Obsah:
KRÁTCE
Demokratické povědomí
Jsem anarchista?
INZERCE
EU hodnotila ČR
Územní plán Prahy
O rychlé proměně ideálů
Nacionalismus versus humanismus?
Svoboda a odpovědnost
Naše životní prostředí
Byly doplňovací volby předvojem nového trendu?
Jaká nás čeká budoucnost?
Demokratický chaos
Dvojí metr aneb nejsou zločinci jako zločinci
Palladium
Tak šel čas - díl třetí, do doby Karla IV
Země mluví
Slovník velikánů českého nacionalismu - 10. díl - František Ježek
Podle zprávy ČTK z 6. října tohoto roku vyzvala někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová na jednom z mítinků výroční konference konzervativců britskou vládu Tonyho Blaira k propuštění bývalého chilského prezidenta Augusta Pinocheta a obvinila britskou vládu, že se chová jako v policejním státě.
V ostrém útoku proti kabinetu premiéra Tonyho Blaira baronka Thatcherová také uvedla, že "zákon lynče v přestrojení za obranu
lidských práv" nyní podvrací britskou justici i práva
svrchovaných národů. Zadržování Pinocheta označila za "justiční únos", na němž se britská vláda podílela.
"Pánové Blair a (ministr vnitra) Straw" by za to, jak se zachází s Pinochetem, měli nést plnou trestní odpovědnost, uvedla Thatcherová za bouřlivého potlesku.
"Je urážka zdravého rozumu a karikatura spravedlnosti tvrdit, že hlava státu musí automaticky nést trestní odpovědnost za všechno, co se stalo za dobu, kdy byl u moci," řekla Thatcherová.
Co dodat? Baronka Thatcherová jako by četla náš otevřený dopis (viz dále) k tomuto problému. Samozřejmě ji nepodezíráme z opisování, naopak jsme vděčni za projev stejného chápání pravicové politiky a konzervatismu z britských ostrovů.
Na počátku října proběhly v Rakousku volby, které vyvolaly velký ohlas (převážně negativní) jak v samotném Rakousku, tak i ve světě. Druhou nejsilnější stranou se totiž stala FPÖ Jörga Haidera. Tato strana je neustále obviňována z šovinismu, rasismu, antisemitismu či neonacismu (postup klasický pro všechny země). Představitelé (hlavně) evropských zemí vyslovovali lítost a zklamání nad úspěchem „extrémistů“, různé organisace chránící lidská práva neskrývaly své zděšení a Izrael dokonce pohrozil přerušením diplomatických styků, bude-li se FPÖ podílet na vládě. FPÖ totiž varuje před přílivem cizinců do Rakouska, požaduje důslednou ochranu rakouské kultury a občas pochválí něco z politiky Třetí říše. Tedy v dnešní době nic populárního.
Redakce NM naopak vítá úspěch FPÖ, neboť máme radost z každého úspěchu evropských nacionalistů. V neposlední řadě také existuje naděje, že by úspěch FPÖ mohl zkomplikovat vstup ČR do EU. Přejeme tedy FPÖ i J. Haiderovi mnoho úspěchů v jejich práci a další volební vzestup.
EVROPSKÁ UNIE - ELITNÍ SPOLEK?
Evropská unie zařadila mezi zájemce o přijetí do svých řad Rumunsko, Bulharsko, Albánii a Makedonii. Prvé dva státy již do tzv. druhé vlny rozšíření, druhé dva pak do vlny neurčité; příslib získaly za svůj postoj při kampani proti Jugoslávii. Členství všech těchto států v EU je prý mimořádně důležité pro stabilitu na Balkáně a v Evropě vůbec. V tomto světle se mi nutně zdají směšné výtky evropské komise na adresu ČR. Pociťuji dokonce radost, když o nich čtu v novinách. A když novináři bijí na poplach: prý nám hrozí vyřazení z řad adeptů prvé etapy přijímání nových členů unie, říkám si - kéž by!
Avšak situace není jen komická. Je mnohem více tragická. Když jsme srovnáváni s balkánskými státy, kde mafie ovládají státní aparát a chléb je znám pouze z pohádek, nutně se vnucuje myšlenka: neslouží ekonomické a právní nároky na naší republiku a následné hodnocení komisí EU jen k šikanování a vydírání naší vlasti?
Naše vláda nám ve světě zřejmě buduje pověst samaritánů.
Nejsem vůbec proti mezinárodní pomoci při živelných pohromách. Konečně i nám byla po povodních nabízena; je jen naší chybou, že jsme ji bez rozmyšlení odmítali. Zcela chápu důvody naší pomoci Turecku a následně Řecku po zemětřesení, která tyto státy zasáhla. Nechápu však, proč vládou placená pomoc směřovala i na vzdálený Taiwan. Znovu zdůrazňuji, nejsem proti pomoci jako takové. Ale proč vláda namáhá ještě více rozpočet, i tak napnutý jako šle, a přitom jedním dechem zdůrazňuje nutnost spoření ve všech oblastech? Pomoc postižené námi neuznávané tzv. Čínské republice by měla být spíš věcí humanitárních organisací (např. Český Červený kříž, ADRA, ...) a veřejných darů než vládní akcí. Ministerská rada zřejmě svou přehnanou iniciativou chce skrýt své opoždění při pomoci Turecku. Jen aby to nepřehnala. Byla kritisována i za laxnost při válce na Balkáně; jak se bude Zemanův kabinet chovat při nějakém případném dalším bombardování?
MŮŽE SE RUSKO VZDÁT KAVKAZU?
Poslední dobou pociťuji stále častěji nutnost zastávat se Rusů, tedy národa, na nějž jsem takřka alergický. Boje muslimských partyzánských skupin s pravidelnými oddíly ruské branné moci v předhůří Kavkazu vyvolaly u nás i ve světě diskuse o tom, zda by pro Rusko nebylo jednodušší se Kavkazu vzdát rovnou, dobrovolně. Pravda, v kavkazském kraji mnoho Rusů nežije (nepočítáme-li vojáky, milicionáře a úředníky). Žádný národ se však nemůže lehce, bez morální újmy, vzdát svého historického území. A Rusko stálo připojení Kavkazu v 18. a 19. století mnoho krve a peněz. Ale nejde jen o peníze a prestiž. Ztrátou kavkazska by Ruská federace přišla o přístup ke Kaspickému moři. Připravila by se o bohatá naleziště nerostných surovin, zejména ropy. A nejen to. V Rusku žije celkem téměř 150 mil. obyvatel, Rusů je asi 80%. Dobrovolné opuštění jedné oblasti by jistě vyvolalo obdobné separatistické tendence i v jiných krajích. Uvědomme si, že Rusové žijí především v evropské části federace. Ztráta např. Sibiře (kde Slované žijí jen v úzkém pásu napříč od Uralu po Pacifik, nepočítáme-li kolonie vysídlenců komunismu) je pro Rusko jistě nejen nepředstavitelná, ale i hospodářsky sotva přečkatelná. Dále v těchto souvislostech není bez zajímavosti, že největší mohamedánské město na Rusi je Kazaň, ležící západně od Uralu na stejné zeměpisné šíři jako Moskva (město je u nás známé jako místo prvé porážky v protibolševickém tažení čs. legií v roce 1918). navíc, podle zpráv z jihu Ruska, rebelové vpadnuvší do Dagestánu neměli téměř vůbec podporu tamního obyvatelstva. (Bez té lze těžko vést dlouhodobou partyzánskou válku i se sebeušlechtilejším cílem, za který vytvoření muslimského státu na Kavkaze nepovažujeme.) Dokonce by se mohlo hovořit o averzi dagestánských národů k islámským guerillám, o které svědčí masový nástup do domobraneckých útvarů. Mějme vždy na paměti, že dnešní výbuch na kavkazsku mají na svědomí panmohamedánští militantní fanatici, chtějící velký islámský stát a šířící svou "pravdu" a víru ohněm i mečem. A je čím dáltím víc zřejmé, že pro Evropu je islám na žebříčku nebezpečí na druhém místě, hned za civilisační degenerací a liberalismem.
Americká taktika slaví úspěch na Kavkaze.
Jak vidno, i Rusové jsou ochotni se poučit. Nyní převzali americkou metodu masových náletů a drtivého bombardování celé země a zatím ji úspěšně aplikovali v separatistickém Čečensku, oprávněně navíc podezíraném z podpory teroristů. Obyvatelstvo prý houfně prchá před leteckými údery ze země. Za chvíli tedy nebude mít kdo provádět separatistickou politiku. Uvidíme, jak dopadne pozemní tažení a "svatá válka", kterou vypověděl čečenský "president" Rusům.
Mezinárodní vojenské jednotky vstoupily na Východní Timor,
aby tam obnovily pořádek a zastavily vraždění civilistů - křesťanů muslimskými milicionáři a indonéskou armádou. Indonésie východ ostrova anektovala v roce 1976, OSN jej však nadále považuje za portugalské území. ˇUzemí však bylo formálně asi půl roku samostatné a nezávislost by měla být obnovena, jak potvrdil letošní plebiscit. V samotné Indonésii, zdá se, nahradil chaos a rozvrat generála Suharta, kterého vynesla k moci armáda, když tak zmařila komunistický pokus o získání moci v letech 1966-8.
Tolik tedy fakta. A nyní přijde několik drobných perliček. Ačkoli o mezinárodním zásahu se mluvilo již dlouho, president Spojených států se nechal slyše, že k zásahu nemůže dojít, že ten není v americkém zájmu, že nemá zprávy o masakrech a že není ohrožena bezpečnost USA (A co nedotknutelná lidská práva? Zásah proti Srbsku ovšem byl ve vašem zájmu, Wiliame Jaffersone Clintone?). Jiný byl názor ausralské svazové vlády, neboť tento stát má neklidný ostrov doslova "za humny". Nakonec, možná s křížkem po funusu, došlo k invasi na ostrov a okupaci jeho východního dílu. Mezitím byly ovšem snad tisíce lidí pobity a další desetitisíce odtransportovány do západní části, jež zůstává nadále nejen formálně pod kontrolou Jakarty. Na celé události je zajímavé, že USA nehodlají bránit křesťanů, zatímco na osudu mohamedánů v Evropě jim zjevně velmi záleží. Podle ministryně Albrightové - Körbelové nejsou Spojené státy světovým policistou a nemůžou všude na světě zasahovat. Proč tedy zasahují vůbec? Evropa se snad bez jejich "policejních zásahů" obejde. Naštěstí se tentokrát OSN k celé akci postavilo čelem a nenechalo se, jako na jaře, Američany obejít a znemožnit.
Čeští výrobci oceli uzavřeli kartelovou dohodu
- nemají si tedy vzájemně konkurovat cenou, ale druhem nabídky a hlavně její kvalitou. Vzhledem k tomu, že ocel není věcí denní potřeby, běžného Čecha - spotřebitele se to příliš nedotkne. Přes všechny nevýhody, který každý kartel znamená, je to přeci jen konečně pokus (zdola! od vlády se nedá nic očekávat) o posílení našeho hutnictví. Díky levné pracovní síle jsme vyráběli ocel za menší peníz než např. v Německu. EU se pochopitelně bránila cly, což naše vláda v obdobných případech (ale ani v případech dotovaného zboží!) nesvede. Nakonec, místo ovládnutí evropského ocelářského trhu díky nízké ceně, naše hutnictví téměř zaniklo. Snad nově vzniklý trust alespoň něco zachrání.
Jak vypadá propaganda?
Zpráva na internetu ČTK o dohadech nad využíváním vzdušného prostoru nad jugoslávským Kosovem:
Civilní lety na letiště Slatina u Prištiny byly obnoveny minulý pátek. K jejich přerušení došlo, když NATO začalo kampaň leteckých útoků proti Jugoslávii, které nakonec vedly ke stažení srbských ozbrojených sil z Kosova, k rozmístění mírových jednotek v této jihosrbské oblasti a k nastolení prozatímní zprávy OSN.
Jak pěkně se dá popsat psychologická válka proti srbským civilistům za použití teroristických metod kosovských albánců, ve které šlo o získání území pro jeden národ na úkor druhého ....
Podle výzkumu agentury SOFRES-FACTUM, které zveřejnila 19. října na své webové stránce ČTK, předstihl senátor a podnikatel Václav Fischer v hodnocení nejkladněji hodnocených osobností dosud vedoucí Stanislava Grosse a Petru Buzkovou.
Také se vám toto pořadí zdá být neuvěřitelné?
Také v politice zřejmě platí přísloví, že kdo nic nedělá, nic nezkazí a navíc bude ještě oblíben prostým lidem. Václav Fischer se totiž do doby konání výzkumu vůbec nezapojil do práce Senátu. Chtěl totiž mermomocí pracovat v jiném výboru, než Václav Benda, jehož křeslo v doplňovacích volbách obsadil, což se zase nezdálo ostatním poslancům. Ti argumentovali tím, že rozmístění poslanců v jednotlivých odborných výborech proběhlo při řádných volbách a že nehodlají kvůli novému kolegovi přesouvat staré kolegy, V. Fischer zase tvrdil, že má ze své práce v sectovní kanceláři spoustu kontaktů v zahraničí. Tento spor je těžké hodnotit, na argumentech obou stran lze nalézt cosi závadného. Skutečností ale je, že Václav Fischer nevyvinul mimo volební kampaň žádnou jinou politickou aktivitu, rozhodně ne aktivitu vedoucí ke zlepšení našich zákonů, přesto vede výzkumy nejkladněji působících osobností politiky. Je to smutné, ať už jde o chybu ve výzkumu, omyl respondentů, nebo snad i skutečnost.
EU ohlásila, že bude muset odložit diplomatické rozhovory se zástupci přidružených zemí týkající se jejich vstupu do EU, které se měly konat 4. listopadu 1999. Jako příčina bylo uvedeno, že administrativa EU pravděpodobně nestihne připravit všechny podklady. Náhradní termín byl stanoven na 12. listopad. Představme si jekot českých eurofanatiků ve chvíli, kdyby něco takového oznámila česká vláda.
Často bývá nám, Čechům, "shora" vytýkán nedostatek demokratického povědomí. S tím nelze jinak než souhlasit; potíž je ovšem v chápání samotného pojmu.
Bývá nám předkládán jako respekt či úcta k jiným, případně menšinovým, názorům, kulturám nebo etnikům. Jinou kulturu opravdu můžeme respektovat, ale to
neznamená, že se nám musí líbit. A jiné názory? V politice vůbec (tedy i v té demokratické) jde přece především o konfrontaci, střet názorů. Není možné do
nekonečna diskutovat a sbližovat nesblížitelné. Vítězí pak názor, za nímž je větší síla (jedno jestli masa voličů či bodáky a děla). Bohužel, často ovšem tento
"silnější" názor není lepší, správnější.
