Národní myšlenka - srpen 1999

Obsah: KRÁTCE Navždy odešel senátor Václav Benda Demokratická poválečná ČSR? Petr Uhl - nemyslící Adamité dneška Měnící se pohled na JUDr. Emila Háchu FILM Lola běží o život FILM Poloviční šance Česká otázka Hudba: Není rum, není šturm Fotbalisté na Mistovství Evropy Krev a půda Zemřel jeden z "řeckých plukovníků" O feminismu Poznámka k polsko-židovským vztahům Ohlédnutí za letošní krizí na Balkáně Recenze: Pohled na Protektorát před třiceti lety Demokratický chaos TAK ČEL ČAS Slovník velikánů českého nacionalismu - 9. díl KRÁTCE Proběhly volby v Jihoafrické republice, v nichž podle očekávání zvítězil Africký národní kongres. Proti očekávání však nakonec získal ústavní většinu. My se můžeme jen divit rovnému a všeobecnému hlasovacímu právu v Jižní Africe. Jak může volit, a tedy zasahovat do politiky, analfabet neznalý zákonů, bez politického povědomí, bez znalosti ústavy a státoprávních problémů? V Evropě, jež má ze všech kontinentů nejvyšší průměrnou vzdělanost, máme povinné vzdělávání nejširšího občanstva již přes dvě stě let. A někdy se zdá, že ani desítka generací nestačí k tomu, aby si společnost naučila sama vládnout (viz naše země, Itálie a třeba Francie, kde se o politické stabilitě kolikrát také mluvit nedá). Ještě jsem neslyšel o tom, že by černoši jaksi od přirozenosti rozuměli státním, hospodářským a politickým problémům, aniž by k tomu potřebovali minimální všeobecný přehled a základní vzdělání. Nebo že by výsledky voleb předurčili afričtí bůžci, když vyjevili svou vůli prostřednictvím kmenových šamanů? Zbývá jen popřát bílým Afrikáncům brzké oddělení budoucnosti svých provincií od Jižní Afriky. Konaly se také volby do Evropského parlamentu, které přinesly určité (nikoliv nemilé) překvapení. Poprvé v historii této zatracované instituce v nich propadli internacionalističtí socialisté, hlavní propagátoři t. zv. evropské integrace. Zvítězili konservativci, ve skutečnosti ovšem spíše umírnění liberálové, kteří jsou však nezřídka počítáni k tak řečeným euroskeptikům. Komentátoři si také shodně všímali dalšího výrazného rysu - nízké účasti voličů (cca 1/4 z oprávněných). Já to považuji za dobrou zprávu - voliči proevropští i voliči k jednotné Evropě chladní jsou pasivní, zatímco k jednotícímu se kontinentu voliči skeptičtí jsou politicky uvědomělejší. Že by konečně krok správným směrem? Pokračovala i tzv. Jugoslávská krize, což je značně eufemistický název, používaný na Západě pro sprostou agresi proti neutrálnímu státu, nevyhlášenou válku tohoto tzv. Západu proti státu, snažícímu se udržet pořádek na svém území. Tím napadeným státem je Jugoslávie a Češi vedli pod praporem humanismu po několika staletích útočnou válku, navíc proti státu a národu, který jim nikdy ničím neublížil. Od minulého vydání Národní myšlenky, které se tomuto tématu obšírně věnovalo, se vývoj posunul dále a je popsán v článku Ohlédnutí za letošní krizí na Balkáně v tomto čísle. Zaujaly nás i následující konkrétní události: Zhruba v polovině srpna měla přejít část Kosova, svěřená nizozemským vojskům KFOR pod správu ruských vojsk KFOR. Před termínem svého odchodu se nizozemští vojáci prezentovali urputnou snahou zabavit místní srbské komunitě zbraně, Mluvili o domovních prohlídkách a před televizí předváděli hromady zbraní zabavených srbským vesničanům. Zprávy byly komentovány tím, že se snaží tyto zbraně zabavit než ... čekal jsem slova než na ně pustí hrdinné albánské bojovníky UCK ... ale ozvalo se: než předají území pod správu ruských jednotek. Později se ukázalo, že předtucha nebyla daleko od skutečnosti. Albánci nyní již přes týden úspěšně brání vjezdu ruských jednotek do města Orahovac, navzdory mírové smlouvě. Kdyby bylo měřeno oběma stranám stejným metrem, měla by být smlouva vynucena hrozbou a později uskutečněním bombardování neposlušného města (podobně jako u mírové smlouvy z Rambouillet). Madam Albrightová ale mlčí. Stejně tak mlčí i humanisté, kteří vyprovokovali agresi proti Jugoslávii, při zprávách o násilnostech a vyhánění kosovských Srbů, někteří dokonce tvrdí, že chápou rozhořčení Albánců. Je to stále stejné, na rozhořčení má právo jen někdo. Objevila se i zpráva o zničení deseti pravoslavných kostelů a klášterů v Albánii za uplynulé dva roky. Stejný údaj z Kosova bude jistě výrazně vyšší. A madam Albrightová? Mlčí! Narozdíl od přístupu nizozemských vojáků vůči srbskému obyvatelstvu, přiznávají činitelé NATO naoko zkroušeně, že odzbrojování albánské UCK se příliš nedaří. Je v tom vůbec zmatek, někteří již nehovoří o odzbrojení, ale o demilitarizaci UCK, která by snad měla spočívat v tom, že UCK nebude používat uniformy .... Nadále pokračuje propagandistické tažení našich bruseluservilních novinářů a Hradních politiků. Jugoslávská ministryně pro uprchlíky, která má na starosti Srby uprchlé/vyhnané nejen z Kosova, ale i z Chorvatska a Bosny, se například vyjádřila ve smyslu, že síly OSN, respektive NATO nejsou schopny zajistit pořádek na jugoslávkém území (jímž Kosovo nadále zůstává) a že Srbové a jejich armáda jsou schopni si pořádek zajistit sami. Tato zpráva svědčící spíše o značných problémech srbských civilistů, byla v novinách skryta pod obrovským nadpisem Bělehrad vyhrožuje silou. Další ozbrojený konflikt se rozhořel na Kavkaze, konkrétně v republice Dagestán patřící k Ruské federaci. I zde bylo zajímavé sledovat informování v médiích. Skupina čečenských ozbrojenců vnikla na území sousední republiky a obsadila několik vesnic. Ruským silám se podařilo za dva týdny dostat pod kontrolu všechny vesnice, jejichž držením se šiřitelé správné víry honosili. Zajímavý byl ale komentář České televize o situaci v Rusku, kde bylo řečeno, že Jelcin či Rusko opět rozpoutává válku na Kavkaze. Po několika dnech redaktoři přestali používat tuto rétoriku a mluvili již jen o muslimských ozbrojencích, či náboženských fanaticích, kteří jsou vytlačování ruskou armádou. Asi jim někdo naznačil, že tentokrát je rozdělení zlí a hodní trochu jiné, nebo si uvědomili, že to trochu přehnali. Jistě nelze Jelcina považovat za zcela bezúhonného panovníka, ale tvrdit, že stojí za muslimským fanatismem? Jako bych slyšel debaty o tom, kdo tahá ve světě za provázky v obráceném gardu, titíž novináři by doměnky o vlivu některých skupin (namátkou zednářů) odbyli s tím, že jde o paranoické hledání spiknutí, hon na čarodějnice, ... Vzniklo sdružení Jihočeští taťkové, které chce prosazovat jadernou energetiku, jako prostředek k zajištění dobrého životního prostředí pro budoucí generace. Chce tak působit jako protiváha extrémistické ekofanatické skupinky Jihočeské matky. Po dlouhé době je to osamocený projev tzv. občanské společnosti, používající logické argumenty a ne hysterii, jeden z mála těchto projevů, který mě potěšil. Zajímavé by bylo znát názor velkého propagátora občanské společnosti, jistého V. H., t. č. na Hradě. Asi to bude jako s tou demokracií, podporuje ji dokud se řídí jeho názory. Otázkou je samozřejmě financování tohoto sdružení, troufám si ale tvrdit, že je přinejmenším stejně čisté u Taťků jako u Matek. Navždy odešel senátor Václav Benda Opustil nás politik, který se některým jevil jako nadbytečný, jinými byl presentován co by směšný človíček, který nikdy neví, oč jde. Častokrát zesměšňován a shazován vlastními přáteli a spolupracovníky jim nyní (alespoň podle jejich vyjádření) začíná chybět. Trochu pozdě, ale přece. I mně bude chybět. Václav Benda se narodil 8. 8. 1946 v Praze. Vystudoval bohemistiku a filosofii na filosofické fakultě University Karlovy, kde pak působil v letech 1969 - 70 jako pedagog. Po normalisačních čistkách studoval teoretickou kybernetiku na matematicko-fysikální fakultě téže university a po studiích pracoval jako počítačový odborník. Po podepsání Charty 77 se živil co by topič. Pro svou činnost ve Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných byl v letech 1979 - 83 vězněn "za podvracení republiky". Po listopadu 1989 byl v prosinci t. r. kooptován za OF do Federálního shromáždění, jeho křesťansko-konservativní směr však neměl ve Fóru velký vliv. V témže měsíci se stal předsedou KDS, již spoluzakládal. Tento směr však - pro nás konservativce bohužel - nezískal větší podporu ani ve společnosti, a tak byla KDS pohlcena liberálními občanskými demokraty. Na čas se stal Václav Benda dokonce nezaměstnaným. Poté přichází - často kriticky zmiňovaný - jeho hon na funkce (mezi jinými i generálního inspektora vojska), nakonec byl jmenován ředitelem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V roce 1996 byl zvolen za ODS senátorem. Václav Benda byl pro mě především odvážným a přímým člověkem a charakterním pravicovým politikem. Jeho mediální neobratnost mu nemohla zabránit říci to, co si myslel. I když se to nehodí. Není to politické ani diplomatické, ale někdy je to důležité. Již v 70. letech říkal, že charta je bezzubá a kdyby měl dvě tankové divise, vztyčil by prapor s křížem pro pochod na Prahu. Když byl byt jeho tehdejšího spolupracovníka, pozdějšího politického odpůrce, Petra Uhla obklíčen Bezpečností, šel jej demonstrativně navštívit za cenu vězení. Na stížnosti svých kolegů, že komunisté nedodržují lidská práva, reagoval: "Kdo se dá do boje se lvy, nemůže si stěžovat na to, že mají špinavé zuby!" Při návštěvě generála A. Pinocheta v Čechách prohlásil, že jej nepokládá za zločince, nýbrž za statečného muže, který, pravda tvrdými prostředky, ale proti neméně tvrdému nepříteli, v poslední chvíli zachránil svou zemi před hrůzami komunismu nebo vleklé občanské války. Před volbami v roce 1992 vzbudil vzrušení vyjádřením, že pokud na Slovensku ve volbách zvítězí levice, česká strana použije i vojenskou sílu (srovnejme s dnešní situací u nás!). Při dělení ČSFR pronesl památný a bohužel pravdivý výrok: Rozdělení bude znamenat, že se staneme satelitem Německa. Jako jeden z mála lidí nejen u nás se zastal již zmíněného Augusto Pinocheta i po jeho zatčení v Británii loni na podzim. Jeho snaha o potrestání komunistických zločinců zůstala na neštěstí bez úspěchu. Nebylo to však úplně jeho vinou, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu házeli klacky pod nohy příliš mocní páni. Alespoň nedopustil, aby naše státní vyznamenání ve stejný den s ním převzal agent Státní tajné Bezpečnosti. Václav Benda byl i vzorným otcem své početné rodiny. Pro své děti psal ve vězení pohádky. Myslím, že jim bude chybět nejvíce. Václav Benda zemřel 2. 6. 