a historické znaky a ostatní státní a zemské symboly. A Švejkův tvůrce jako protiváha národnímu svatostánku je pro mě urážka našeho národa. Je mi líto, ale jezdecká socha (a možná ani veřejný pomník vůbec) Jaroslavu Haškovi nenáleží. (Ale je škoda, že nemáme dnes někoho podobného. Jistě by na tento námět napsal vtipný fejeton.)
Nechci obviňovat žižkovskou radnici z úmyslu znevážit náš národ. Jsem přesvědčen, že radní svůj návrh provádějí v dobré víře, že chtějí povznést městskou část, kterou spravují. A že je ani nenapadlo to, co jsem zde načrtl. Ale nesvědčí to samo za sebe?
Cosi smrdí ve státě českém . . .
Vyšel Hitlerův Můj boj v českém překladu a rozpoutala se neuvěřitelně hysterická polemika. Jedni tvrdí, že se kniha lidem musí vyložit = opatřit vysvětlujícím komentářem. K těm věcnějším formulacím námitek lze poznamenat snad jen tolik, že inkriminované vydání není skvělým příkladem edice historických pramenů. Chybí v něm totiž rozbory odlišností mezi jednotlivými vydáními v originálu, odkazy na dobové reálie (případně s širším vysvětlením) a pod. Nehledě k tomu, že přeložením z cizího jazyka pramen vždy nutně ztratí něco z autenticity.
To je ale vedlejší. Téměř všechny polemiky se točí okolo zástupných problémů; tím je i zkoumání vydání českého překladu z hlediska historiografie. Kardinální otázka je jiná: Trestat i myšlení, formulaci myšlenek ve slova, myšlenek špatných i těch, co se snad někomu nehodí? Nebo postihnout až konkrétní přípravu či organisování se k provedení špatného činu a provedení samotné? Jinými slovy: cenzuru, nebo svobodu myšlení a slova? Položí-li se problém takto, je odpověď jasná - svoboda slova musí být nedotknutelná! Ovšem většina "strážců demokracie" s některými ministry v čele (!) se snaží zřejmě využít okamžiku k plíživému zavádění kontroly nad vydávanými tituly. Říkejte si co chcete (zatím snad můžete), já říkám: to smrdí cenzurou! Nebo ti, kteří nás hodnotí tak, že nám chtějí tento spisek předžvýkat "vysvětlujícím komentářem" nám také poradí, jak pochopit předvolební reklamy, programy stran a koho nakonec zvolit?

Co vychází najevo

Když rakouští i čeští ochránci životního prostředí začali aktivně (a dost pozdě) vystupovat proti spuštění jaderné elektrárny Temelín, padl od nich argument, že česká energetika nepotřebuje tak výkonnou elektrárnu, neboť již dnes ČEZ vyváží do Rakouska a Německa elektřinu, a to za dumpingovou cenu, neboť je ta exportní o polovinu levnější než energie od stejné společnosti na našem domácím trhu. Nehodlám zde polemisovat s ekology, zda je k našemu životnímu prostředí šetrnější výroba elektřiny z uranu či hnědého uhlí, ani se nehodlám zaobírat sociálním dopadem spuštění JETE na severní Čechy; ostatně proti vývozu takového zboží, jako je elektrická energie, vůbec nic nemám. Zaujala mne především jiná věc. Mluvčí ČEZ nepopřel informaci o vývozní ceně, jen uvedl, že se nejedná o dotovaný vývoz, neboť cena odpovídá nákladům i přiměřenému zisku! U nás vláda skrz média odůvodňuje uvolňování cen (pro ty, kdož snad neznají kódy nové češtiny: jedná se o zdražování) přibližováním se EU a jejímu trhu. Dobrá. Ale nezapomínejme, že Unie není jen Německo a že než dosáhneme hospodářské úrovně našich západních sousedů, máme se ještě co ohánět. Ceny pro spotřebitele se opravdu rychle blíží cenám za naší západní hranicí. Ale co ostatní faktory, mezi nimi i velikost odměn, čili platů? Přiznávám, že nemám národohospodářského vzdělání. Nerad věci příliš zjednodušuji, ale na tomto příkladu vidím "přibližování se" EU velice jednoduše: Růst cen, snížení společenské úrovně, zvyšování platů, růst výrobních cen, další růst spotřebitelských (maloobchodních) cen a zvyšování objemu potřebných investic, pokles skutečných investic, protože již nebudeme dostatečně atraktivní zemí s relativně levnou pracovní silou. Vidím tedy naší dosavadní situaci z hospodářského hlediska v porovnání se zeměmi EU v jistém smyslu výhodnou. Když se navíc může do Unie vyvážet levná elektřina, pak jistě neexistuje žádná dohoda o její minimální ceně! Proč tedy u nás probíhá neustálé zdražování této energie? Překvapí to, zvláště když uvážíme, že se doposud stále jedná o monopol ovládaný státem! Není snad základní úlohou státu ochrana jeho občanů?

Cizina:

Hned 1. května, jak slíbil, resignoval na funkci předsedy strany FPÖ Jörg Haider, byla zvolena nová předsedkyně. Chtěl tímto krokem usnadnit posici rakouské vládě. Těžko říci, jak dalece byl v tomto ohledu úspěšný; každopádně po sjezdu se média o Rakousku ani Haiderovi nezmiňují. Sám Haider zůstal členem strany i zemským hejtmanem v Korutanech a naznačil, že se nechystá do politického důchodu, když se rozloučil s jednoznačným prohlášením, že si brousí zuby na křeslo spolkového kancléře.

Počátkem měsíce byl v sousedním Polsku přijat zákon na ochranu jazyka, podobný francouzskému a slovenskému. Sám tento fakt mluví sám za sebe - invase cizích slov natolik ovlivňují, až hyzdí, jednotlivé jazyky, až jsou podnikány kroky na jejich ochranu. Dalo by se to asi označit za zlo doby, jeden z vedlejších produktů růstu komunikačních (- hned cizí slovo) možností. Zákon má ovšem i potíže - na příklad pro některé obraty, věci či myšlenky neexistují vhodná jednoslovná synonyma, ekvivalenty. Tak se údajně mají v Polsku napříště supermarkety nazývat asi jako bychom česky řekli: velké samoobsluhy.

Uvnitř Evropské unie se rozproudila debata o společné ústavě na federální úrovni, přičemž pracovní verze tohoto dokumentu se již připravuje. Přitom se předpokládá výrazné rozšíření pravomocí současného Evropského parlamentu a Evropské komise, aby se tyto instituce přeměnily ve federální parlament a vládu. Zatím sice tato myšlenka není přijímána zdaleka všude s pochopením a nadšením, ale co není, může být. Agenturní ani jiné zpravodajství ovšem nekonkretisovalo, zda se federální princip vztahuje na současné táty či na tzv. euroregiony. V prvním případě by pak možná mohla být ona ústava pojistkou pro zachování současných státních hranic, ale spíš také ne.

Ve středu 18. května byla v Bělehradě vládní mocí omezena činnost některých médií. Oposice, zejména nacionalistická, se pokoušela organisovat protestní demonstrace, ale její nejednotnost, ba přímo roztříštěnost, nevedla k úspěchu. Málo početné manifestace byly nakonec rozehnány. Neschopnost oposice k dohodě vlastně drží Miloševiće u moci - podobný model není ovšem vůbec neobvyklý, v určité variantě je nakonec známý i nám v Čechách.

Další týden v Niši v jižním Srbsku skončil soudní proces se skupinou 147 Albánců z Djakovice v Kosovu, kteří byly odsouzeni za útoky na státní moc a členství v UCK. Celkem bylo z Kosova při ústupu srbských vládních sil eskortováno do Srbska přibližně 2000 lidí, proti nimž byla již před tím vznesena podobná obvinění; z nich bylo asi 900 pro nedostatek důkazního materiálu již propuštěno. Naše media většinou soud odmítají, aniž by sdělila podrobnosti. Jen v komentovaném zpravodajství na ČT v pořadu "21" bylo objektivně konstatováno, že z hlediska srbského (jugoslávského) práva a státního zájmu soud proběhl nejspíš korektně a spravedlivě. V této souvislosti mě napadá ještě taková maličkost: bojovali by naši novináři, kteří se tak často a rádi zastávají Albánců - bojovníků za svou svobodu, za obdobné situace proti porobě našeho národa?

V den, kdy si většina Evropy připomínala konec druhé světové války na kontinentě a tedy v předvečer obdobných oslav v Rusku, se v této zemi oficiálně ujal funkce presidenta Vladimír Putin.

O deset dní později agentury přinesly zprávu, že ruský president jmenoval sedm svých oblastních zástupců a chce (nejen tímto krokem) posílit centrální moc. Je totiž nutné si uvědomit, že volení gubernátoři a presidenti jednotlivých autonomních republik Ruské federace jsou totiž neodvolatelní a mají někdy značné pravomoci. Rovněž autonomie některých útvarů je značná a místní zákony údajně odporují až ze dvou třetin federálním a dokonce i ústavě (v některých oblastech je dokonce běžné mnohoženství)! Například Tatarstán má víc autonomie, než o jakou původně usilovalo Čečensko - avšak nutno dodat, že Tatarstán má autonomii největší ze všech autonomních republik.

25. května ráno ukončila israelská armáda předčasný ústup ze svých posic v jižním Libanonu. Stalo se tak pod tlakem Hizballáhu, který byl provázen totálním rozkladem jiholibanonských, z většiny křesťanských, proisraelských milic. Jejich členové se z části vzdali Hizballáhu, z části se stáhli do židovského státu, kde i s rodinnými příslušníky obdrželi roční víza s možností získání azylu. (V této souvislosti není bez zajímavosti, že před vleklou občanskou válkou měli křesťani v Libanonu většinu, dnes tvoří něco okolo čtyřiceti procent.) Celá událost je porážkou Židů; jejich ministerský předseda Barak sice řekl, že od 7. července nebude v Libanonu žádný jeho voják, ale přitom doufal v současné reciproční uzavření míru se Sýrií. Právě oznámení chystaného stažení zapříčinilo bleskový rozklad jiholibanonské armády. Přes tento políček jistě není židovský stát oslaben, v jistém smyslu posílil (zejména ve vztahu k USA, OSN a Sýrii - nemohou si již klást podmínku stažení); tak se sotva blízký východ přiblížil k míru.

USA pracují na vytvoření protiraketové obrany nad svým územím, jedná s o jakési myšlenkové pokračování někdejších hvězdných válek. Celkem chápu důvody, které k tomuto kroku Američany vedou; potíž je však v pravděpodobném narušení celosvětové mocenské rovnováhy, již beztak sotva balancující a hrozící se i bez tohoto projektu co chvíli zvrhnout na stranu Spojených států. Proto také oslabené Rusko je velmi hlasitě proti a z neprůhledného Ruska mající strach Evropa také. Proto se také USA snaží Evropu všemožně uchlácholit, aby alespoň ona byla na jejich straně. Při všem tom se zapomíná na to, že vedle vadnoucího Ruska se rýsují noví možní giganti moci a síly, o jejichž průhlednosti a dobré vůli si rovněž nemůžeme dělat iluse - ovšem například Čína na rozdíl od Ruska hlasitě neprotestuje, ale snaží se s Američany dohodnout na protislužbě (vpuštění na světové trhy).

Chilský odvolací soud zbavil generála A. Pinocheta doživotní senátorské imunity, která mu, jako senátorovi a bývalému presidentovi, náleží. To umožňuje zahájení soudních procesů, pro které jsou v Chile podány trestní oznámení. Generál se proti rozhodnutí soudu odvolal.

Na tichomořském Fiji došlo k pokusu o převrat skupinou místních občanů, kteří nejsou spokojeni se současnou vládou. V jejím čele navíc stojí Ind; pučisté žádali o předání výkonné moci do svých rukou a vypsání voleb. Nepřehlednou situaci, když povstalci drželi část vlády a některé členy parlamentu co by rukojmí, armáda rozháněla akce příznivců převratu a byly ztráty na životech, ještě zkomplikovalo vyhlášení stanného práva, které umožnila presidentova abdikace. Formálně se tak moci chopila armáda; skutečná situace byla do uzávěrky nejasná.

Afrika:

V Zimbabwe pokračuje zabírání bělošských farem a dochází k jejich rozdělování mezi "lid". Přitom byl opakovaně vznesen nehorázný požadavek na Británii, aby tato uhradila škodu a vyplatila okradené farmáře. President Mugabe, který stále otálí s vypsáním parlamentních voleb (volební období minulého zákonodárného sboru již skončilo), může nyní vládnout pomocí dekretů. Těmi také, přes odmítavé výroky zimbabweského ústavního soudu, potvrdil zábor velkostatků; podle jednoho mohou být bělochům bez náhrady zabírány pozemky za účelem rozdělení mezi černé zemědělce. Obsazeno bylo dokonce i hospodářství bývalého ministerského předsedy někdejší Rhodesie Iana Smithe. Někteří běloši, zvláště ti, kteří nesídlí v zemi ještě mnoho generací a mají v Evropě příbuzné, již začali Zimbabwe opouštět. Panuje obava o rozšíření násilných záborů i do okolních států, dokonce i do Keni.

V Sierře Leoně se opět rozhořela občanská válka; rebelové dokonce zajali příslušníky OSN a při jednání je chvíli používali jako rukojmí. Podle znalců jsou největší potíží této země ložiska diamantů. Ty se prý dají snadno těžit, neboť se nalézají nehluboko pod povrchem země. Čety banditů tak naženou místní obyvatele na práci - a mají na dlouho vystaráno. Jinak by Sierra Leona mohla být bohatou zemí, díky svým bohatým nalezištím různých nerostných surovin. Většina ostatních však k těžbě vyžaduje složitější organisaci a zařízení, než je možno v podmínkách permanentních bojů vytvořit a shromáždit. OSN se snaží o nápravu své pověsti a podařilo se do celé akce aktivně zapojit Velkou Británii a tak je naděje na vytlačení protivládních jednotek za hranice.

Propukly nové boje mezi Etiopií a Eritreou o sporné pohraniční území. V rychlém polním (spíše ovšem horském) tažení byla, zdá se, Eritrea drtivě poražena a donucena sporné území vyklidit. Etiopie deklarovala, že nemá zájem o porušení integrity Eritrei ani o změnu vlády v sousedním státě a začala stahovat své jednotky z oblastí o něž nemá zájem, ale kam postoupily v průběhu bojů. Eritrejská armáda byla údajně téměř rozbita. Zatím to vypadá, že válka skončila.