To je ovšem realita a ne nám chybějící demokratické povědomí. Pod tím si představuji iniciativu občanů (= oprávněných voličů), kteří se sdružují v politické spolky,
vstupují do stran - aby získali vliv na dění okolo sebe i mimo období voleb. Představuji si zájem občanů o politické dění, o věci veřejné (ne jen o skandály a násilné
činy naservírované jim bulvárními masmédii). Interes na dění v naší obci i státu. Když se chováme laxně, politici mohou právem o nás prohlašovat, že jsme stádo
tupých hlupáků, kteří ničemu nerozumí. Politiku musí dělat ti nejlepší, ale i ti vzejdou z občanů, z národa. Ale ani ti nejlepší nemohou vědět a poznat vše, národ jim
musí stále sám ukazovat, čeho žádá. A naopak, spoustu věcí si uvědomělí, informovaní a iniciativní občané mohou rychleji a efektivněji zajistit společně, ale přitom
sami, bez státu. To ovšem žádá národ politicky i jinak vzdělaných, mravných, informovaných občanů s vlastní vůlí. To je to demokratické povědomí, jež nám chybí.
Dnes ho nemáme, ale máme nač navazovat. Máme za sebou tradici spolků, a spolkový život druhé poloviny devatenáctého a prvé poloviny dvacátého století, to bylo
právě demokratické povědomí občanské společnosti. Ať již šlo o politické strany, Sokol, Baráčníky nebo ostrostřelce, hasiče či myslivce anebo spolky, účelem
jejichž existence bylo zbudování pomníků našim velikánům. Komunisté tuto tradici přerušili, ale zcela vymýtit se jim spolkový život nepodařilo. Vzpomeňme na bály
hasičů či myslivců na našich venkovských městech.
Dnešní doba ovšem již umožňuje vedle bálů i politickou aktivitu. Je na čase se této možnosti chopit!
(Eugen)
V reakci na úvahy o pravici a levici a o národních elitách v předminulém čísle jsem byl označen za anarchistu. S odmítavou reakcí z určitých kruhů jsem ostatně počítal, k mé lítosti však byla jen ústní. Nedočkal jsem s ani přímo polemické stati, ani presentace jiných názorů na nadhozená témata. Rozhodl jsem se napsat následující pojednání, které dané otázky jednak rozšiřuje a jednak částečně prohlubuje, ve snaze rozproudit tak diskusi o směřování českého nacionalismu. Domnívám se, že jeho současná bezkoncepčnost pramení právě z ideové nevyhraněnosti. Odvolávání se na myšlenky svých předchůdců při vší úctě k tradici a historii nemůže stačit, neboť nezohledňuje současnou situaci a její potřeby. Nejprve je třeba stanovit si cíl, pak hledat prostředky, jak jej dosáhnout. A vlastenectví ani touha po moci sami o sobě tímto cílem být nemohou. Cílem může být například prosazení určitého politického modelu, programu či linie do praxe. Před tím ale musí existovat alespoň konkrétní představa o tomto modelu v positivním smyslu (tj. ne jen neustálé negování stávajícího) a ta, domnívám se, dnešnímu nacionalistickému proudu buď chybí zcela, nebo je jen suplována socialisticko-utopistickými (principielně však nerealistickými) názory.
Na úvod pojednání o možné podobě státu si zodpovězme nihilistickou otázku, k čemu vlastně je nám dobrá existence tohoto společenského zřízení. Dnes by stát měl představovat ochránce společných a většinových zájmů svých občanů, ačkoliv v našich zeměpisných šířkách a délkách státní útvary vznikaly zřejmě jako výsledek mocensko-politických aspirací silných sobeckých jedinců či skupin. Zjednodušeně, avšak výstižně řečeno, stát by zde měl být pro své obyvatele a ne obráceně. Občané se vzdají části svých svobod a peněz a za to chtějí zajistit bezpečnost a rovné podmínky, aby mohli uplatnit své schopnosti a neplatilo právo džungle a vůle silnějšího. Stát ovšem musí své občany omezovat, aby zabránil anarchii, kde by přežili jen mafiánské bandy. S tématem nutnosti existence státu souvisí několik téměř filosofických otázek, které zde nemohu nevyslovit, zároveň však nejsem schopen je jednoznačně zodpovědět. Jedná se zejména o to, kde a kdy končí autorita státní moci a začíná neomezená autorita našeho svědomí. Jinak řečeno, za jakých okolností se může občan postavit proti svému státu a zůstat přitom sám před sebou morálně čistý (nemám nyní pochopitelně na mysli různé gangstery a mafiány, ale například politický - i ozbrojený - boj s nespravedlivou či jinak nepřijatelnou ideologií). Konkrétních příkladů najdeme ve světové historii bezpočet - naneštěstí jsou velmi často provázeny občanskou válkou.
Je zřejmé, že tento postoj již hraničí s naprostým chaosem. Stát, má-li vytrvat, se tedy musí proti této občanské neposlušnosti bránit. Je ovšem logické, že se brání i proti boji oprávněnému. Je to schizofrenní situace, z níž není úniku. Jedna strana (většinou stát) však bývá silnější a vítězí. Toto jsou však extrémní případy a vycházíme-li z předpokladu, že občané jsou si vědomi potřeby existence státu, nebo jsou s ní alespoň smířeni, dochází k nim zřídka. Horší ovšem je, že lidé většinou berou svůj stát jako nutné zlo a podobně chápou i své povinnosti vůči němu a tedy i vůči společnosti. Důkazem toho může být čtyřicetileté trpění komunismu u nás a jiné. Národy se zřídka kdy bouří z ideových důvodů, ale mnohem častěji v okamžiku, kdy se zhorší jejich hmotná situace.
Dostáváme se k tématu občanských svobod, práv a povinností. Prvně jmenované by zřejmě měly být vymezeny negativně, tedy co není zakázáno je povoleno či alespoň trpěno, a to formou jak právní, tak zvykově-společenskou. Právy občanů v tomto smyslu rozumím především aktivní i pasivní právo volební. Při dnešní úrovni vzdělanosti a emancipace je zřejmé, že volební právo musí být u nás všeobecné. Na druhou stranu je zjevné, že o obecně platné pravdě prostě hlasovat nemá smysl, což se ovšem v politice často děje. Je zde problém kontroly a vyjádření vůle "zdola" na jedné straně a potřebné volnosti pro vládce země na straně druhé. Občanské povinnosti, mezi něž patří především poslušnost zákonů a státní autority, placení daní a branná povinnost, jsou skutečně zlem bezpodmínečně nutným pro samou existenci státního subjektu. Je to právě ono vzdání se určitých svobod na úkor celku a v jeho prospěch.
O organisování státu se zde nehodlám teoreticky příliš rozepisovat. Zopakuji myšlenku Velké francouzské revoluce, byť s revolucí samou výslovně nesouhlasím. Je nutné oddělit moc výkonnou, zákonodárnou a zejména soudní. O jejich vzájemné nezávislosti můžeme dnes v našich poměrech s úspěchem pochybovat, zvláště když všechny představitele výkonné moci určuje vůle zákonodárců. Soudy raději ponechám stranou úplně. Volební systém by si jistě zasloužil samostatnou úvahu. Nebránil bych se virilistům, kteří by představovali jistou záruku politické stability. Také bych zcela nezavrhoval systém politických stran, byť proti jistým reformám nejsem. Strany totiž sdružují lidi dle názorů a při jejich rozpuštění a zachování volených institucí bychom před volbami ztratili přehled o postojích politiků a aspirantů na politické funkce. Ti by se pochopitelně po volbách chovali podle svého přesvědčení a politické orientace. Argumentace, že strany rozbíjí národní jednotu nemůže obstát, neboť národ v běžných podmínkách jednotný není. Společný postoj přichází až ve vyhrocených situacích, v nebezpečí, při ohrožení další národní existence, ve válce či za živelných katastrof.
Přeneseno konkrétně do našich podmínek, lze stručně napsat k podobě státu ještě následující. Na obecní politice se odehrává běžný, takřka každodenní, vztah občan - stát. Práce obcí nebývá sice presentována s pompou, je však neméně důležitá než činnost ústředních orgánů. Malé obce by mohly nahradit demokracii zastupitelskou demokracií přímou. Český stát byl vždy centralisovaný a dnešní pokusy přenést do jeho uspořádání prvky spolkového zřízení (vyšší územní samosprávy) považuji za hazard, o kterém jen doufám, že se moc neprodraží. Státní správa, aby byla nezávislá, musí být logicky na vyšší úrovni od samosprávy oddělená. U nás byla tradičně vykonávána byrokracií (což není hanlivé synonymum pro úředního šimla, ale výraz pro správu vykonávanou úředníky), která ovšem musí být efektivní a pružná. Vytváření lokálních parlamentů, které budou dělat místní zákony, považuji za nesmysl a oslabení státu jako takového.
V hospodářství by se stát měl angažovat co možná nejméně. Jeho úlohou není nakládat s naším majetkem ani tento nijak spravovat či zbytečně omezovat. Státním úkolem je udržet rovné podmínky pro volné podnikání, případně chránit domácí spotřebitele před nízkou kvalitou či naše výrobce před dotovanou konkurencí. Ochrana trhu či podpora exportu přináleží státu jen tehdy, je-li to nezbytně nutné a v případě výhodnosti pro většinu. Nemá valného smyslu chránit trh pro úzkou skupinu lobistů - domácích neefektivních výrobců, když cizina poskytne kvalitnější zboží levněji. Tím bychom odírali většinu - spotřebitele. Důležitým oborem státu je spravování financí, tedy zejména udržování hodnoty národní měny a šetření v erárních nákladech. Solidární sociální spolucítění není zdaleka jen otázkou státních orgánů, ale především iniciativy občanů a jejich ochoty na tuto solidaritu přispívat. Instituce, která odebírá peníze většině tvořící hodnoty a ty pak přerozděluje menší části občanů, kteří nic nedělají, je nemorální. Na příklad je nabíledni, že státní důchody nelze zrušit definitivně, ale jistá forma pensijního pojištění jako např. v Polsku u nás již mohla být několik let. Následně by umožnila postupné snížení daňové zátěže obyvatelstva.
Závěrem je možné ještě uvést, že stát je vždy obrazem svých úředníků. Budou-li tito poctiví, slušní, mravní a odborně vzdělaní, pak náš stát může - za přispění občanů - vzkvétat. Bude-li však státní aparát složen z lumpů, je skoro lepší ho rozpustit. Je i na nás, nacionalistech, jaký náš stát bude. Neboť každá společnost se skládá z jednotlivců. Doufejme, že naše společnost bude jednou z nejlepších, abychom na ni mohli být oprávněně hrdi.
(JEM)
Vzhledem k poslednímu trendu v naší politice, tzv.Inzercismu, založeným vydavatelem Anonnce panem Kudláčkem, ani náš list nechce zůstat pozadu. Zdá se, že odstraňování politiků je zcela beztrestné, a to nikde nebylo psáno, že jde pouze o odstranění z politického života. A tak zatímco pan Kudláček nabízí 5.000.000.- Kč za pana Klause jako pevnou sumu za jediného člověka, rozhodli jsme se i my tímto inzertním způsobem vyhlásit „odměny“ za odstranění následujících politiků, ovšem s volným a měnitelným kursem, a to podle toho, jak hodně budou škodit či škodí České republice. Na aktuální cenovou nabídku se proto informujte včas na elektronické adrese redakce. Taktéž i na zmíněné osoby, neboť i tyto komodity budou proměnlivé.
Ceny jsou řádově nižší, než které vyplácí pan Kudláček, a to proto, že se domníváme, že námi vybraní politici, stejně větší cenu nemají a také pokrýváme větší množství „škoditelů“.
Nabídka:
- 1.Vladimír Mlynář......100.000,.kč
- 2.Miloslav Ransdorf .....100.000,-kč
- 3.Miroslav Grebeníček ....100.000,-kč
- 4.Petr Uhl............80.000,-kč
- 5.Ondřej Giňo...........70.000,-kč
- 6.Miloš Zeman .........60.000,-kč
- 7.Václav Havel .........50.000,-kč
- 8.Pavel Rychetský .......45.000,-kč
- 9.Petra Buzková .......30.000,-kč
- 10.Petr Pithart ........20.000,-kč
P.S. Ceny jsou samozřejmě vč.DPH a na rozdíl od pana Kudláčka za „pouhé“ odstranění z politického života. Výplatu cen zprostředkovává naše spřátelená agentura „1.duben“. Taktéž očekáváme sponzorské příspěvky na tuto agenturu a nové návrhy do našeho inzertního seznamu. Děkujeme.
(ET)
29. listopadu byli čtenáři z titulní stránky Lidových novin pozdraveni nadpisem : "Sýg Hejl" a zeď v Matiční ulici. Článek Ivy Pekárkové, představené jako spisovatelka, se zabýval ukrutným českým rasismem, ostatně jako asi polovina každého vydání Lidových novin, nepočítáme-li sportovní přílohy.
Kvůli této české vlastnosti prý musela autorčina kamarádka - představená jako novinářka a Američanka indického původu, z Čech utéci zpět do blaha multikulturní společnosti v Jižní Karolíně. Musela prý totiž neustále utíkat před násilníky, což se jí nelíbilo. Ne, rozhodně nemá smysl zlehčovat lidské neštěstí. Násilí zde propagovat nehodláme. V Čechách ale jsou zkrátka místa, jejichž návštěvník také zažije několikrát za měsíc násilí na vlastní kůži, pokud se jim nebude vyhýbat a pokud nebude mít zrovna ten správný zjev. Stejně tak i v USA. Smutné je hlavně to, že násilí a pokřikující ožralové často znemožní i poměrně dobré myšlenky. Lépe než to dokáží Lidové noviny samy.
Zaměřme se již na hlavní myšlenkovou perlu celého článku. Autorka totiž na příběh své indickoemerické kamarádky navazuje úvahou o zdi v Matiční ulici. Ta zeď před cikánskými baráky se jí nelíbí, zato by se jí líbila ještě větší zeď okolo bandy, kterou nedávno potkala a která křičela ona první dvě slova z nadpisu. Nebudeme hodnotit toto přání, jako spíše postřeh, kterým autorka zdůvodňuje špatnost zdi v Matiční ulici.
Píše: "postavili ji ostatně v rekordním čase: počítám, že výstavba, dejme tomu, úplně obyčejného činžáku pro lidi s nízkým příjmem by trvala nepoměrně déle". Skutečně úžasný postřeh! Úvaha hodná intelektuála píšícího do Lidových novin, který si jistě osobuje právo ředitelovat celému světu. Věřím, že se žádný ze seriozních čtenářů našeho časopisu nebude dožadovat bližšího vysvětlení oné úvahy, nejsem schopen kritizovat něco takového. Podle této logiky se každá akce proti rušitelům veřejného pořádku a civilizačních norem českých zemí, která trvá méně času než postavení "úplně obyčejných činžáků", stává rasistickou zrůdností. Nehledě k tomu, že výraz činžáky pro domy určené notorickým neplatičům nájemného je přinejmenším nevhodný.
Zkrátka: Kupte si Lidové noviny - můžete se s nimi smát, plakat, vztekat se, na co máte náladu. Stačí si přečíst nepřevzaté texty.
(DZ)
Zde Vám, čtenářům, nabízíme přehled knih, které sice nerecensujeme, ale o kterých se domníváme, že si zaslouží naši (a snad i vaši) pozornost, či se nějak dotýkají nacionalismu, politiky či moderní historie (a tedy souvisí se zájmovým okruhem našeho časopisu).