1999. (Eugen) Demokratická poválečná ČSR? Ve výkladu moderních dějin se - většinou záměrně - dopouštíme velmi často zkreslení vedoucí až k vyloženým bludům. Někdy je to náš vlastní alibismus a neochota přiznat si naše slabosti, jindy (a to je možná ještě horší) toto zkreslování slouží k vybudování mýtů okolo “vhodných” osob. To se týká i prezentace poválečného období našeho státu coby času klidu, demokracie, blahobytu, spravedlnosti a podobně. Chci ukázat, že to je nehorázná lež. Čím dříve si to uvědomíme, tím lépe; pro vypořádání se s komunistickým režimem se totiž musíme vrátit hluboko před rok 1948. Již sestavení první poválečné vlády Zd. Fierlingera dávalo tušit věci příští. Ani jedno ministerské místo nebylo určeno pro zástupce domácí odbojové či politické scény. Funkce byly rozděleny podle povolených politických stran. Komunisté získali ovšem více (pro KSČ a KSS) a dále byli de facto na jejich straně i nestraník Svoboda a soc.dem. Fierlinger. Komunista Nejedlý pak byl ještě navíc (přes kvótu pro KSČ a KSS) jako celonárodně uznávaná osobnost. Roku 1918 se vedla politická jednání na základě volebních výsledků. Ne tak na sklonku další války. Více jak 50% voličů bylo vlastně zbaveno zástupců, neboť podle IX.článku Košického vládního programu byly všechny pravicové strany zakázány, a to včetně agrárníků, národních demokratů a živnostníků. Pravda, v celé Evropě se tehdy silně projevovaly levicové tendence (viz NM č.7), ale toto si nikde na Západě nedovolili. Komunisté si navíc v této vládě uzurpovali všechna klíčová ministerstva (tedy včetně silových), což přirozeně využili a pevně se uchytili moci. Částečně jako reakce na politickou rozhádanost předmnichovské republiky, částečně jako mocenský nástroj KSČ se utvořila Národní fronta Čechů a Slováků slučující všechny povolené politické strany. Tato se postupně stávala důležitější než parlament, neboť její orgány NF pochopitelně nebyly voleny ani kontrolovány. Navzdory oficiálně proklamované právní kontinuitě ČSR byla plánovitě popírána poměrně demokratická ústava z r.1920 a republika rychle nabývala podoby bolševického totalitního státu. Zákonodárství zastával prezident svými dekrety, které změnili právní podobu Československa k nepoznání. K nejdůležitějším patřil dekret z 24.10.1945 o znárodnění dolů, klíčového průmyslu, potravinářského průmyslu, bank a soukromých pojišťoven. Znárodněny byly (oficiálně za symbolickou náhradu, často však v praxi bez ní) podniky s více jak 50i zaměstnanci! To představovalo více jak 2/3 výrobního potenciálu a v důsledku vedlo k vážným hospodářským zvratům. (Do tohoto “klíčového průmyslu” spadaly i hotely, lázně apod.!) Další významné dekrety byly tzv. velký retribuční z 19.6.1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a tzv. malý retribuční z 27.10.1945 o trestání některých provinění proti národní cti. Skuteční zrádci a zločinci mohli být souzeni podle zákonů; tyto dekrety umožňovaly vyřizování osobních účtů s pravicovými politickými odpůrci. Tak byli lidovými soudy vedle zločinců potrestání zasluhujících (např. K.H.Frank), souzeni a odsouzeni často nevinní lidé. Za všechny jmenujme generála J.Syrového, který na sebe vzal Benešovu vinu za zradu národa a porušení ústavního práva a politiky R. Berana a J. Stříbrného, jimž se Beneš pomstil za předválečnou opozici ke své osobě. Relativně nejlépe v dané situaci dopadl R.Gajda, jehož proces byl jeden z mála objektivnějších. Tito muži nebyli dodnes rehabilitováni, stejně dodnes nikdo nesoudil Beneše za zradu státních zájmů v letech 1938, 1943, 1948, Z.Svobodu a další zrádce. Z řady kolaborantů a agentů se stali dobří soudruzi či konfidenti tajných složek Bezpečnosti. Další spornou kapitolou je odsun českých Němců. Na jednu stranu vytvořil z českých zemí národní stát, na stranu druhou tzv.divoký odsun r.1945 zůstane naší trvalou hanbou, neboť to bylo jen sprosté léčení mindráků. Osídlování pohraničí, zlatokopové a Rabovací gardy a následný úpadek příhraničního hospodářství byly logickým důsledkem špatné přípravy odsunu. Myslím, že je také konečně na čase položit si otázku (byť jen řečnickou): Kdyby u nás Němci zůstali, mohla být trvale 1/3 obyvatel českých zemí zbavena občanství ? A Kdyby ne a mohli tedy volit, vyhráli by komunisté tak přesvědčivě volby ? Odpověz si sám, vážený čtenáři. 28.října 1945 zahájilo činnost prozatímní Národní shromáždění (parlament). Bylo složené z delegátů stran Národní fronty na základě vzájemných dohod. Čili: žádné ohledy na volby, ale ani na postoje uvnitř stran - v Národním shromáždění nebyly nepohodlné osoby. Tento - nezvolený - parlament posvětil Benešovy dekrety z let 1940-5, které jsou údajně základem našeho právního systému ! Pěkné dodržování práva, ústavního pořádku a demokratických zásad. Dekrety se staly zákonem; korunu všemu však nasadil zákon z května 1946, který ospravedlnil pachatele poválečného bezpráví: §1: “Jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, není trestné, došlo-li k němu v době od 30.9.1938 do 28.10.1945 z důvodů boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů.” S tím sice můžeme souhlasit, avšak tvrdit, že šlo o demokracii a právní stát se mi zdá zcestné. Celá poválečná Evropa se klonila k levici. Konzervativec W.Churchill v Británii prohrál volby; ve Francii a Itálii seděli komunisté ve vládě. U nás dopadly volby v roce 1946 přímo katastrofálně. Popularita SSSR jako osvoboditele vykonala také své. Komunisté, ovládající klíčové body státní správy se na volby dobře připravili. Hráli i na nacionální strunu (jaký paradox!); v předvečer voleb rozdávali tzv. dekrety o půdě, jež neměly žádný právní podklad, ale na voliče to zjevně působilo. Následující věta, věřte, se mi nepíše snadno, ale je to naneštěstí historická skutečnost. V českých zemích na rozdíl od Slovenska, komunisté volby vyhráli! Celkově volby dopadly takto: Strana ČR SR ČSR KSČ 40,17%   38,12% KSS   30,37% ČSNS 23,66%   18,37% ČSD 15,58%   12,1% ČSL 20,24%   15,71% DS   62% 14,14% SSl.   3,73% 0,85% SP   3,11% 0,71% Prázdné lístky 0,35% 0,71% 0,45% Prázdné lístky byla další komunistická finta; pravicoví voliči nesouhlasící s nabídnutým výběrem tak neměli svými hlasy posilovat nekomunistické strany. Účel vystihl F. Peroutka: “Nedáte-li červený, dejte aspoň bílý”. Nová Gottwaldova vláda byla již zcela v režii komunistů. Ostatní strany (vyjma sociální demokracie) byly pro ně nepřátelé. Tyto strany se pokusily komunistům čelit bojkotem jednotné Národní fronty. KSČ cšak bojovala převážně mimoparlamentními prostředky. Odbory vedené Antonínem Zápotockým stávkovaly či vysílaly protestní deputace, komunističtí ministři stále hrozili lidovými nepokoji. Ovládnutí bezpečnostního aparátu jim dávalo další možnosti. Diskreditovali příslušníky západního a domácího nekomunistického odboje a politiky z nich vzešlé. Z armády vyštvali všechny nepohodlné důstojníky, o generálech nemluvě. Využili "bílých" partyzánů v Tatrách a vpádu Benderovců na Slovensko k diskreditaci Demokratické strany a jejího předsedu Jána Ursinyho za Benešovy pomoci donutili opustit vládu. Kde kdo byl obviňován z protistátní a protilidové činnosti. Neslavně dopadl jen krčmářský případ, kdy ministři P. Drtina, P. Zenkl a J. Masaryk dostali poštou výbušné balíčky. Bolševická Bezpečnost vyšetřování vyšetřování hrála do ztracena, ale pátrání zahájil také P. Drtina coby ministr spravedlnosti. Stopy jasně vedly na sekretariát KSČ v Olomouci, vyšetřování odhalilo sklad zbraní u komunistického poslance Jury Sosnara. Nic se však nestalo! Komunisté skrz ministerstvo informací naprosto ovládli rozhlas i filmové zpravodajství ( důkazem toho jsou mimojiné po padesáti letech reprízované filmové týdenníky v programu ČT). Dalším jablkem sváru byl i spor o pozemkovou reformu, neboť ta z roku 1919 nebyla - podle komunistů - dost radikální. Současně pokračovala diskreditace trosek pravice, proti čemuž se téměř nikdo (stejně jako proti spojenectví se SSSR na věčné časy) neodvážil vůbec protestovat. V roce 1947 se koalice Národní fronty dostávala do hluboké krize. Nespokojenost podněcoval hospodářský pokles; produktivita zemědělství klesla hluboko pod předválečnou mez. Komunisté se připravovali na finále, které vyvrcholilo "Vítězným únorem" 1948. Toto vše zaštiťovali svým osobním a politickým kreditem Jan Masaryk a Edvard Beneš a to nejen před domácí scénou, ale rovněž i na scéně mezinárodní. Je smutné, že se nástup komunistické zlomoci děl minimálně s tichým souhlasem národa. Až si toto uvědomíme, snad také pochopíme, že chyba je také v nás. Komunismus k nám nebyl (narozdíl od jiných zemí) násilně importován! Je na čase se s ním trvale vypořádat a pak navěky rozejít!(Eugen) Petr Uhl - nemyslící Hysterie “soudruha” Uhla opět kulminuje. Po jeho neúspěšných akcích jako okamžité zastavení keramického plotu v Matiční ulici, či nedosáhnutí přestěhování vepřína z Let u Písku opětovně vrhá sílu na další mediálně viditelnou věc, a sice okamžitý zákaz údajně extremistických skupin a spolků, zvláště pak Vlasteneckou frontu a Národní front castistů. Chce si zřejmě alespoň takto uchovat tvář před svými všehoschopnými (nebo také všeho- neschopnými) levicovými liberály a romským etnikem, aby si mohl přede všemi zdůvodnit, že on odstupovat ze svého místa nemusí -podívejte se co jsem dokázal- a ani nehodlá, byť sliboval, že v případě nepostavení památníku v Letech určitě odstoupí. Inu, lpění na funkci je lpění na funkci. A kde jinde bych se mohl tak zviditelnit jako zde? Na druhou stranu je třeba podotknout, že se mu to daří velice úspěšně. Zda ale také úspěšně pro sebe to je již na polemiku. Spíše, stejně tak jako všichni čekáme (už myslím ani nemáme na co čekat) na znemožnění se M.Zemana a jeho vlády, můžeme tak sledovat postupné znemožnění se P. Uhla. A ani o vzrůstající jeho oblibě mezi romským etnikem nejsem tak přesvědčený. Myslím si, že obyčejný cikán na soudruha Uhla pěkně zvysoka kašle. Zvláště pak na jeho konkrétní osobu. Je vůbec zvláštní, že zatímco z pozice jeho úřadu by mělo teoreticky docházet ke zklidnění rasistických vášní na obou stranách, díky jeho postupným krokům spíše narůstá. Nevím, zda není na řadě zažalování s. Uhla pro šíření rasové nesnášenlivosti. Vraťme se však na začátek. Okamžitý zákaz zaregistrovaných hnutí veřejně či skrytě (dle jeho osoby) propagujících rasismus, xenofobii a antisemitismus. Nejsem člen žádné politické skupiny, ani VF ani NFC a ani nikdy nebudu, neboť je mnoho bodů z jejich programu, se kterými nemohu souhlasit , nicméně v souladu s platnými zákony této země mi nezbývá nic jiného, než důsledná obhajoba těchto spolků P.S. Mimochodem by mě zajímalo, zda s. Uhl někdy četl programy těchto spolků a zda v nich našel skutečně něco zakázaného. Myslím si, že kdyby se tak dělo, dané organizace by nebyly zaregistrovány a dále jistě by je mohl kdokoliv, tím spíše a konkrétně s. Uhl zaža- lovat. A nikoliv pouze všeobecně chtít zakázat. Ale s. Uhl nectí zákony, chce gesta. Velká gesta pro naše levicové mediální prostředky. Chce to a asi to i nutně potřebuje k životu. Je zajímavé, že člověk tak popírající jakoukoliv kolektivní vinu, v tomto případě tak nečiní. Neboť VF ani NFC zjevně neporušují zákon (a znovu opakuji - ani