Nevhodný příslib Turkům

Evropská unie zařadila Turecko do seznamu kandidátů na členství do svých řad. Stalo se tak po dlouhé diskusi, kdy byla nejspornějším bodem otázka hranic kontinentu, dle něhož se unie nazývá. Turecký stát do Evropy vskutku zeměpisně zasahuje. To by ovšem nemělo být rozhodující, jde spíš o to, zda Turci patří do Evropy historicky, politicky a hospodářsky. Přesto, že turecká říše ovládala relativně nedávno rozsáhlá území Balkánu a někdejších Uher, je jasné, že historicky na náš kontinent (s výjimkou východní Thrákie) nepatří, Turecko je prostě maloasijská mocnost. Hospodářské parametry pro členství v EU by Turecko mohlo snadno splňovat - z blízkovýchodních států má jistě nejstabilnější ekonomiku, neboť ji nestaví jen a pouze na těžbě a prodeji ropy, ale má normální strukturu zahrnující rozvinutou výrobu, obchod i služby. Největší potíž se zařazením Ankary je v její politické orientaci. Armáda, stále věrná odkazu Otce Turků Kemala, dosud nepřipustí jinou než světskou evropsky orientovanou vládu. To je pro náš kontinent ohromné štěstí. Díky tomuto máme mezi sebou a ostatním islámským světem silný stát s velkým trhem, který nám je navíc ochoten jít do jisté míry na ruku. Navíc tato orientace je i v zájmu Turků, kteří nejsou u svých arabských souvěrců nejoblíbenější. Toho všeho jsou si jistě evropské vlády vědomy, když nechávají Ankaře více méně volnou ruku v Kurdistánu.
Tato vzájemná symbiosa je ovšem velmi citlivá, každý políček ze strany Evropy posiluje militantní mohamedánské fundamentalisty, jak ukazují volební výsledky. Co můžeme od Ankary očekávat, nebude-li nakonec do EU přijata, nebo se ukáže, že toto členství bude pro Turky (jako pro řadu dalších) nevýhodné? Takto se snadno můžeme připravit o naši "pátou kolonu" v islámském světě, kterou pak budeme těžko nahrazovat.

Trockého odkaz dnešní době

Nemyslím si, že by myšlenka permanentní revoluce zanikla v okamžiku, kdy byl Trockij - Bronstein donucen opustit sovětské Rusko, dokonce ani v okamžiku, kdy cepín na Stalinovo přání ukončil život tohoto muže. Naopak, já se domnívám, že tato idea je stále živá a těší se výtečnému zdraví - jen ji mnozí nepoznávají, neboť se obléká podle nejnovější módy.
Chápu myšlenku permanentní revoluce ne ve smyslu neustálých krvavých státních převratů, ale v neutuchající revoluci myšlenkové - nic nezůstane, všechny trvalé hodnoty se hroutí a nové vzápětí pomíjejí, duchovní jistoty nahrazuje prázdnota, zmatek, osamocení, nejistota. Jakási vrcholná, téměř absolutní forma nihilismu. Cílem je vykořenit národy, zbavit je jejich kultury a vnitřní jednoty, udělat z nich bezduchá stáda, která se dají s trochou drzosti a síly snadno ovládat.
Pohleďme na přítomnost a nedávnou minulost. Namísto vývoje běžným, přirozeným tempem jsme za posledních deset let svědky bouřlivé, vpravdě revoluční, integrace Evropy, a to i přes to, že oproti původním plánům se většina prvků "jednotné Evropy" vytváří se zpožděním. Tento maraton má dva základní důvody. Jednak se celý proces pro běžné lidi stává nepřehledným a národy si tak neuvědomují rub celé akce - totiž nevýhodné aspekty EU, skutečné náklady související s integrací, systémovou nevhodnost v řadě hospodářských oblastí (namátkou zemědělství) a pod. A za druhé se na zběsilém tempu vytváření unie projevuje především nedočkavost jejích tvůrců a také jejich strach z možné ztráty atraktivity jednotné Evropy. Kdyby totiž integrace probíhala normálním, přirozeným tempem, je možné, že by k ní nikdy nedošlo, neboť to, co se nyní děje, je cosi opravdu nepřirozeného. (Vlastně jediné, co se dá se vznikem EU v historii alespoň trochu srovnat, je vznik Habsburského soustátí. To ovšem vzešlo právě z pozvolného normálního historického vývoje, při kterém se projevovaly různé urychlující vlivy; tím posledním a nejvýraznějším byla třicetiletá válka. Z volné personální unie povstal centralisovaný celek, ale tehdy si ještě úředníci ani vládci nedovolili rozpustit samotné státní celky, jak se děje nyní. Tak se stalo, že český stát se dožil de iure roku 1918, ale o necelých sto let později je jeho další existence nejistá.)
Podobnou optikou bychom mohli do této stále trvající revoluce zařadit i pověstné (a dnes dokonce obdivované) levicově radikální studentské a mládežnické rebelie v Evropě a Severní Americe v průběhu 60. let. I ty mnohdy přispěly k destrukci tradičních hodnot a společenských řádů, nepřekonaly v tom snad jen první světovou válku s jejími důsledky. Nemám nyní na mysli ani tak pověstnou "sexuální revoluci", i kdy i ona je s ostatními projevy změn v 60. letech dost úzce provázána. Mnohem významnější však byly trvalé politické a sociologické změny, ke kterým na Západě došlo. Velmi významné byly i přesuny v řízení řady starých universit, kde dostali významné slovo od té doby stále levěji orientovaní studenti.
Do této celkové koncepce zapadá rovněž i znemožňování křesťanství, jakož i prorůstání zhoubných absurdních forem liberalismu (v této přetažené podobě tolik cizích evropské kultuře) do všech společenských rovin, církve nevyjímaje. Zároveň probíhá chvílemi až neuvěřitelná propagace "etnických" (rozumějte arabských, afrických, indických) kultur, náboženství, druhů hudby a studií všeho druhu.
Jak již jsem naznačil, výsledek této "revoluční činnosti" je jediný - rozklad Evropy po morální a hodnotové stránce. Té Evropy, na niž byly její národy kdysi oprávněně hrdy. A ona dnes, ač stále ještě krásná a bohatá, se svíjí v křečích a omamném opojení na dně stoky s vlastními výkaly; nemohu to napsat jinak. Zatím se stále ještě může probrat, i když to pro ni bude šok, po kterém bude následovat těžká morální kocovina. Ale té se nesmí bát, jinak zahyne a její krása a bohatství ji budou k ničemu.

AD CAUSA RESTITUCE

Tzv. restituce představují v naší zemi stále ožehavý politický problém. Zákonný předpis z počátku devadesátých let stanovil návrat majetku zabaveného bez náhrady (a bez důvodů dluhů apod.) podle bolševické "logiky" v období od "Vítězného února" do vítězného listopadu. Deset let se však již vlečou potíže, které si dovolím shrnout do následujících bodů:
církevní majetek
majetek zabavený za války, který však nebyl po jejím skončení navrácen
majetek emigrantů z období 1948 - 1989
majetek zabavený v období 1945 - 1948
majetek vykoupený pod nátlakem a hluboko pod cenou
1. církevní majetek
Zde je celkem jasno. Církve, jakožto právnické osoby, neztratily kontinuitu a není tedy sebemenší důvod (vyjma onoho jediného - politického) jim majetek nevydat.
2. majetek zabavený za války, který však nebyl po jejím skončení navrácen
Tato kapitola se týká také majetku židovského, ale zejména šlechtického, což je důvod, proč možný návrat majetku vyvolává v našem národě, vedeném "intelektuály", kteří jsou duchem plebejští, úžasnou averzi. Zapojme zdravý rozum. Zákon mluví o majetku zkonfiskovaném po únoru 1948. Měl-li být inkriminovaný majetek po ukončení války podle tehdy platných právních norem navrácen, má být, věřím, navrácen alespoň nyní (přestože do roku 1948 vydán nebyl - např. kvůli obstrukcím či liknavé a dlouhotrvající administrativě).
(Naopak majetek zabavený po květnu 1945 kolaborantům a bývalým čs. státním příslušníkům, kteří toto občanství po válce nenabyli, se pochopitelně restituovat nemůže. Je zřejmé, že v tomto musíme brát jako směrodatné právní předpisy z nanejvýš sporného období let 1945 - 8, neboť do doby starší jít prostě nemůžeme - válka a rok jí předcházející zamíchaly vlastnickými, občanskými a národnostními vztahy natolik, že uvažovat o restituci např. ke stavu z roku 1938 plus pozdější legální koupě je nepředstavitelné. Nezbývá, než respektovat majetkové opravy po válce.)
Ohledně majetku, který jsem zařadil do této druhé skupiny, se často objevují demagogické názory, že jde o národní dědictví, které se nikomu vydat nesmí. S tím rozhodně nemohu souhlasit. Zaprvé, stát je obecně ten nejhorší vlastník. A za další, má-li kdo pocit (bohužel často oprávněný), že kontrola a vymáhání údržby památek je nedostatečná a nekontrolovaně se vyvážejí historicky a umělecky cenné předměty, pláče na špatném hrobě. Toto je obecný problém restitucí se dotýkající jen velmi okrajově; není kvůli tomu vhodné apelovat na soudy aby nevydávaly stále ještě státní majetek, ale spíš lobovat v Parlamentu za novelu příslušných paragrafů.
3. majetek emigrantů z období 1948 -1989
Tento nebývá ve středu zájmu novinářů ani se okolo něj netočí hysterické debaty pensistů, kteří u piva vzpomínají, jak bylo před deseti a více lety skvěle. Často se jedná o rodinné domky a vily a soukromé umělecké sbírky. Potíž je v tom, že erár nově nabytý majetek většinou obratem prodal začasté do soukromých rukou. Proto je podle mě právě tato skupina velmi obtížná na vyřešení. Myslím, že emigranti mají morální právo na náhradu, zatímco současní vlastníci faktický nárok na nemovitost (o ty se jedná především). Věřím, že by pro státní pokladnu nebyla taková zátěž vyplatit toto morální právo ve velikosti odhadní ceny za majetek, který z výše naznačených důvodů nelze původním majitelům vrátit.
4. majetek zabavený v období 1945 - 1948
Jedná se o nanejvýš sporné období naší historie, kdy byl na jednu stranu konfiskován majetek kolaborantů a tak řečených sudetských Němců, tedy přesněji bývalých čs. občanů německé národnosti, kteří naše občanství po válce již nenabyli, a těch, kteří se k této národnosti přihlásili za okupace (viz odstavec 2), a na stranu druhou již zcela v komunistickém duchu a režii počínalo znárodňování. vzhledem k platnému zákonu není nárok ani na návrat majetku zabaveného na základě presidentského dekretu o znárodnění bank a klíčového průmyslu (vztahovalo se na všechny firmy s více jak padesáti zaměstnanci!). Jedinou výjimkou mohou být konfiskace s právními nedostatky v dokumentaci - např. chybějící razítko či podpis odpovědného státního úředníka, začasté samotného ministra, když soud uzná na tomto základě akt znárodnění za neplatný.
5. majetek vykoupený pod nátlakem a hluboko pod cenou
Toto je vskutku problém, neboť nucený výkup majetku se provádí za každého systému (veřejně prospěšné stavby, důvody obrany státu, ...). Potíž je právě v neadekvátní ceně, zaplacené za vykoupený majetek (většinou zemědělská půda určená k hromadné bytové či jiné zástavbě). Ovšem jelikož došlo k odkoupení, které bylo následně zaneseno do katastru, není na dodatečnou náhradu žádný právní nárok.
Samozřejmě existují četné výjimky a rarity - řada sídlišť stojí na soukromé půdě, protože k odkoupení nedošlo. Vlastník zanesený v katastru však nemá právo s ní jakkoli nakládat a uživatel (většinou obec či stavební bytové družstvo) zase užívá majetek neoprávněně. Jindy byl vlastník okolnostmi a lidmi donucen svůj majetek bezplatně věnovat státu a pod. Na každý pád je nejvyšší čas toto téma uzavřít, byť se některým politováníhodným přehmatům a nedostatkům nevyhneme.