Tomáš Pasák: Český fašismus 1922 - 1945 a kolaborace 1939 - 1945
Někoho může spojení v názvu knihy zarazit; vždyť čeští fašisté patřili k nejčelnějším obhájcům republiky na sklonku 30. let a k zastáncům její obrany v roce 1938, za okupace pak byla řada z nich vězněna pro odbojovou činnost. Faktem však zůstává, že některé pochybné osoby, které svou existenci v určitý čas spojily s fašismem, později kolaborovaly s nacisty (nejznámější je jistě J. Rys - Rozsévač a L. Kobsinek). Kniha známého historika je jistě nejucelenějším a nejobsáhlejším dílem k dané problematice.
Vydalo nakladatelství Práh, 1999, stran 486, prodává se za 349,- Kč, náklad neuveden, vydání 1.
Otto Urban: František Josef I.
Nové vydání doposud nepřekonané monografie předposledního českého, nekorunovaného, krále a rakouského císaře od našeho předního, již zesnulého, historika 19. století.
Vydalo nakladatelství Argo, 1999, stran 297
Ivan Savický: Osudová setkání. Češi v Rusku a Rusové v Čechách, 1914 - 1938
Historik, syn ruských emigrantů, zde vykládá svůj osobitý názor na dění v uvedené době nejprve na Rusi a pak v naší zemi. Jakožto Rus žijící v Čechách má snad možnost hodnotit a posuzovat oba národy v jejich historickém působení v poněkud objektivnějším světle, než jiní. Snaží se demitisovat a rozkrýt historické události, na které jsme zvyklí nazírat přes tradované podání (mimo jiné i pozadí vzplanutí konfliktu čs. legií s bolševickou vládou).
Vydala Academia, nakladatelství AV ČR, 1999, stran 272, prodává se za 225,- Kč, náklad neuveden, 1. vydání
Stanislav A. Auský: Kozáci
Autor, původem Rusín, náš přední znalec ruské vojenské problematiky (známý je zejména svými díly o působení ruských vojenských jednotek za II. světové války po boku německé armády proti SSSR a jeho spojencům, která vyvolala vlnu často odmítavých reakcí; Auský sám dělal na sklonku války jakéhosi průvodce Vlasovovým vojákům po Čechách). Rozebírá zde historii, hierarchii a působení těchto svébytných jednotek, které ale původně vznikly jako svobodná společenství, jejichž členové se věnovali především zemědělství. Časem se ovšem vyvinuly v zvláštní ozbrojené útvary povinné službou carovi (obdoba chorvatských hraničářů či našich Chodů). Těžiště knihy je však v občanské válce v Rusku v letech 1917 - 1920.
Vydala Academia, nakl. AV ČR, 1999, prodáváno za 199,- Kč, nákl. neuveden, 1. vydání
Kvalitní encyklopedickou produkci nabízí nakladatelství Libri. Vhodně kloubí popularisační formu s odbornou a vědeckou kvalitou. Většina knih vychází aktualisována v nových vydáních. Z daného okruhu zejména: Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Kdo byl kdo v našich dějinách ve dvacátém století, Evropa v proměnách staletí, Encyklopedie moderní historie, různé encyklopedie pomocných věd historických (heraldika, numismatika, řády a vyznamenání, ...), zeměpisné, politické, hospodářské a jiné.
V říjnu zveřejnila Evropská Komise své hodnocení zemí, se kterými vede jednání o přistoupení do EU, z hlediska jejich připravenosti k takovému kroku. O děsivé situaci v naší zemi pojednává svým způsobem jednak samotná zpráva EU, ovšem snad ještě hrozivější obrázek poskytli žurnalisté většiny českých masmédií.
Oproti analýzám našich největších deníků, které pro ně mají nesporně lepší zázemí, nabízíme jednu zásadní výhodu, totiž snahu o objektivitu. Nepovažujeme za bohy či polobohy ani členy minulých či současných českých vlád ale ani úředníky z Bruselu.
Hodnocení EK obsahovalo zejména negativní kritiku, ačkoliv kritika může být i pozitivní, tedy kladné ocenění odvedené práce. Lépe řečeno, zpráva EK obsahovala i tuto pozitivní kritiku, nebyla jí však věnována žádná pozornost. Nepochybně má EK právo hodnotit spoustu věcí v ČR negativně, spousta věcí se tu v minulých letech příliš nepodařila. Stejně je tomu ovšem i v samotné EU. Je také zřejmé, že ČR neplní některé části harmonogramu změn legislativy a veřejné a státní správy, ke kterému se přihlásila. Na druhou stranu je smysluplnost takového harmonogramu pochybná, jelikož se EU dosud nezavázala k určitému datu, kdy bude ona sama připravena přijmout "připravené" státy. Výsledkem takové situace by mohlo být nesmyslné plýtvání prací a penězi na zavedení a udržování systému vhodného pro práci v rámci unie v ČR, která ovšem v žádné unii nebude a tak bude celý systém zbytečný. V některých případech ovšem mohou být změny užitečné i bez členství v Unii. Jde zejména o požadavky na zlepšení fungování státní správy včetně soudnictví. Zmiňováno je zlepšení ochrany hranic, podmínek ve vězeňství apod. Přijmout lze i většinu hodnocení a doporučení týkající se chodu hospodářství a to z pohledu legislativy, státních zásahů i hodnocení vyloženě makro či mikroekonomických ukazatelů. Proto je nezbytné nad každou částí hodnocení uvažovat samostatně a pouze s ohledem na prospěch Čechů, nikoliv na současnou praxi v EU, která se během příštích let stejně v mnoha případech změní. Příkladem může být například vytvoření dalších "samosprávných" útvarů, které EU požaduje, které ale nemůže přinést občanům nic jiného než vyšší daně na zajištění většího počtu úředníků a politiků.
Principem, stojícím nad slaďováním českých norem a státní i veřejné správy s podmínkami fungování EU, musí být jednoduše české zájmy, snaha o zajištění blahobytu, prosperity a spokojenosti českého státu. Nic jiného. Rozhodně ne transcendentno a podobné podivné sféry myšlení našeho současného prezidenta.
Podstatná část hodnocení EK se ovšem netýkala ani legislativních změn ani reformy státní a veřejné správy. Týkala se hospodářství a jiných společenských dějů, které se vstupem do EU nesouvisí "de jure", jde spíše o politickou stránku věci. Otázkou je, zda toto hodnocení má vůbec nějaké opodstatnění, jestli na něj má cizí stát právo. Žijeme ovšem v takové době, že od naší vlády těžko můžeme očekávat obranu svrchovanosti našeho kulturního a hospodářského prostoru. V těchto oblastech totiž EK často požaduje věci, které přímo zasahují do naší státní samostatnosti a které by si v rámci stávajících členů EU nikdy nedovolila, jelikož ti jsou na svou suverenitu velice citliví. Jde například o požadavky na formu a výši státních podpor různým průmyslovým oborům, plány energetického rozvoje a mimojiné samozřejmě podpory národnostním menšinám. Jistě si domyslíte sami ve kterých případech požadují snížení a ve kterých zvýšení podpor. Pohled evropských Komisařů na roli státu v hospodářství je vůbec paradoxní. Země EU jsou obecně známy poměrně vysokou angažovaností státu v hospodářství, často se hovoří například o vlivu francouzského státu na velké firmy jako jsou Renault nebo Air France, kde je dokonce majoritním vlastníkem. Těžko říci, proč se potom evropští Komisaři zabývají takovou malicherností jako je program revitalizace několika málo podniků české vlády. Nemusí nám vůbec jít o podporu často podivných plánů naší socdem vlády a přesto se můžeme ptát, jaké cíle asi evropští úředníci sledují vzhledem k praxi v jejich vlastních zemích. Těžko říct, některé scénáře jsou snad až příliš divoké, ale rozhodně ne nemožné.
Jak již bylo řečeno, jsou určitě i části tohoto hodnocení, se kterými je možno se plně ztotožnit, jako je třeba zlepšení ochrany hranic, boj s úplatkářstvím a hospodářskou kriminalitou. Pousmát bychom se mohli i nad požadavkem předložení strategie růstu zaměstnanosti, jelikož i ta naše současná míra nezaměstnanosti je v zemích EU spíše lepším průměrem. Usmívat bychom se tedy mohli, kdyby to nebyl závažný problém. Rady, jak restrukturalizovat určité sektory průmyslu opět zavání snahou vydělat na své pozici silnějšího partnera o něco lepší pozici i pro vlastní firmy, respektive voliče. Volání po pokračování privatizace například v bankovním sektoru je jistě také oprávněné, stejně tak i upozornění na nepružnost státní správy. Nic pozitivního pro občany naopak nenesou požadavky na přiblížení některých více či méně regulovaných cen cenám v EU. Vzhledem k neurčenému datu vstupu se jen těžko lze ubránit pocitu, že jde hlavně o ubrání jedné z konkurenčních výhod ČR ve vzájemném obchodě, na dalších trzích apod. Možná jde i o to, aby si občané neuvědomili náklady spojené s provozem EU najednou, ale postupně a tak si mohli nadále myslet, jak je to nebetyčně výhodná organizace. Opomenut samozřejmě ve zprávě nezůstal ani tradiční český rasismus a apartheid, jak o něm všude hovoří námi placení státní úředníci donedávna v čele s jistým Uhlem. Toto téma zprávě téměř dominuje. Jako jedna z podmínek dalšího vedení vstupních rozhovorů (Pozor! Ne vstupu v nějakém termínu - takový nepříjemný rozdíl...) je tedy i zlepšení našeho vztahu k menšinám. Přeloženo do obecné mluvy: Chtějí po nás, abychom si více upláceli nepřizpůsobivé občany, aby zůstali u nás a nesnažili se dostat k nim, k těm chápavým a štědrým multikulturním strýčkům s jinak otevřenou náručí. Ze zprávy lze vůbec vyčíst, že vztah k menšinám, konkrétně Romům (Cikánům - pro čtenáře bez znalostí newspeaku) je klíčový pro vstup do EU. Například se asi Češi budou muset změnit a přizpůsobit se hlučnému a bouřlivému cikánskému životnímu stylu. Jak ale potom splníme ekonomická kritéria vstupu? Úředníkům z Bruselu také vadí, že Češi posílají přes 70 % cikánských (romských - pro mladší čtenáře) dětí do zvláštních škol. Zajímavé, myslel jsem, že to jsou zařízení, kde jde o to děti učit jiným způsobem, jelikož by způsob výuky v běžných školách nezvládli a nenaučili by se nic. Bylo by neštěstím i v tomto bodě podlehnout nátlaku jako v případě Matiční ulice a zvláštní školy zrušit jako rasistická zařízení. Doplatili by na to všichni žáci bez rozdílu. Ale kdo ví?
V této souvislosti přinesla ovšem zpráva EU i zajímavý údaj, svědčící o tom, že nepřináší jen požadavky a nenechává vše jen na nás. V roce 1999 by prý mělo být z programu PHARE (čerpá z prostředků EU) vyplaceno celkem 21 milionů EUR na programy spojené s přibližováním k EU. Proti PHARE a podobným podpůrným programům nelze obecně nic namítat. Naopak. Potřebných peněz je v ČR rozhodně méně než by si vyžadovaly veškeré potřebné a nezbytné projekty ve všech sférách života. Samozřejmě ani programy EU nenabízejí závratné prostředky, které by mohly prudce zvýšit životní úroveň či hospodářskou výkonnost. Ale v naší situaci je potřeba vítat každý proplacený projekt s kladným přínosem pro ČR. Takové jsou rozhodně téměř všechny podpůrné programy EU. Na druhou stranu je férové a také politicky výhodné ukázat, že po nás sice něco chtějí, ale také nám s něčím pomohou. Podobně je to i s oním posílením postavení menšin v ČR. Z celkové částky je 0,5 milionů EUR v roce 1999 určeno na takzvané posílení demokratického systému, což je výslovně zpřesněno jako podpora postavení Romů. Je to asi jediný program, který je možno na první pohled označit za pochybný. Za tuto částku by bylo možno krátkodobě vyřešit například problém známé Matiční ulice a to přestěhováním skupiny lidí do jiného prostoru. O dlouhodobém řešení však nemůže být řeč. Ostatně, myšlenka, že problematické menšiny se chovají problematicky kvůli nedostatku peněz, je značně pochybná. Hlavním zjištěním však je, že podpora EU je v podstatě rasistická, když něco mezi 15 a 20 miliony Kč poskytuje pouze skupině lidí vybraných podle národnostního klíče.
Tyto politické požadavky patří opět do kategorie oněch stěží přijatelných, ale jen těžko si asi dokážeme představit současného či některého předchozího z ministrů zahraničí, kteří tuto nesrovnalost uvedou do pořádku. Pro voliče pravicových stran je to těžké přiznání, ale ministrem zahraničí dosud největšího formátu byl zřejmě Jiří Dienstbier. I přes jeho stříhání hraničních plotů, což bylo přece jenom zbytečné gesto, které jen usnadnilo nelegální přechody hranic Podle požadavků EU se budou zase stavět proti imigrantům, levnější by bylo je namísto stříhání jen přemístit na jiné hranice.
Tolik tedy krátký rozbor hodnocení ČR ze strany EU. Je jasné, že nás čeká mnoho práce na odstranění právem kritizovaných témat uváděných ve zprávě. A všechny veřejně činné osobnosti by mělo čekat mnoho práce na vysvětlování, proč jsou neprávem kritizovaná témata špatně, či nesmyslně chápána a jaký je skutečný stav věcí.
A jak se k tomuto hodnocení postavili čeští žurnalisté?
Hysterie komentátorů, reportérů a zpravodajců většiny deníků a televizních a rozhlasových stanic neznala mezí. "Nesplňujeme požadavky EU! Hrozí, že nebudeme přijati jako první! EU s námi zruší rozhovory!", tak zněly některé výkřiky, které plašily čtenáře v nadpisech článků na první straně (v případě autora článku a spousty dalších euroskeptiků by se jednalo o skvělé zprávy, kdyby se zakládaly na skutečnosti a ne na hysterii). Snad jen jediný kratičký článek v Hospodářských novinách se pokusil o objektivní popis samé zprávy EU, přičemž samozřejmě popisoval i některé z již popsaných nesmyslů, chyb a omylů ve zprávě, jejichž příčinami mohla být jak neznalost úředníků z Bruselu, tak politický úmysl. Jinak si novináři hrubě ulehčili svoji práci a jednoduše opisovali pasáže ze samotné zprávy, přičemž dodali pouze svůj peprný komentář hovořící o neschopnosti současné vlády. V nejčtenějších novinách se občas dopustili i hluboké myšlenky o tom, že tahle naše národní tragedie (to tam nepsali, ale míněno to tak bylo) byla započata již euroskeptickým Václavem Klausem. Vynechání "vlády politických úředníků" pod vedením Tošovského a Luxe již nikoho nemohlo překvapit. V celé té hysterii se logicky objevila spousta směšných a absurdních momentů, sedmá mocnost, jak se novinářům bohužel oprávněně říká, se zkrátka zase předvedla. Hlavní zprávy na ČT1 byly jednoho dne zahájeny slovy: "Podařilo se nám získat zprávu EK, která bude oficiálně zveřejněna až za dva dny ...". Asi o týden později se objevil komentář, hovořící o tom, že hlavní rozdíl mezi našimi úředníky a těmi z EU spočívá již v tom, že z Bruselu zprávy neuniknou nikdy dřívě před jejich oficiálním zveřejněním .... Umírňující postoj ODS k této zprávě byl ohodnocen tak, že jim bude dobře na mimoevropské podušce, či nějak podobně.