by nemohly být řádně zaregistrovány, - kdyby se tak stalo, pak jde o samozřejmé pochybení státní správy a jeho aparátu a veškerá vina padá na něj). A mimochodem nyní by skutečně padnout mohla, učiní-li vláda na nátlak P. Uhla něco, co by pak nemohla u příslušného soudu prokázat. Takže, jestliže se snad někteří jedinci jmenovaných spolků kdy dopustili či dopustí trestných činů či přestupků a mluvme třeba konkrétně, že půjde o rasisticky orientovaný trestný čin, jedná se o čin jednotlivce a nikoliv organizace. A stejně tak, jako se event.dopustili trestného činu i rasově orientovaných členové jiných stran a hnutí (i parlamentních) se ho mohou dopustit i členové těchto spolků. Ale vždy musí nést (a zatím i nesla) odpovědnost konkrétní osoba a nikoliv organizace. Je asi také pravdou, že vyjma samotného zviditelňování se, jde s. Uhlovi v principu o zničení či zdiskreditování se jakýchkoliv byť jen trošku národních a nebojím se říct nacionálních stran a subjektů. Ve své podstatě, vyjdeme-li z jakých hodnot P. Uhl vyrůstal se snad ani nemůžu jeho urputnému a usilovnému boji divit. Neboť stojí a stál přesně na opačné straně pomyslné politické bariéry. Anarchie, internacionalismus a chaos je pravým opakem národní cti, hrdosti, vlastenectví, řádu a pořádku. A jestliže tedy člověk prosazuje rozdílné politické názory je jen logické, že se snaží své politické rivaly a myšlenky co nejvíce zničit. Průšvih ovšem je, když se o to snaží státní úředník ( ne politik ) a to cestou kolikrát překračující své kompetence, či spíše velmi často je zneužívající. Zneužívající svého vlivu v novinách, televizi a využívajíce zase zpětně přes média nátlak na vládu a vládní rozhodnutí. Soudruh Uhl jistě ví co dělá a v rámci politického boje je spokojen, avšak v celku je to člověk opravdu nemyslící. Protože vše se obrátí jednoho dne proti němu a zákony začnou snad jednoho dne platit pro všechny stejně. A to i pro cikány a hlavně i pro trockistu Uhla. Nebo je to špatné SOUDRUHU P. UHLE, že ZÁKONY MAJÍ PLATIT PRO VSECHNY STEJNĚ ? Možná, že asi ano, viďte ? (Et) Adamité dneška Adamité je název pro jednu extrémistickou odnož, dnešními slovy nejspíše sektu, táborské větve husitského hnutí. Ač se mnou mnozí spoluautoři Národní myšlenky nebudou souhlasit, husité podle mne oprávněně kritizovali pochybení a omyly tehdejší společnosti a církve. Město Tábor v té době vzniklo jako centrum lidí, kteří chtěli žít novým, čistším stylem bez kompromisů. Dnes je těžké tuto snahu hodnotit. Někteří by asi použili přirovnání k harekršnovským farmám, jiní k čistým lidem, kteří už nesnesli zhovadilost svého okolí. I když žádné přirovnání nemůže být zcela správné, táborští byli určitě úspěšnější než harekršnovci. Důvodem jejich úspěchu bylo nepochybně to, že táborští vůdci si brzy uvědomili, že ačkoliv sami bojují proti útlaku a vynucování určitého výkladu pravidel života (svatého Zákona), nesmí dopustit nesmyslné výklady vlastního učení vedoucí k úpadku morálky a síly jejich Tábora. V té době se v Táboře vyskytla právě sekta jistých adamitů. Vykládali si zavržení církevních dogmatů tak, že si mohou dělat, co chtějí, pokud budou dodržovat desatero přikázání a Bůh se o ně postará. Mimojiné pokládali za správné chodit neoblečení, tak jako v Bohem stvořeném ráji, odtud název Adamité. Narozdíl od ostatních husitů v Čechách odmítali uznat jakoukoliv autoritu, nejenom tu papežskou. Tato situace mi velmi připomíná stav v Čechách po roce 1989. Každý si jistě vzpomene na spoustu lidí a skupin neochotných uznat jakoukoliv autoritu. a znajících jen svůj vlastní zájem a názor. Často se jedná o záměry či názory působící zcela jasně proti rozkvětu a blahu českého národa. Žijeme v demokracii, pyšnící se tím, že jde o vládu většiny, vládu podle vůle obyvatel demokratické země. Přitom kdekdo je schopen jistě vyjmenovat desítky případů, kdy byl respektován zájem maličké skupinky, nebo i jen jednoho obyvatele, který způsobil většině ostatních mnoho škod. Nemá smysl zde tyto případy vyjmenovávat. Táborští vůdci rozhodli, že adamity, kteří zneužívali volnosti a uvolnění vybojovaného husity a ohrožovali budoucnost jejich obce, jednoduše vyženou. Adamité se údajně domnívali, že svou nahotou odstraší své protivníky. Mýlili se a byli vyhnáni. Kdo dokáže omyl dnešním adamitům? (DZ) Měnící se pohled na JUDr. Emila Háchu Toto pojednání vzniklo, resp. jeho vznik byl vyprovokován některými událostmi v našem rychle se měnícím světě, konkrétně událostmi v bývalé Jugoslávii v první polovině roku 1999. V různých souvislostech se stále jasněji ukazuje, že není ani tak důležité to, co se odehrálo (myslím tady pro vnímání obyčejných lidí, kteří zrovna neřídí politiku nějakého státu nebo nestojí v čele nějaké nadnárodní firmy), ale spíše způsob, jakým je to prezentováno, potažmo motivace prezentátorů k provedení toho konkrétního způsobu prezentace. Pro příklad opravdu nemusíme chodit v čase daleko - právě v bývalé Jugoslávii (rozuměj na území bývalé Titovy Jugoslávie) se všichni tváří, že zvítězili. NATO zvítězilo, státní administrativa v čele se Slobodanem Miloševičem zvítězila, UCK (Kosovská osvobozenecká armáda) nemůže zůstat pozadu - takže také zvítězila a Rusko v roli mírotvorce jakbysmet... Na jednu lokální nevyhlášenou válku je tu najednou nějak moc vítězů. Proto je dobré uvědomit si, jak se měnil v průběhu času pohled na některé palčivé otázky naší vlastní historie. Snad to někomu pomůže k lepšímu pochopení toho, co se ve světě odehrává dnes. Kdo byl JUDr. Emil Hácha Doba, ve které se ujímal prezidentského úřadu, byla nejméně příznivou dobou ke změně státníka. Právě vstoupila v platnost Mnichovská dohoda, prvorepublikoví představitelé státní moci v čele s prezidentem Benešem (nebo alespoň ti, kteří později se snažili ovlivňovat domácí dění ze zahraničí) vyklízeli pozice ve státní správě a bylo otázkou, kdo nastoupí na jejich místa. Zvláště místo prezidenta bylo ožehavým problémem. Měl ho zastávat člověk čestný, s nezpochybnitelnou morální autoritou, který by se těšil obecné vážnosti. Posléze padla volba na prezidenta Nejvyššího správního soudu JUDr. Emila Háchu. Přestože se spekulovalo o více prezidentských kandidátech, nakonec byl při volbě kandidátem jediným. Velkou většinou hlasů byl zvolen 30. listopadu 1938. JUDr. Emil Hácha se narodil 13. července 1872 v Trhových Svinech. Byl synem berního kontrolora a úctu k řádu a pořádku snad i zdědil. Byl činný jak literárně, tak i výtvarně, překládal z angličtiny (např. Psa baskervillského, jeden z prvních románů A.C.Doyla s postavou Sherlocka Holmese), rád se věnoval vysokohorské turistice. Po ukončení práv nastoupil do práce v Zemském výboru Království českého, v průběhu dalších let pak postupuje vzhůru na žebříčku soudnictví v rakousko-uherské monarchii. Po 28. říjnu 1918 se vrací do Prahy a nastupuje k už zmiňovanému Nejvyššímu správnímu soudu. Stále více se věnoval své kariéře na úkor svých zájmů. Avšak počátkem roku 1938 dochází v jeho osobním životě ke zlomu: v únoru umírá jeho manželka. V průběhu roku se pak stupňuje napětí mezi Československem a Třetí říší a koncem září přichází Mnichov, který dolehl bezpochyby i na něho. V takové atmosféře tedy přijal nabídku ke kandidatuře na funkci prezidenta druhé republiky. Háchovo postavení jako reprezentanta státu Doba, ve které se ujímal prezidentského úřadu, byla pro někoho dobou ztráty jistot, kdy končilo všechno, o co se mohl opřít (pocit suverenity státu zaručený armádou a jejím obranným postavením na hranicích, mezinárodní garance trvání státu ze strany vítězných dohodových mocností, první náznaky hospodářského „očesání“ budoucího Protektorátu v podobě ztráty velké části průmyslového Plzeňska a další). Pro jiného to však mohl být pouze další patník na dlouhé cestě vstříc budoucnosti - i když nikdo nevěděl, jaká ta budoucnost bude. V době této tzv. druhé republiky se objevovala hesla typu „Malá, ale naše“ (rozuměj republika), doprovázená mapkami území, které zbylo po odstoupení Sudet. V této situaci Hácha jednal. Rekonstruoval vládu, spolupodílel se na vzniku Národního souručenství, jakéhosi konglomerátu stran, které ještě působily legálně a nebyly zahnány do ilegality (jako např. komunisté) nebo neukončily svou činnost dobrovolně (Benešovi národní socialisté). Přes to všechno ministr Chvalkovský referuje Háchovi o jedné ze svých cest do Berlína: „Vůdce je s námi krajně nespokojen. Podle jeho názoru jsme dosud neučinili nic, čím bychom mohli uspokojiti jeho výhrady vůči našemu postupu doma.“ Hitler měl zejména na mysli, že vláda a státní aparát druhé republiky nezakročili rázně proti komunistům a německé emigraci působící v Československu (rozuměj zatýkání a příp. vydání říšskoněmecké justici). To dávalo jasnou představu o budoucím rozložení sil v tomto nerovném soužití. Je třeba také vidět, že Němci, resp. Hitler a ostatní představitelé Třetí říše si byli vědomi toho, v jakém postavení se nachází tzv. druhá republika a její představitelé. A hodlali toho patřičně využít. Vhod jim přišlo taky to, že prezidentem byl člověk starý a v jistém smyslu nemocný. Je známou skutečností, že Hitler 14. března 1939 při jednání o obsazení českých zemí využil nevybíravého psychického nátlaku, aby Háchu dostal tam, kde ho chtěl mít. Nakonec po záchvatu a zákroku přítomného lékaře zlomený prezident podepsal dokument, který mu byl předložen. V něm svěřuje české země do laskavé ochrany Velkoněmecké říše a jejího vůdce Adolfa Hitlera. Na zpáteční cestě se dočkal ještě jednoho ošklivého překvapení: jeho odjezd byl tak dlouho zdržován, až dorazil do Prahy až po vstupu německých vojsk a na Pražském hradě ho vítal sám Hitler. To naznačovalo, jakým směrem se budou příští vztahy Říše a českých zemí ubírat. V této době se teprve formoval nejen vztah našeho exilu k domácím představitelům státu, ale i vztah budoucích spojenců čs. exilové vlády k ní samotné. Vztah exilové vlády k prezidentu Háchovi. Nedá se v žádném případě říct, že by Hácha byl v očích naší londýnské vlády kolaborantem od prvního okamžiku ve funkci, respektive od data 15. března 1939. Krátce po jeho volbě mu Beneš dokonce psal, že se „venku“ vystříhá všeho, co by mohlo jeho pozici jako prezidenta pomnichovské republiky jakkoli zkomplikovat. Trochu divné sdělení od muže, který rok po válce Háchu označí za člověka, který svou malodušností přímo zavinil tehdejší stav věcí. Tedy - pouze pokud bychom setrvali u domněnky, že své názory v čase nemění pouze lidé stateční, morálně vyhranění a ochotní vzdorovat jakémukoliv nebezpečí... Ale opak je pravdou. Jak se ukazuje, každý názor každého člověka je něčím determinovaný. Dá se skoro s určitostí říci, že zdrženlivé vyjadřování Beneše na adresu Háchy bylo determinováno očekáváním: jen když Hitler nechá druhou republiku na pokoji... Skutečnost, že mezi Hitlerem a Benešem