A tak pořád dokola

Vidíme je všude kolem sebe. Všichni je známe. Sedí ve vládě, v parlamentu, píší své článečky do noviny, vyrábějí podivné reportáže pro ještě podivnější publicistické pořady, objevují se na různých akcích, kde mají příležitost ukázat se a žvanit. A lžou. Lžou neustále, lžou od té doby, kdy si vyzískali svá postavení, kde mohli své lži medializovat a prezentovat je jako neochvějné pravdy. Už to trvá sto let. Celé poslední století je jimi ovlivněno, značná část jeho tragických událostí se stala právě jejich přičiněním či alespoň za jejich nadšeného, někdy až frenetického potlesku. Necítí žádnou zodpovědnost. Lidské životy musí ustoupit jejich myšlenkám. To jsou oni, to jsou levicoví intelektuálové.
Pochopme je. Přemýšlivá děcka, v jejichž hlavách zbylo po ztrátě víry naprosté vakuum, se zoufale snažila vyplnit jej nějakou novou a neotřelou myšlenkou. Jejich volba tak padla na socialismus všech druhů a odstínů. Přitom zpravidla nešlo o žádné žebráky. Bývali to lidé poměrně zámožní, kteří své majetkové poměry často ospravedlňovali tím, že právě jejich majetek dokazuje, že jejich oddanost socialistické myšlence není dána sobeckostí jejich charakterů jak je často vidět na nižších vrstvách, které se angažují v levicových hnutích pro svůj budoucí osobní prospěch, ale jen a pouze opravdovou oddaností této chiméře. Tak jako dnes sedávali ve svých pohodlných kancelářích a psali své článečky a knížky, jimiž se snažili ovlivňovat myšlení politicky naivních lidí, kteří jim často podléhali. Jindy se oni sami stavěli do čela různých revolucí a ve jménu světlých zítřků hnali nebohé důvěřivce proti kulometům legitimních vlád. I oni sami občas padli a pak se stávali pro své soukmenovce vděčnými objekty pro vznik legend. Bez takových našeptávačů a ovlivňovatelů veřejného mínění by dnešní lidé asi neznali ani jména Liebknechta a Luxemburkové.
Bolševická revoluce v Rusku konečně naplnila jejich sny. Náhle se před nimi zjevil nový vzor a cíl, jehož chtěli za každou cenu dosáhnout, dostával pevnější kontury. Vrhli se všemi silami do práce, organizovali propagandu, vnucovali veřejnosti svou vizi ideálního bolševického státu, poukazujíce přitom na Sovětský svaz. Samozřejmě, že nikdo z nich se nezajímal o to, zda píše pravdu. V článcích o bolševických praktikách v bolševickém státě vršili lež na lež, zcela úmyslně zamlčovali informace o ruských koncentrácích a o popravách, nezmiňovali se o uměle vyvolávaných hladomorech s milióny obětí. To je nezajímalo. Byly to pro ně podružnosti, marginální detaily, jejichž zveřejnění by jen zcela zbytečně ohrozilo pracně budovanou stavbu. Často tyto věci sami přijímali s nadšením, jindy se to snažili omlouvat, jednalo se koneckonců o nepřátele socialismu a s takovými je zapotřebí tvrdě zatočit! Lze tím snadno vysvětlit neslavné výroky slavných lidí z té doby.
Pro názornost a snad i pro pobavení jsem některé vybral. Kdo četl Solženicynovo Souostroví Gulag, nestačí se divit, co o těchto koncentrácích v té době tvrdili levicoví intelektuálové:
„Musíme s potěšením konstatovat, že se nejvřelejšího ocenění oficiálních míst dostalo úspěchům OGPU, a to nejen za provedení obrovského technického projektu, ale i za to, že dosáhli vítězství v převýchově člověka.“ - sestry Webbovi o výstavbě bělomořském kanálu, který stál desítky tisíc životů vězňů. Ano, smrt je nejlepším výchovným prostředkem.
„Pracovní tábory si získaly v celém Sovětském svazu velkou vážnost jako ústavy, které napravily desítky tisíc lidí. Sovětské metody převýchovy lidských bytostí jsou tak slavné účinné, že zločinci teď občas sami žádají o přijetí.“ - Anna Louisa Strongová o koncentrácích. Kdo by si takovou příležitost nechal ujít!
„Zatímco v Británii člověk vchází do vězení jako lidská bytost a vychází jako kriminální typ, v Rusku by vcházel jako kriminální typ a vycházel jako normální člověk, kdyby se dal k odchodu přinutit. Pokud jsem mohl zjistit, mohou zůstat tak dlouho, jak chtějí.“ - Bernard Shaw si patrně koncentráky představoval jako nějaké rekreační zařízení.
Jak už jsem zmínil, o hladomoru se nepsalo, a když už nějaké zvěsti proskočily, byly okamžitě dementovány: „Celkový tělesný a zdravotní stav zdejších lidí je lepší než v Anglii.“ – tvrdil například biolog Julian Huxley, který byl na návštěvě asi v nějaké jiné zemi a nikoliv v Sovětském svazu. Ale i jiní, slavnější lidé nechtěli věřit. Byl to opět Bernard Shaw, který vyhodil zásoby jídla před hranicemi z okna vlaku, protože „byl přesvědčen, že v Rusku není žádný nedostatek.“ „Kde vidíte nedostatek?“ ptal se demonstrativně před moskevskou restaurací Metropole, určenou pouze pro cizince. „Stalin dodal zboží v takovém rozsahu, jaký byl ještě před deseti lety nemyslitelný, a já před ním smekám,“ dodal.
Lesk komunistického státu samozřejmě dopadal i na jeho vůdce, který se v očích levicových intelektuálů stal ideálním představitelem zkříženého čaroděje dobroděje a Santa Clause. Mnozí z nich si nemohli vynachválit jeho osobní vlastnosti:
„Nikdy jsem se nesetkal s upřímnějším, spravedlivějším a poctivějším člověkem...nikdo se ho nebojí a všichni mu důvěřují,“ řekl například H.G.Wells. Další mu hned přizvukovali:
„Jeho péči bych bez váhání svěřil výchovu svých dětí,“ tvrdil Emil Ludwig, autor životopisů slavných lidí. Pablo Neruda ohodnotil Stalina ještě jinak: „Je to dobrosrdečný a zásadový člověk.“ Americký velvyslanec Davis, kterého si Stalin nezískal ani tak svými činy jako spíše úplatky, ho ohodnotil takto: „Jeho hnědé oči jsou nesmírně moudré a laskavé. Každé dítě by mu rádo sedělo na klíně a pes by se k němu lísal.“ Děkan z Canterbury Hewlett Johnson označil Stalina za „laskavého génia,“ který „...vede svůj lid novými a neznámými cestami demokracie.“ Těmto výrokům se snad můžeme dnes smát a kroutit nad nimi hlavou, uvědomme si však, že v tehdejší době sehrály silně negativní úlohu. Tak jako dnes nešlo o nic jiného než o vědomé podvody idealistů, kteří věřili, že překrucováním faktů slouží vyšším zájmům lidstva.
Když se mýtus laskavého génia později zcela rozpadl, našli si autoři těchto výroků a jim podobní nové modly, například velkého Maa, vraha ještě horšího, než byl Stalin sám.
A opět se našli lidé, kteří jim uvěřili. Vždy, když jeden mýtus padl, vznikl v rychlosti nějaký jiný. Po pádu komunismu ztratili levicoví intelektuálové na chvíli dech, ale opravdu jen na chviličku. Jejich ideálem se staly pojmy zcela abstraktní, které známe pod názvy „lidská práva“ (tj. více práv jedny, méně pro druhé), „humanismus“ (dtto) a podobně. A už zase lžou a překrucují fakta, vše pro vyšší zájmy lidstva, jak se patrně domnívají. Konečným výsledkem má být však opět likvidace tradiční kultury a sociálních vazeb a nastolení ideálního „sociálního“ stát, v němž budou všichni lidé bratry a jeden Velký Bratr na ně bude blahosklonně dohlížet, tak jak tento stát viděli ve svých představách jejich předchůdci před sedmdesáti lety. Jako se dnes smějeme výrokům této sorty lidí, tak se možná za dalších sedmdesát let budou smát naši potomci výrokům dnešních Uhlů a Havlů. Pokud se však ještě najde někdo, kdo je bude moci sepsat a také někdo, kdo se bude moci smát bez obav o svůj život.

(MS)

Co nás spojuje
aneb
Projev, který jsem na Řípu nepronesl
aneb
zpráva o výstupu na Říp

30. září 2000 se skupina, o které lze prohlásit, že se seskupila okolo Národní myšlenky stejně dobře, jako že ji spojily jejich "národní myšlenky", vydala na předem domluvený výstup na horu Říp.
Datum bylo vybráno záměrně a možná by bylo zajímavé čtenáře vyzkoušet, zda se dopátrají důvodů, které hovořily pro 30. září. Pokud vám toto datum připomíná výročí tzv. Mnichovské dohody a svátek sv. Václava, tak uvažujete správně a zasloužíte si uznání NM za bystrost. Navíc byla 30. září právě sobota a když jsme v létě výstup domlouvali, tak jsme ještě netušili, že máme tak výkonné poslance a 28. září bude pro většinu lidí volno a pro některé dokonce i státní svátek.
Byly domluveny dva proslovy, jeden s námětem "Mnichova", druhý s námětem významu sv. Václava pro české dějiny a já jsem se navíc neuváženě zmínil o třetím projevu na volné téma, který připadl logicky právě mně. Nakonec jsem hrubě podcenil přípravu a zvládl jsem si připravit akorát jakousi osnovu. Ačkoliv jsme na Říp šli v poměrně malé skupince, dva úvodní projevy si vyslechlo i několik dalších poutníků, kteří s naší skupinkou nesouviseli a já jsem si netroufl svou nepřipravenou improvizací z osnovy, která mi připadala příliš složitá a na projev příliš rozsáhlá, pokazit dojem, ktrerý zanechali předřečníci. Připravená osnova však podle mého nebyla k zahození, proto jsem ten projev napsal až teď a předkládám ho k veřejnému posouzení, své názory pište na adresu Národní myšlenky. Zde je:

Zkusme se společně zamyslet, co nás přivádí na horu Říp. Z velké části je to určitě krásné prostředí a výhled, který tato hora nabízí. Poutníky však tato hora přitahuje něčím jiným než přírodou. Mimo to, že je prý velice magnetická, což by na většinu lidí působit nemělo, k tomuto místu poutá většinu Čechů i stará legenda. Praotec Čech, který vedl svůj kmen do nové země a právě zde seznal, že lepší zemi už není třeba hledat. Uvěřme alespoň na chvíli, že tato legenda je pravdivá (a proč by nebyla?) a zamysleme se také nad tím, co přivedlo naše dávné předky na horu Říp. A co nás spojuje s těmi dávnými předky, co nás opět přivádí na horu Říp. A vůbec, co nás spojuje teď, že si i po staletích říkáme Češi, žijeme v Českých zemích a při vyslovení jména hory Říp, zpěvu české národní hymny, hovoru o jiných Češích atd. na nás doléhají pocity, zcela odlišné od pocitů při vyslovování jmen jiných hor, zpěvu jiné hymny či hovoru o příslušnících jiných národů?
Samozřejmě, odpověď je poměrně jednoduchá. Je to "národní sounáležitost". Co se však pod těmi slovy skrývá? Nejenom pocity, či vědomí národní sounáležitosti. Nad těmito pojmy v souvislosti s češstvím, se můžeme dnes zamýšlet hlavně proto, že se vždy v dějinách našlo dost skvělých osob, které pocity a vědomá národní sounáležitosti přiměly ke skvělým činům "národní sounáležitosti".
Nejde jen o čin praotce Čecha, který dokázal svůj kmen přivést do této skvělé země a dalších skvělých jednotlivých osobností. Vzpomeňme například činů českých (a slovenských) legionářů. Ani takové činy však nezaručí dlouhodobě bezpečné bytí národa. Národ je dlouhodobě vytvářen především činy, keré jeho příslušníci vytvářejí každodenně a hromadně. Právě z hory Říp se můžeme podívat do kraje a spatřit takové činy našich předků, kteří pokolení po pokolení pracovali na tom, aby jejich potomstvo mělo co nejlepší živobytí. Prali se s přírodou, vyráběli, stavěli, prali se s cizími národy a také vzájemně, vymýšleli pro to nové a lepší postupy. A potomstvo bylo a je mnohdy nevděčné, s dary předků zachází dobře či špatně, ale vždy ví o tom, že využilo nebo pokazilo něco, co pro ně připravili jeho předkové. Naši zem máme svěřenou od našichpředků a žijeme v ní pro naši přítomnost a naší budoucnost a naše následovníky.
Cítíme to všichni a v jisté zvrácené formě to tak jistě cítí i různí příživníci, zlodějíčci a snad nejlépe to cítí ti, kteří toto vědomí potlačují, protože působí jako překážka jejich nenasytným snům o světovládě.
Troufám si tvrdit, že toto vědomí je jedním ze základů postojů našich a nám blízkých evropských národů, které také mohou být pyšné na to, co jim odkázali jejich předci a cítí svou svázanost se současností a budoucností svého národa. Snad je to jeden ze základů současné evropské civlizace, který je však překryt spoustu krycích nánosů, protože se komusi znelíbil. Lidé, kteří necítí žádnou sounáležitost, jsou vhodně připraveni pro to, být ovládáni a o to zřejmě jde. Je při tom zajímavé a úsměvné, že odpor proti nadnárodním řetězcům a institucím dnes vychází především z kruhů, které považují národy za přežitek a hrozbu svým levicovým myšlenkám.
Troufám si také tvrdit, že toto vědomí odlišuje zásadně evropské a tedy i české pojetí civilizace od ostatních. Snad proto musíme počítat s tím, že nově přicházející příslušníci jiných národů s námi tento pocit nemohou sdílet. Snad proto nám zní vnucovaná "evropská identita" cize. Měli bychom s tím počítat a uznat, že přinejmenším vztahem k naší zemi a k našemu národu se odlišujeme od ostatních. Je hloupost od nich chtít, aby měli stejné pocity jako my, když jejich předci pracovali pro někoho jiného než naši a naopak A uvědomme si, že oni také nebudou pracovat radostně pro naší přítomost nebo budoucnost, něco takového se nedělá.
Je obrovská hloupost vyžadovat setjné pocity a chování v jejich rámci od národů, jejichž povědomí dějinné sounáležitosti je zcela odlišné, často protichůdné s naším, nemluvě o sounáležitosti v podobě neustálého putování a přemísťování se. S odlišností národního vědomí je nutné počítat, ne ji popírat a na základě toho vlastně všem zúčastněným lidem a národům škodit.
Našel se patrně i někdo, kdo si tuto potíž uvědomil a dostal zhovadilý nápad, že toto národní vědomí lze nahradit něčím novým, lepším a intelektuálnějším. Spousta blouznivců teď zkouší úspěch různých vědomí všelidské sounáležitosti, někteří nás přesvědčují, abychom splynuli s vesmírem, V. Havel vyzývá zase k zapojení se do jakéhosi transcendentna (jedná vychytrale, každý si pod tím slovem předsaví něco jiného, takže mu to může vyjít...). Hledá se vše možné, co by nahradilo národní vědomí, které se osvědčilo. Proto dochází ke spoustě špatností, k rozvratu dnešní doby a k ohrožení světa, jak se vyvíjel po staletí a tisíciletí a přiznejme si, že k prospěchu lidstva a našeho národa (i ostatních, včetně neevropských). Je špatné chtít po někom takovou změnu a nechtějme ji ani sami po sobě.
Snažme se ze všech sil, aby na nás takové snahy neuspěly a aby se nás dopady těchto snah co nejméně dotkly.

Poznámka na závěr: Pod zájmenem "NÁS" v předchozích řádcích je samozřejmě nutno hledat pouze ty, u nichž zmíněné pocity, vyvěrající odkudsi z hlubin duše, jsou kladné. Ostatní buď nejsou Čechy a nebo jsou a považují to za svou přítěž. O těch posledních je lépe se dále nezmiňovat, jedná se zřejmě o oběti jakýchsi levičáckých postmodernistických teorií (podle názvosloví jistého J. Skácela, které vůbec není od věci), které to snad přejde a pokud ne - jejich škoda.

(JH)

Může v dnešní době vzniknout nový národ?