Vyplývá z toho jediné - naši novináři umějí skládat dohromady vzletná souvětí, avšak nechybí jim jenom jakýkoliv projev národní hrdosti, ale i jakékoliv náznaky znalostí z oborů, o kterých píší, včetně zeměpisu. Kdo má zájem se složit na plastickou mapu Evropy, která bude zaslána do redakcí významných deníků, nechť se ozve na naší e-mailové adrese. Na mapě budou vyznačeny české země v současných hranicích a hranice Evropy, aby páni redaktoři neměli problémy s určením naší polohy.
Myšlenkové schéma novinářů, které vede k takové hysterii je prosté: Češi jsou hloupí, v EU jsou chytří, jestli se nenecháme plně řídit komisaři z EU, je to náš konec. Nehledě k tomu, že to prokazatelně není pravda, zásadním problémem této úvahy je, že cíle šéfů EU se logicky často míjejí s cíli a zájmy Čechů.
Anebo novinářská hysterická pera nevedla jen hysterie a chybná myšlenková schémata. Těžko se ale domýšlet, jaké vlivy na ně působí. Rozhodně to nejsou vlivy nakloněné našim národním zájmům.
(DZ)
Název tohoto článku by klidně mohl znít (pokolikáté už?) "dvojí metr", nebo možná dokonce trojí metr.
Začněme historií. Východní Timor byla portugalská kolonie, narozdíl od zbytku Indonésie, který ovládali Holanďané. Indonésané, jejichž počet se blíží dvěma stům milionům (čtvrtý nejlidnatější stát světa po Číně, Indii a USA), jsou z větší části muslimové, zastoupeni jsou však i křesťané, animisté a j. Poté, co holandská Indonésie získala po druhé světové válce samostatnost, se k roli dostal president Sukarno, orientovaný na socialistické státy, který prováděl politiku tzv. nezúčastněných zemí. Postupně svou zem zaváděl do jha komunistického "ráje".
Tu se v roce 1967 chopila moci armáda v čele s generálem Suhartem a jeho stranou Golkar. Ten dostal svou zemi během třiceti let doslova z chýší do klimatisovaných mrakodrapů. Obrovským vzrůstem hospodářství se Indonésie zařadila mezi tzv. hospodářské tygry. Obyvatelstvo i přes populační explosi přestalo hladovět. Ale jak už to bývá, nespokojení levičáci, převážně studenti, se začínají bouřit proti "útlaku". V zemi prý vládne korupce (ale ve které tzv. demokratické ne?!). Lidé podvádějí všude, obzvláště pak v zemích s tímto typem obyvatelstva. Tím spíše je potřeba forma vlády pevné ruky - v tomto případě mám v současnosti na mysli armádu v čele s bývalým ministrem obrany generálem Wirantem.
Ale vraťme se k Timoru. V polovině 70. let svrhli "pokrokoví důstojníci" (komunisté) salazarovský režim M. Caetana v Portugalsku (tzv. karafiátová revoluce). Nová vláda se rozhodla většinu kolonií jednoduše pustit, byť postupně. Když opustil Dili (hlavní město Východního Timoru) poslední portugalský správce, vypukl v zemi chaos a moci se chopili otevření i skrytí komunisté. Jediný, kdo uznal nový stát a jeho vládu, byl Sovětský svaz. A v tuto chvíli nastupuje na scénu opět generál Suharto, který východní část ostrova Timor obsadil a začlenil do Indonésie. To má tři aspekty, které uvedu a vysvětlím, proč tento čin schvaluji:
1. Politický aspekt - pravicový generál sesadil komunistickou vládu
2. Etnický - "Východotimořané" nejsou samostatným národem; jsou stejného původu jako na příklad jejich západní sousedé (u nás třeba paralela Středočechů a Moravanů)
3. Náboženský - tento aspekt je z našeho pohledu jediný, který nelze schválit na 100%, nicméně v době Suhartovy vlády byla v rámci Indonésie prosazována pro nás v tomto výjimečném případě výhodná multireligiosnost. Čili žádné pronásledování křesťanů, jak je tomu dnes, v samém závěru 90. let. Na východě Timoru jsou obyvatelé téměř ze 100% katolíky.
Avšak právě dnes, v době světové islámské revoluce - džihádu, již není Východotimořanům zaručena bezpečnost, jsou nestoudně vyvražďováni muslimskými fanatiky - ostatně obdobné je to i jinde na světě (Bosna, Kosovo, Dagestán, Předjordánsko, jižní Súdán). Teď si všimněte nerovného metru. Komu je povoleno bránit se tomu? Komu ne? A spousta dalších otázek. Indonésie se postupně potápí do mohamedánského fundamentalismu. Po vyhraném referendu o nezávislost Východního Timoru a po tom všem zběsilém řádění se ptám - proč se nebombardovalo jako v případě kosova? Sám veliký Clinton odpověděl jednoduše: "No interes." Proč jsou všichni tak hluší, slepí a hloupí?
Další nehezkou věcí na celé cause jsou organisace tzv. bojující za Východní Timor - typu Amnesty International. Je zde zamotáno mnoho špíny, avšak uznání samostatnosti Východního Timoru, po jeho obsazení mírovými jednotkami INTERFET, je nevyhnutelné a nutné (zvláště když již tak učinila sama Indonésie).
Na závěr je však třeba dodat, že další dezintegrace Indonésie typu Aceh a j., která je v zájmu jistých kruhů, je nepřípustná a vyvolala by nepředstavitelně obrovskou nestabilitu. Tomu je třeba zabránit.
Nedávno jsem se přesvědčil o své naivitě. Nebudu vám vykládat, že jsem půjčil neznámému chudákovi pár tisíc korun a že dodnes marně čekám na jejich vrácení. Tak zlé to se mnou naštěstí není. Překvapilo mne jen to, že máme v našem hlavním městě nábřeží, nesoucí jméno generála-zradílka L. Svobody, ostudné postavy našich dějin tohoto století.
Vždyť Svoboda zradil tento stát a jeho národ tolikrát, jako vskutku málokdo. Již před druhou světovou válkou byl exponentem sovětské rozvědky v ČSR (a to nezastával právě bezvýznamné funkce - působil jako učitel na hranické vojenské akademii, za mobilisace pak velel pěšímu pluku). Po okupaci se sice zapojil do odboje, ale jak. V červnu 1939 odešel do Polska, kde se mu podařilo odstavit dosavadní vedení, jehož odbojové zásluhy později vydával za své. Po porážce Poláků v září 1939 přešel do SSSR, tehdejšího spojence Německa! Tam byl na krátkou dobu internován, dokonce odsouzen jako špion k smrti, ale nakonec se vše v dobré obrátilo, když NKVD zjistila, že pracuje pro ni. A protože mu soudruzi z KSČ v Moskvě věřili a tavárišči z NKVD jej měli v hrsti, po vzniku čs. jednotek v Rusku se dostává do jejich čela a zaprodává je zcela bezostyšně komunistům. Po oslnivé vojenské kariéře (v níž se mu ale nesplnil jeho sen být prvým čs. maršálem) se stal "nepolitickým" ministrem národní obrany. Tento silový resort komunisté jeho prostřednictvím zcela ovládli, a tak šla armáda v únoru roku 1948 "s lidem", neboť Ludvíček (jak jej žoviálně nazýval samotný Kléma) zcela paralyzoval ty jednotky, jimž ještě nevelela prodloužená chapadla bolševiků. To byl pro úspěch "Vítězného února" určitě jeden z rozhodujících činitelů. Po této slávě si již nemusel soudruh generál lhát do kapsy, a tak stal členem KSČ. Počátkem padesátých let upadl sice u svých chlebodárců v nemilost, ale ta rychle pominula. Další zradílkova "hvězdná" hodina přišla v roce 1968, kdy byl zvolen presidentem. Po okupaci pomohl "velkému bratru" vyřešit ošemetnou jak situaci mezinárodní, tak vnitropolitickou v ČSSR svoláním tzv. moskevských jednání, kde přesvědčil téměř všechny internované představitele Československa k podepsání kapitulantského Moskevského protokolu, který oficiálně ospravedlňoval okupaci pro mezinárodní scénu. Před samotným vpádem "spřátelených vojsk" opět, tentokrát jako její nejvyšší velitel, znemožnil případný odpor čs. armády, která tehdy byla "lidově-demokratická". Počátkem 70. let byl hlavním představitelem tzv. normalisace. Inu, kdo umí, ten umí.
Abychom na činy tohoto muže nikdy nezapomněli, jako memento našeho (ne)vyrovnání se s minulostí, na věčnou paměť toho, že zrádci jsou vždy a všude, a to často velmi nebezpeční, máme v Praze, matce měst, nábřeží Ludvíka Svobody. Aby to bylo všem zcela jasné, mělo by se raději jmenovat Zradílkovo nábřeží.
(JEM)
Od pozdních nočních hodin devátého září t. r. má hlavní město Praha konečně platný územní plán. Přes všechny výhrady k němu je třeba předeslat: je lepší mít alespoň nějakou koncepci pro rozvoj města, než žádnou - neboť živelný růst, jehož jsme svědky posledních deset let, pražské obci mnoho uškodil.
Domnívám se, že územní plán není zase tak špatný, jak by se mohlo zdát věci neznalému člověku podle novinových zpráv. Navíc, některé konfliktní body z něj byly vypuštěny s tím, že budou po přepracování a schválení vydány formou samostatné vyhlášky - tedy jakéhosi dodatku. (Dodávám: snad to nezapadne do propadliště dějin.) Největší potíž je zřejmě v možné právní napadnutelnosti. Podle zákona a vyhlášek navazujících mají totiž občané (tedy konkrétně Pražané) právo vyjádřit se ke konceptu řešení. To proto, aby se nejprve nevypracoval přesný plán, který by se pak musel mnohokrát předělávat - aby se tedy neprováděla zbytečná práce. Jestliže však většinu připomínek zamítli úředníci státní správy bez vysvětlení a možnosti od-volání, značně zpochybňují samotný smysl postupu pořizování územně plánovací dokumentace.
Když už se věnujeme našemu hlavnímu městu, neodpustím si krátkou poznámku o organisaci jeho správy. Z doby minulé město zdědilo deset obvodů s nelogickým rozsahem i průběhem hranic. Ku příkladu Nové Město či Král. Vinohrady, tedy katastrální území s vlastním urbanistickým, historickým i sociologickým vývojem, jsou rozděleny mezi několik správních obvodů. Při poslední částečné reorganisaci v polovině této dekády přibyly samosprávy některých jednotlivých místních městských částí, jako třeba obcí připojených administrativně ku Praze v období od druhé světové války, ovšem zůstavších jinak (zejména z hlediska urbanistického) nadále samostatných, a dále některých katastrálních území - zde však již ne tak logicky.(Konkrétně např. se jedná o území zlikvidovaných obcí, na jejichž katastru vyrostla některá sídliště.) Současný primátor Jan Kasl ustavil pracovní skupinu, mající tento problém rozřešit. Ta navrhla reorganisaci správy podle současných katastrálních hranic, což je logické a dle mne v pořádku. Potíž je však, zdá se, v pohledech na postaven samosprávy. Hlavní město je (a i podle nových zákonů zůstane) na úrovni samostatného kraje. Je to skutečně oblast (chcete-li, tedy region - jak se dnes říká) mnohem více než obec. Představy městské rady a zastupitelstva jsou však bližší právě podobě hl. město = obec jako každá jiná. Centralisace má jistě své opodstatnění a tedy i logiku ve "vnitřním souvisle zastavěném městě", což je přibližně tzv. Velká Praha v hranicích podle zákona z roku 1920. Avšak proč mají úředníkům z okolí Mariánského náměstí podléhat jen prostřednictvím městské správy i obyvatelé kupř. Královic, malé to vesničky na jihovýchodním okraji Prahy? Z dnešní organisace hlavního města má největší smysl asi právě samospráva okrajových městských částí.
Je škoda, že řada subjektů, snažících se o prosazení v místních volbách, se nesnaží podobné koncepční problémy také sledovat v období mezi volbami.
(JEM)
O rychlé proměně ideálů
Před deseti lety hleděl národ, opojený nečekaně snadným úspěchem, k mlhavé budoucnosti, jež se zdála tak krásná. Většina si myslela: budeme se mít jako za první republiky. To bylo zaklínadlo. Co si pod tím kdo představoval? Většinou ideální, sociálně vyvážený stát, prosperující hospodářství, jež snadno dožene mno-haletou technologickou zaostalost. Budeme se mít dobře - stačí, když nás nebudou zatěžovat Poláci a ti od Karpat na východ. Jen ti nejstarší, pamětníci předválečné éry, věděli, co nás čeká - práce, práce, práce.
Do těchto nejasných představ se snadno a rychle vloudila nebezpečná hesla.Do těchto nejasných představ se snadno a rychle vloudila nebezpečná hesla. Nejsme jako oni! chránilo komunisty. Druhé, napohled nelogické, hlásalo návrat do Evropy. Nebylo však myšleno geograficky, ale obrazně. A všichni se ho chytli. Nakonec se však ukazuje mnohem nebezpečnější, než heslo prvé. A tak se z "revoluce" národní stal vlastně akt protinárodní. Neboť ta Evropa, do níž se, alespoň oficiálně, stále chceme "navrátit", nepřeje svobodným národům. Namísto hospodářské, mravní a kulturní obnovy národního státu přišla vlna globalisace a přípravy právních i jiných podmínek na rozpuštění naší zemičky v ohromném "superstátě". Přitom je vytvářeno zdání, že jaký bude ten "globalisovaný svět" záleží i na nás; je naprosto ignorován fakt, že ona globalisace je v rovině mnohem více hospodářské a že funguje již několik desetiletí.
Snad se v této mylné cestě nebude příliš dlouho pokračovat, neboť hrozí, že převáží všechny kladné výdobytky a zisky posledních deseti let.
(JEM)
Na snadnou a častou otázku: proč jsem nacionalista? není jednoduché odpovědi. Toho je často zneužíváno doslova k zesměšnění vlastenců hlavně skrz sdělovací prostředky. A přitom bychom se stejným právem mohli před kostelem ptát: proč věříte v Boha nebo naopak proč nevěříte. Otázky hodné pozornosti universitních vzdělanců a přesto si na ně musí odpovědět každý sám a hlavně za sebe.