bylo osobní nepřátelství, je dobře známá. Snad Beneš před 15. březnem 1939 ještě kalkuloval s tím, že výměnou hlavy státu se podaří existenci okleštěné republiky udržet... A i po obsazení druhé republiky wehrmachtem, odtržení Slovenska a vyhlášení Protektorátu udržovala londýnská exilová vláda kontakt (i když pravda tajný) s Háchovými spolupracovníky, jmenovitě s generálem Eliášem. Toto by těžko udělala v případě, že by se chtěla od domácích představitelů nejen veřejně distancovat, ale kdyby se s nimi rozešla i názorově. Poválečná doba Po válce, pod dojmem znovunabytí svobody a konce německého panství v českých zemích, byla všeobecná nálada mezi lidmi taková, že si bývalý státní prezident Protektorátu Čechy a Morava nemohl dělat iluze o tom, co ho čeká. Byla to doba vyřizování si účtů s donedávna vládnoucími Němci, soudů s kolaboranty a šéfy úřadoven gestapa. Byla to také doba hromadného ponižování sudetských Němců a tzv. „národních hostů“, tedy říšských občanů, které konec války zastihl na našem území. Tresty smrti nad provinilými osobami byly vynášeny v množství, jaké je v mírových časech nevídané. V jistém smyslu měl Hácha smůlu, že se dožil osvobození na rozdíl od např. ministra Chvalkovského, kterého na německé dálnici rozstříleli v roce 1944 američtí hloubkoví letci. Na svůj osud čekal v pankrácké věznici, nemocný a duševně zlomený. Tam také v červnu roku 1945 zemřel. Jeho smrt byla určitě nepříjemným překvapením pro nesmiřitelné „bojovníky za svobodu“, kteří ho chtěli vidět na šibenici podobně jako Dr. Jozefa Tisa, prezidenta Slovenského štátu. V době poválečné - ať už to byla doba tzv. třetí republiky nebo následně období po 25. únoru 1948 - bylo téměř nemyslitelné podívat se na dobu Protektorátu jinak než černobíle. Kdo bojoval proti tehdy platnému pořádku, byl hrdina. Kdo se nějakým způsobem zúčastnil byť na místní úrovni státní správy, byl kolaborant. A státní prezident - to byl v tomto černobílém chápání kolaborant největší. Koneckonců to dokazují i takové drobnosti jako třeba praxe filatelistických výstav, kdy se na žádné z nich nesměly objevit sbírky známek se zaměřením na Protektorát Čechy a Morava, Německou říši nebo válečné období satelitních států Německé říše (Slovenský štát atd.) V padesátých letech - což byla doba největších paradoxů - byli někdy na roveň protektorátních představitelů jako prezident Hácha stavěni např. i naši zahraniční vojáci ze západní fronty (letci, tankisté, dělostřelci i pěšáci) a dokonce i představitelé tzv. slovenského nacionalismu jako náš pozdější prezident Dr. Gustáv Husák, jehož prezidentování se do historie zapsalo jako doba normalizace. Nebyli to vůbec nepřátelé národa, jen měli smůlu, že se nevešli do tabulek příslušných stranických referentů při posuzování toho, kdo má být považován za řádného pracujícího člověka, ukázněně budujícího socialismus. Podobně jako v padesátých letech i na začátku let šedesátých se nedalo očekávat, že oficiální historici vezmou Háchu na milost. Polevily sice stalinistické výstřednosti a úzkém kruhu vyvolených se začalo špitat o tom, že se při procesech v padesátých letech přece jen udělala spousta chyb. Jenže mělo to háček: o chybách se mluvilo pouze ve vztahu k odsouzeným členům strany, nikoliv už v případech např. kulaků (soukromých zemědělců, kteří odmítali vstup do Jednotných zemědělských družstev a byli za to odsouzeni ve zmanipulovaných procesech) nebo právě západních vojáků. Tím míň by se pak dal očekávat milostivější pohled na člověka, který stál v čele zbytku našeho státu v době jeho německé okupace. Pak přišel rok 1968 - doba Pražského jara a zdálo se, že může být hodně věcí jinak, než jak si je lidé dokázali až dosud představit. Veřejně se mluvilo tom, že pracovníci aparátu KSČ nejsou zase tak bezchybní, jak byli dosud prezentováno a někteří komunističtí funkcionáři začali razit názor ( viz Akční program KSČ), že si strana musí svou vedoucí úlohu ve společnosti zasloužit (i když se jí rozhodně vzdát nechtěli) - to bylo do té doby neslýchané. Tyto a podobné věci živily vzrůstající nervozitu v Moskvě. (Z dnešního pohledu vidíme, že tehdy u nás rozhodně nešlo o možnost zvratu vývoje socialismu směrem na Západ, ale v Moskvě byli jiného mínění.) Ačkoliv očekávání mnohých lidí bylo daleko větší než mohla být realita, i v této době byla jakýmsi skrytým střetáváním zájmů mlčky stanovena hranice, za kterou nebylo možné jít, pokud se jednalo o přiznání chyb v dějinách nebo v pohledu na ně. Je příznačné, že státní prezident Emil Hácha a jeho hodnocení tehdejšími historiky zůstalo daleko za touto hranicí. V období po 21. srpnu 1968, kdy u nás zase „zdomácněla“ sovětská vojska, se mnohé začalo vracet do starých kolejí. Zmizela svoboda projevu, byla zavedena cenzura, rehabilitace mnohých nevinně odsouzených v 50. letech uvázly na mrtvém bodě pro nedostatek vůle na nejvyšších místech. Proto se o této době z našeho pohledu dá říci zhruba tolik co o předchozí éře socialismu v 50. a 60. letech. Období po 17. listopadu 1989 Pokud budeme mluvit o tom, že po tomto datu přišly společenské změny doslova jako smršť (vždyť během 2 měsíců byla zrušena ústavně zakotvena vedoucí úloha KSČ ve společnosti, prezidentem byl zvolen bývalý nepřítel socialismu č.1 a země se začala ubírat směrem od RVHP a Varšavské smlouvy), pak změny v oficiálních názorech byly mnohem pozvolnější a změny v myšlení lidí doslova loudavé (tedy měřeno z pohledu měnícího se politického a společenského klimatu). Je to logické - ti zatvrzelí se přece dobrovolně nevzdají pravd, kterým celý svůj dosavadní život věřili a ti druzí, kteří chtějí vědět a chtějí být poučeni, potřebují nějaký čas k tomu, aby informace vstřebali a sžili se s nimi. Proto je možné od onoho data až do dnešní doby sledovat zápas - někdy skrytý, jindy otevřený, ale přece jen zápas - o způsob zhodnocení všech stránek naší historie, včetně těch bolavých. Záleží na tom, která pravda či lež se zrovna hodí tomu, kdo má prostředky (nebo někdy jen dost drzosti a sebevědomí), aby ovlivnil myšlení druhých. Co říci závěrem? I když se to na první pohled bude zdát nepravděpodobné, je tahle úvaha vlastně o něčem docela jiném než o prezidentování JUDr. Emila Háchy. Je o naší schopnosti či neschopnosti vnímat vlastní dějiny tak, jak se skutečně odehrály. A pokud mohu z předložených skutečností udělat nějaký závěr, pak po většinu novodobé historie neměla oficiální místa našeho státu dost vůle k tomu, aby tomu tak bylo. Je skoro nejvyšší čas, abychom se z toho poučili a začali pracovat na nápravě tohoto stavu. (JR) FILM LOLA BĚŽÍ O ŽIVOT Psát o filmu natočeném ve stylu postmoderny není vůbec jednoduchá věc. A co je vlastně myšleno postmodernou? Rozpad hodnot, schémat, stylů? Slití všeho v jedno a zároveň absolutní roztříštěnost, diverzifikace a nivelizace naráz? Všechno je možné čili nemožné ihned, zázraky do tří dnů. Film, který jsem shlédl, nese název „Lola běží o život“. Šlo o výjimečnou událost, protože kina příliš nenavštěvuji. Na kulturu a zvláště tu soudobou a ještě lépe nezávislou nemám žádný názor. Pouze při vyslovení jejího jména se mi spolu s minimálně dvěma lidmi v Evropě, jeden je jakýsi Horníček a jméno toho druhého jsem raději zapomněl, otvírá kudla v kapse. Film samý si pohrává s možnostmi časových posunů, v žádném případě však nejde o sci-fi. Spíše se snaží experimentovat s až filozofujícími tématy, nechybí však ani drogy, štěstí, láska, hazard, techno, drzost a další „nezbytné“ ingredience vroucího kotle zvaný svět. Film je založen na několika nápadech, avšak není typicky komerční. Paradoxně se však komerčního úspěchu dočkat může, i když si nedělám iluze o tom, kolik procent diváků tyto nápady vstřebá svou šedou kůrou. Film je asi na dnešní poměry nadprůměrně kvalitní a já nepůjdu dalších 10 let do kina. A potom taky ne. (KD) FILM POLOVIČNÍ ŠANCE Oproti filmu recenzovaném v předchozím článku, není "Poloviční šance" v žádném případě postmodernou. Celým dějem se prolíná jednoduchý příběh, jehož jediným úkolem zřetelně je pouze doplňovat přitažlivé akční a jinak efektní scény. Abych nezapomněl, má samozřejmě také umožnit působení slávy dvou hlavních protagonistů: Alaina Delona a Jeana Paula Belmonda. Další hlavní roli obsadila nejspíše silně anorektická hvězdička Vanessa Paradis s velmi roztomile širokou mezerou mezi předními zuby. Než se pustím do dalších aspektů, rád bych se přece jen chvíli zabýval příběhem. Je mi jasné, že nelze hodnotit akční filmy podle příběhu, ale v téměř dvouhodinovém filmu se nelze ubránit potřebě nalézt nějaký motiv pro podivné chování osob na plátně. Záminka je zde okopírovaná skoro na 100 % z filmu Otec a otec. Nezdárná právě dospělá dcera (V. Paradis) vychází z vězení někdy v době, kdy její matka umírá v nemocnici. Při propouštění z věznice se jí jakýsi úředník ptá, proč si tak ničí život kradením aut a tvrdí jí, že jeho dcera dokáže žít i bez kradení aut. Ona mu vysvětlí, že to je tím, že narozdíl od ní má otce, ona svého nikdy nepoznala (první poučení tedy zní: pozor na děti svobodných matek - budou krást auta - ten film by měl Uhl zakázat). To se záhy změní, jelikož jí úředník předá balíček s kazetou od umírající matky, která jí sděluje, že před jejím narozením milovala jisté dva muže a jelikož nevěděla, který je otcem, tak raději na určování otcovství zapomněla (to svědčí o jistém charakteru matky, ale i o příliš častém střídání partnerů - druhé poučení). Teď ale prý již nechce nechat dceru samotnou, tak jí sdělí ony dva kandidáty. Ta neváhá a zručně ukradne auto a po jistých peripetiích se s oběma seznámí a společně čekají vesele na pondělí, aby si nechali udělat krevní testy a zjistili otcovství. Shodou okolností je prvním otcem bohatý majitel autobazaru (J. P. Belmondo), druhým bohatý majitel luxusní restaurace (A. Delon). Páteční noc je ale dlouhá a tak jde nezdárná dcera na diskotéku a oba otcové na ní čekají. Na diskotéce se jeden mladík pokusí šťastně dovádějící dívčinu znásilnit, která uteče a požádá u benzínové pumpy řidiče o pomoc. Narazí ale zrovna na člena ruské drogové mafie, který převáží peníze, ukradené mafii kolumbijské při kšeftech typu kufřík za drogy. Proto je odmítnuta a musí volit opět krádež vozidla, jelikož násilníci se blíží. Vůz je navíc sledován policisty. Otcové sice auto odstaví na dálnici a vystrašenou dcerku uloží spát, ale mezitím si mafiáni zjistí, kde auto bylo a policisté zajistí kufřík se spoustou peněz. Pak již začíná vlastní film, tedy souboj dvou polootců s ruskými mafiány - standardní akce, plné výbuchů, vystřílených nábojnic a nábojů, které vědí, kdo je kladný a kdo záporný hrdina. Shodou okolností se totiž ukáže, že první polootec je bývalý legionář s arzenálem, jaký doma nemají snad ani kosovští Albánci a druhý je šikovný bankovní lupič, který se vyzná v elektronice a výbušninách. Závěr