V nadpisu je nadhozena vskutku zajímavá otázka; hned však musím název uvést na pravou míru. Nehodlám se totiž tímto problémem zaobírat v rovině obecné, ale na konkrétním příkladu, který pochopitelně nelze absolutně generalisovat. Spolu s naprosto nesmyslným uvolněním možnosti zvolit si svou národnost (jen pohlaví, sexuální orientaci a barvu pleti si zvolit ještě nemůžeme!) totiž byla i uměle vytvořena vedle národnosti moravské slezská. Píši uměle záměrně a pokusím se to v následujících řádcích doložit. Dochází zde totiž k spletení pojmů, když význam francouzského slova nationalité (= státní příslušnost) byl přiřazen v posunutém smyslu k českému termínu národnost, který ovšem znamená něco naprosto jiného. Podle tohoto klíče by v dnešním Polsku nežili žádní Poláci (to by bylo jen občanství), ale například národnosti haličská, gdaňsko-přímořská, malopolská, podleská, mazurská a další. Přitom o existenci jednotného polského národa nemůže zdravý člověk pochybovat a také není, alespoň zatím, nikým zpochybňována.
Abychom mohli vyvrátit tvrzení o existenci samostatného slezského národa, musíme se předem zamyslit nad procesem vzniku moderního národa a jeho definicí. Národ formují dva základní a nejméně jeden podružnější vliv. Definujeme-li národ jako společenství krve a půdy, tedy původu, společného území a historie, pak již vidíme prvé jasné pochybnosti o samostatném národu. Původního obyvatelstva je totiž v českém Slezsku poměrně málo; žije zejména na Hlučínsku a ve Slezské části Ostravska, dále pak v Těšínsku. Po první světové válce bylo na území českého Slezska (po oddělení části Těšínska a připojení Hlučínska) z 657.681 obyvatele 33,1% obcovací řeči české, 43,3% německé, 21,4% polské, 2,2% jiné. Část Němců byli sice zcela zgermanisovaní Slované, obdobně jako v některých pruských provinciích, ale již cítili se býti plně Němci a i byli za ně považováni jinými. Později se procento české národnosti zvýšilo, částečně i proto, že se k ní přihlásila část lidí, hlásivších se před válkou k německé; byli to zejména Židé, ale i jiní. Přesto však podíl Čechů nedosáhl do konce existence první republiky ani poloviny obyvatel českého Slezska; to byl také hlavní důvod, proč byla samostatnost země slezské zrušena a území bylo spojeno s Moravou v zemi moravskoslezskou.
Z uvedených čísel je snadné vyvodit, že mnoho původních obyvatel v historickém českém Slezsku nežije, neboť byli po další světové válce odsunuti (totéž ostatně platí i o zbytku Slezska v dnešním Polsku). Na uvolněné místo přicházela potom pestrá směs nových obyvatel s vysokým podílem Slováků a Cikánů, jako ostatně v celém pohraničí historických zemí. Příliv Slováků pokračoval i později, když na Ostravsko, a tedy i do části někdejšího Slezska, proudili co by dělníci z těch částí Slovenska, kde neprobíhala industrialisace; původně to bývali zemědělští dělníci (perspektivní zemědělské oblasti na Slovensku jsou a byly obývány Maďary).
Můžou se, byť v blízkosti vysokých pecí, za necelých padesát let podobně různorodé skupiny lidí přetavit v nový národ? Pochybuji. Tito noví obyvatelé tedy zřejmě nejsou Slezany v národnostním smyslu. Těšínští Poláci jimi asi také nejsou - konečně, je to největší menšina žijící v současnosti na našem území, oficiálně uznávaná. Tedy opět žádná slezská národnost. Zbývá část původního obyvatelstva, která nemluví polsky. Ani jejich národnostní příslušnost bych ale neoznačil jako slezskou. I když jejich původ je možná jiný než původ Čechů z historického království (kromě krve předslovanského obyvatelstva a západoslovanské v nich může kolovat i krev tatarských nájezdníků) a i v historickém běhu událostí mělo jejich území někdy mírně, jindy více odlišný osud od Čech, stejně jako zákony přijaté zemským sněmem se lišily od jiných zemí jak českých, tak habsburských vůbec, boj o moderní národní identitu z nich dělá Čechy, Čechy ne jen občanstvím, ale především národností. (Také si myslím, že právě tento boj o moderní národní bytí naopak definitivně vyčlenil od našeho národa Slováky, se kterými nás sice úzce pojil společný původ a blízká řeč, ale právě naprosto odlišná historie nás nakonec definitivně rozdělila.)
Jsem přesvědčen, že Slezan v národním smyslu neexistuje, stejně jako Moravan. Zbývá se jen pozastavit nad skutečností, že při sčítání lidu se k oběma uvedeným "národnostem" lidé hlásili, a to v nezanedbatelném počtu. Zákon to umožňuje, můžeme si zvolit národnost jakoukoliv, třeba i měsíční. Snažil jsem se vyložit, že to považuji za nesmysl, neboť příslušníkem národa se člověk rodí a vychovává, nestává se jím prostou volbou. Hlásí se tedy lidé k neexistujícím národnostem z neznalosti a neuvědomělosti či ze separatismu a odporu proti "Číškům" = Pražanům? Ať tak či tak, ani jedno není dobré; je to špatná visitka pro náš národ.

Tragédie okolo Balkánského ostrova na pokračování

Nemohu si odpustit poněkud rozvláčnější úvod; je podle mého názoru nezbytný k pochopení celého problému. Vážím si nesmírně Britů, Francouzů i ostatních západoevropských národů pro jejich historii, kulturu i přínos lidstvu a obdivuji je; myslím ale, že mi to nebrání vidět i jejich negativa. Jeden anglický gentleman, důstojník, se účastnil nějakých bojů s povstalci na pomezí indického císařství. Jemu podřízení domorodci s královninou mocí zřejmě moc nesympatisovali, neboť se pokusili svého velitele v noci zabít. Avšak záměr jim nevyšel, Angličan se probudil. Ten je vyhodil ze stanu, vynadal jim, že ho vzbudili a chtěli zavraždit a šel opět spát. Domorodci byli naprosto šokováni důstojníkovým chladnokrevným vystupováním a jeho sebejistotou, že je už ani nenapadlo pokus zopakovat. Tato historka svědčí o národní povaze ostrovanů více než co jiného - ukazuje jejich odvahu, klid, chladnokrevnost, pýchu, ale také namyšlenost a nedotknutelnou sebedůvěru. Britové jsou si naprosto jisti svou výjimečností a nadřazeností nad ostatními, že o tom odmítají i jen přemýšlet. Nemyslete si, že se za posledních sto let (které nás dělí zhruba od doby onoho předem zmíněného příběhu) tolik změnili. Pokusím se to dokreslit mladší příhodou. Jistý Angličan byl na návštěvě u svých přátel v Praze. Moc se mu u nás líbilo; ovšem při jednom rozhovoru (pochopitelně vedeném v angličtině) podrážděně reagoval na narážku, že je cizinec, slovy: "Já nejsem cizinec, já jsem Brit, vy jste cizinci!" Ano, myslím že hrdý Albion je natolik zahleděn do své dokonalosti, že nerozlišuje ostatní národy - to jsou prostě foreigners, rozpoznává mezi nimi snad ještě Francouze a pak bělochy od černochů. Konečně vlastnosti galského kohouta jsou v tomto ohledu velmi podobné. Vždyť většina Francouzů např. nemá vůbec tušení o existenci nějakých Čechů, ti s větším rozhledem by nás hledali nejspíš na Balkáně či Kavkaze, a to bychom jim ještě museli připomenout, že se jedná o západní část někdejšího Československa. Skutečně, náš národ vyniká ve všeobecném přehledu (ovšem mezinárodní laťka v této disciplíně je nasazena opravdu velmi nízko). Ze západoevropských národů mají největší všeobecný rozhled pravděpodobně Němci. A národní povahu nelze zapřít, i státní úředníci (včetně těch vrcholných) jsou v řadě velmocí, bohužel i těch evropských, úžasným obrázkem zabedněnosti. Tím se konečně dostávám k hlavnímu tématu.
Balkán je bezpochyby oním pověstným sudem prachu, na němž sedí sličná Evropa. Příčin tohoto stavu je hromada - jen namátkou: historické, náboženské, národnostní, politické a v neposlední řadě i střet zájmů mocností. Posledně zmíněná nabyla na aktuálnosti zejména porušením rovnováhy sil uvnitř samotné Evropy zhroucením podunajské říše na sklonku první světové války. Ale ostatní důvody jsou neméně významné. Kde kdo prohlašuje, že byl překvapen boji při rozpadu někdejší SFSR Jugoslávie. Avšak na Balkáně má každý druhý doma samopal, bývalé svazové republiky měly vlastní domobrany (pravda v posledních měsících, kdy stát ještě držel pohromadě, se je federální armáda, v níž již měli monopol na velitelské funkce na všech stupních Srbové, snažila odzbrojit). A hlavně ostatní národy Srby, kteří vlastně jediní chtěli udržet jednotnou federaci (třeba silou), upřímně a srdečně nenáviděly a mnohdy je nenávidí stále. Překvapení tedy rozhodně nebylo na místě, když jste jedinkrát navštívili Jugoslávii v předválečném období. Jak již bylo výše naznačeno, velkým problémem tohoto poloostrova je velmocenský boj. Rusko již tradičně považuje Balkán za svou sféru a Srbsko za svého chráněnce. Ostatní velmoci se o něj zajímají především z toho důvodu, aby Rusové nezískali přístup k Jadranu, Středomoří a úžinám. Jinak je pro ně pravděpodobně (a celkem pochopitelně) oblast španělskou vesnicí, kde se snad nosí zajímavé lidové kroje.
Nehodlám zde rozebírat všechny důvody nestability jihovýchodu našeho světadílu; zabralo by to příliš místa a k řešení bychom sotva dospěli. Dva výše naznačené (velmocenský a nacionální boj) úplně postačí. V jejich světle se jeví argumentace tzv. Západu při prosazování vlastních zájmů jako naprosto stupidní. Již jsem se smířil s tím, že z demokracie se stala jen nálepka, reklamní slogan "euroatlantické civilisace v boji proti ..." (doplňte si, vážení čtenáři, co chcete). Ale používat toto heslo na případ Balkán je stejně pitomé, jako kdyby výrobce krémů na obuv měl propagační motto "máte prošlapané podrážky? - pak kupujte náš krém na boty!" I kdyby šlo tzv. Západu (pozn.: Píši tak zvanému proto, že hodnoty, které vyznává, nepovažuji za západní, tedy takové, které jsou i pro naši oblast tradiční. Těmi mám na mysli zejména víru, rodinu, vlast, národ, morálku, čest, určitou sociální - tj. společenskou - výchovu, jisté společenské vztahy, státní formy a národně specifické formy kultury) skutečně jen a pouze o klid na poloostrově, demokracie jej prostě nemůže nastolit. Protože právě svoboda vyjádření svého názoru a tužby a následná jejich realisace vyvolaly řetěz konfliktů v poslední dekádě. Je zjevné, že když vzájemné politické rozpory dojdou za určitou mez a nikdo nemíní ustoupit, musí nastoupit síla. Neboť, parafrází C. von Clausevitze řečeno, válka je pouze pokračování v politice - ovšem jinými prostředky. Ale války nemůže ukončit nějaká komise OSN. Jsou v zásadě dvě možnosti - v podstatě trvalá okupace třetí stranou (de facto dnešní stav, který si nikdo ze zodpovědných činitelů nechce přiznat) či rozhodnutí v boji a následný mír, ve kterém jedna strana více či méně (podle stupně vzájemného vyčerpání se boji) uspokojí své požadavky. Je zajímavé, že "mezinárodní společenství" trvá na nedělitelnosti Bosny a Hercegoviny, přičemž drtivá většina jejich obyvatelstva si přála žít buď pod Srbskem nebo Chorvatskem. Problém tzv. Bosňáků, tedy slovanských mohamedánů, by jistě šel vyřešit ku příkladu mezinárodně zaručeným povolením islámu v chorvatském záboru. Také potíž s národnostními hranicemi by těsně po válce bylo možno zmenšit výměnou území spojenou s dobrovolným (a národními vládami asi podporovaným) přesídlením obyvatelstva (trochu cynicky formulováno - po válce na stěhování byli tamní lidé zvyklí; s odkládáním řešení se snižují možnosti). Kdyby se Srbové a Chorvati na dělení mezi sebou dohodli (a já věřím, že se Milošević a Tudjman dohodli), jistě by to přispělo k jejich vzájemnému smíření.
Směšně, až tragikomicky, působí také tanec diplomatů a komentátorů po smrti chorvatského presidenta. Náhle jsme se dozvěděli, že to byl po jistém Hitlerovi snad nejhorší diktátor všech dob, který nemilosrdně potlačoval oposici, který skrz svou stranu ovládal stát, byl to vlastně ustašovec = fašista (protože prosazoval už za federace svůj rodný jazyk, přivedl Chorvatsko k samostatnosti a pokusil se smířit národ jakousi parafrází na "Údolí padlých" - spojit tradici samostatného státu s Titovým odbojem a státem). Ponechme stranou Tudjmanovu minulost z doby federální Jugoslávie a pohleďme na tu jeho diktaturu. Každá strana sama sebe presentuje jak nejlépe umí (zpravidla skrz sdělovací prostředky), stejně jako ta Tudjmanova. Každá vítězná politická strana či koalice obsazuje klíčová místa svými lidmi jak jen jí to zákony dovolují, každá strana bojuje (často velmi nevybíravě) se svou konkurencí. Ve skutečně totalitních režimech bývá oposice většinou opravdu nemilosrdně potlačována (dnes jsme toho např. v Bělorusku, jehož presidenta bych označil opravdu za diktátora - stalinského typu, který je diktátorem pro opojení z moci a osobní zisk a ne pro službu národu či vlasti); ovšem v Chorvatsku se normálně účastnily voleb na všech úrovních i jiné strany, než vládní, když ty poslední parlamentní - jen tak mimochodem - vyhrály. Že by se celý aparát po smrti svého vůdce sám bleskově rozložil?!
Představuji si, jak titíž diplomaté, jež nyní přinášejí svědectví o Tudjmanově diktatuře, si před loňským bombardováním Srbska předávali u chorvatského presidenta dveře, aby prosili, zaklínali a slibovali hory doly. Chorvatsko, pro které je veledůležitý turistický ruch, jistě nepovolilo přelety letadel NATO zadarmo. Každý politik jistě uzná, že je dobré mít slušné vztahy s Washingtonem i Bruselem, ale stejně tak musí akceptovat, že je důležité mít klid doma a za humny, tedy alespoň obstojně vycházet se sousedy. Nevím, čím si NATO Chorvaty koupilo, ale jistě jim z toho ještě nic nedalo, jako ostatně všem svým balkánským spojencům v boji za lepší budoucnost lidstva; vždyť zatím snad ani nebyly uhrazeny škody vzniklé na jejich území nedopatřením bojovou činností, ani škody hospodářské, vzniklé válečným zastavením pohybu zboží a odlivem turistů. Pro chudý poloostrov jistě ne bezvýznamné. Tedy nedávno tichý, ale důležitý spojenec - dnes si kopni do mrtvoly kdo chceš (a to takřka do slova). Ohromuje mě zbabělost, ani svůj názor neumíme člověku říci přímo do očí.
Nedávné bouře v okupovaném Kosovu jsou reprízou bosenského představení. Všechny národnosti v této oblasti se již těší na multietnický státeček, který si v horách za pomoci Západu vybudují, v němž se budou mít společně rádi a ochotně zapomenou na vzájemnou staletou nenávist. Tato idylka bude jistě jednou moci sloužit jako vzorek, kterak může vypadat celý svět, až vedle sebe budou všichni žít v klidu bez rozdílu národnosti, společenského původu a vyznání. Jakto, že se to nikde nepovedlo již dříve?
Vrátím se zpět k tomu, co jsem načal úvodem. Vrcholně zabednění úředníci všech západních národů s těmi washingtonskými a bruselskými v čele předvádějí okolo balkánské otázky trapnou parodii na diplomacii a politiku. Když selhaly všechny pokusy, vyřeší to demokracie, i kdybychom ji tam měli násilně prosadit a všechny její skutečné i zdánlivé odpůrce zavřít! Vždyť my jsme to, kdo všemu rozumíme, třebaže netušíme, kde ten Balkán vůbec leží. A kdyby se to náhodou nepovedlo, tak to není vina naše, ale jejich, těch Balkánců! Avšak my jsme nekonečně vytrvalí a budeme jim neustále pomáhat, i kdybychom je museli dočasně zbavit svéprávnosti a okupovat celou oblast. Musí přece pochopit a přijmout naše universální hodnoty. Hlavně že nám se nemůže nic stát.