Mohu nabídnout svou odpověď, s níž pochopitelně nikdo nemusí souhlasit. Můj nacionalismus je iracionální, těžko jej vysvětlit rozumem. Pramení z mé víry v národ a vyšší řád, z mé lásky k české zemi a jejím lidem, z mého přesvědčení a pochopitelně v neposlední řadě i z mé výchovy. Nacionalismus bývá v současné době presentován jako pomatená mylná cesta devatenáctého století vzešlá z myšlenek romantismu. Namísto něj je nám dnes servírován humanismus. Pochopitelně se cítím člověkem, ale to vyplývá samo sebou z mého češství. Příslušníci národů jsou samozřejmě lidmi. Z toho je názorně vidět, že odmítat nacionalismus kvůli lidství je mylné, ba přímo nesmyslné; vlastenectví je jen upřesňuje a vyzdvihuje. Na rozdíl od mého vlastenectví srdce je dnešní humanita a všelidství plozeno, či lépe formulováno vydupáváno ze země, rozumem zmateným dezinformacemi a bláznivými multikulturními a cizoetnickými projekty.
Potíž je však i v samotném výkladu slova humanismus. Ten je přitom důležitý, aby nedošlo ke zkreslení, neboť za tímto termínem se skrývá několik zásadně odlišných významů. Postupujme chronologicky. Humanismus jakožto renesanční chápání světa jistě nelze šmahem odmítnout, neboť nevratně poznamenal průběh dějin i lidské myšlení a náš rozum i duch jej již přijaly. Zprvu znamenal díky rozumovému poznání jistý odklon od víry, aby později, skrz pokračující rozumové poznání, tento ustupoval pokornému návratu do jistot církevního pojetí světa. (Jeho vedlejším produktem tedy bylo potvrzení učení sv. Tomáše Aqintského.) Další podoba humanismu se zrodila v minulém století. U nás jej propracoval profesor, později president republiky, Tomáš Garrigue Masaryk, který byl donedávna postavou takřka posvátnou. Avšak některé názory této nesporné osobnosti se dnešním hybatelům veřejného dění zřejmě již moc nehodí. Každopádně propagace osoby i myšlenek TGM značně poklesla. Svůj humanismus vyvozoval Masaryk z dějinného běhu, spatřoval jej především v otázce sociální a v jeho "revolučním" chápání náboženství, avšak neopouštěl rovinu nacionální. Konečně, sociálnímu akcentu se nebránili ani třeba Dr. Karel Kramář či prof. František Mareš, tedy Masarykovi političtí odpůrci.
Oba předešlé zmíněné významy slova humanismus nejsou principielně protinárodní. Jinak je tomu s nejnovějším světonázorem, který se skrývá za osvědčený - a nevinný - výraz. Současný humanismus není nic jiného než bezohledná diktatura lidských práv (jež stojí dnes již nad donedávna nedotknutelnou demokracií) ve službách kruhů toužících po světovládě. Důkazy vidíme u nás i v cizině takřka denně. (Za všechny povyk kvůli cause Matiční ul.) Ano, lidská práva, formulována obecně bez ohledu na místní tradice, jsou dnes nejvyšším zákonem. Ale ten je bráněn jen účelově, ba přímo zneužíván. Kvůli porušení občanského práva majetkového se války nevedou. Pro ochranu víry malé cizorodé skupiny se pořádají statisícové demonstrace a tiskové šílenství. Ano, i ona velebená demokracie, tedy vláda (vůle) voličů, občanů, národa je tím pošlapána, zneuctěna, odhozena. Tento "humanismus let devadesátých" je skutečným, obrovským nepřítelem nacionalismu, neboť byl vytvořen především proti němu. Ač se tváří positivisticky, je principielně negativistickou, protinárodní myšlenkou. Doufejme, že se rychle zhroutí! (Poznámka na konec: Lidská práva sama o sobě pochopitelně špatná nejsou, potíž je v jejich zneužití. Měla by být formulována přesněji, včetně jejich zařazení do hierarchie mezinárodního práva - ovšem ne účelově!)
(JEM)
K této úvaze mě inspirovala upoutávka na výstavu ve formě parodie na pomník sv. Václava. (Pro ty, kteří snad neví, oč jde: v Praze na Můstku, na opačném konci Václavského náměstí, než stojí Národní museum, pod nímž je pomník svatého Václava, byla umístěna naturalistická plastika mrtvého koně pověšeného za nohy, s volně visící hlavou a ocasem, na jehož břiše sedí obkročmo kníže Václav.) Vždy jsem zastával svobodu vyjádření myšlenek, ať již slovně či prostřednictvím výtvarného umění. Nevadí mi, že něco podobného autora napadlo, ani že to vytvořil. Protiví se mi jiná věc (byť vím, že bez ní by celé toto dílo ztratilo mnoho ze své pointy) - totiž umístění této svérázné interpretace pomníku proti skutečnému symbolu naší historie. Je mi jasné, že právě tato provokace je autorovým cílem. Ovšem ona svoboda vyjadřování a ostatně svoboda vůbec neznamená anarchii, volnost ve všech směrech. Smí se činit jen to, co není zakázáno. Ale společenská smlouva příkazů a zákazů není jen právní, ale také morální, která je neméně důležitá pro fungování národní obce. Tyto společenské konvence (či spíše jejich zbytky) brání často obdobnému parafrázování náboženských či státních symbolů. I zde je ovšem vidět ústup zábran - z Ameriky do Evropy importovaná "inflace" státní vlajky, která se z vážného symbolu přeměnila v dekorativní vzorek. Obdobná situace byla v Praze již s "růžovým tankem". Tenkrát byla snad akce více ospravedlnitelná, když se však do ní zapojili i zástupci lidu z Federálního shromáždění, stala se jen symbolem vulgarisace veřejného života. (Mimochodem, nedávno proběhl na ČT šot, který ukazoval péči SRN pomníky rudoarmějců. A Rudá armáda Německo sotva osvobodila.) Svatý Václav na mrtvém koni je symbolem - symbolem úpadku osobní odpovědnosti a mravů v Čechách.
(JEM)
V současnosti tyto hodnoty podle některých čelných představitelů našeho státu chrání čeští vojáci na Balkáně. Tvrzení o západních hodnotách na jihu Balkánu mi ve vztahu k pravdě přijde stejně odvážné, jako kdybych napsal, že jsem Panna orleánská, ale budiž.
Předně, co znamená pojem demokratické a západní hodnoty? Pod hodnotami západními si představuji především víru, rodinu, vlast, národ, morálku, čest, určitou sociální (tj. společenskou) výchovu, jisté společenské vztahy, státní formy, národní kultury a v neposlední řadě pracovitost. Za hodnoty demokratické považuji práva shromažďovací a spolčovací, svobodu slova a tisku a právo volební - tedy práva občanská a dále všeliké občanské povinnosti. Co u nás zbylo ze mnou naznačených západních hodnot, nechť posoudí ctěný čtenář sám. Demokratické hodnoty se u nás teprve tvoří, nejlépe je zaručeno asi právo volební; nejméně si naopak mnozí uvědomují občanské povinnosti. A nyní pointa: Jak můžeme bránit či chránit (a dokonce vyvážet) něco, co jsme sami odvrhli nebo naopak dosud nepřijali za své?
(JEM)
Často se v současnosti hovoří a píše o životním prostředí a jeho ochraně. Některé vyloženě radikální uskupení berou dokonce tuto ochranu (velmi svébytně chápanou) tak vážně, že ji neváhají vynucovat vyděračskými (či snad dokonce teroristickými) metodami. Tím se ovšem spíše znechucuje veřejnost a odvádí se její pozornost od problému samotného. Jistě, ochrana životního prostředí je dobrá věc, podobně jako ochrana kulturního dědictví hmotného i mravního. Stejně jako vzdělávání patří tato ochrana do významné zájmové sféry státu.
Ale málokdo si uvědomuje, že životní prostředí není jen čistý vzduch, průzračné řeky a zdravé lesy. Člověk pochopitelně činí to, co je dobré především pro něj. A tedy když chrání životní prostředí, tak hlavně svůj ekosystém. A tím není jen vzduch, ale i celkový ráz krajiny, podoba a tvář měst a vesnic, vůbec forma naší země. I na její ochranu existují zákony, ovšem netropí se kolem nich takový humbuk. Ale samotné zákony pochopitelně nestačí. Je to hlavně na nás, jak budeme udržovat a doplňovat (tedy zkrášlovat, případně hyzdit) naše životní prostředí.
Podoba naší země se pochopitelně s plynoucím časem proměňuje. To je dáno logikou lidských potřeb. Avšak přitom bychom neměli zapomínat, že v ní budeme žít dál, a po nás pak, doufejme, další generace Čechů. Budou krajinotvorné prvky, pocházející z naší doby, obdivovat stejně, jako my dnes například barokní silnice roubené alejemi směřující pohledově k výrazným dominantám okolí? Dobře umístěná a vymyšlená přehrada či dálniční most, tedy utilitární inženýrské stavby, mohou krajinu obohatit, dát jí netušený rozměr, byť přitom zanikne její původní podoba. Naopak pouhé vyměnění tradičních oken za nová plastová může naprosto zničit podobu české vesnice. Obdobně zkázonosně působí na venkovská sídla, byť nyní hlavně na jejich celkovou siluetu, stavby domů na příklad s rovnými střechami či jinak rušící tradiční prostředí. V blízkosti větších aglomerací rostou na katastrech přilehlých obcí jako houby po dešti kolonie domků podobných si jako vejce vejci - podle universálních typových projektů začasté německé provenience, často vybaveny až kýčovitými plastovými imitacemi rádoby rustikálních či naopak honosných dveří, kování, sloupků,... Na druhou stranu nutno uznat, že tyto domy alespoň respektují tradiční sklon střechy a výšku běžné v našich podmínkám; není-li jich tedy mnoho pohromadě, nenapáchají tolik škody.
Velkou škodu na tváři krajiny napáchá snadno také plošná změna střešní krytiny, povrchů chodníků či vozovek, vykácení alejí, nepodařená regulace vodního toku, ale i zrušení mezí a remízků či naopak nevhodně vysazený les. Čili věci, které, když dopadnou dobře, zůstávají nepovšimnuty a jsou považovány za něco samo-zřejmého. Vrcholem ignorace a výrazem arogantnosti či stupidity je pak vyměnění oken u jediného bytu z celého domu za nová, která ovšem vypadají jinak. Znehodnocení fasády domu je zřejmé na první pohled. Jedná-li se o památku, může dokonce dojít k nevratnému poškození její historické hodnoty. Navíc, kolikrát se okna vyměňují především pro "omlazení" domu, aby byly vidět do opravy vložené peníze. Přitom okna původní často byla větší a výš posazená - a tak lépe osvětlovala místnosti.
Snažně Vás všechny prosím, abyste, mluvíte-li o životním prostředí a jeho ochraně, uvažovali i v tomto rozměru zmíněného tématu. Nesmíme zanechat po sobě naši vlast zničenou; raději bychom ji měli obohacovat o kvalitní prvky. Nakonec, jak ukazují zkušenosti z ciziny a v poslední době i od nás, po kvalitní rekultivaci může být zajímavá a přitažlivá ku příkladu i krajina narušená těžbou. Staré lomy, povrchové doly a haldy se mohou proměnit ve vyhledávané výletní scenerie. Stejně se dnes zájmu těší původnímu účelu již nesloužící, leč kvalitní stará průmyslová architektura. Neboť to, co je opravdu pěkné a podařené, stojí za to zachovat. A krása je kolikrát v harmonii běžných každodenních obrazů, která nevnímáme - až je ztratíme.
(JEM)
Občas můžeme s Hradu zaslechnout stesky po nepolitické politice. Zdá se to příjemné, chytlavé a snad i logické, a tak na to dost lidí slyší. Co se však za tímto termínem opravdu skrývá? Ukáže se po odkrytí své pravé podoby tato "politika" vůbec možná?
Definujme si nejprve samotný termín politika. Jistě se mnou bude většina z vás, čtenářů, souhlasit, když napíši, že politikou rozumíme účast na věcech veřejných, tedy na obecních a státních záležitostech. Ty představují formy, úlohy a obsahy oněch dvou zmíněných institucí a jejich činnosti, tedy forma či druh státního zřízení, státní správy, zahraniční, vnitřní a hospodářské vztahy a další. My, národ, občané, voliči můžeme do politiky aktivně zasáhnout dvěma základními způsoby - buď volebním aktem, nebo permanentní politickou činností během mezivolebního období. Je zřejmé, že v dnešní době se politika dělá především skrz strany. Určitě to není ideální zřízení a náš ústavní systém má jistě řadu nedostatků. Ale mimo osvícenou diktaturu v čele s nesmrtelným geniálním vládcem jsou strany nejvhodnějším a i těžko nahraditelným prostředkem moci - zejména když má tato pocházet od národa, voličstva.
Za voláním po nepolitické politice můžeme spatřovat touhu po odvrhnutí hašteřivého a snad nekonstruktivního stranictví. To se opravdu pěkně poslouchá, ale: lze sladit názory socialistické s názory stran občanských, postoje komunistů s konservativci, kosmopolitů s nacionalisty, národohospodářské náhledy socialistů s liberálními, morálku svobodomyslných např. s katolíky? Já se domnívám, že nelze.
Politika se někomu může zdát uměním, jinému svinstvem. V pravdě je potřeba k provádění politiky skutečného virtuosa, ale takového, který se nebojí užít občas svinských metod. Možná, že se za rozebíraným podivným souslovím skrývá snaha prosadit do praktické politiky pragmatismus bez ohledu na jednotlivé stranické názory. Pragmatismus je samozřejmě v politice nutný (s tím souvisí ony zmíněné, občas rovněž nezbytné, ne nejčistší metody), ale není a nemůže být samoúčelný. Politika nemůže být neustálé improvisování, které nevede ke konkrétnímu cíli, výsledku. Takovýchto pragmatiků, kteří nemají programové mety, jsme měli a stále máme na veřejné scéně až moc. Vedení politiky nemůže být tedy bezkoncepční - musí za ním stát vyšší program, idea. Tím může být program strany, ideologie apod. A podle tohoto cíle vybíráme prostředky k jeho dosažní - a ne opačně. Programy stran nejsou ovšem vždy zrovna skvělé - ale vybíráme je my.
O tom, že strany jsou voleny zejména podle vztahu stranické cíle - voličův zájem, svědčí nápadná maličkost: v zahraničněpoliticky a státoprávně stabilních obdobích neobyčejně sílí strany, které je možno nazvat stavovské či třídní (dř. např. živnostenská, agrární, dnes "strany zaměstnanecké" - socialistické či komunisté; i dnešní ODS je spíše stavovskou stranou drobných a středních podnikatelů) oproti národním či občanským, jejichž cíle jsou často mnohem obecnější a ředovému voličstvu tedy vzdálenější.
(JEM)
V nedávné době proběhla v tisku zpráva o tom, že se skupina křesťanů vydala po stopách křížových výprav do Svaté země. Touto poutí chtěli požádat židovský a islámský svět o odpuštění. O odpuštění nejen jednotlivých, konkrétních nepravostí, které se za křížových výprav udály, ale i za samotnou existenci křížových výprav. Také katolická církev (poutníci byli protestanti) uvažuje v souvislosti s rokem 2000 o omluvě za řadu věcí z její minulosti, přičemž kruciaty jsou mezi nimi. Nabízí se tedy otázka, zdali se má Církev, a potažmo celé křesťanstvo, vůbec za co omlouvat a jakou formou tak má činit.