je jednoduchý, mafie je pobita, trojice odlétá do New Yorku i s kufříkem a krevní testy roztrhány, jelikož dva otcové se postarají lépe než jeden. Na příběhu mě zaujal výběr a charaktery klaďasů a záporňáků. Krádež auta či vyloupení banky u klaďasů je podáváno jako úsměvný a vcelku dobrý způsob života. Záporňáci jsou špatní protože kšeftují s drogami a ještě při tom postřílí své kolumbijské kolegy a navíc jsou to Rusové. O těch policisté říkají, že jsou horší než bývali Italové, protože nehrají koulenou, ale šachy a chtějí prý z Riviéry udělat Čečensko. Přiznávám, že jsem po bombardování Jugoslávie na tyto narážky přecitlivělý, ale nelíbí se mi směr vykreslování společenského nepřítele na současném Západě. Jako společenský nepřítel nemohou být z politických důvodů označeny neevropské národy, západoevropské také ne. Výběr padá samozřejmě na Rusy a nikoliv třeba na arabsko-černošské nebo čečenské mafie, které mimochodem mluví také rusky a na srovnání jejich rozsáhlosti nebo brutálnosti s mafiemi Rusů se necítím být erudovaný. Snad ještě horší pro nás ale je pokračující posun morálky, za jehož doklad považuji volbu povolání hlavních hrdinů. Divák bez názoru by si odnesl pocit, že správný Francouz může vykrádat banky, být drsným podvodníkem a bourat s ukradenými auty, hlavně nekšeftovat s drogami, a vše bude v pořádku. Podobné filmy samozřejmě nereprezentují názory celé společnosti, ale ačkoliv nejsem sociologem, stojím si za tím, že o jistém posunu morálky svědčí. Mám-li se vrátit zpět k samotnému filmu - mohl být zachráněn výkony hlavních hrdinů. Jejich zkušení mužští představitelé jsou ale přece jenom trochu odrostlí rolím v akčních filmech a režiséři i oni sami by si to měli uvědomit. Film mohli zčásti zachránit třeba i nějaké speciální efekty, jako to dělají v Hollywoodu, ty zde ale také nebyly až tak moc speciální. Naopak za pozitivum zde považuji minimum sexuálních či erotických scén, které se omezily na náznaky společně strávených okamžiků dcerky s policistou, který jí sledoval. Mimochodem, k naznačovanému vrcholnému intimnu zde došlo po asi minutovém "náhodném" seznámení v restauraci .... Co říci závěrem? Film to není odpuzující, ale patří spíše do druhé kategorie co do kvality. Vrcholné je pouze obsazení hlavních rolí a snad i jejich výkony vzhledem k věku. Pokud se ale takto chce Francie bránit přílivu nekvalitní konzumní kultury z USA, tak to snad raději ne! (DZ) Česká otázka Nehodlám, jak by se z nadpisu mohlo zdát, polemizovat s prof. Masarykem (správněji Masaříkem); na to se necítím. Dovolím se však, při příležitosti 85. výročí vypuknutí první světové války, zamyslet nad naší novodobou státností z hlediska zahraničně-politického, strategického a historického. V letech 1914 -8 se krvavě zrodil svět, jež od počátku 90. let zaniká. Pro tuto dobu, označovanou přídomkem moderní, byla druhá světová válka jen jakýmsi, byť významným, intermezzem. Konflikt ve druhé dekádě našeho století byl však z politicko-historických ohledů mnohem významnější. Společenské změny, které konflikt přinesl, kontinuálně navazovaly na změny započaté osvícenci za francouzské revoluce. Myslím, že není přehnané tvrzení, že tyto proměny byly pro současníky mnohem radikálnější než na příklad pozdější bouře levicové mládeže, agresivní feminismus a jiné. První světová válka byla poslední válkou evropských velmocí. Toto střetnutí bylo vlastně jejich labutí písní, mocnosti se vzájemně pohřbily. Francie, domnělý vítěz, byla nenapravitelně oslabena, což se ukázalo za dvacet let. Británie dopadla podobně, i když ji definitivně podlomilo až další střetnutí s Německem. Hohenzollernská říše se, stejně jako říše ruská, zhroutila. Habsburské soustátí a Osmanská říše se rozpadly. To byl definitivní konec staré Evropy z 19. století. Skutečným a jediným vítězem války, paradoxně za cenu minimálních vlastních ztrát, se staly Spojené státy. Co však znamenal pád Evropy minulého věku? Předně, byť ne okamžitě, ale postupně, ztratily evropské mocnosti svá světová postavení. Mocnosti kontinentu, který vtiskl bez nadsázky celému světu svůj způsob života a myšlení! Další aspekt je - dalo by se říci - vnitřní. Ve středoevropském prostoru a na Balkánském poloostrově vzniklo mocenské vakuum mezi kolosy Německa a Ruska, které, byť dočasně oslabené, nepřestaly být v zásadě expansivními. Toto je vlastně největší tragédie první světové války - rozvrat starého kontinentu a ztráta jeho vnitřní stability. Po tomto poněkud obšírném úvodu se konečně dostávám k avisované české otázce. Výsledek války přinesl pro patrioty bezpochyby velký klad - osamostatnění historického českého státu, když pokusy o právní uspořádání v rámci Rakouska před válkou opakovaně ztroskotávaly. Byla dokonce zrealisována jakási velkočeská myšlenka - historické země se Slovenskem. Potíže však nastaly vzápětí. naším nejpřirozenějším spojencem (jak geograficky, tak historicky i politicky) mohlo být Polsko. Spojenectví však zhatil spor o Těšínsko, byť oboustranně pochopitelný. Vztahy s Polskem zůstaly na dlouhou dobu chladné. Ovšem Německo i Rusko se z rozvratu poměrně rychle vzpamatovaly. A začaly soupeřit o uvolněné posice. Nejprve si střed Evropy a Balkán podmanilo Německo, záhy však bylo na dlouhé půlstoletí vytlačeno silou východu. Ta se sice před nedávnou dobou zhroutila, je však opět bystře nahrazována vlivem hospodářské velmoci. Je nasnadě, že náš světadíl lze podle historických, geografických a politicko-hospodářských hledisek rozdělit na různé oblasti. Dle mne jsou hlavní a universální tyto: německá, středoevropská, východní, ruská, balkánská a baltská oblast, dále pak další, pro nás nyní méně podstatné - např. skandinávská, jihozápadní, středomořská. Mezi kolosy Německa a Ruska jsou tedy oblasti baltská, středoevropská, balkánská plus Rumunsko a Ukrajina. Obě velmoci se snaží prosadit a zvětšit dosah svého vlivu. Pro státy mezi nimi je to doslova boj o přežití. Nesmíme si však pod tímto pojmem představovat prach bitevního pole - dnes, naštěstí pro nás, se nejedná o běžnou válku. Boj je však neméně zuřivý - ovšem na poli hospodářském, kulturním, politickém, vědy a výzkumu a pod. Je to v pravém slova smyslu totální válka. A v tomto boji podléháme! Proti obrovskému potenciálu Německa pochopitelně nemáme šanci. V případě pohlcení nás, menších a malých národů, buď dojde ke střetu Ruska s Německem nebo naprosté degeneraci evropské kultury. Neboť právě tento boj, nejen válečný, ale i duševní, je motorem rozvoje naší civilisace! Současné rozštěpení a rozvrat naší oblasti je - troufám si tvrdit - v konečném důsledku srovnatelné s nebezpečím jednotné Evropy pod ředitelstvím Bruselu. Česká otázka je otázkou středoevropskou. Může sice existovat politický mír v Evropě (a já si přeji, aby i nadále trval), může být i zahraničně-politická spolupráce a koordinace evropských států, ale musí existovat rivalita a soutěživost mezi jednotlivými evropskými geopolitickými zónami. A sami, jako skořápka mezi vlnami, nemáme mnoho naděje. Pro někoho to může být škoda, jinému na tom nesejde, ale je to tak: česká otázka je otázkou středoevropskou. Jak jsem již napsal, dnes zaniká svět vzešlý z velké války v letech 1914 - 8. Je na čase se poučit z chyb uplynulého historického období. (Poznámka na závěr: aby bylo zcela jasno, nevolám po nějaké zmenšené obdobě EU, jen tvrdím, že v dnešní době při našem geopolitickém postavení sami za daných okolností nemůžeme udržet svůj národ při životě.) (Eugen) Hudba: Není rum, není šturm V roce 1998 vydal WALTER KRAFT CD s názvem "Neni rum, neni šturm". Všechny songy jsou prodchnuty osobitým stylem typickým pro W. K.. Rozjezd zajišťuje svižná klipová hitovka, jejíž název je shodný s názvem celého CD. Za kvazitovárních zvuků nastupuje "Každej z nás", "Lída" nadchne vtipným nápadem textu a "Obejmi mě" zaujme svou ponurostí a vlastně i realističností. Dále můžeme slyšet antiabstinenční hymnu "Sodovku sem netahej", skladba "Žijem teď a tady" shrnuje v kostce životní filosofii a názory autora. Prolíná se v ní současně přítomnost i nadčasovost. Píseň "Dělnická" už svým názvem definuje téma, jež se táhne jako červená nit celým dílem. Manuální práce. Asi tím chtěl autor něco sdělit. Kdo ví? Následuje: "Zůstal jsi sám", jež vyjadřuje často nepopsatelné vnitřní pocity části mužské populace. "Každej pátek" v sobě snoubí dva podstatné atributy barvitě líčeného života, které zde mají být vyjádřeny - továrna a alkohol. Písní Zdálo se mi" jsou opět evokovány snad i nevědomé procesy odehrávající se v mozcích části mužů. Dostáváme se ke známé věci - remake "Proč", jež vyšla již na minulém CD. "Ukolébavkou" vrcholí velmi povedené melodické dílko, určené nikoliv těm, co se brodí středním proudem, věří všem novinovým zprávám a ve chvílích vrcholného úsilí dokáží přemýšlet jako zombie. Celek doplňuje již jen remix "Neni rum, neni šturm". (KD) Fotbalisté na Mistrovství Evropy O tom, že se i sport může stát fantastickým zážitkem nás přesvědčili čeští fotbaloví reprezentanti ve středu 9. června v kvalifikačním zápase o postup na EURO 2000 se Skotskem, hraném na Letné. V případě vítězství bychom měli zajištěn jako první tým postup na ME. Utkání začali naši mírným tlakem na soupeře, nicméně dle hesla nedáš - dostaneš to byli Skoti, kdož první udeřili. Ve 30. minutě si Ritchie naskočil na rohový kop a hlavou zavěsil gól. 0:1. Do přestávky již naši nedokázali kloudně odpovědět. Úvod druhé půle se nesl ve znamení mírného náporu českých barev, ovšem bez gólového efektu. Jak na to nám Skotové předvedli v 63. minutě - Durrant našel v pokutovém území Johnsona, který pohotovou rybičkou pokořil českého gólmana. 0:2! Pak začal velký český koncert. V 65. minutě snížil Řepka svou premiérovou reprezentační brankou. 1:2. Na Skoty se valil útok za útokem a nestíhali bránit. 85. minuta - střídající Kuka střílí nádhernou vyrovnávací branku. 