Východníotázka - Rusko a střední Evropa

V době postudenoválečné se u nás staly hlavními tématy veřejné diskuse tzv. evropská integrace, globalisace a otázka lidských práv. Naopak zcela zapadl problém velmocenských center světové politiky; nechci snižovat důležitost předchozích témat (byť se na ně dívám jiným zorným úhlem než jak jsou nám většinou předkládána), ale vzhledem k naší historii a geopolitické poloze je ono poslední nesmírně důležité.
Co a kdo dnes vytváří světovou stabilitu či nestabilitu? OSN to zcela jistě není, to tvoří jen jakési mezinárodní jeviště a dnes se navíc řada dramat odehrává mimo jeho prkna. Je to tedy rovnováha mezi velmocemi? Podívejme se na ni blíže: slabá Evropa se silnou Amerikou, zraněné a zesláblé Rusko, neprůhledná Čína a rychle sílící jihovýchodní Asie. Celek je dnes snad ve strategické rovnováze, ale co zítra či za několik let? Několik málo gigantických bloků až příliš připomíná Orwellovu utopii "1984". Můžeme spatřovat spásu v globalisaci a doufat, že si evropská civilisace udrží vůdčí postavení? Snad by se ve světě podle této vize podařilo vymýtit nebezpečí hladové Afriky či expansivního islámu, ale nahradilo by je jistě jiné - monopol síly a moci, jehož zárodek můžeme vidět v dnešním západním světě v podobě moci Spojených států. Ani to nepovažuji za radostnou vyhlídku. Již dnešní Evropa je porobená a nesamostatná. (USA svým rozpočtem na zbrojení a vydržování armády vynakládají celou třetinu celosvětových obdobných výdajů!)
Snad to může znít paradoxně, ale za nejlepší řešení pro malé středoevropské národy považuji jistou variaci na proslavený koncert velmocí 19. století, který zrovna netrpěl ohledy na nás. Pro nás je nejdůležitější rovnováha sil na starém kontinentu, rovnováha vybalancovávaná lokálními mocnostmi i velmocemi, v níž nikdo nezíská příliš navrch. Ale tato rovnováha je dnes velmi silně narušena, nezmizela-li již docela. Ve střední a jihovýchodní Evropě nemá kdo konkurovat Spojeným státům a Německu, není zde dostatečně silný soupeř ani domácí, ani z třetí strany. Rusko, pro něž tyto oblasti byly donedávna domácí výsostné vody, má dost potíží samo se sebou. A žádá místní středoevropská mocnost zde není.
Střední Evropa potřebuje jednotnou a silnou zahraniční politiku opírající se o užší spolupráci hospodářskou i vojenskou. Ale potřebuje i relativně silné Rusko, určitě silnější než dnes; ale ne zase o moc, aby jí nepřerostlo přes hlavu. Potřebujeme Rusko, abychom jím mohli strašit Západ a ten zas potřebujeme na strašení Rusů. Nejhorší vyhlídkou pro nás je dohoda mezi nimi a Němci. Přitom musíme žárlivým okem střežit Balkán, tedy území, které považují za svou sféru vlivu jak Rusové, tak i Němci. Tento poloostrov musíme zvládnout sami a nedát Rusům ani nikomu jinému záminku a příležitost, aby na něj pronikl. Je přitom především potřeba vhodnou politikou usmířit Chorvaty se Srby a nasměrovat je z jejich proněmecké a proruské orientace na středoevropský prostor.
Musím se zde krátce zmínit, proč odmítám slavjanofilství a rusofilství v politicko-strategické koncepci západních a jižních Slovanů, potažmo středoevropských a balkánských národů vůbec. Ruský nacionalismus byl vždy svou podstatou imperiální (a to i v období, kdy se nacionalismu přálo ještě méně než dnes a proti imperialismu hlasitě mluvilo); i dr. Kramář, když mluvil o Rusku jako zastánci Slovanstva, zdůrazňoval, že se musí jednat o Rusko demokratické, čímž chtěl zdůraznit rovinu ochránce před rovinou hegemona. Ve vyspělých Čechách snad viděl naopak jakéhosi hospodářského kolonisátora. Postupně se sice ukázalo, že měl v ledasčem pravdu, je však třeba mít na paměti, že do demokratické podoby, jak si ji on představoval, Rusko nejen že ještě nedospělo, ale asi hned tak nedospěje. Rusové jsou národ s nám těžko pochopitelnou, svébytnou mentalitou; řada Čechů - rusofilů byla ze svého přesvědčení "vyléčena" po návštěvě slovanské veleříše. Myslím, že my, spolu s Poláky, jsme opravdu mezi Slovany duchem blíže západu než východu - vlivem historických a kulturních souvislostí, na něž bychom neměli zapomínat ani je ignorovat.
Napsal jsem, že potřebujeme Rusko silnější než je dnes. Abychom jej potom v těsné své blízkosti snesli, také potřebujeme Rusko zaměstnané. Na východě či na Kavkaze, ne na západě. Z tohoto pohledu je současný stav stálého napjetí v kavkazském předhůří vlastně vítaný, prozatím musí ruský medvěd odhlédnout od střední a jihovýchodní Evropy. Je nyní jen na nás, zda stihneme využít situace a udělat se sami pro sebe, dokud je východní kolos zesláblý a zaneprázdněný.
V této souvislosti vyvstává potřeba nárazníkových států mezi námi a Ruskem jako jedním ze základů naší bezpečnosti. Jedná se v prvé řadě o Pobaltí a Ukrajinu. Měli bychom se postarat o jejich vyšší hospodářskou samostatnost, případně jim pomoci zaměnit závislost na Rusku za jinou. Je to v našem životním zájmu, nemůžeme zde hledět na to, že tento "podnik" nebude moc ziskový, pravděpodobně bude dokonce finančně ztrátový, ale politický profit jednoznačně převažuje. Je to důležité i proto, že vidíme nový pokus Rusů o vytvoření předpolí pro návrat do srdce starého kontinentu - k Mazursku (Kaliningradské oblasti) přidali Bílou Rus. Ta nyní sice tvoří hospodářský přívažek i tak zadluženému a napjatému rozpočtu, ale může posloužit jako díra v isolujícím pásmu dalších států pro mocenský nástup na západ. Obdobně musíme politicky podporovat nemocného muže u Bosporu, neboť sekulární proevropské Turecko nejen drží Rusy v zajetí Černého moře, ale i Araby v přiměřené vzdálenosti od hranic našeho světadílu.
Je zcela zřejmé, že politické cíle, které jsem výše načrtl, jsou vhodné pro silný stát a ne pro malou zemičku, jakou je Česká republika. Nejsou to však cíle pouze naše, měly by být společné všem středoevropským národům a ty by se měly spojit za účelem jejich provedení. Silná a spolupracující střední Evropa je nejlepší zárukou naší politické i hospodářské nezávislosti a jediným možným nástrojem pro provádění naší širší (a uznávám, i velkolepě pojaté) zahraniční politiky.

(JEM)

Staronový politický kříženec

O tom, že komunismus ve své tradiční podobě šiřitele mezinárodní revoluce byl zatlačen progresivnějším internacionálním socialismem jsme se již v našem listu zmiňovali. Oheň revoluce a ochabující sílu mas nahradily nové nástroje - MMF, EU, Světová banka a další. Nehodlám se opakovat, ohledně tohoto ctěné čtenáře odkazuji k minulým číslům.
Ne všichni komunisté a jejich pohrobci se však v někdejším východním bloku dali do služeb svých přirozených následovníků. Zejména nižší hierarchie aparátu byla natolik zpitomělá vlastní agitací, že zapomněla na mezinárodní charakter třídní a hlavně mocenské otázky. Pro ně znamená nejvyšší hodnotu pracující lid a dělnická třída v jejich státu a národě. (rádi by se sice svěřili do opatrovnictví velkého bratra SSSR, ale ten jaksi zmizel.) V devadesátých letech se stal nacionálbolševismus, tento zřejmý protimluv, jevem běžným - a to nejen u nás.
Jeho původ však sahá mnohem hlouběji do historie. Nejstarší "praformou" tohoto směru v moderních dějinách byla (a je) zřejmě irská strana Sinn Fenn. Ta totiž má pouze dva za vše mluvící programové body: 1. - jednotné Irsko, 2. - socialistické Irsko. Maďarská republika rad haličského Žida Bely kuna se pokusila využít nacionalismu v řadách Maďarů k rozšíření své zhoubné ideologie silou do celého území někdejšího Uherska. Nacionální socialismus A. Hitlera (i jiných) často užíval hesla o sociální spravedlnosti, jež si nezadala s těmi východní provenience. Ve stejné době vládnoucí Džugašvili alias Stalin byl sice spíš uzurpátorem moci pro svou osobu, ale například Velká vlastenecká válka a slovanská vzájemnost byly vyloženě nacionalistické, byť pouze účelově využité, prvky. Výraznou vlnou nacionálboševismu byl od konce druhé světové války až do doby hodně vzdálené od jejího konce zalit subkontinent jihovýchodní Asie. Zprvu se tak dělo v boji proti Japonskému císařství (to ještě převažovalo vlastenecké cítění nad jiným), pak proti evropským kolonialistům. I známý Viet kong mísil vlivy nacionalismu a komunistického učení. Pomocí podobné směsi protikladných světonázorů ovládl i syn jednoho tamního latifundisty, jistý Fidel Castro, největší ostrov v Karibském moři. A podobně jako v Indočíně, i zde bosá "armáda" porazila sice silné Spojené státy, které se ale nemohly rozhodnout, zda válku opravdu povedou či si na ni jen tak hrají. Také komunisté v Rusku, na Ukrajině i jinde se dnes ohánějí o sto šest nacionalismem, národními zájmy a vlastí. Trochu paradoxně jim jde na ruku i postoj lidí, kteří dnes považují hvězdu kdysi nahradivší orla za sobě bližší než tradiční znak a je často chápána jako národní symbol! Poněkud zvláštní případ je S Milosević, který byl k nacionálním postojům spíš dotlačen okolnostmi a politickými konkurenty, aby jim tak vyrazil hlavní trumf z rukou. Běloruský president Lukašenko je srovnatelný spíš se Stalinem. Avšak to, že si uzurpoval moc je celkem věc Běloruska, jeho obyvatel a jejich politické vyspělosti - buď jim to vyhovuje či ne. Ale svým řízením hospodářství, který si nezadá se sovětským, přivedl zemi ke krachu. Mimochodem, právě on nahradil opět starý znak a vlajku Bílé Rusi těmi používanými za sovětské "slávy". To je v Evropě rarita, když i Bulharsko opustilo hvězdu na pozadí snopu obilí a vrátilo se ke lvovi.
Z výše nastíněného přehledu je vidět, že nacionálbolševismus nelze v určitých historických etapách podceňovat. Zjevně však nejde o spásné hnutí, ale o nezdravého bastarda. Hlásá stejné pitomosti jako komunismus, jen omezené na jeden stát. Nesmyslné národohospodářské teorie a třídní boj. Snad je nechce vnucovat jiným národům - zatím. Ovšem i u nás jeho vábničce propadá (upřímně) stále více lidí, i mladých, ne jen pomatených starých komunistických kádrů. Nemám nyní na mysli jen preference KSČM a počet hnutí i straniček od karmínově červené přes rudou až po vínovou. Potíž je v tom, že i řada upřímných vlastenců slyší na socialisticky laděnou demagogii o spravedlnosti a rovnosti v rozdělování výrobních prostředků i hotových produktů, o zametení s příživníky atd. Jen namátkou: extrémně "pravicové" SPR-RSČ používalo nezřídka obdobně narůžovělá hesla.

Takový šedý pavouk….Pohádka nejen pro děti

„Tati, tati! Kam nás dneska vezmeš na výlet? Slíbil jsi nám to.“ To jsem si zas dal, uvažoval jsem v duchu. V zoologické jsme byli minule, do muzea je nedostanu. „Víte co?“ rozhodl jsem se náhle, „Chcete vidět největšího pavouka na světě?“ A bylo to.
Zavedl jsem vás dnes všechny do jednoho velkého domu se spoustou všelijakých místností a místnůstek. V každé takové místnosti či místnůstce je podobný nábytek a vůbec všelijaké jiné vybavení, místnosti jsou si podobny jako vejce vejci. Chcete se do nějaké z nich podívat blíž a poznat jejich obyvatele zblízka? Nu, nic nám nebrání, abychom tak neučinili. Tak se třeba podíváme sem…
Levný koberec z umělé hmoty, pár skříní se spoustou papírů u holých bílých zdí, další spousta papírů na stole s počítačem, jedno okno propouští do místnosti pár sporých slunečních paprsků, které osvětlují to, co sedí na židli u stolku a zuřivě buší do klávesnice počítače. Ano, je to on, obyvatel této místnosti, velký šedý pavouk, podivný pavouk s dvěma nohama místo osmi, bez klepítek a hlavohrudi, ale je to přesto pavouk. Zuřivě tluče něco do počítače a podivně se přitom pošklebuje.
To je tedy ta stvůra, tady je centrum oné pavučiny! Tento tvor, vládce pavučiny, otravuje denně milióny mozků jinak slušných a poctivých lidí. Působí na jejich myšlení, ohýbá je podle své potřeby, likviduje bez slitování ty, kteří si dovolí postavit se proti.
Štve lidi proti sobě, vyvolává nesmyslné a zcestné konflikty, působí zmatky a pozdvižení všude tam, kde se mu to hodí. To není obyčejný pavouk, který své oběti vysává z hladu, tenhle tak činí pro své vlastní potěšení, z vlastní nesmírné podlosti, z komplexu méněcennosti, z nenávisti ke všemu, co snad jen zdánlivě zaručuje nějaký řád a pořádek, ze závisti, ze vzteku. Je to stvůra, před kterou je třeba mít se na pozoru, jinak vás semele, očerní před miliony nevědomých, kteří vás pak budou obviňovat z toho, co jste nikdy neudělali. Nemůžete se nijak bránit, nemůžete dělat vůbec nic. Pavouk ze své kanceláře tahá za nitky a zamotává vás do svých sítí stále víc a víc, až vás nakonec vysaje, zneškodní či úplně předělá k obrazu svému.
Pavouka nemůžeš zastavit. Sám se sice občas naoko pohádá s těmi, kteří mu sami čas od času přihrají tučné sousto, ale nikdy proti nim nic nepodnikne. Taková drobná škádlení mu jen zvýší popularitu mezi nevědomými a pavouk to dobře ví. Je totiž takřka vševědoucí. Ví o všem, co se kde stalo, a ví co a jak se tam stalo, i kdyby se stal nějaký trestný čin, pavouk zná odpověď na všechny otázky dřív, než policie vůbec zahájí pátrání. Často se sice splete, to je mu ale úplně jedno, oběť omylu je už v té době dávno rozcupována na kousky a to je to, co mu dává onen blažený pocit sebeuspokojení.
Je to rozený komediant. Neustále chce být vidět, cpe se do televize, žvaní o věcech, jimž vůbec nerozumí, ale je rád, že ho ostatní poslouchají a přikyvují jeho nesmyslům.
To pavouka velmi blaží, příjemně to ztišuje jeho komplexy, ale hned po skončení vysílání běží do své kanceláře a dál spřádá svou pavučinu nenávisti. Ví, že se ho společnost již nikdy nezbaví.
„Tati, já se bojím! Je strašně hnusnej!“ „Neboj, už půjdeme“, řekl jsem a opatrně zavřel dveře s velkým nápisem DNES.