Církev, která byla založena Ježíšem Kristem, je ze své podstaty svatá, neomylná a dokonalá. Skládá se z mystické (nadpřirozené) a pozemské části. Tyto dvě části jsou samozřejmě neoddělitelné a jednotné. Nás však zajímá část pozemská. Tou rozumíme všechny svátostně pokřtěné lidi. Od papeže, přes biskupy a kněze, až po prosté věřící. Církev se tedy zde na světě skládá z lidí. A lidé nebyli stvořeni jako dokonalí a neomylní. Lidé dělají dobré věci, ale konají také špatné věci. To se týká všech lidí, tedy i křesťanů. Ačkoli je tedy Církev ze své podstaty svatá a dokonalá o lidech, ze kterých se skládá to samozřejmě neplatí. Každý může dojít svatosti, ale nikoliv jen přijetím křtu, nýbrž správným životem. Z toho vyplývá, že špatnosti a nepravosti se nevyhnou ani křesťanům a Církvi. To ovšem Církev nikdy nepopírala. Nazývá-li se svatou, míní tím, a vždy mínila, svoji podstatu a nikoliv kvalitu svých členů. Špatné věci se v Církvi děly, dějí a jistě dít budou. Tomu nelze zcela zabránit. Církev se však vždy snažila tyto negativní jevy omezovat. Je značně nespravedlivé a neobjektivní vinit ji z nečinnosti a pasivity. Církev je svoji podstatou specifickým společenstvím a tak i metody řízení a spravování jejích záležitostí jsou odlišné od těch světských. Také zveličování chyb Církve je v posledních dvou stoletích značně populární. Špatné jevy jsou nafukovány do obrovských rozměrů a je podle nich posuzována Církev jako celek, tedy i se svým učení, které je ve skutečnosti v rozporu se závadným chováním jednotlivých křesťanů. Dalším nešvarem dneška je posuzování minulosti z dnešního hlediska. Například trest smrti upálením dnes považujeme za nelidský a krutý. To je ale dnes. Co se nám ve 20. století zdá kruté, bylo ve středověku uznáváno v š e m i za zcela běžné a normální. A my to musíme posuzovat ne z dnešního, ale z jejich pohledu!
Závěrem bych chtěl říci, že se nebráním diskusi o jednotlivých jevech, které se v Církvi vyskytly v její historii. Je však naprosto nutné oddělovat konkrétní činy lidí a myšlenky, ideje a pohnutky, které stály v pozadí tohoto konání. To samozřejmě platí pro jakoukoliv seriózní debatu. Co se týče případné omluvy ze strany křesťanů za činy spáchané jejich souvěrci v historii, nevidím žádný zvláštní důvod, proč by zrovna křesťané měli tuto omluvu učinit. Je to stejné, jako kdyby se měla Česká republika omlouvat za všechny špatnosti spáchané občany ČR, Sokol za činy spáchané jeho členy nebo britská královna za kolonisaci a s ní spjaté nepravosti. Tím bychom došli k tomu, že by se za chvíli omlouval každý (minimálně za své předky). To mi připadá jako zcela absurdní situace. Proto se domnívá, že připravovaná omluva ze strany Vatikánu není příliš vhodná. Ostatně Církev se již omluvila a omlouvá stále. Jak? Svou každodenní činností, kterou se stará o duchovní (nejen) blaho všech lidí, o nemocné, trpící, opuštěné a jiné kteří potřebují pomoc. Zachová v dnešní konzumní společnosti morální hodnoty, které pomáhají společnosti přežít, působí ve sociální sféře, v kultuře, ve zdravotnictví, školství, atd. A to je ta nejlepší forma, kterou se Církev společnosti nejen omlouvá, ale i tísíckrát nahrazuje škody způsobené jejími nedokonalými členy. Tedy ne okázalá prohlášení, ale každodenní trpělivá a poctivá práce.
(Hoola)
Když skončili doplňovací volby do Senátu Parlamentu České republiky v jednom pražském volebním obvodu a bylo jasné, že zvítězil nezávislý kandidát, dnes již senátor Václav Fischer, spustili novináři nadšeně oslavné fanfáry. Zvítězil nezávislý! Konec dnešní politické representace! (Div že nezaznělo konec stran!) Nastupuje nový politický proud! Je onen pokřik na místě?
Předně si uvědomme, že se volilo pouze v jednom z jedenaosmdesáti volebních obvodů! To je příliš málo na obecné závěry. Navíc se volilo v hlavním městě, které se tradičně odlišuje od zbytku republiky.
Pan Fischer měl, pravda, předvolební kampaň na dobré úrovni. Avšak nejméně stejnou měrou mu ke zvolení přispěla neschopnost jeho soupeřů. Konkurenci mu opravdu tvořili jen kandidáti tzv. čtyřkoalice a ODS. Ostatní můžeme směle pominout. Pan Medek je sice známý, avšak jeho proklamace, s kterými předstupoval před voliče, byly stejně nevýrazné jako strany, za něž kandidoval. ODS je v Praze tradičně silnější oproti ostatním stranám, oprávněně tedy aspirovala na favorita volebního klání. Snad poučena neúspěchem při posledním výběru zástupců národa do Senátu, vsadila na známou herečku Jiřinu Jiráskovou. Ta je jistě dobrá herečka a zřejmě i schopná ředitelka vinohradské divadelní scény, po politice by však vzhledem ke své načervenalé minulosti pošilhávat neměla. (Popravdě mi přijde čestnější emigrovat než vstoupit do KSČ.) To však není jistě názor všech a samotná volba kandidátky nebyla ještě nejhorším krokem ODS. Tím se stalo celé vedení předvolební agitace. Paní Jirásková celému národu několikrát názorně ukázala, že se v politické situaci neorientuje, že její názory (když už nějaké předvedla) jsou neslané nemastné. (Nutno však přiznat, že se její stavovská kolegyně paní Růžičková ukázala v obdobné situaci v ještě horším světle a ztrapnila se mnohem víc. Inu, známost a oblíbenost té které osoby nemusí být předpokladem pro politický úspěch.) A samotná agitace letáky a prostřednictvím novin asi nebyla z těch nejšťastnějších. (Již jen poukazování na peníze pana Fischera bylo až směšné. Myslím si, že ve vrcholné politice by měly být muži (a ženy) nejen nejlepší, ale také zajištění. Ti se totiž nedají koupit rohlíkem ani několika tisíci od kdejakého Vény. A korupce je metla každého systému.)
Nemyslím si, že zvolení pana Fischera je známkou především změny orientace voličů, ale spíše hlavně opakovaně prokázané neschopnosti ODS vést předvolební boj. Doposud ji ovšem zachraňovala politická obratnost a charisma jejího vůdce, jakés takés výsledky její práce a - doufám - i pragmatičnost voličů, z nichž někteří snad alespoň občas používají vlastní rozum. Tentokrát to však nestačilo a zvítězil mediálně obratnější p. Fischer. Zda bude i dobrým senátorem nám musí dokázat sám.
(JEM)
V poslední době se rozšířily různé předpovědi budoucnosti. Často mají apokalyptický charakter, protože jsou ovlivněny magickým rokem 2000, astrologií, častými přírodními katastrofami či různými dávnými, katastroficky laděnými, proroctvími. Já bych se rád pokusil o trochu realističtější předpověď, i když možná ne o nic příznivější.
Po rozpadu bipolárního světa se začali nejrůznější analytici a prognostici klonit k názoru, že dojde-li v budoucnu ke globálnímu konfliktu (III. sv. válce), nebude to již zápas Východu (SSSR) a Západu (USA), ale boj mezi Severem a Jihem. Rozdíly mezi bohatým Severem (Sev. Amerika a Evropa) a chudým Jihem (Jižní Am., Afrika a část Asie) se budou prohlubovat až překročí určitou mez a dojde ke konfliktu. Dnešní situace napovídá, že by se tyto předpovědi mohly vyplnit, protože opravdu dochází k tomu, že bohaté státy bohatnou a chudé chudnou. Já osobně bych tyto vize nepodceňoval a domnívám se, že velké nebezpečí hrozí především Evropě. Toto nebezpečí je představováno třemi hlavními faktory.
Prvním faktorem je již zmíněný ekonomický rozdíl. Ten je způsoben hlavně politickými důvody. Země třetího světa (především rovníkové a jižní Afriky) jsou politicky značně nestabilní, bují zde korupce, politické převraty a občanské války se střídají jako období dešťů a sucha a zemi často vládne místo zvolených politiků armáda či polovojenské skupiny. Občané těchto zemí nejsou schopni vytvořit si stabilní vládu a plně se věnovat rozvoji své země. Pomoc vyspělých států je ze těchto podmínek značně obtížná a často je to plýtvání prostředky, neboť pomoc je rozkradena a nedostane se k těm, kteří ji opravdu potřebují. Zde by snad bylo jedinou cestou tyto země na přechodnou dobu vojensky obsadit a vytvořit stabilní podmínky. To je ovšem dnes z ekonomických a hlavně politických důvodů nemožné.
Druhým velkým problémem je počet obyvatel. Zatímco u evropských národů přírůstek obyvatelstva převážně stagnuje či dokonce klesá (např. i v ČR), počet obyvatel afrických a asijských zemí rychle stoupá. To má za následek dvě věci. Zaprvé čím dál víc obyvatel v chudobou zmítaných zemích bude mít problém se uživit a budou se chtít dostat do zemí bohatších. Tedy do Evropy. Ať už nelegálními přechody hranic nebo předstíráním politických důvodů své emigrace za účelem získání asylu. Nutno podotknouti, že liberální přístup evropských zemí jim toto počínání značně ulehčuje. Druhým důsledkem je, že pokles počtu obyvatel v Evropě může zapříčinit jistý nedostatek na trhu práce. Tím vznikne ještě větší poptávka po levné pracovní síle a proudy gastarbeiterů se do Evropy jen pohrnou.
Třetím, a podle mne rozhodujícím, faktorem je rozměr náboženský. Evropa je vystavěna na křesťanských základech. I když od dob Velké fr. revoluce dochází k odklonu evropských zemí od křesťanské víry, troufám si tvrdit, že křesťanství nadále udržuje evropskou civilisaci při chodu. Naproti tomu stojí islám, který je dnes nejexpanzivnějším náboženstvím na světě. A nejvíce se rozmáhá právě v Africe a Asii. A nejen to. V islámských zemích získávají stále větší podporu a oblibu fundamentalisté (např. Afghánistán, Kavkaz, Alžírsko, Egypt), kteří nenávidí vše neislámské. Jejich džihád znamená skutečnou válku. Tedy nejen duchovní (jak se nám snaží namluvit), ale i fysický boj. Muslimové se snažili již téměř od svého vzniku v 7.st. ovládnout co největší území a Evropa přišla brzy na řadu. V průběhu středověku i po něm útočila muslimská vojska na Evropu ze všech stran a podařilo se jim obsadit celkem velkou část evropského území. Vždy se však podařilo je z Evropy vypudit. Tehdy se totiž dokázala Evropa sjednotit (ne ovšem v socialistickém stylu EU) proti hrozícímu nebezpečí. Spory mezi jednotlivými státy a národy byly zapomenuty, aby se mohli bojovníci ze všech zemí sjednotit pod jediným společným znamením - znamením kříže. Muži ochotně opustili své rodiny, svá hospodářství i celkem pohodlný život, aby bránili svoji víru a svoji zem. Mnozí z nich se již nevrátili domů, ale nezemřeli zbytečně. Oni totiž padli, abychom my mohli žít! Pokud se však islám znovu pokusí uchvátit Evropu (což je reálné), bude mít daleko snažší úlohu. Evropské země totiž dobrovolně napomáhají tomuto svému porobení. Liberální vlády dopustily ve jménu humanity, lidských práv, tolerance a multikulturalismu, aby v Evropě vznikla obrovská pátá kolona složená z muslimských přistěhovalců. Stavíme jim mešity a kulturní centra, podporujeme jejich styl života (často na náš úkor), plníme jejich požadavky. Ve Francii je již islám se 4% druhým nejrozšířenějším náboženstvím! Přitom skoro každý řadový Francouz (a hlavně policisté) vám řekne, kdo je nositelem kriminality (dokonce i terorismu!) v jejich zemi. V Německu žije na 2 mil. Turků a Kurdů. Již dnes tvoří takovou sílu, že německá vláda se jich bojí a snaží se jim ustupovat (viz causa Ocalan)! Situace došla již tak daleko, že v Bavorsku, baště německých katolíků, musely být ze škol odstraněny kříže, protože prý urážely muslimské studenty! Vrchol evropské autodestrukce jsme mohli vidět nedávno, kdy křesťanské (alespoň historicky) země podpořili islámské teroristy z UCK proti srbskému národu, který bránil své území. Je třeba říci, že právě Srbsko tvořilo v historii hráz proti turecké (muslimské) expanzi. A dnes se mu Evropa takto odvděčila. Naše vlády se nám snaží namluvit, že se musíme nechat obohatit jinými kulturami, že musíme respektovat a tolerovat jiná náboženství, že musíme být humánní, atd.. Desetitisíce evropských bojovníků se musí obracet v hrobech, když vidí, že ti, kteří prolili jejich krev, jsou dnes zváni do Evropy jako nejvítanější hosté!
Pro mne je nejsmutnější, že na dnešním krisovém stavu má svůj podíl i Církev, která vždy pevně a věrně bránila křesťanskou Evropu před všemi nebezpečími. Její představitelé (klérus i laici) zvou představitele jiných náboženství na nejrůznější diskusní fóra, vybízejí věřící, aby se s těmito náboženstvími seznámili a obohatili se jimi (!) a často se angažují v nejrůznějších hnutích, která podporují např. přistěhovalce. Tedy ne již hlásání Evangelia jako jediné Pravdy, ale naopak relativisace pravd a vědomé podporování, nebo alespoň nebránění, bludů.
Evropa stojí možná na prahu boje o své bytí a nebytí. Tradiční evropské hodnoty - víra, vlastenectví, smysl pro povinnost, ochota obětovat se pro celek, byly nahrazeny zednářsko-liberalistickými a utopistickými ideály rovnosti, humanity, lásky všech ke všem, lidských práv, multikulturalismu a kosmopolitismu. Lidé začínají tyto ideály přijímat, neboť jsou jimi obklopeni téměř všude. Zde páchají největší škody hlavně média, která jsou v rukách globalistů. Pokud se nepodaří lidi včas upozornit komu slouží dnešní stav a jaké nebezpečí představuje, budoucnost Evropy je nejistá a může se stát, že se staneme otroky jiných kultur a národů. Je nutné se vrátit k tradičním hodnotám a především ke křesťanské víře. Ta už Evropu mnohokrát zachránila a je jediná, která to může znovu dokázat. Neboť stojí psáno: „ ... a brány pekelné ji nepřemohou“.