2:2. A tři minuty před koncem explodovala Letná potřetí, když se trefil další střídající - Koller a výsledkem 3:2 tak poslal české fotbalisty na evropský šampionát. (KD) Krev a půda Je zřejmé, že národ není jen společenstvím krve - tedy původu a příbuznosti, ale také půdy - společného prostorového, státního, kulturního, dějinného a politického vývoje. (Dobrým příkladem jsou Srbové a Chorvati, kteří jsou si rasově - tedy krví - velmi blízcí, avšak kultura, náboženství a dějiny je od sebe ostře oddělují.) Obě tyto složky se podílejí na formování národa a nelze je od sebe oddělit, aniž bychom zničili národ. Společenství krve lze zničit těžko - snad jen vyvražděním národa. Jiné je to s půdou - životní území národa lze hospodářsky, kulturně či fakticky kolonisovat, domácí obyvatelstvo lze i vystěhovat. Dějiny nám nabízejí dostatek příkladů. O katastrofálních dopadech na národ nemůže být pochyb; kolikrát došlo i k zániku národních kmenů. Dnes toto nebezpečí opět hrozí! Nemám nyní na mysli vlny přistěhovalců. Je zde něco mnohem horšího - Evropská unie! Takový budoucí Evropan (občan EU) bude právně doma stejně v Polsku jako na př. ve Francii. Historicky a mentálně ovšem pochopitelně ne! (A to jsme si my, Evropané, poměrně blízcí, co teprve obyvatelé jiných kontinentů!) Logicky však hrozí stěhování a promíšení obyvatelstva z nejjednodušších - ekonomických - důvodů. Na východ bude levnější pracovní síla, která si bude chtít vylepšit postavení migrací na západ. Naopak nižší vrstvy ze západu mohou na východě očekávat nižší životní náklady. V dnešní době zaniká i místní vztah pracoviště - bydliště, na nějž jsme byli zde, ve starém světě, tradičně po staletí zvyklí. I to přispívá k migraci obyvatel. V čem ovšem tkví problém stěhování obyvatelstva? Když se přestěhuje jeden člověk, chtě nechtě postupně přijímá kulturu i zvyky nového prostředí. Přestěhuje-li se však masa lidí, nejen že nepřejímá místní zvyky, ale postupně ztrácí své a ztrácí kontakt s původním prostředím. Příklad můžeme vidět sami na svém národu (tedy na Češích - uvádím, kdyby to snad náhodou četl někdo jiný). Čechové na Volyni, v Rumunsku, Chorvatsku, Kazachstánu si sice stále udržují staré zvyky, ty jsou však již promíchány s tamním folklorem. Se současnými českými Čechy mají málo společného - již i jazyk se liší. Nejsou ovšem ani Ukrajinci, Rumuny a pod. Naopak Češi (a jiné skupiny obyvatel - zejména Slováci a Cikáni) přišlí do uvolněného pohraničí po válce zase nenašli vztah k novému prostředí, který se plně nevytvořil ani za dvě až tři generace. Města a obce, jež měly to štěstí a byly opět osídleny, stále vypadají, jako by tam včera skončila válka. Skoro každý Čech se ztotožní s Prahou, Brnem, Olomoucí - to jsou historická centra státní moci. Na př. se Slaným Brandýsem, Uherským Brodem se ztotožňují jen ti, kteří mají k těmto městům určitý vztah - většinou tamní rodáci a obyvatelé. Tento vztah je, troufám si tvrdit, v pohraničních městech a obcích silně narušen. Právě tím, že v nich žije mizivé procento původního obyvatelstva. A nové se s prostředím stále ještě nesžilo. To ukazuje na druhý směr formování národa - na půdu. A Evropská unie hrozí zničit národy jejich rozmělněním do nepůvodního prostředí. Takto může vzniknout jen jakýsi nový evropský "národní" bastard bez tradice a kořenů a tedy i bez kultury, morálky a vzájemných vnitřních vazeb a vztahů. (Eugen) Zemřel jeden z "řeckých plukovníků" Počátkem léta probleskla novinami zpráva o úmrtí Georgia Papadopula, někdejšího čelného představitele "plukovnické junty" v Řecku. O tomto období řeckých dějin se u nás mnoho neví a po pravdě řečeno sehnat obsáhlejší informace by byl oříšek i pro Nicka Cartera. Některé rysy diktatury, zejména nacionalismus a antikomunismus, vedou však k mému přesvědčení, že stojí za to seznámit ctihodné čtenáře NM alespoň se základními informacemi o její epoše. Prosím, abyste brali tento článek trochu s reservou; věřím, že žádné faktické chyby do jeho obsahu nepronikly, jestli se tak přeci stalo, pak žádám o jejich laskavé prominutí. Uvítáme i další informace, případně upřesnění. V polovině 60. let byla v Řecku velmi složitá politická situace. Od roku 1965, kdy král Konstantin II. propustil levicového premiéra Jeorjiose Papandrea ze Svazu středu i s jeho synem Andreasem (kvůli neshodám na velení ozbrojeným silám a přípravám puče levicovými důstojníky), vládl, podporován slabou a vratkou parlamentní většinou, pravicový předseda vlády Stefanos Stefanopulos. Po ztrátě této většiny rezignoval a král jmenoval 3. dubna 1967 novou pravicovou vládu Panajotise Kannelopuse, jež měla dovést Řecko k novým parlamentním volbám. Ve volbách se všeobecně předpokládalo vítězství levicového protimonarchistického Papandreova Svazu středu. S tím se ovšem konservativci ani král nehodlali smířit, znepokojeno bylo i zahraničí, včetně spojenců a USA. Pro případ Papandreova vítězství připravoval tedy král se sobě oddaným nejvyšším vojenským velením státní převrat. Vedle této "velké junty" připravovali však puč i armádní velitelé v nižších funkcích. A tato "malá junta" k velikému překvapení všech 21. dubna 1967 sesadila vládu, obsadila všechny strategické body v zemi a převzala moc. Nikdo, ani ilegální komunistická strana Řecka se nepokusili ani o náznak odporu, dokonce se ani na něj nepřipravovali. V čele povstalců stáli plukovník Georgias (Jeorjias) Papadopulos (*1919) a plukovník (podle jiných pramenů již generál) Stylianos Pattakos (*1912), velitel athénské tankové školy. Podle nich je junta nazývána "plukovnická". Po uchopení moci vojenská klika vyhlásila stanné právo, rozpustila všechny politické strany a odbory, pozatýkala odpůrce z řad liberálů a komunistů (část byla později propuštěna; většina zbylých byla deportována do internačního tábora na ostrově Jaros). Rozpuštěné levicové a "pokrokové" strany se sloučili "protifašistického svazu", který ovšem ničeho nedosáhl. Král Konstantin II. se pokusil v prosinci 1967 se zbytkem věrných důstojníků získat nazpět politickou moc protipučem; po jeho krachu abdikoval a emigroval do Říma. Pattakos byl v té době ministrem vnitra, Papadopulos zprvu ministrem informací a po králově abdikaci se stal ministerským předsedou. V březnu 1968 se druhý jmenovaný prohlásil regentem. Vojenská vláda provedla několik čistek ve státní správě, ale i ve své "domovské" armádě a v církvi. V roce 1970 byl vydán tiskový zákon zakazující vydávání tiskovin kritizujících režim. Do školství byla prosazena nacionální a autoritativní ideologie. 29. listopadu 1968 byla sice referendem přijata nová ústava, ale údajně nikdy nevstoupila v platnost, protože se 23,3% voličů zdrželo hlasování. V srpnu 1971 Papadopulos nahradil většinu členů vlády civilisty a částečně zrušil stanné právo. Dosavadní regent prohlásil Řecko 1. června 1973 republikou, což potvrdil plebiscit 29. t. m. Papadopulos se stal jejím presidentem. Následkem vojenské diktatury byla isolace Řecka, která vedla k hospodářskému poklesu. Ten byl hlavním impulzem k protivládním demonstracím nespokojených studentů na přelomu listopadu a prosince 1973. 25. listopadu se moci opět chopilo vojsko. Papadopulos abdikoval ve prospěch vrchního velitele armády generála Faidona Gizikise (*1918). Ten jmenoval novým předsedou vlády Adamandia Androtsopula. Definitivní konec vojenské diktatury znamenala kyperská krise v následujícím roce. Kypr získal nezávislost 16. 3. 1959 na základě kyperských dohod mezi Británií, Řeckem, Tureckem a kyperkými Řeky a Turky, když snahy o jeho připojení k Řecku i o pouhou změnu britského zřízení neuspěly. Presidentem se stal arcibiskup Makarios III., silně levicově orientovaný. Vojenská junta v Athénách stále usilovala o připojení Kypru - t. zv. enosis. 15. července 1974 došlo k nezdařenému pokusu o puč a atentát na Makaria veterány EOKA (ta pod vedením plukovníka Grivase dříve bojovala proti Britům a Turkům za připojení k Řecku). Pokus o převrat byl pochopitelně iniciován a řízen z Athén. Turecká vláda využila situaci a o pět dní později se její ozbrojené síly vylodily na severu ostrova. Následkem tohoto neúspěchu a hrozby válečného konfliktu s Tureckem vrcholí v Athénách 23. 7. vnitropolitická krise. President Gizikis pověří bývalého ministerského předsedu Konstantina Karamanlise sestavením nové vlády a junta i s presidentem abdikuje. Nová vláda postavila Papadopula a Pattaka před soud, rozsudek smrti byl oběma změněn na doživotní žalář. 17. listopadu 1974 se konaly svobodné parlamentní volby a v červnu 1975 byla přijata nová ústava. (Eugen) O feminismu Feminismus je slovo, které (zatím) vyvolává u většiny českých mužů a žen spíše úsměvy. Považují feminismus za něco, co se nás netýká. Říkají si: „Ať se v tý Americe vyblbnou, když je to baví“. Feminismus je však velice závažný a nebezpečný fenomén dnešní doby a není radno ho přecházet úsměvy. V čem tedy tkví nebezpečí feminismu? Feminismus je především myšlenkový proud směřující proti Přirozenosti. Našemu světu byl dán určitý Řád, který určuje i roli muže a ženy. Jsou dány úkoly a role náležející pouze mužům, úkoly a role náležející pouze ženám a konečně záležitosti společné. To je přirozený stav, který zajišťuje rovnováhu tohoto světa. Feminismus se snaží tento stav změnit, v extrémních případech dokonce převrátit. Ženy-feministky usilují o to, aby oblast činností vyhrazených Přirozeností pouze mužům byla co nejmenší. To znamená, že chtějí přebírat úkoly, které jim nebyly vyhrazeny. To je velice nebezpečné a ohrožuje to rovnováhu ve společnosti. První důsledky tohoto počínání můžeme pozorovat již delší dobu, neboť feminismus má jistě také svůj podíl na krisi rodiny, která dosahuje v dnešní době varujících rozměrů. Všechny feministky samozřejmě nesmýšlí stejně. Feminismus může mít podobu od toho nejmírnějšího po velmi radikální. Feminismus má zkrátka mnoho podob. Některým ženám jde pouze o větší úctu a respekt vůči nim, některé pronikají do pracovních pozic dříve obývaných pouze muži (politika, lékařství, management, ale některé dělnické profese), jiné zase do typicky mužských sportovních disciplín (box, vzpírání či lední hokej) a ty nejradikálnější bojují proti „mužské tyranii“ jak se dá. Někdy má tato snaha tragikomický nádech. Např. v U.S.A. byli někteří muži obžalováni jen proto, že pustili „dámu“ do dveří nebo že ji pomohli do kabátu. Bohužel tyto soudy prohráli. Nejhorší je fakt, že se většina těchto aktivit děje na úkor rodiny. Ať se na mne žádná dívka či žena nezlobí, ale prvotním úkolem ženy je výchova dětí a péče o rodinu. Stejně jako je prvotním úkolem muže zabezpečení a ochrana rodiny. Je mi smutno, když slyším od mladých dívek a žen, že je pro ně mateřství překážkou v kariéře, nebo že nechtějí děti, protože by si nemohli užívat života. Chápu, že v dnešní situaci není nikterak jednoduché zůstat doma s dětmi až do školního věku, protože muž není schopen ze svého platu rodinu uživit. K tomu je potřeba samozřejmě přičíst velké obtíže při hledání bydlení. Jenomže i nedostatek peněz je pojem velmi relativní. Pro někoho to znamená, že nebude moci každý rok na dovolenou k moři, že si nepořídí chatu a auto a že nepůjde alespoň jednou týdně na večeři do restaurace. Jenže pro jiného je nedostatek peněz to, že nemůže dítěti zaplatiti obědy ve školce a že oblečení nakupuje v second handu. To jsou opravdu, na rozdíl od prvního případu, špatné podmínky, které objektivně nutí ženu pracovat. Samozřejmě netvrdím, že ženy nemohou studovat či pracovat, nebo že se v některých činnostech nevyrovnají kvalitativně mužům. Ale zdá se mi, že pokud se 30-ti letá žena rozhoduje mezi založením rodiny a kariérou (třebas i závratnou), měla by spíše volit rodinu. Zaprvé tím plní svoji nejpřirozenější roli-mateřskou a zadruhé tím prospívá celé společnosti, neboť