(MS)

Úloha masmédií v takzvané demokratické společnosti

Tisk, jako takový, se stal největší mocí Západního světa, mnohem mocnější než legislativa. Člověk by měl chuť se zeptat, kým byl zvolen a komu je zodpovědný.

• Alexandr Solženicyn

Masové sdělovací prostředky, jako je televize, rozhlas či periodický tisk, ovlivňují naše myšlení, postoje, názory a pohled na svět, jako takový, víc, než si je většina z nás ochotna připustit. Žijeme, alespoň je nám to sdělovacími prostředky a ústy politiků neustále opakováno a zdůrazňováno, v demokratické společnosti a jsme součástí západního světa, který hájí tzv. demokratické hodnoty. Ze školní docházky všichni víme, že slovo demokracie je řeckého původu a doslova znamená "vláda lidu". Z hodin občanské nauky dále víme, že lid nevykonává svou vládu přímo, ale prostřednictvím svých zástupců, které volí v demokratických volbách. O tom, že vše nemusí být tak idylické, jak by se mohlo zdát na první pohled, jsme měli možnost se přesvědčit během čtyřiceti let budování tzv. socialismu po vzoru Velkého Bratra, Sovětského svazu. V tomto systému byla přímo v Ústavě zakotvena vláda lidu, respektive "dělníků, rolníků a pracující inteligence" - v čele s jeho předvojem - komunistickou stranou. Větší demokracii si lze stěží představit! Přesto mnozí, kteří pod vlivem zážitků ze současného "demokratického systému západního typu" dosud neztratili paměť, na toto období neradi vzpomínají. Proč je tomu tak? Kde se stala chyba? Odpověď hledejme ve vztahu občana k masmédiím. Všichni víme, že tehdy měla monopol na pravdu komunistická strana se svými sekretariáty a ústředním výborem.

Jaká je situace dnes? Máme pluralitní systém politických stran, které spolu soupeří o přízeň voličů ve svobodných, demokratických volbách. Je tedy již vše v pořádku? Jaký je stav naší demokracie dnes? Stačí se rozhlédnout kolem sebe: zubožené a rozkradené hospodářství, krachující banky, živořící zemědělství, hrozivě rostoucí nezaměstnanost, chudoba, kriminalita  Jak je to možné? Zvolili jsme si špatně své zástupce? Zřejmě ano. Proč jsme si zvolili špatně? A opět se dostáváme k masovým sdělovacím prostředkům, neboť jedině ty nám mohou poskytnout informace, potřebné pro správné rozhodování. Znova se ptejme: Kdo je nyní vlastní a čí zájmy teď hájí, když komunistická strana byla zbavena své "vedoucí úlohy"? Nejdříve se ale podívejme jaká je situace kolem médií u našeho nového Velkého Bratra, v USA. Citát z brožury Federální rezerva od Thomase D. Schaufa vypovídá o mnohém:

To ale není všechno. Všichni víme, že dnešní cena novin - nejen v USA, ale i u nás - je nižší, než jsou výrobní náklady na jeden výtisk, zbytek je hrazen komerčními inzeráty a reklamami; z velké části jsou inzerenty velké nadnárodní koncerny a banky. Takže noviny jsou na nich přímo existenčně závislé. Kdyby si některé dovolily psát proti těmto velkým zákazníkům, ti by jednoduše u nich přestali inzerovat, noviny by se díky své vysoké ceně staly neprodejnými a v souladu se zákony trhu by zkrachovaly. Jak jednoduché! Podobně to funguje například u komerční televize, jako je třeba TV Nova, která nás velmi ochotně krmí a vyplachuje nám mozky svými nekonečnými seriály, potoky krve, která na nás stříká z obrazovky, a dalším kulturním brakem ze zámoří. Situaci novinářů v takovýchto médiích výstižně dokumentuje další citát z výše uvedené publikace:

Extrémista je člověk, který má jednu nebo více z následujících vlastností (Toto je politicky korektní, moderní definice.):

Má jednoznačná filozofická východiska.

Má přesný, jasný a neměnný morální kodex.

Má mravní normy, které nejsou relativní nebo závislé na okolnostech.

Věří v Boha-Stvořitele.

Věří, že život, svoboda a vlastnictví jsou nedotknutelné hodnoty.

Je ochotný stát za svou vírou a těmito principy.

Běda však, když se najde politik, který si dovolí hájit zájmy svých spoluobčanů, což je v souladu s jeho posláním, a navíc má volební úspěch. V tom okamžiku se v médiích rozpoutá hotové peklo. Ty tam jsou fráze o toleranci, humanismu a porozumění. Zarážející je, s jakou souhrou světová média a politici tzv. demokratických stran vyvíjejí svou činnost s cílem zdiskreditovat a pošpinit takového politika. Až se člověk nemůže ubránit dojmu, že je vše pečlivě plánováno a řízeno mocnými muži v zákulisí světové scény, že "významné osobnosti politického života" jsou jen dobře placenými herci, kteří se za každou cenu snaží udržet na scéně co nejdéle, a že světová média jsou jejich hlásnou troubou.

Vždy mě fascinuje, když v nějakém diskusním programu v televizi některý "pravicový politik" začne s vážnou tváří vykládat, že všichni občané mají rovné šance v podnikání a že globalizace jim umožní rozšířit odbyt svých výrobků či služeb a uplatnit se na globálním trhu. Určitě není tak hloupý, aby nevěděl, že na dnešním globálně liberalizovaném trhu mohou přežít jen ty kapitálově nejsilnější a nejdravější společnosti, které se navíc různě spojují, a že český podnikatel může maximálně prodávat hamburgery (pokud mu to ovšem McDonald dovolí) nebo mýt přední skla u nablýskaných Mercedesů projíždějícím cizincům. Situace došla již tak daleko, že za chvíli zmizí i drobní obchodníci a nahradí je obří supermarkety, které v poslední době rostou jako houby po dešti.

Oblíbeným mýtem globalistických institucí, jako je Římský klub, OSN a další organizace, který světová média ochotně papouškují, je, že v důsledku přelidnění a průmyslové činnosti hrozí zeměkouli ekologická katastrofa v podobě globálního oteplování a ozónové díry. Pro mnohé jistě bude překvapením následující stručná zpráva, kterou jsem objevil na internetové adrese http://www.sepp.org/pressrel/petition.html, jež však není ojedinělá:

FAIRFAX, VIRGINIA, 21. dubna 1998--- Více než 15.000 vědců [4/8/98: nyní okolo 17.000], z nichž dvě třetiny dosáhly akademického titulu, nyní podepsalo petici proti závěrům dohody uzavřené v Kjotu (Japonsko) v prosinci 1997. V petici naléhají na vládu USA, aby vypověděla tuto dohodu, která by znamenala drastické škrty ve využívání energie v USA. To je ve shodě s rezolucí Senátu, která byla přijata loni v červenci, a jež odmítá mezinárodní dohodu poškozující ekonomiku Spojených států, zatímco osvobozuje většinu národů světa, včetně takových velkých vynořujících se ekonomik, jako je Čína, Indie a Brazílie.

Co tímto tahem sledují? Doufají, že lidstvo, vystavené tomuto domnělému globálnímu ohrožení, se ochotněji nechá sjednotit pod globální vládu, o níž se bude domnívat, že bude schopna lépe čelit tomuto nebezpečí než jednotlivé vlády světa. Docela by mě zajímalo, kdo financuje hnutí Greenpeace, které vlastní dokonce loď (nebo lodě?), a další tzv. ekologická hnutí, jejichž členové se nechávají přivazovat ke stromům napadeným kůrovcem nebo k bráně jaderné elektrárny Temelín. Všichni ekologičtí aktivisté, podobně jako anarchisté, jsou zuřivými "antifašisty". Nedávno jsem měl možnost nahlédnout do materiálu jedné ekologické organizace, který se týkal tzv. neonacismu. Jednalo se o demagogii nejhrubšího zrna, přičemž za fašistu považují každého, kdo v pomyslném politickém spektru stojí od nich napravo, ale i nalevo, včetně komunistů. Bohužel zde není prostor na to, abych se tímto materiálem zabýval podrobněji. Není to náhodou tak, že mezinárodní finančníci podporují různá ekologická hnutí a anarchisty, jako to dělali jejich předchůdci v době bolševické revoluce v Rusku? Vždyť jejich cíle se nezměnily, proč by se měly měnit jejich metody?

Dalo by se ještě dlouho pokračovat ve výčtu lží a dezinformací, jimiž nám masmédia vymývají mozky - válka v Jugoslávii, falšování dějin, lži o skutečné funkci finančního systému, atd. - ale čtenář jistě další příklady nalezne sám. Nebudeme jej tedy již déle unavovat.

Na závěr ještě drobnou poznámku. Většina lidí se těžko smiřuje s faktem existence světového establishmentu, který již po celá staletí usiluje o vládu nad světem. Existuje o tom bezpočet důkazů, z nichž některé poskytli dokonce sami jeho členové a podporovatelé. Za všechny jmenujme Carrolla Quigleye, autora monumentálního díla Tragedy and Hope (Tragédie a naděje) nebo H.G. Wellse (člena Fabiánské společnosti), který napsal knihu Open Conspiracy (Otevřené spiknutí). Můžeme jenom doufat, že před důkazy bude zavírat oči stále méně lidí. K tomu chtěl přispět i tento článek.

Ladislav Kopecký

"Multikulturní společnost"

Tento termín patří, spolu s dalším, "občanská společnost", k obratům v dnešní době často skloňovaným. Proto jistě stojí za to, abychom se nad ním na chvilku pozastavili a zamyslili.

Ačkoli se zmíněné slovní spojení v našem slovníku uhnízdilo až v poslední dekádě, je staršího původu. Při poněkud odlišných souvislostech bylo vyprodukováno asi o dvacet let dříve k pojmenování souhrnu určitých myšlenek postmoderními filosofy. Ti ovšem sami v době, kdy je náš národ konfrontován prostřednictvím své "elity" s jejich tehdejším nazíráním na svět, přiznávají, že ten se neubírá směrem jimi vytčeným, ale zůstává raději ve vyjetých kolejích tradice a zvyku. Zkrátka poznávají, že ona postmoderna není novou cestou, ale jen mostem mezi něčím novým (co se snad ještě ani nezrodilo) a modernou, již principielně neguje, neboť tato již intelektuálně vyčpěla.

Na tomto všem není nic divného. Řada myšlenek byla opuštěna, neboť se ukázaly jako zcestné a k cíli nevedoucí. Myšlenky ovšem, stejně často jako zavrhovány, předcházely skutečnost. Zaráží mě jiná věc. Od pradávna se střetávaly různé kultury a národy na nejrůznějších místech. A od dob starověkých měst se v centrech světového dění (obchodního, kulturního, politického) tyto kultury a národy i mísily. Je to jakási daň velkoměstu, pozorovatelná skrz celou historii. Kulturní vlivy se zde v positivním i negativním smyslu slova ovlivňovaly, ale nenapadá mě žádné učení, které by kdy považovalo za klad i mísení a tedy rozklad národů. Na to se prostě hledělo jako na nutnou anomálii naštěstí nevelkého rozsahu. Prostě něco proti přirozenosti. Až v poslední čtvrtině dvacátého století se lidstvo pokusilo tuto pitomost povýšit na ideál a cíl. Přirozenost se však opět projevila - ani nejnovější vlny přistěhovalců do Evropy se nerozplynuly, ale drží pohromadě v arabských, tureckých, čínských a dalších čtvrtích velkoměst. Tak můžeme obdivovat národní kuchyně a zvyky, ale - naštěstí - žádnou multikulturní společnost.

-JEM-

ČERNÝ LEV 777

ANEB KAPITOLA Z DĚJIN PROTIKOMUNISTICKÉHO ODBOJE

Ačkoli se jedná o kapitolu rozsahem krátkou (díky nedostatku informací), zdaleka nejde o episodu krátkou časově a už vůbec ne bezvýznamnou.
Jádro jihočeské resistenční skupiny Černý lev 777 tvořili někdejší členové lidovecké katolické mládeže Jiří Řezáč a Igor Sirotek, ke kterým se záhy připojil Bohumil Šíma. J. Řezáš s I. Sirotkem se nehodlali smířit s komunistickou mocí a první akce prováděli již v roce 1948, byť, díky omezeným možnostem, lokálního charakteru. Na příklad v Nechvalicích dočasně znemožnili založení JZD přerušením elektrického vedení.
O rok později ke skupině přibyli s Boh. Šímou Josef Novák a Jiří Dolista. V létě se jim podařilo získat zbraně a výbušniny, což umožňovalo vést účinnější boj. První akce proběhla záhy. 3. července vhodil I. Sirotek pumu do sekretariátu KSČ v Sedlčanech. Explose měla mezi veřejností velký ohlas a na Bezpečnosti prvně zaregistrovali činnost skupiny. Následujících pět (!) let byla jednou z nejhledanějších v republice.
Černý lev se ještě rozrostl o puškaře Ladislava Šimka z Milevska, jehož povolání se odbojářům jistě nesmírně hodilo. Další větší akcí bylo odpálení nálože v budově sekretariátu KSČ v Milevsku. V 11 hod. večer 14. května 1950 časovaná bomba sestrojená Šimkem a umístěná vůdčím triumvirátem explodovala, kanceláře zdemolovala a zabila stráného komunistické ostrahy. Obdobný úspěch se žádné jiné protikomunistické skupině do té doby u nás nepodařil.
Když se Řezáčova skupina začala ohlížet po spojení na další odbojáře a po kontaktech do zahraničí, byla odhalena. Zatčením jejích členů na jaře 1951 končí v českých zemích ozbrojený odpor proti komunistickému zřízení. Ztráty způsobené nejprve Němci za války a pak i Čechy - komunistickou Bezpečností, se na odhodlání národa podepsaly. Jeho nejlepší synové padli. Černý lev 777 však ukazuje, že poměrně malá, ale dobře organisovaná skupina dbající konspirace, může dlouho a účinně bojovat proti mnohem silnějšímu nepříteli.
Jiří Řezáč, Igor Sirotek a Bohumil Šíma byli popraveni 10. února 1952, další čtyři jejich pomocníci byli odsouzeni k vězení. Ať jejich příklad neupadne v zapomenutí!
 