(Hoola)
Vlastně je to v naší zemi taková tradice. Myslím věčné parlamentní tahanice a neschopnost se dohodnout, státotvorně vládnout. Obě naše ústavy z let devadesátých vznikly pod vlivem t. zv. prvé republiky. Náš stát je tedy opět parlamentním, námi volení zástupci rozhodují o vládě. V meziválečném období svou vůli v dohody neschopném Národním shromáždění prosazovala buď pomocí vázaných kandidátních listin t. zv. pětka či - skrz zákulisní pletichy - hradní politický proud. V tomto duchu se pokračuje i nyní, jen současná "dvojka" (tedy šéfové stran svázaných oposiční smlouvou) nemá nástroj v podobě vázaných kandidátek.
Každý soudný člověk musí uznat, že nestabilní politická scéna a neschopná vláda jen škodí státu a tedy i národu. Proč tedy onen humbuk okolo navrhovaných změn volebního zákona? Dá-li naději na stabilní vládu, vzešlou od jasného vítěze voleb, pak tedy tento návrh zákona musí situaci zlepšit. (Při předpokladu zachování hlavní role parlamentu; opomeňme pro tuto chvíli možnost zavedení na př. presidentského systému.) Kritikům, tvrdícím, že dojde k omezení demokracie, mohu navrhnout k zamyšlení následující: Přinejmenším stejně demokracii omezuje dnešní pětiprocentní hranice pro vstup do Sněmovny a předvolební kauce. (Avšak dovedete si představit, kdyby mohl zasednout ve Sněmovně Parlamentu ČR zástupce každé strany, která získá 0,5%=1 poslanecké křeslo?) Dále nikde není napsáno, že dnešní ODS a socialisté budou mít stále tak vysokou popularitu. Naopak, pro dnešní čtyřkoalici je to výzva, aby vytvořila konečně jednotnou sílu, chce-li něčeho dosáhnout. Spíše by však na dnešní scéně byla potřeba pořádná síla konservativní.
Úvahy o přizpůsobování si zákonů jsou také povrchní, neboť valná část našich právních předpisů byla šitá poněkud horkou jehlou. Je tedy pochopitelné, že v řadě z nich praktický život najde nedostatky. A je v našem zájmu potřeba tyto nedostatky odstranit. Nežijeme na příklad v Británii, kde mají stabilní politickou scénu již dvě stě let a kvalita zákonodárství tomu odpovídá.
Nakonec se zamysleme nad možným výsledkem voleb při uplatnění nového zákona - do Sněmovny mohou proniknout tři až čtyři strany (komunisté, sociální demokrati, liberální ODS a možná uvažovaná čtyřkoalice - sjednotí-li se). Socialisté a ODS budou mít pravděpodobně hodně navrch, avšak v případě čtyř sněmovních stran možná stále ne dost k tomu, aby vznikla jednobarevná většinová vláda. Možností vládních koalic je potom několik, nejhorší pochopitelně ČSSD - KSČ(M). Klausovi odpůrci mu vytýkají kde co, právem však především jeho egoismus. Pan Klaus by jistě rád zasedl po svém malém jmenovci do úřadu presidenta. Doufám však, že jeho prospěchářství nejde tak daleko, aby pro vzrůst preferencí svých a své strany nechal naší milou vlast plundrovat další volební období touto levicovou chátrou.
(JEM)
Z článků o "dvojím metru" by se postupně mohla stát další rubrika. Námětů je - k naší lítosti - stále dost a dost. Oč jde tedy tentokrát? Nyní nám (věčným nespokojencům)
vadí neúměrnost při posuzování zločinů nacismu a komunismu.
Po porážce nacismu proběhl norimberský proces a dodnes jsou nacisté stíháni a loveni po celé Zemi; do současnosti platí Němci vysoké odškodné snad celému světu.
Dobrá. Ale co potrestání zločinů komunismu? Statisíce mrtvých Poláků. Miliony lidí úpících v gulazích, zpravidla těch nejlepších, narozených nejen od Baltu až po Tichý
oceán. Nezměrné množství lidských tragédií v rodinných rozměrech. Rozvrácená střední Evropa. Že nacisté chtěli vyhladit Židy? Přesídlit Slovany? Uvědomme si, že
na území Ukrajiny, jež bylo pod kontrolou Moskvy již před rokem 1939, se dnes ukrajinsky vůbec nemluví! Pravda, nacisté chtěli přesídlit nás, západní Slovany. Bolševici
vyhnali miliony Poláků, Němců a příslušníky dalších národů z jejich staletých domovů. Ptám se, kde je rozdíl mezi těmito zločiny?
Kromě množství (přičemž nacismus vychází "čestně" - tedy kvantitativně menší zločiny) zde rozdílu není. Je však rozdíl - a podstatný - v pohledu společnosti a justice.
Nacistické (a fašistické) publikace se nemohou půjčovat v knihovnách, prodávat, neřku-li vydávat. A komunistické? Škoda slov: Marxe a jiné otce revoluce sežene každý bez
problémů. Kdyby v Německu někdo obnovil NSDAP s jejím původním programem, byl by určitě souzen a odsouzen. (Jistě by ji neobnovil žádný její původní vrcholný člen
- ti jsou již mrtvi.) Dobrá. Ale v ruské dumě, ale i v našem parlamentu, sedí komunisté, nefalšovaní komunisté, ti pamětníci a tvůrci zašlé "slávy", kteří tam byli zvoleni co by
zástupci rudého praporu marxismu-leninismu. Proč sedí tam a ne ve vězení?
Na závěr dva ilustrativní příklady za všechny. Před pár lety byl Argentinou vydán do Itálie k soudu důstojník někdejších SS Erich Priebke. Byl obviněn za účast na hromadné
popravě (dnes bychom spíše řekli masakru) italských civilistů, jež měla zastrašit tamní odboj. Evidoval popravené, měl snad i některé zastřelit. Snad na rozkaz, to ovšem
nevím. Byl uznán vinným a bez ohledu na svůj vysoký věk (a na základě lobování židovských obcí!) napodruhé odsouzen. Dobrá. Ale u nás žije na svobodě jistý pan Grebeníček
starší, který mučil politické vězně a z vlastní iniciativy vymýšlel nové druhy "zostřených výslechů". Před soudem dosud nestanul.
A já se ptám - proč? Jak je tohle možné?
(JEM)
Rád bych v tomto článku stručně příblížil čtenářům historii nejstaršího mariánského poutního místa v Čechách. Toto místo se nachází ve Staré Boleslavi a uctívá se zde Panna Maria, zpodobená na starobylém kovovém obrázku, který se nazývá Palladium (ochranný obraz) Země České. Myslím si, že se nejedná pouze o záležitost náboženskou, ale i o kulturně-historickou a že by měl mít každý Čech alespoň mírné povědomí, co že to vlastně paládium je.
Podle legendy odevzdala sv. Ludmila po svém křtu všechny kovové pohanské bůžky sv. Metoději, aby z nich dal ulít křesťanské bohoslužebné nádoby. Metoděj dal kromě nádob od neznámého bysantského mistra zhotovit i kovový obrázek P. Marie s děťátkem a ten daroval sv. Ludmile na památku. Po její smrti zdědil tento obrázek sv. Václav, který jej měl zavěšen na svých prsou. Když byl zavražděn, jeho sluha Podiven sňal obrázek z Václavovi hrudi a stačil jej někam ukrýt před zneuctěním. Vrahové jej však dostihli a oběsili.
Teprve kolem r. 1160 jej vyoral v poli rolník a dal kanovníkům staroboleslavské kapituly. Ti na místě nálezu postavili kapli a obrázek do ní umístili. Do kaple začali putovat lidé z okolí. Za husitských válek byla kaple vypálena a z obrázku zbyla jen kovová beztvará hmota. Po ukončení bratrovražedných husitských válek kapli ve St. Boleslavi znovu postavili a obrázek byl znovu vytvořen neznámým umělcem podle zachovalých popisů zničeného obrázku někdy v 1. pol. 15. století. Také poutě k uctění P. Marie byly obnoveny.
Pro dějiny St. Boleslavi je důležitý rok 1609, kdy čeští katolíci putovali ve velkém průvodu z Prahy do St. Boleslavi prosit P. Marii o záchranu katolické víry a své české země před německým protestantismem a před poněmčením české země. Tehdy poprvé byl vysloven názor, že P. Maria zobrazená na staroboleslavském obrázku je Paládium, to znamená, že je „Záštitou české země“. A proto čeští lidé od tohoto roku pokaždé, když bylo zle v naší vlasti, putovali do St. Boleslavi prosit P. Marii o záchranu.
Na počátku 17. st. byl zbudován pro Paládium ve St. Boleslavi velký chrám, který byl potom v dalších desetiletích stále více zvelebován. Nepřátelé českého národa pozorovali, že naši předkové se při každé celonárodní pohromě utíkají o pomoc k paládiu země české do St. Boleslavi. Proto se chtěli paládia zmocnit, aby Čechům odebrali jejich „Záštitu“.
Tak r. 1632 ukradli paládium Sasové a trvalo to plných 6 let, než bylo za ohromně vysoké výkupné vydáno zpět a zase umístěno ve staroboleslavské mariánské svatyni. Když r. 1639 vtrhli do Čech Švédové, bylo paládium ukryto u císaře Ferdinanda II. ve Vídni. Roku 1646 císař paládium vrátil do St. Boleslavi a to již P. Maria byla vyzdobena zlatou korunkou, perlami a diamanty. Za 2 roky vzniklo pro paládium nové nebezpečí, proto bylo ukryto v Praze na Hradčanech u sv. Víta. Švédové se však Hradčan zmocnili a paládium odvezli. Ale švédský král poslal paládium císaři Ferdinandu II. a ten jej r. 1650 vrátil do St. Boleslavi. Když vyvstalo r. 1662 turecké nebezpečí, bylo paládium ukryto v Praze. Podobně r. 1778 paládium odvezli před Prusy na faru do Berouna. Za nacistické okupace bylo v tichosti sňato z oltáře a zazděno. Na hlavní oltář byla dána zdařilá kopie. Nacisté paládium nenáviděli a měli v plánu zničit celou St. Boleslav. Na to jim však nezbyl čas. Po II. sv. válce bylo paládium slavnostně vráceno na hlavní oltář. Ve dnech 24.6 až 1.7. 1945 bylo odvezeno s velkou slávou do Prahy a tam na mnoha místech byly před ním konány děkovné pobožnosti za záchranu vlasti před záhubou, kterou ji chystal Hitler.
(Hoola)>
TAK ŠEL ČAS
Vážení čtenáři, omlouváme se Vám za neplánovanou pauzu v tomto seriálu o historii Prahy. Vznikla co by důsledek personálních změn autorského kolektivu Národní myšlenky. Doufáme, že se s ní budete již setkávat pravidelně.Třetí díl věnujeme, jak bylo slíbeno, době od dvanáctého století do nástupu časů krále Karla.
Smíme-li však věřit souvěkému spisovateli, teprve za vlády moudrého a statečného vévody Soběslava (1125 - 1140) se Praha ve svém vnějším obraze připodobnila městům italským. Je pravděpodobné, že do té doby měla domy toliko dřevěné a nepravidelné ulice. Most přes Vltavu, postavený zprvu ze dřeva, byl roku 1171 nahrazen mostem kamenným péčí královny Judity, ženy Vladislava I., "dílem vpravdě císařským", jak praví souvěký autor, "o jaké se dosud nepokusil žádný kníže ani král a jež bylo dokončeno ve třech letech". Starý tento most stál níže než most dnešní, nedaleko přívozu, jehož užíváme. Když ledy roku 1342 tento most poškodily, dal jej Karel IV. v roce 1358 vybudovat znovu tak, jak jej spatřujeme dodnes.
Před třináctým stoletím není žádný spolehlivý pramen svědčící o starých právech městských obcí. Jest toho o to více litovat, že známe jen velmi nedostatečně stanovy a zvyky nejstarších slovanských měst a že poslední panovníci z Přemyslova domu, stejně jako první vladaři z rodu lucemburského, organisovali ústavu českých měst podle ústavy měst v Německu. Tato nová ústavní struktura trvala až do husitské války.
Už na počátku čtrnáctého století dosáhlo pražské měšťanstvo vysokého stupně prosperity. Stříbrné doly kutnohorské, tehdy velice vydatné, a zlaté doly v Jílovém byly pramenem bohatství jak země, tak zejména hlavního města. Proto se zde usazovali v hojném počtu cizinci přišlí ze západní Evropy. Praha se stala učiněným eldorádem zvláště pro německé dobrodruhy. Poslední králové z Přemyslova domu, jejichž dvůr předčil leskem i dvůr císařů, starali se o jejich vydržování a založili množství ústavů pro templáře, německé rytíře, rytíře svatého Jana Jeruzalémského, křižovníky a pro další řády přísně řeholní. Péčí těchto panovníků se znamenitě rozmnožil počet kostelů, klášterů, výstavných paláců.
Přepychu, který měšťanstvo stavělo na obdiv, brzy ubylo, zvláště za krále Jana Lucemburského, dílem proto, že byl dosáhl stupně příliš vysokého, dílem proto, že se pro město stala přílišnou zátěží nouze o peníz, do níž se často dostával tento dobrodružný a rytířský kavalír, v cizině tak nesmírně utrácivý (Je známo, že tento panovník, jenž měl účast na všech půtkách západní Evropy a zahynul roku 1346 v bitvě u Crécy, přicházel do Čech skoro jen tehdy, když potřeboval peníze. Tak na příklad roku 1325 odvezl ze země 95 tisíc hřiven stříbra (podle dnes běžného počtu dva miliony zlatých; pozn. N.M.: v době Fr. Palackého), na tu dobu částku ohromnou.), dílem konečně pro domácí války a nepořádky, způsobované panovníkovou ustavičnou nepřítomností. Nicméně ještě roku 1328 našla Praha prostředky, aby mu poskytla v krátké lhůtě tří měsíců deset tisíc mužů pěších i jízdních, vyzbrojených a vystrojených, a sedm set čtyřicet vozů naložených zbraněmi a spíží. Posléze v roce 1331 dala na svůj náklad důkladně vydláždit náměstí a ulice a podnikla nejúčinnější opatření pro ozdravění města.
(Podle Františka Palackého Précis de l´historie de Prague, Praha a Karlovy Vary 1836, v původním autorově rukopisu německy jako Skizze einer Gschichte von Prag, v překladu Amadea Molnára)
V této obnovené rubrice Vás, vážení čtenáři, dnes neseznámíme s žádným konkrétním programem některé pozapomenuté české národní strany, ale předložíme Vám úvahu velikána českého nacionalismu profesora Františka Mareše (vizte v jednom díle stejnojmenného slovníku). Není to jen dokument, svědectví o době svého vzniku; přes hradbu času k nám mluví stále živě, aktuálně. Přeneseme-li se přes některé úryvky poplatné době, dostáváme obecnou rovinu následující úvahy, která jistě hned nevyčpí.