rodina je základem společnosti (zvláště dnes, kdy je rodina v krisi a národa ubývá). Jsou pochopitelně i povolání, která mohou vykonávat pouze ženy (např. zdravotnický personál, část pedagogů či některé složky policie). V těchto případech je nutno ženy podporovat a vytvořit jim nejlepší podmínky pro výkon zaměstnání. Závěrem tohoto odstavce bych rád uvedl (pro uklidnění všech žen a dívek), že nehoruji pro žádná legislativní opatření. O tom, zda bude mít žena rodinu, a případně kdy a s kým, smí rozhodnout pouze ona sama. Nikdo nemá právo ji do čehokoliv nutit. Chtěl bych spíše na ženy apelovat, aby nepodléhaly nepřirozeným feminisačním trendům a aby tak přispívaly k zachování tradiční rodiny a tím celé společnosti. Ještě bych se krátce zmínil o feminismu jako politickém ideologii. Je faktem, že feminismus je programově záležitostí veskrze levicovou. Boj za ženská práva (spolu s bojem za práva ostatních „menšin“) nacházíme téměř výhradně v programech nejrůznějších levicových stran - u komunistů, zelených, socialistů či jiných kombinací těchto proudů. Je to dáno charakterem těchto „pokrokových“ stran, protože jejich činnost usilovně a cíleně směřuje k boření tradičních hodnot a k jejich nahrazení utopickým ideálem pseudohumanistické rovnosti. Nejradikálnější formy feminismu mohou mít podobu samostatného, extrémního a někdy i militantního politického proudu. Aby si čtenáři mohli udělat představu, jak může tento radikální feminismus vypadat, uvádím několik citací z knihy „SCUM Manifesto“ od Valerie Solanas. Tento text z roku 1967 je nejslavnějším, nejdrsnějším, nejmilitantnějším a nejdiskutovanějším feministickým textem, který kdy vznikl. Slovo SCUM v názvu je zkratkou pro „Society for Cutting Up Men“, což znamená „Společnost pro vykastrování, zmasakrování, rozsekání, prostě likvidaci mužů“. Jedná se opravdu o nechutné čtení, což dokazují tyto ukázky: „Muž je biologická chyba: mužský chromozom (XY) není nic než nekompletní ženský chromozom (XX)... Být mužem znamená být citově omezený zmetek; být mužem je tělesná vada a muži jsou citoví mrzáci“; „Nazývat muže zvířetem znamená mu lichotit: muž je pouhý stroj“; „Každý muž někde hluboko uvnitř o sobě ví, že je bezcenný kus hovna“; „Muž není víc než ranec podmíněných reflexů, neschopný duševně svobodných reakcí...“; „Ve skutečnosti není žádný důvod, proč by společnost, sestávající z rozumných lidských bytostí,..., proč by měla mít vládu, zákony anebo vůdce“; „Hrstka SCUMu stačí převzít kontrolu nad zemí během jediného roku pouhý systematickým mrvením systému, výběrovým ničením vlastnictví a vraždami,..., SCUM se stane spolkem nepracovních sil, SCUM zničí všechny neužitečné a nebezpečné objekty- auta, výlohy obchodů, Velké Umění, apod.,..., SCUM převezme kontrolu ned sítí rádiových vln a TV společností, SCUM vtrhne do smíšených vztahů (muž-žena) a rozmetá je, SCUM zabije všechny muže, kteří nebudou v Záloze SCUMu,...“. Doufám, že vám to stačí. A to jsou ve „SCUM Manifestu“ ještě horší věci. Jistě, tento text představuje maximální extrém. Ale je nutné si uvědomit, že dnešní doba přeje radikalisaci podobných proudů, jako je feminismus. Na závěr bych rád uvedl, že si plně uvědomuji, že na vzestupu feminismu mají nemalý podíl muži. Dokud totiž budou ženy čelit útlaku a násilí agresivních a opileckých manželů, dokud budou terčem sexuálního obtěžování (toho opravdového- vulgární narážky a návrhy, osahávání, atd.), dokud bude znevažována jejich práce a úloha ve společnosti, tak zde feminismus stále bude a bude sílit. Na druhou stranu je pravda, že proti feminismu se musí ozvat především ženy. Ony musí dát svým feministickým soukmenovkyním jasně najevo, že chtějí být především dobrými matkami a manželkami. A ne hornicemi, vzpěračkami nebo bezcitnými lesbickými anarchistkami. (Hoola) Poznámka k polsko-židovským vztahům Během první světové války a po ní se po více jak sto letech znovu obnovoval samostatně existující polský stát. Na počátku pod patronací Centrálních mocností, později samostatně s ohledem na Dohodu. V r.1918, kdy se spojoval domácí a zahraniční proud, byla situace značně složitá - Polsko se doposud plně nesjednotilo, stále přežívaly místní správy z doby rozdělení, nehledě k řadě místních samozvaných vlád. Domácí scénu sjednotil až Pilsudski po návratu z německého vězení. Byl okolnostmi donucen spojit se především s levicovými politiky, avšak podařilo se mu zřídit centrální vedení. V zahraničí působil především Polský národní komitét v čele s I. Paderewským a R. Dmowským. Po sjednocení Polska Komitét oficiálně zanikl, Paderewski se stal ministerským předsedou a o statní vůdci v čele s Dmowským vytvořili polskou misi na mírové konferenci v Paříži. Současně s politickými jednáními o podobě nového státu probíhaly boje o získání faktické moci, zejména na východě s Ukrajinci, Rusy a s Litevci, neboť o průběhu východních hranic se nemohli shodnout ani sami Poláci ( na historických polských územích žila spousta jiných národností ). Na území obnoveného Polska žil velký počet Židů. V rakouské Haliči bylo před válkou 860 tis. židovských obyvatel, v ruské říši pak 5,5 mil.( v r. 1908 bylo oficiálně udáváno sionistickými židovskými organisacemi číslo 11,081.000 jako počet všech Židů na celém světě (dle národnosti) - v Rusku jich tedy měla domovské právo polovina ). Jelikož se však nesměli usidlovat v centrálních guberniích, většina jich žila v bývalém Kongresovém království, Litvě, Bělorusku a na Ukrajině ( celkem přes 5 milionů ). Skupiny židovských obyvatel se nacházely zejména ve městech a menších městečkách ( v ruské části tvořily nezanedbatelnou část obyvatel měst - až 25-55%! ). Celý venkovský maloobchod byl jimi ovládán. Část rodin doposud žila v ghettech, avšak část se asimilovala. Polští vlastenci často směřovali svůj nacionalismus nejen vůči Rusům či Němcům, ale také proti Židům. Přesto, že Herzlova Světová sionistická organisace již fungovala ( řada jejích členů pocházela právě z polských území ) a kolonisace Palestiny probíhala, většina polských Židů byla v tomto směru neuvědomělá a stěhovat se z krajů, kde se narodili, se jim nechtělo. Tato část Židů však přesto hrála důležitou roli v plánech SSO. SSO se pokoušela získat vliv na pařížskou mírovou konferenci. Avšak protipolskou činnost vyvíjely také židovské kruhy v U.S.A. již za války. The American Jewish Commitee (předs. Louis Marshall) v r. 1916 ostře napadl Poláky pro antisemitismus v publikaci "The Jews in the Eastern War Zone". Podle polských analýz nebyli chudší a méně uvědomělí Židé vůbec proti svobodnému a sjednocenému Polsku. Naproti tomu vzdělaní Židé němečtí a rakouští se vyslovovali proti připojení historických území k Polsku; byli rozhodně proti silnému polskému státu. Argumentovali tím, že Poláci jsou barbarský, okupační, aristokratický, autokratický a antisemitský národ. V tomto protipolském duchu vystupovaly také sionistické kruhy v Německu, Anglii a U.S.A.. Židé se na mírové konferenci dovolávali spravedlnosti a práva národů na sebeurčení. Toto však byl v jejich případě skutečně problém. Požadovali tedy smluvně zaručit vlastní autonomii v novém Polsku; jinak hrozili pomocí svého vlivu zdiskreditovat Polsko. Nestačil jim rovnocený, tzv. občanský, princip jak ho známe dnes, požadovali vlastní úřady, druhý úřední jazyk, kulturní autonomii, atd.. Paderewski i Dmowski si uvědomovali nebezpečí pro polskou věc, hrozící od síly Židů. Dmowski dokonce říkal, že Židé jsou přímo proti koncepci polského státu, neboť chtěli vlastní. Dmowski vyslal do Polska svého zástupce Grabského mimo jiné s úkolem, aby navázal kontakty s židovskými představiteli. Došel k závěru, že při vlivu Židů na W.Wilsona a L.George se s nimi musí dohodnout, jinak nad otázkou existence Polska visí otazník. Grabski později psal, že Židé si stále stěžovali na polský antisemitismus a tzv. pogromy, chtěli svolat Židovskou nár. radu a vytvořit zvláštní státní sekretariát, kladli stále nekonečné požadavky a sami se nechtěli k žádné podpoře polských zájmů zavázat. Nakonec se chtěli Poláci dohodnout přímo se sionistickým vedením. Jeden z členů tohoto ústředí přicestoval z U.S.A. do Evropy, avšak jako podmínku pro zahájení rozhovorů si kladl souhlas s požadavkem vytvoření židovského státu. V té době však idea státu v Palestině byla velmi mlhavá. Mnohem živěji si spousta Židů dovedla představit židovský stát ve východní Evropě. Řada čelných židovských představitelů odtud pocházela a navíc tam žila více jak polovina všech Židů. Mohl to být samostatný stát židovský nebo polsko-židovský. Podle Grabského bylo v zájmu východoevropských židů, aby hranice Polska byly buď na Bugu (vlastně dnešní hranice) nebo dále na východě jako před dělením Polska (aby nebyli rozděleni mezi více států). Sionisté jsou schopni prosadit " velké Polsko ", avšak požadují svůj jazyk jako druhý úřední na východních území a tamtéž polovinu úřednických míst ve správě. S tím ovšem ani Grabski ani Dmowski nesouhlasili. Sionisté tedy podnikli ostrou protipolskou kampaň, jež měla vliv zejména u L.George. Židé, ovládající propagandistické prostředky, psali s přispěním Němců o pogromech a barbarském týrání nešťastníků a vyvolávali pobouření proti národu, který chce svobodu, ale utlačuje jiné. Britská vláda žádala oficiální vysvětlení. Dmowski odpověděl, že nemůže popřít, že v Polsku v některých případech trpěli Židé, akce ( i spontánní, neofic. org. ) byly namířeny proti šmelinářům ukrývajícím potraviny nebo proti bolševikům. Byli-li těmito Židé, je to jen jejich chyba. V březnu 1919 byl v Paříži ustanoven Výbor židovských delegací na obranu židovských požadavků. Když se nepodařilo vytvořit židovský stát, požadoval alespoň zvláštní smlouvou záruku práv menšin. Výsledkem této aktivity byla tzv. malá versailleská smlouva o ochraně národnostních menšin z 28.6.1919. Polsko k ní muselo přistoupit, neboť na ní závisela mírová smlouva s Německem. Tato episoda rozhodně nepřispěla k zlepšení vztahů mezi Poláky a Židy, které jsou ostatně dodnes ožehavým tématem. Podle: A.Czubinski: Rusko-polská válka v letech 1918-1921 ( Walka o granice wschodnie Polski w letech 1918-1921 ), Brno 1996 Ottův slovník naučný, ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí, Praha Ottův slovník naučný nové doby, dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému, Praha (Hoola) Ohlédnutí za letošní krizí na Balkáně Srbsko ztratilo Kosovo. Proti obrovské přesile musela Jugoslávie ustoupit. Věděli jsme to, zdravý rozum nepřipouštěl moc jiných možností, přesto se emoce draly na povrch a my nahlas doufali v zázrak. Letošní události jsou v mnohém poučné. Jak pro značnou podobnost s našimi moderními dějinami, tak jako možný vzorový příklad pro obdobné zásahy v budoucnu. Nehodlám se zde zaobírat příčinami vzniku krize, neboť jsou příliš složité a nemáme k nim dostatek nezávislých informací. Jisté je, že i Srbové se dopustili řady politováníhodných excesů, byť částečně omluvitelných souvislostmi. Zároveň je třeba pamatovat na to, že boj rozpoutali Albánci sami, a jejich situace je ještě méně omluvitelná. Také nesmíme zapomenout, že se tyto události seběhly na Balkáně, kam nelze šablonovitě přenášet naše myšlení a logiku. Rozhodně se nepočítám mezi slavjanofily, ale ony dva měsíce jsem pečlivěji než jindy sledoval události a každý den pociťoval lítost a sounáležitost se srbským národem. A také vztek nad svou bezmocí. Tyto události ukázaly totiž ještě něco: ač se tehdy globalistické kruhy na okamžik naprosto demaskovaly, téměř všechny v Evropě to nechalo v klidu. Krom několika demonstrací žádná významná akce (byť symbolické povahy) vyjadřující odpor proti akcím vůči Jugoslávii nepřišla ani od národních vůdců, ani od spontánního davu. Když vyjednávači Západu předkládali ve francouzském městečku Rambouillet srbské delegaci mírové podmínky, muselo jim být jasné, že tato je nemůže nikdy přijmout. Kromě faktické samostatnosti Kosova v nich byl předpokládán po třech letech plebiscit o nezávislosti (jen na území Kosova pole), přítomnost okupačních vojsk a jejich volný pohyb po celém jugoslávském území, zdarma poskytnutí letišť a přístavů silám NATO a další. Jen pro srovnání - rakouské ultimátum Srbsku z 23. 