Podle Petra Radosty: Dějiny protikomunistického odboje
 

Říjen 1918

autor A. Klimek, vydala Paseka r. 1998, náklad 3000 výtisků, cena 279,- Kč

Antonín Klimek, autor dnes recenzované knihy, není příznivcům historie osobou neznámou. Je autorem několika vynikajících knih, zabývajících se převážně historickými událostmi z období první republiky. Jmenujme zejména dvoudílnou práci Boj o hrad, popisující události týkající se zejména tzv. Hradu, to jest politické skupiny okolo prvorepublikových presidentů T. G. Masaryka a E. Beneše, ovšem tuto oblast přirozeně přesahuje a popisuje i politické události, které přímo s Hradem nesouvisí. Kniha byla odbornou veřejností přijata s takřka s bezmezným nadšením, horší už je to s veřejností laickou, protože Masaryk s Benešem často na pozadí událostí vyhlížejí jako dvojice politických gangsterů. To samozřejmě boří staré pomníky v myslích občanů, u nichž je zejména T. G. M. někým na způsob sv. Václava.
Říjen 1918 se oproti výše jmenovanému dílu věnuje z větší části dnes stále oblíbenější tzv. historii dnešního dne. Jedná se o popis běžného života obyčejných lidí, kdy jsou často významné politické události zatlačeny do pozadí a pozornost je věnována všedním starostem. Kniha výtečným způsobem balancuje na hranici obého, dokáže skloubit obrazy „velké“ politky s obrazy běžných lidských starostí, které jsou tak často právě velkou politkou ovlivňovány. Klimek věrně zobrazuje den pod ni události měsíce října roku 1918, doby bezprostředně předcházející vzniku Československého státu. Vše je zobrazeno ze zcela nového, často velice překvapivého úhlu pohledu. Jednotlivé kapitoly jsou nadepsány daty jednotlivých dní a obsahují popis událostí, které se ve jmenované dny staly, ať už se jedná o významná politická jednání, situaci na frontách, popisy problémů se zásobováním či s postupujícíc epidemií španělské chřipky a tragédií rodin a jednotlivců s nimi spojených, zajímavé články z novin, od návodů na úsporu mouky až po černou kroniku, či o popis počasí, které ten který den panovalo. Tak se člověk dozví o tom, jak jistý Nagy rozbil válečnému invalidovi v tramvaji hlavu lahví, ale také o tom, jak otřesná tragédie postihla rodinu Jaroslava Vrchlického následkem chřipky. Kniha je doplněna poutavými dobovými obrázky a fotografiemi, od fotografií zbraní rakouské armády až po dobové kreslené vtipy. To vše dohromady velice plasticky vykresluje atmosféru této vypjaté doby, s jejími starostmi i nečetnými radostmi. Největší pozornost se samozřejmě dostává 28. Říjnu, dni vzniku samostaného státu. Průběh dne je líčen do nejmenších podrobností, do detailů, o nichž nemá průměrně vzdělaný čtenář vůbec tušení, a které na pozadí výbušných událostí vyhlížejí často velice komicky. I to však s těmito slavnými dny naší historie souvisí a člověk se může jen trpce pousmát nad nadšením prostých lidí, kteří nemohli vidět do budoucna a tušit tak, co je v příštích letech čeká.
Jen stěží si dokáži představit, jakou mravenčí práci si musel autor knihy dát s vyhledáváním příslušných informací v archivech a s jejich selekcí. Vybral a sestavil je však výtečně, kniha je na historickou práci velice čtivá a čtenář se nenásilnou formou dozvídá o událostech, které se ani ve středoškolském dějepisu nedozví a které by znát měl. Pokud bych už měl něco kritizovat, pak je to zcela chybějící jmenný rejstřík, což činí hledání v knize poněkud nepřehledným. To je ovšem jen kosmetická vada a zájemce o tuto knihu by neměla odradit
Mimochodem, víte o tom, že sušená řepa se může stát základem pro vynikající koňak?

(MS)

Zač vděčí Slováci Čechům?

Rozhodně nejsem čechoslovakista a tak pro všechny případy předem varuji všechny nekritické příznivce našich východních sousedů: tento článek raději nečtěte. Spolu s panem Klausem si myslím, že bychom my, Češi, měli už přestat s našimi "otcovskými" radami, kdože má na Slovensku sestavovat vládu, jakou má SR zaujímat zahraničně-politickou orientaci a pod. Slováci jsou jednou samostatný národ, mají vlastní stát - ať si tedy rozhodují o svém osudu sami! A cítí-li kdo ke Slovákům zvláštn pokrevní pouto - vždyť jejich samostatnost nemůže být překážkou pro rozvíjení vzájemných vztahů. Navíc, Slováci si sami o svůj stát řekli (někdy ne právě vůči nám vybíravým způsobem). Nyní se nemohou vymlouvat na zlé čehůny a my zas na lenochy z východu, kteří by jen brali ze společné kasy.
Obratností slovenských představitelů a s vůlí pro dohodu u V. Klause a V. Mečiara nedošlo k odtržení Slovenska, ale k rozdělení Českoslovnska. Přesto bylo z Bratislavy slyšet, že federaci rozbili Češi a jiné, ještě nepravdivější a sprostší komentáře. Nemůžu se zbavit dojmu, že u nás tolik milovaní Slováci si neuvědomují, co jim nenáviděný "český stát" přinesl.
Po osamostatnění Československa nebylo na Slovači učitelů. Slováci tehdy neměli téměř žádnou inteligenci; plnohodnotný národ z nich vlastně vyrůstal díky českým obrozencům. A slovensky je naučili ve dvacátých letech čeští učitelé. Tito vlastně vytvořili Slováky, neboť co je národ bez jazyka a vlastní vzdělanosti? Pravda, za první republiky se řada Čechů chovala vůči Slovensku jako koloniální úředníci, vojáci byli na východ republiky posíláni za trest, četníci a příslušníci státní správy taktéž. Jenže: kdo kromě Čechů mohl nový stát spravovat? Slováci - div ne analfabeti? Nebo snad Němci a Maďaři? Předválečná republika provedla ještě další důležité věci: oddělila Slovensko od většiny uherských zákonů a poslovenštila velká slovenská města (na př. tehdejší vesnice, na jejímž místě dnes stojí Bratislava, měla jen německé a maďarské jméno, slovenské nikoli; ani v Košicích či Nových Zámcích Slováci nežili). Od ukončení války, s vyvrcholením v sedmdesátých letech, se dělo to, co bratia slyší ze všeho nejméně rádi: Češi na ně dopláceli. Nejprve šlo o odstranění válečných škod (přes Slovensko přešla fronta), později o vybudování průmyslu na převážně zemědělském území. Tak došlo k tomu, že počátkem let devadesátých bylo slovenské hospodářství modernější než naše.
Nemyslím si, že by nás měli Slováci uctívat. Ale mohli by si výše zmíněné uvědomit a ve vztahu k nám alespoň vystupovat slušně a ne se tvářit "kdyby nás Češi neomezovali, tak jsme na tom dnes mnohem lépe".
 

-JEM-

Potřebujeme armádu?

Úvodem je nutno jednoznačně říci, že obranu občanů a udržení svrchovanosti našeho národního území považuji za jeden ze základních úkolů instituce státu. Naše branná moc nesmí být toliko symbolem, ale především zárukou naší svobody a nezávislosti, volnosti našeho samostatného rozhodování o budoucnosti českého národa. Neboť se nejedná pouze o svobodu, ale i o morální přežití národa. Naše moderní historie je provázena přeobtížným budováním národního sebevědomí. To bylo o to těžší, že nám téměř úplně chyběla vůdčí vrstva společnosti. V okamžiku pravdy v roce 1938, kdy byl národ přesvědčen o své morální vyspělosti a měl ji předvést před kritickým zrakem historie, mu byla vlastními vůdci jeho morální páteř zlomena. Bez nadsázky se dá říci, že byla zhacena práce generací od počátku národního obrození. Od té doby je naší hlavní, ovšem velice pochybnou, devisou pověstné české chytráctví, přičemž národní hrdost je pojem mezi dnešní mladou generací takřka neznámý. Hrdinové druhého a třetího odboje nemohou, při vší úctě k nim i jejich dílu, sami zachránit tvář a ducha národa, když drtivá většina ostatních klidně přežívala doma, ano i spolupracovala se zrádným a nepřátelským systémem ať již východní či západní provenience. Jsem pevně přesvědčen, že naše moderní dějiny jsou nejlepším důkazem potřebnosti aktivní branné politiky státu. Nejedná se ovšem zdaleka jen o výzbroj a uniformy jednotek naší armády, ale především o morální připravenost a osobní odhodlání občanů. Výše zmíněný nešťastný Mnichov bylo pouze naše morální selhání, odvolávání se na zradu spojenců je sprostý a zbabělý alibismus. Neboť my sami, naše diplomacie a státní představitelé za nás nechali jednat jiné a výsledek tohoto jednání jsme tiše akceptovali bez pokusu zvrátit běh událostí v náš prospěch. Je třeba vždy pamatovat, že politika není jen chladný kalkul, vždyť i lidé sami se chovají často iracionálně. A není možno zapomínat na morální hodnoty našeho národa a Evropy vůbec; sebevětší hmotné zisky nemohou vyvážit tak hlubokou morální ztrátu, jakou ponížení národa v předvečer války bezpochyby bylo.
Úkolem vojska je bezpochyby v prvé řadě obrana lidí, majetku, samostatnosti a území státu v případě válečného střetu, teroristického útoku, separatistických či povstaleckých tendencí, ozbrojeného povstání ve jménu nepřijatelné ideologie, ale i např. při živelné katastrofě. Ovšem stát, který zanedbává svou přípravu k možnému vojenskému střetnutí přímo provokuje k agresi své skutečné i potenciální nepřátele a zároveň nabízí své území jako možné bojiště k řešení cizích sporů.
Na každém jednotlivém občanovi leží odpovědnost za obranu vlastního státu, to ovšem nesnímá s beder politické representace národa úkol základní nástroj této obrany, armádu, vybudovat a udržovat. Armáda připravená bojovat za naši vlast je pro národ nesrovnatelně hodnotnější než jakkoli velká representační expediční jednotka v cizině, třeba by tam hájila skutečně naše zájmy a nám blízké morální hodnoty. Z důvodů obdobných by naše vojsko mělo být prodchnuto duchem národním a ne ideologickým. Obrana demokracie a jejích hodnot je důležitá, ale obrana národa a jeho území je z morálního pohledu nesrovnatelně důležitější. Pro zlepšení vztahu občanů k obraně státu považuji za nutnou morální výchovu a osvětu od školního věku, výchovu k vlastenectví a obětavosti, občanskému a národnímu uvědomění, ovšem výchovu oproštěnou pokud možno co nejšíře od ideologických dogmat. To ovšem v současnosti chybí. Výchova je snad stejnou měrou ideologicky motivována jako před desíti lety, jen se změnila tvář ideologie. S výchovou a morálkou vojska úzce souvisí úloha tradice v ozbrojených silách. Právě z tradice, vědomí kontinuity a příslušnosti k jednotce z velké části pramení duch stmelující vojáky. (To dobře věděli Němci; konečně v bundeswehru je dodnes základní součástí výcviku zpěv a pochodování, což spolu s tradičně pojatými stejnokroji, prapory a jistou dávkou mystiky má vytvořit "kameradschaft". Bohatá historie jednotek má morálně motivovat vojáky k následování čestných příkladů a k neposkvrnění cti útvaru. I ve francouzské cizinecké legii, kde potlačení jednotlivce a vymytí mozku zachází velmi daleko, hraje důležitou úlohu tradice jednotky. U nás v poslední dekádě bombasticky vychvalovaná a glorifikovaná armáda USA na historii a kontinuitě doslova stojí, byť je v porovnání s vojsky Evropy mladá.) V naší armádě byly po rozdělení Československa rozpuštěny pluky, jejichž historie sahala většinou do dob teresiánských, v některých případech až do třicetileté války. Nechci tvrdit, že tradice má mít přednost před požadavky taktickými, strategickými či logistickými. Ale její ignorování v měřítku viditelném u nás se mi zdá nejen jinde nevídané, ale i nebezpečné pro udržení ducha vojska.
Úkolem obranné politiky naší vlády musí být v prvé řadě udržení skutečné, nikým a ničím neprotektorované ani nepodmíněné nezávislosti. Sebelepší spojenci nás sami nespasí, neponesou a ani nemohou nést odpovědnost za naší národní a státní existenci. Spojenci mohou jen doplnit naše odhodlání bránit své území za každou cenu za jakýchkoliv okolností; těžko někdo přijde na pomoc tomu, kdo nemá sám dostatek vůle k boji. Právě naše odhodlání musí být prvním a největším varováním i reálným nebezpečím pro potencionální nepřátele! Pochopitelně, že čím větší bude síla a spolehlivost našich spojenců, tím klesá pravděpodobnost možného ozbrojeného konfliktu. Síla spojenectví je dána vojenskou silou jednotlivých členů a vůlí a odhodláním si vzájemně pomoci. Žádné spojenectví nad námi neotevře zadarmo "ochranný deštník". Účinné spojenectví musí být svázáno odhodlaností, vůlí a spojujícími společnými morálními zásadami a reálnými politickými záměry a cíli. Jestliže z tohoto výčtu něco chybí, pak je spojenectví jen neupřímná póza, či, v horším případě, nerovný vztah vazala, který se za ochranu před nepřítelem zříká své státní suverenity. (Zhodnocení našeho současného postavení nechávám na Vás, vážení čtenáři.) Ale ani nejlepší spojenectví nás nezbavuje morální povinnosti vůči sobě samým i vůči našemu národu na stoprocentně samostatné odhodlání a připravenost k boji za sebenepříznivějších podmínek, neboť jen toto odhodlání a připravenost dodá spojenectví vzájemnou důvěru. Počítání s cizí pomocí jako výchozí daností je zbavování se odpovědnosti, pokrytecké chytračení, ano - je prvým krokem ke kapitulaci, kdy podmíněná rezignace na sporný bod, dobrovolné ustoupení nespravedlivému či morálně nepřijatelnému nátlaku je chápáno jako obstojné a přijatelné východisko z nepříjemné situace.
Pochopitelnou podmínkou úspěchu v této otázce je výchova národa jako celku i nejširšího občanstva morálně i fysicky k této občanské i vlastenecké povinnosti. Je také třeba v očích veřejnosti rehabilitovat vojsko a přehodnotit celkový negativní vztah k němu, který pramení za prvé ještě z dob minulých (lidé mají oprávněné obavy ze skladby důstojnického sboru), za druhé z poznatků ze současnosti (korupce, špatná kázeň, morálka jak gážistů, tak vojáků základní služby). Toto se musí díti jednak výměnou většiny zprofanovaného důstojnického sboru, o jehož kvalitách bohužel svědčí i nedostatečná kázeň na některých posádkách, jednak vylepšením sociálního a společenského postavení vojáka ve společnosti. Demokratická kontrola armády je nejlépe zaručena jejím občanským charakterem, tedy všeobecnou brannou povinností. Vojsko je nejlépe kontrolováno zástupem vojáků základní služby a záložníky, kteří svým občanským uvědoměním a vlastenectvím znemožňují zneužití z nich složených jednotek (tedy celkově těch nejpočetnějších) proti vlastnímu národu a jeho zájmům. Toto je ovšem podmíněno politickou uvědomělostí a přehledem vojáků ve veřejném dění a kvalitou vojenského výcviku.
Úvahy o vybojování budoucí války někde na vzdáleném cizím území považuji za nemorální, byť bychom mohli eventuelního nepřítele paralysovat dříve, než by nás přímo ohrozil. Takto ovšem můžou uvažovat i jiní - a bojištěm k řešení cizích problémů by se snadno mohla stát naše vlast.
Opravdovou vůli bránit náš stát může mít jen občanská armáda, neboť v okamžiku, kdy se odmítáme aktivně účastnit naší obrany, ji morálně zpochybňujeme v samotné podstatě. Sebelepší profesionální kontingent bojující v daleké cizině či na našich hranicích totiž těžko může být prodchnut vlasteneckým duchem bojovníků za svobodu, rodinu a morální hodnoty a nemůže s nás sejmout břímě odpovědnosti za náš stát a budoucnost našeho národa. Neboť národ sám svými činy se musí zasloužit o své příští lepší bytí.
Možná si, ctění čtenáři, říkáte, co vlastně chci touto analýzou, připomínající ideové provolání pro politický program, říci. Nyní se to na závěr pokusím vysvětlit. Nemohu se zbavit dojmu, že současná politická representace naší republiky má za lubem faktické rozpuštění naší armády, přesněji řečeno její redukování na několik málo početných jednotek určených pro slavnostní příležitosti a demonstrativní účast na zahraničních misích. K tomuto názoru mě vede několik skutečností, které zde stručně shrnu. Tedy, ministerský předseda M Zeman se při jednání o výzbroji našich armádních vzdušných sil vyjádřil v tom smyslu, že letectvo vlastně ani nepotřebujeme, neboť nás mohou účinně ochránit spojenci ze základen v Německu. (Celý problém dopadl nakonec typicky, neboť s nejvyšší pravděpodobností nakoupíme technicky zastaralé stroje v době, kdy přední výrobci již vyvinuli či dokonce vyrábějí novou generaci stíhacích letounů.) Podobné úvahy o nepotřebnosti branné moci vůbec se vedou bez uzardění na stránkách seriosního tisku, přičemž se do nich zapojují jak známí publicisté, tak i čelní politici, většinou na straně "protiarmádní". I výroky V. Havla čas od času tento názor podporují. Jiní politici se ohánějí profesionální armádou, zde je však často patrná snaha zavděčit se mladým mužům, potenciálním voličům. V lepším případě zdůrazňují povinnost občanů bránit demokracii, avšak o obraně svobody národa a jeho státu a o národní cti a hrdosti nikde ani slova. Také přiškrcený armádní rozpočet a liberální zákon o civilní službě je výmluvný. Všichni se jistě pamatujeme na histerické nadšení médií po vstupu naší země do NATO - již nikdy se nebude opakovat rok 1938 či 1968, naši noví spojenci se nás vždy zastanou, jsou naprosto demokratičtí, spravedliví a spolehliví, atd. Věřím, že mnohým mocným by se líbilo, kdyby byly evropské armády přeměněny ve strážní sbory pro udržení vnitřního klidu; o tom svědší i zákon umožňující Armádu ČR nasadit proti českým občanům v případě, že "bude ohrožena demokracie". Tedy postupná přeměna armády na policejní síly, vojenské úkoly zůstanou jen na Hradní stráži, liberecké rotě chemiků a průzkumnících, kteří zrovna dnes plní svou vlasteneckou povinnost v okupovaném srbském Kosovu.
Jako nacionálně cítícího člověka mě podobný přístup uráží; pokusil jsem se načrtnout důvody, proč považuji za dobré zachování armády nejen jako takové, ale i braneckého systému. Na konec se ještě cítím povinen dodat, že jsem byl vyřazen pro neschopnost k činné službě z vojska ještě před absolvovánm základního výcviku (čili mám modrou knížku). Můžete tedy namítat, že káži vodu a piji víno. Věřím však, že když se mnou nebudete souhlasit, najdete věcné argumenty. Připomínám, že k diskusi je jednak otevřená konference, jednak rádi zveřejníme čtenářské příspěvky i názory.
-JEM-