VLASTENECTVÍ JE POVINNOST
napsal F. Mareš
prvně vyšlo v "Národních Listech" 26. října 1919
Den 28. října 1918 má býti výročně oslavován jako svátek českého národa a tudíž také československého státu. Neboť toho jasného dne přestalo konečně národ trápiti cizí násilí; a nestalo se od národa samého žádné násilí. Héraklés sestřelil dravce. Po celou válku těšil se národ na tento den, v jehož příští doufal, poněvadž je odhodlaně připravoval. Národ, jakožto sebevědomá mravní osoba, postavil se za ideu všelidské hodnoty, aby přestalo mezi lidmi a národy násilí, jímž jedni panují nad druhými, aby každý národ si určoval vládu sám, podle mravní svobody, která sama si ukládá povinnosti. Za tuto ideu bojovali téměř všichni národové světa proti jednomu, jenž chtěl dobýti si násilím panování nade všemi. Za tuto ideu bojoval s nimi též národ český, stál při ní věrně po celý dlouhý čas těžkého bojování. Všichni, kdo ho posilovali v tomto odhodlání, kdo za něj mluvili a jednali před národy světa, a zvláště ti, kdo své životy dali za vítězství té idey: ti všichni i beze jména budou žíti v paměti lidstva jako tvůrcové jeho dějin.
Svátek takové revoluce je svátkem pokoje a sjednocení národů k radostné součinnosti v povznášení člověka.
Před třemi sty lety, r. 1618, také povstala revoluce v české zemi; stavové vzepřeli se králi, rušícímu svobodu víry. Ale tehdy tato idea všelidské hodnoty nebyla myšlena pro všechny lidi stejně; podle německého pojetí měla jen vrchnost mít i svobodu určovati víru svým poddaným. Tato třídní revoluce skončila pohromou, poněvadž za ní nestál národ. Žádná strana, a zvláště ne třídní strana, nedosáhne úspěchu, třebas i šla za vidinou všelidské hodnoty, chce-li ji obrátit jen ku prospěchu strany.
Velikou revoluci naší doby, která navždy zvrátila násilné panování rodů, kast a i národů nad jinými národy, provedli národové, kteří, jakožto mravní osoby, užili k tomu moci svých států; neboť nebylo možno přemoci násilí, nedbající žádného práva a žádné spravedlnosti, než jen zase násilím. Vojna musila býti dobojována až k vítěznému konci, aby mohl přijíti mír národů.
Mír národů, již ne jen států a jejich vlád. Národové zaručují si navzájem mír. Svaz národů má zabrániti možnostem příští vojny, která by byla nepoměrně strašlivější než tato poslední. Neboť národové jsou mravní osoby, odpovědné za užívání fysické státní moci. Idea národa jakožto mravní osoby dospěla touto revolucí k všeobecnému uznání. Jako jest jednotlivý občan zavázán mravními povinnostmi k vyššímu celku jakožto k osobě, k národu, tak jsou též národové mravně zavázáni povinnostmi k sobě navzájem.
Pojem "lidstva", dosud prázdný, nabyl skutečného obsahu: Všichni národové sjednocení a zavázaní mravními povinnostmi k sobě navzájem. Občan nesmí pro hanbu hájit svého práva násilím, nýbrž hledati práva před soudem dle spravedlnosti. Tak i národ nemá hájiti svého práva násilím, nýbrž před soudem národů. A který by chtěl mocí a násilím dobývati nadpráví na úkor jiných, bude jako zločinec mezi národy. A drží-li mocí nadpráví, jest povinen k restituci, k vydání všeho, co drží neprávem.
Tato revoluce vyjasnila a upevnila mravní sebevědomí národů. A právě největší národové světa, jejichž sebevědomí nebylo nikdy slabé, pozvedli vzhůru princip národa, vytrhli slabé národy z moci násilníků, učinili je svobodnými politicky, aby se stali také svobodnými mravně. Neboť nemůže býti členem svazu národů než jen národ svobodný.
Český národ trpěl od počátku útiskem národa silnějšího, kterému byla vždy moc zdrojem práva. I Hus nabádal Čechy, aby nesnášeli útisku. Komenský vroucně a bolestně cítil s národem. Dlouhá poroba zeslabila národní sebevědomí až ke mdlobě, neboť potlačovala zvláště mravní svobodu národa. Palacký a Havlíček byli silní buditelé národního sebevědomí. Jistě nemínili, že by idea národní zatemňovala vyšší ideu lidství; neboť dovolávali se i lidství na posílení národního citu. Před vojnou český národ jižjiž zase ochaboval; národnost představovala se mu jako věc vedlejší proti mezinárodnosti a lidství. Sebevědomí národa se kalilo, tělesné pudy počaly ho mámiti, již upadal na úroveň lidu, rozháraného svárem třídních stran, hájících svých hmotných zájmů; a tehdy ani nebylo oč se svářiti.
Válečné utrpení probudilo národ k jasnému mravnímu sebevědomí, takže povstal a dal se do díla svého osvobození. Ale v domnění, že dosažená svoboda jest sama sebou zabezpečena, a unaven velkým utrpením a napětím sil, počíná zase podřimovati. Héraklés po velké práci únavou usnul a kentauři jali se odháněti jeho těžce dobytá stáda. Nyní již jest oč se svářiti a proto třídní strany stojí tak příkře proti sobě. Ale spojí se hned proti "straně" všenárodní jako přežilé a zpátečnické. Neboť pokrok jest určen cílem, který si kdo vytkne.
Třídní strany nemohou uznati tuto dobu za vhodnou, aby národ byl probuzen k sebevědomí. Neboť ještě nenasytily svého hladu a neuspokojily své žízně. Proto nastane protinárodní reakce. A již je tu! Již zazněl hlas: pryč s vlastenectvím! Vlastenectví je dnes reakcionářstvím! Československý stát nebyl zřízen jen pro český národ! Válka, místo aby otevřela okna našeho vlasteneckého myšlení dokořán a setřásla z nás, co jest na nás pouze lokálního, přinesla vítězství právě vlastenčící reakci...
Přijdou ještě důraznější protesty proti lokálnímu vlastenectví ve jménu všesvětové humanity. Nebude dobře vlastencům, válka nepřinesla vítězství jim. Neboť jsou označováni nejen za zpátečníky a reakcionáře, nýbrž i za pokrytce, kteří odůvodňují slovy "mravnost", "kultura", "náboženství" - hrubý nacionalism. Zvláště však má se jim za zlé, že hlásají užití státní moci - proti Němcům v tomto státě. Neboť naši strážcové pokroku chtějí žíti mravně, nábožensky; jim neplatí "vše pro národ", ježto vedle národa jest i bližní, jest i bůh, jsou jiné národy, jest věda, demokracie, moudrost; a o jejich osud oni se stejně bojí jako o osud národa...
Toho všeho národovci nezamítají, leda že se více bojí o osud národa než o osud boha, vědy a moudrosti; neboť toto zdá se i jinak zabezpečeno. Míní též, že ke všemu tomu vede cesta jen skrze národ, společenství osob jedné mysli. A národ není mátoha, národové jsou. Jedno jest u pokrokovců nejasné: kam cílí jejich pokrok. K náboženství, k bohu - či k monismu?
Také to, že označují nacionalism za dědictví po porobě. A přece mají nejsilnější národní sebevědomí právě národové odedávna svobodní; národové porobení ztěžka dospějí k národnímu sebevědomí a sotva zasluhují jména národ. Ano, jistou cestou ku porobení národa je zbavit ho národního sebevědomí, zlomit jeho mravní osobu. Tak postupují, jak jsme zkusili, národové, kterým jest jejich vlastní národ nade všecko: káží beznárodnost jiným, aby si je učinili služebnými; neboť beznárodnost je bezcharakternost, ochota sloužiti komukoliv za dobré opatření. Jsou mezinárodní národové, kteří jsou vlastně národními nadšovinisty: nikdo nesmí se dotknouti národnosti jejich a všichni aby jim sloužili za podnoží.
Naši nosiči pokroku vedou proti národovcům za svědky i naše slavné muže, Husa, Komenského, Palackého... Neboť Husovi byl zbožný Němec milejší než bezbožný Čech; a proto, praví, naším člověkem jest člověk mravný, ne národovec. Že náš pokrokovec si troufá uvésti proti národovci takový argument, vysvětlí se jen jeho přesvědčením, že nacionály byli vždycky a všude lidé obmezeni. Kromě toho, Hus přece byl také prohlašován za nacionála, že připouštěl i násilí proti Němcům na pražské universitě a radoval se z jeho provedení.
Němci tento stát obývající jsou ve zvláštní ochraně našich pokrokovců, kteří, jak praví, musejí ze všech sil potírati nemravná učení, šířená, bohužel, reakcionáři, že totiž posledním smyslem československého státu je náš národ a že tedy Němci, tento stát obývající, musí sloužiti této ideji národa jim cizího. A dále, že zapomínáme, že československý národ nabyl svobody jen tím, že bojoval za všelidská hesla, která přinášejí osvobození všem národům, i Němcům, a že se tváříme tak, jako bychom byli měli jen sobecký cíl, vystavět si za dobré příležitosti svůj státeček.
Pokrokovec, objímající svět a lidstvo, snadno přezírá nějaký nárůdek a jeho státeček, neřku-li, aby za něj bojoval. Jest významné, že si troufá vyjádřiti se tak směle. Hlavní věc jest ovšem osvobození - i Němců. Nikdo nežádá, aby Němci v československém státě sloužili nějaké ideji českého národa; nebyla by to služba přátelská. Žádá se pouze, aby se podrobili mírové smlouvě, která vyjadřuje výsledek války, již tak vřele vítali, ježto od ní očekávali splnění svých idejí. Všichni národové požadují, aby se Němci vzdali těchto idejí a vstoupili do kruhu národů svobodných. Ale Němci, i ti v československém státě, nevzdali se dosud svých idejí a jejich srdce i ústa stále přetékají zlobou, nenávistí a pomstychtivostí. Má-li nyní český národ ve svém státě všechnu moc v rukou, není mu to moc činiti zlé, nýbrž moc brániti zlému. A zbabělost jest neužíti k tomu moci.
Protinárodní reakce tedy již je tu a vrazila do vlastenců bezohledně a drsně: neboť všude jemní lidé protestují prý proti nacionalismu. Vrazila, neohlížejíc se, není-li náraz křivý. Či jest úcta k vlastnímu národu, hájící jeho důstojnosti, aby měl čestné místo mezi národy jinými, totéž, co nacionalism, který klade svou národnost nade všecko a ukládá ji násilím jiným jako dobrodiní? Či jest nacionalismem brániti svůj národ před takovým násilím, které stále hrozí? Toho náš pokrokovec neuznává: jaká že starost, abychom se neodnárodnili, když máme všechno národní, co jen libo?
Máme i "Českou stráž", která národ střeží před pověrou vlastenectví, ve jménu humanity, pravdy, krásy, mravnosti, jejichž budiž náš stát služebníkem, nikdy pánem! Národ může tedy klidně spáti.
Ale rozpomene-li se ve snách na 28. říjen r. 1918, snad se probudí. Avšak ti, kteří vlastenectví měli za povinnost, takže jí obětovali i své životy - ti již se neprobudí do tohoto světa pochybností.
František JEŽEK
(6.9.1890 - 29.11.1969)
politik, publicista
F. Ježek se narodil v Chrudimi. Vystudoval gymnázium, později vyšší právnickou fakultu bez diplomu. Již od mládí, jako většina postav, o kterých zde píšeme, se zajímá o politiku a je aktivně činný ve studentských organizacích a jejich akcích. Např. v roce 1910 při ohromné studentské manifestaci pro Akademický dům je jejím hlavním referentem. O rok později se stává předsedou českého studentstva (jímž je až do roku 1913) a v této době se také poprvé setkává s A. Rašínem (jehož dílo a odkaz později důsledně obhajuje).
F. Ježek nikdy nepatřil k nejradikálnějším politikům a dokonce měl v dobách svých studentských aktivit větší názorové neshody s K. Kramářem, které však zmizely s Kramářovým uvězněním v r.1914.
Během války byl F. Ježek naverbován a musel sloužit v c.k.uniformě. Ihned po skončení války a vyhlášení samostatnosti ČSR dostal z Prahy řadu dopisů, jenž ho zvaly k v té době tolik potřebné práci pro vlast, neboť bylo málo dobrých a obětavých pracovníků.
V roce 1920 absolvuje spolu s K. Kramářem významnou politickou cestu na Slovensko, aby vyřešil vzájemné vztahy mezi oběma národy v jednotném státě a propojení státní a politické moci. V roce 1921 je členem Národního klubu a v letech 1921-1923 je poslancem Jednoty zemské. Také v roce 1921 apeluje na A. Rašína, aby nevstupoval do nové vlády, kvůli nebezpečí pro jeho osobu, ale i stranu. (Některé novinové články v té době totiž skoro nabádaly ke zločinu na tohoto státníka - bohužel později se ukázalo, že úspěšně).
V roce 1923 se dostává do ústředí Národní demokracie, stěhuje se do Prahy a o dva roky později se stává poslancem za ND. Tím je poté nepřetržitě až do roku 1939 (později samozřejmě už za Národní sjednocení).
Během 30. let bojoval za zřízení pomníků A. Rašínovi, neboť bylo podle něj nehorázné, že několik let po své smrti nemá zakladatel naší měny žádný památník. "Pomníky těch, kteří se o národ a stát zasloužili jsou naší národní povinností !", pronáší na půdě parlamentu. V roce 1933, v době 10.výročí smrti A. Rašína, vedl a uspořádal vzpomínkový pietní pochod Prahou až k domu v Žitné ulici, kde Rašín bydlel.
Od roku 1932 spolupracuje s F. Lukavským v boji za pozvednutí českých menšin a národní obnovu v pohraničí, účastní se otevírání nových českých škol, které pomáhal vybudovat.
V roce 1934 začíná proces spojování ND s Národní frontou a Národní ligou. F. Ježkovi se však nelíbí, že při prvních společných volbách (doplňovací volby v Písku) Národního sjednocení je mužem číslo jedna J. Stříbrný.
Při parlamentních volbách v r.1935 se stává opět poslancem a zároveň předsedou poslaneckého klubu NS, kde poctivě po celou dobu své funkce pracuje. O dva roky později, kdy dochází k roztržce v NS mezi bývalou ND a NL, spolu s F. X. Hodáčem vede jednání s ligistickou frakcí. Jejich nabídka smíru za odchod J. Stříbrného z funkcí je odmítnuta, vzniká tedy Lidové hnutí v NS, které se později osamostatňuje.
V červnu 1937 na 1. řádném sjezdu NS (po smrti K. Kramáře) je zvolen jedním z pěti místopředsedů strany. V březnu 1938 se dostává do nové vlády za NS jako ministr bez resortu, v květnu se stává ministrem zdravotnictví.
I v kritické době po září 1938 je samozřejmě činný, už ve Straně Národní jednoty. Během války pracuje v odboji. Po válce se F. Ježek stahuje do ústraní.
F. Ježek coby publicista a novinář psal za 1.republiky mimo jiné do Studentských listů a Národních listů. Taktéž vydal několik vzpomínkových knih o významných postavách našeho novodobého státu.
F. Ježek se ještě dožil uvolnění poměrů v komunisticko-socialistickém Československu, zažil i bouřlivý rok 1968. Ještě v roce 1969 mu vychází kniha pamětí v nakladatelství Historie a vojenství. V tomto roce, ve svém rodišti (Chrudim), umírá.
(Et)
|