TAK ŠEL ČAS, díl čtvrtý
Od časů panování Karla IV. do skončení válek husitských

Nejpozoruhodnější dobou pražských dějin je doba kralování Karla IV. (1346 - 1378). Tento vladař, jehož paměť chovají Čechové dosud v posvátné úctě, tento Otec vlasti povýšil Prahu na město prvého řádu. Rozšířil jeho obvod, dal mu jeho nynější vymezení ¹⁾ tím, že do jeho ohrazení zahrnul Hradčany, Oujezd, Poříčí a jiná předměstí, založil Nové Město, zbudoval nádherné stavby, kostely, kláštery a paláce, obehnal město hradbami hájenými věžemi, opevnil staroslavný Vyšehrad a spojil jej s městem. Dal vystavět metropolitní kostel svatého Víta v podobě, v jaké jej známe dosud¹⁾, kamenný most, královský hrad Hradčany²⁾(od té doby několikrát přestavěný), Karolinum a další stavby. Dokud byl ještě jeho otec naživu, povýšil Karel IV. pražské biskupství na arcibiskupství, vymaniv je tím z jakékoli cizí pravomoci, založil pražskou universitu, nejstarší a nejvýznamnější v této části Evropy, povolal z Itálie, z Francie a z Německa učené profesory, malíře, architekty a obchodníky. Zruční řemeslníci a dělníci všech profesí se usadili v Praze, kde se jim dostalo výhodných výsad stejně jako práva skladovacího pro celé Čechy³⁾. Slovem, nebylo zanedbáno nic vzhledem k zajištění blahobytuhlavního města a království a naprosto dokonalý zdar korunoval dílo tolikeré starostlivosti a tak veliké moudrosti. Velikosti a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem.
Tato vysoká úroveň blahobytu trvala až do roku 1419, kdy vypukla husitská válka. Mnoho cizinců, kterým se znelíbilo nové náboženské učení, ba dokonce i dost vlastenců opustilo město, aby unikli vládě kněží a plebejské chátry, která den ze dne nabývala vrchu. Královské posádky ještě držely Hradčany a Vyšehrad, často přepadávaly sousední čtvrti, pustošily příbytky. Od roku 1420 měla Praha už své barikády. Císař Zikmund přivedl před její hradby v červenci téhož roku početnou armádu, sebranou v jeho državách v Německu, Uhrách a v Čechách. Její první útoky odrazil pražský lid vedený velkým vojevůdcem Žižkou. Ostatně vojsko tak veliké, které soudobí pisatelé odhadují na 145 000 mužů, nemohlo pro nedostatek spíže dlouho pracovat polem. Císař po několika dnech s obléháním skoncoval a byl ještě rád, že se zbavil soldatesky, která se domáhala výplaty žoldu a s níž nemohl své podniknutí dovést k cíli. Příštího října se Zikmund vrátil s novým, méně početným, ale ukázněnějším vojskem, ale přesto s ním byl před Vyšehradem, který hodlal vybavit, na hlavu poražen. Od té chvíle přešli obyvatelé Prahy do ofensivy, zmocnili se postupně skoro všech královských měst a mnoha pevných hradů, takže po značnou část roku 1421 až do ustavení nového vládního výboru byl pražský purkmistr vlastně zemským vladařem. Pro tyto události nabylo město velkého politického významu, ovšem za cenu svého vnitřního blahobytu. Celé čtvrti, mezi nimi i Malá Strana, byly zpustošeny nebo vylidněny. Krásné kostely, které až dosud zdobily Vyšehrad, se zřítily v trosky. Na Starém a Novém Městě se kláštery a kostely proměnily v hromady sutin. Vnitřní rozbroje dospěly tak daleko, že v roce 1429 a 1434 stály proti sobě Staré a Nové Město v otevřené válce, a to v době, kdy je ještě odděloval příkop naplněný vltavskými vodami. Ale nejsilnější ztrátou, jíž město trpělo, byl zánik řemesel. Obchod, kdysi tak kvetoucí, přišel v nic a v manufakturách se pracovalo jen pro běžnoupotřebu.

(Podle Františka Palackého)

Poznámky:
¹⁾vztahuje se k době Františka Palackého (pozn. N. M.)
²⁾není zcela přesné; Hradčany je jméno původně poddanského města v předhradí královského hradu, na kterém král Karel nechal vystavět nový palác, ovšem nad starším románským, jež se nám díky tomu zachoval do dnešní doby (pozn. N. M.)
³⁾Karel IV. nařídil, že všecko zboží do Čech přivážené nebo zemí provážené musí být nejprve po tři dny vyloženo na prodej v Praze. (pozn. Fr. Palackého)

Slovník velikánů českého nacionalismu, 11. díl
Ladislav Rašín

Letos 22. června uplynulo sto let od narození tohoto člověka. Připomeňme si jej alespoň dodatečně tímto stručným medailonem. V našem "Slovníku" sice již jeden před léty vyšel, ale vzhledem k výročí a dále skutečnosti, že onen předchozí není k disposici na internetu, nám snad odpustíte tématické opakování.
Ladislav Rašín se narodil v Praze, v rodině tehdy už významného českého advokáta a hlavně politika Aloise Rašína (1867 - 1923, vizte jeden z předešlých dílů "Slovníku"). Po vzoru svého otce se stal advokátem. Mimo jiné úspěšně obhajoval poslance J. Stříbrného v t. zv. Stříbrného aféře; ten si pak posteskl, že jej to připravilo o veškeré příjmy z poslaneckého platu. Do politického dění vstoupil aktivně v roce 1926, kdy vydal knihu "Vznik a uznání československého státu", v níž odmítá tezi o rozhodující úloze zahraničního odboje a dohodových mocností při vzniku ČSR. Hlavní zásluha podle něj patří domácímu vystoupení 28. října, kdy vznikl vlastní stát odtržením od státu existujícího. Rozumí se pak samo sebou, že patřil k protihradní Kramářově Československé národní demokracii. Od roku 1933 byl ve vedení strany, po vzniku Národního sjednocení byl za něj poslancem národního shromáždění (1935 - 9).
Ve straně patřil k skupině t. zv. integrálních nacionalistů sdružených okolo měsíční revue "Národní myšlenka". Dlužno podotknout, že to skupina nebyla nikterak masová a často měla charakter intelektuálního besedního klubu. Spolu s L. Rašínem ji tvořili především Vlastimil Klíma (snad o něm také bude brzy jeden díl našeho "Slovníku"), František Toušek a Odon Pára. Hospodářsky navazovali na Ladislavova otce a vůbec mladočeskou tradici Národních demokratů. Byli však navíc přesvědčeni, že "posláním ČSR jest býti národním státem, jenž by sloužil národním cílům státního a vládnoucího národa československého a v němž by národnostní zlomky byly v postavení národnostních menšin" (V. Dyk). Pro integrální nacionalisty byl národ nejvyšší hodnotou. Požadovali silnou vládu s širokou podporou a proto se stavěli, na základě soudobých zkušeností, proti systému mnoha politických stran. Pouze národní soudržnost za všech okolností mohla podle Rašína zajistit samostatnost českého státu oproti sousednímu sílícím a záměrem výboje se netajícímu Německu. Integrální nacionalisté kritisovali Benešovu zahraniční politiku pro závislost ČSR na západních mocnostech a proti ní stavěli slovanskou vzájemnost. Odmítali "ducha Ženevy" a upřednostňování "všelidských" cílů před životními zájmy národa. Příčinou problémů s Němci v českých zemích podle nich nebyla špatná menšinová politika, ale národní socialismus A. Hitlera v sousedním Německu. Také jako jedni z prvých poukazovali na nebezpečí politiky ústupků Henleinovi. Rašín bojoval za zákaz jeho strany jako protistátní. Před obecními volbami na jaře 1938 vyzýval Rašín k jediné kandidátce pro české obce na základě dohody poltických stran tak, "aby volby mohly odpadnouti. Proti jednotné německé menšině, proti autonomistické frontě Němců, Maďarů a pobloudilých ľuďáků jednotný, svorný československý národ." Henleinova strana se však co do počtu hlasů stala nejsilnější ve státě. Během zářijové krise stanul v čele parlamentního výboru na obranu republiky a horoval pro boj za každou cenu; snažil se přesvědčit i presidenta Beneše. Byl mezi těmi, kteří navrhovali nastolit polovojenskou diktaturu v čele se stále populárním Benešem, rozpustit politické strany a vést boj za národní čest a hrdost. O Ladislavu Rašínovi se také uvažovalo jako o možném předsedovi navrhované politické "protikapitulační" vlády, která měla odmítnout vnucovanou dohodu a pak vést neodvratnou válku. Po kapitulaci a Benešově abdikaci napsal tehdy již bývalému presidentovi svůj názor, podle něhož by mír po prohrané válce nebyl o mnoho horší než ten, který trval po přijatí diktátu. Postavil se proti útokům na Beneše jako jediného viníka národní katastrofy, byl zhnusen některými poměry za druhé republiky. Stále si však uchoval názor, že první republika byla "vedena neschopnými vůdci a že demokratické zřízení bylo ve skutečnosti oligarchií politických stran". S mnichovskou kapitulací se nikdy nesmířil a považoval ji za největší národní prohru a katastrofu. Národní myšlenka si udržela i v tomto období svůj ostře protiněmecký charakterový rys a ač nacionalistická, byla silně zasažena cenzurou. Poslední číslo vyšlo v lednu 1939, pak bylo státními úřady její vydávání zastaveno. (Mimochodem, po zákazu KSČ byl v této revui stesk na omezování politické svobody, proti kterému nikdo ani náznakem neprotestuje! Integrální nacionalisty jistě nelze vinit z nadržování komunistům; toto jen ilustruje jejich zásadovost a pevný charakter.)
Ladislav Rašín se po okupaci stal členem pětičleného vedení Politického ústředí (Přemysl Šámal - předseda, Lad. Rašín - ČND, Ferd. Richter - národní socialista, Ladislav Feierabend - agrárník, Adolf Procházka - lidovec, Jaromír Nečas - sociální demokrat). Po zatčení Ferdinanda Richtera 22. listopadu 1939, u něhož byly nalezeny nebezpečné kompromitující poznámky z jednání 18. t. m. se ukrýval, ale po nešťastném zranění své ženy se vrátil do Prahy, kde byl 13. prosince 1939 zatčen. (Získání korunních důkazů dokresluje smutnou skutečnost nedostatečné přípravy a vůbec mlhavých představ našeho druhého odboje o ilegální práci a konspiraci.) 17. prosince 1941 byl odsouzen k trestu smrti, díky snaze jeho matky a dalších příbuzných byl trest 20. listopadu následujícího roku změněn na patnáct let káznice. Po útrapách věznění zemřel ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem 20. března 1945 v 6 hodin 10 minut ráno krátce před pádem města do rukou postupujících amerických vojsk. Ironií osudu byly některé politické zásady integrálních nacionalistů po válce realisovány komunisty - vedle vytvoření národního státu šlo především o ony jednotné kandidátní listiny tak, aby volby mohly odpadnouti. Statečný vlastenec Ladislav Rašín byl o státním svátku 28. října 1995 in memoriam vyznamenán Řádem T. G. M. I. třídy.