7. 1914, kvůli jemuž nesplnění de jure vypukla světová válka, obsahovalo pouze jediný pro Srby nesplnitelný bod: umožnění rakouským policejním úředníkům vyšetřovat souvislosti atentátu na následníka habsburského trůnu na srbském území! (Ve škole nám říkali, že to bylo neslučitelné s existencí samostatného státu. Co se asi bude učit o Rambouillet?) Nehledě vůbec k tomu, že tato "smlouva" byla již v lednu t. r. zveřejněna v albánském tisku; oficiálně však nebyla přístupná veřejnosti a se Srby nebyla konzultována (podle zpravodajství BBC). O čem se tedy v Rambouillet jednalo? Když začala letecká kampaň, obdivovali jsme nadšení a odhodlání Srbů. Proti vzdušné převaze neměli sice přes dílčí úspěchy šanci, očekávali však, že při následné pozemní invasi budou moci ukázat, že si nedají vzít část svého území zadarmo. Když si již nechali zničit celou zemi, tak jsem doufal, že se už nevzdají a polní tažení bude nevyhnutelné. Mýlil jsem se, masivní nálety jsou zřejmě s to zlomit i odhodlaný národ. To je důležité zjištění pro budoucnost (na rozdíl na př. od druhé světové války) a zřejmě se můžeme těšit na opakování úspěšné taktiky někde jinde. Důležitou úlohu v obou kampaních, jak vojenské, tak ji předcházející diplomatické, sehrála masmédia. Nemohu posoudit, jak vypadal poměr mezi propagandou a informacemi v Srbsku, respektive v Jugoslávii. Naprosto ostudnou roli ovšem sehráli novináři u nás. Objektivnější snad bylo i Radio Tirana. Je vidět, že nestudovali bolševické školy pro vymývání mozků nadarmo. Téměř všichni byli mnohem agilnější než naši politici, z nichž alespoň někteří (na př. Václav Klaus) dali najevo svůj nesouhlas s postupem vůči Srbům , maskovaným za boj lidských práv s ukrutným tyranem Slobodanem Miloševicem. Zde je na místě vyzdvihnout některé zahraniční, na př. německé a britské, listy a zejména pak vysílání BBC, které zásobovali svět poměrně vyváženými zprávami, dle nichž si mohl rozumný a myslící člověk utvořit vlastní názor. Britským novinářům za to patří dík; ti naši se mají mnoho co učit, jak vypadá demokratické zpravodajství. Srbský odpor nebyl a ani neměl být pouze symbolický. Když vydrželi takovou dobu, když si nechali zpustošit zem, než se vzdali, museli Srbové alespoň doufat v možnost vítězství; vždyť pro morální pocit "že se tak snadno nedali" stačilo mnohem méně. Vedle teoretické varianty vítězství v případě pozemních bojů (která je při přesile spojenců dlouhodobě opravdu pochybná) bylo touto možností aktivní vystoupení Ruska. Právě k tomu většina Srbů pravděpodobně upínala své naděje. Tento stín státu ovládaný ztělesněnou představou o vrcholně zkorumpované vládě a na trůně s přízrakem v těle alkoholika však nechal své "bratry" bezohledně na holičkách! Zde již nepomůže výmluva na zrádce ve vládě. I tak zvaní jestřábi mezi generalitou, údajní ruští patrioti, se nezmohli na žádnou rozhodnou akci. To na každý pád svědčí buď o jejich neschopnosti či nemohoucnosti. Kdyby měli vliv, jaký jim bývá připisován, a vůli pomoci Srbům, mohli vyvinout na Jelcina nátlak (na př. hrozbou vojenského puče), aby aktivně vystoupil na pomoc Jugoslávii. Nic se však nestalo, nepočítáme-li teatrální přesun několika výsadkářů do Prištiny. Ten stejně sloužil spíš k uklidnění domácí scény, neboť tím, že Rusko nemá vlastní okupační zónu, bylo Kosovo pole vlastně celé Srbsku odňato. A okupační zóny se Rusové vzdali právě výměnou za výsadkáře v Prištině. Vzhledem k pověstné tradiční vazbě Bělehrad - Moskva neváhám napsat, že Rusové Srby zradili, neboť je hodili přes palubu a nechali na holičkách. Proběhnuvší události více než zřejmě demonstrovaly politickou neschopnost OSN. Celé společenství je totiž zablokované nedotknutelnou Radou bezpečnosti, jejíž stálí členové s právem veta se nejsou schopni dohodnout. Svým zásahem NATO vlastně poslalo OSN na smetiště dějin. Severoatlantická aliance se sice ukázala jako akceschopnější, avšak k převzetí úlohy OSN nemá dostatečnou sílu ani všeobecnou podporu ve světě. Svým vystoupením navíc vytvořila precedens, který mohou následovat i další státy (na př. Rusko, Čína). Nebezpečí konfliktu velkých rozměrů tak vlastně teoreticky vzrostlo, byť si stejně již dříve řada států dělala z OSN a jejích sankcí legraci (konkrétně na př. Irák, Israel). Zvítězilo tedy NATO, potažmo USA? Spíše se dá napsat, že zvítězili Albánci. Měli mnohem lepší a silnější spojence než jejich soupeř (ten vlastně neměl nakonec žádné). Kosovo je nyní jejich a právě v něm provádějí rasovou čistku, kterou Srbové již nestihli dokončit. Jenže Albánci čistí pod ochranou bodáků okupačních vojsk. Navíc Kosovo museli opustit všichni příslušníci srbských ozbrojených složek, tedy i policisté a zmobilisovaní záložníci z Kosova! To znamená prakticky všechny zdravé muže v produktivním věku! Naproti tomu je dnešní situace pro Srby, vzhledem k původním podmínkám, spíše čestným mírem než kapitulací (známe-li tedy všechny hlavní body uzavřených dohod), byť beznadějně pro tuto chvíli Kosovo ztratili. Nato sice vítězství stálo zřejmě více, než si myslilo, ale udrželo si samo před sebou tvář a ukázalo, přes dílčí neúspěchy (na př. ztráta dvou Apachů), co dovede. Zkrátka: vlk se nažral a koza zůstala celá. Nynější situace nemůže být pro Srby radostná. De facto přišli o část území, de jure je kus jejich státu okupován. Cizina vykonává drze okatý nátlak na jejich vnitřní politiku. Hrozí rozpad Jugoslávie, což by pro Srbsko znamenalo další krutou hospodářskou ránu, neboť by ztratilo přístup k moři. Již dnes je Jugoslávie velmi zadluženou zemí (údajně nejvyšší dluh v Evropě), hospodářská obnova může vést k jejímu ekonomickému a následně politickému porobení, zejména ze strany USA (skrz dluhy, půjčky a různé obnovné fondy). Slobodan Miloševic není mým politickým favoritem, ale je přesto logické, že za ním v kritický okamžik stál celý národ. Válka o národní bytí není doba pro ideologické spory. Letošní balkánská krize je v mnohém podobná krizi československé z pozdního léta 1938. I tehdy se za socialistu Beneše postavila pravice. My jsme se ovšem nebránili. Ale můžeme ze zpětného pohledu a při porovnání obou caus jasně říci: Je lepší prohrát v boji než ztratit svou čest a muset se stydět před historií. A žádné hmotné zisky nemohou nahradit ztracenou hrdost a národní pýchu. Srbové udělali dobře, že bojovali. Eugen Recenze: Pohled na Protektorát před třiceti lety Nedávno jsme mohli zaregistrovat řadu pochvalných recenzí na dílo již zesnulého Tomáše Pasáka "pod ochranou Říše". Zabývá se veřejným politickým děním první ucelené etapy okupace, činností vlády, státní i okupační správy, Národním souručenstvím, odbojem. Podrobně osvětluje roli generála Eliáše. Sazba byla v roce 1970 rozmetána. Je škoda, že autor od doby vzniku do díla zřejmě nijak výrazně nezasáhl; přes zřejmé kvality je totiž na práci doba vzniku znát. Předně byla za posledních třicet let zpřístupněna řada tehdy nedostupných dokumentů. Přes to je na spoustu problémů zkoumaného období (1939 - 1941, od okupace po nástup Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora a v zápětí následující zatčení ministerského předsedy gen. ing. Aloise Eliáše) v díle aktuální, současný pohled. Jedná se zejména o hodnocení domácí nekomunistické resistence, úlohy gen. Eliáše a dr. Háchy a postavení vládního vojska, četnictva a státní správy a protektorátních úřadů. Vzhledem k tomu, že se o takto komplexní pohled do protektorátní politiky a jejího pozadí v první třetině německé nadvlády nikdo po Pasákovi nepokusil, má nám, i přes zmíněný nedostatek pramenů, tato kniha rozhodně co sdělit. Druhá rovina nedostatků naopak Pasákově knize ubírá na kráse dost významně. Její původ je ovšem třeba také hledat v době vzniku díla. Autor značně nekriticky hodnotí komunistický odboj, přes to, že až do přepadení SSSR ani žádný nebyl! neustále cituje komunistické představitele, aniž by zmínil jejich tehdejší dosti pochybný postoj k národní resistenci (jedná se převážně o období před 21. 6. 1941). Naproti tomu tvrdě kritisuje "extrémě nacionalistickou pravici", do níž řadí i živly vysloveně protivlastenecké (tedy těžko nacionalistické). Do jedné řady staví Vlajku, NOF, Národopisnou Moravu, Český národně socialistický tábor, Český svaz pro spolupráci s Němci i s Ligou proti bolševismu a d. Autor má tendenci směšovat národně-konservativní směr s politicky naivními a nevlivnými tendencemi (na př. Český národní výbor) a se skupinami, které věřili ve vítězství nacistů a možnost dohody s nimi. Na druhou stranu objektivně uznává, že tito vycházeli ze zcela mylných předpokladů. Také přiznává (byť jaksi neochotně a mezi řádky), že Vlajka před a po roce 1938 nebyly totožné organisace. Dále Pasák podrobuje tvrdé kritice ty, kdož sice prohlédli cíle Němců, nicméně nevěřili v možnost vítězství českého odboje - jednalo se zejména o některé konservativní kruhy, dále Klimenta, někdy Havelku s Háchou a další. To ovšem ostře kontrastuje s jeho výše již zmíněným nekritickým postojem vůči komunistům. Přes zmíněné nedostatky však Pasákovo dílo pro řadu hodnotných informací stojí za přečtení. Konečně, žádný historik nemůže být zcela objektivní, každý chtě nechtě alespoň částečně presentuje svůj pohled na zkoumané období. To platí zvláště, zkoumáme-li dějiny nejnovější. U Pasáka se pak do díla promítá zřejmě i jeho politické přesvědčení. (Eugen) Demokratický chaos Vlastně je to v naší zemi taková tradice. Myslím věčné parlamentní tahanice a neschopnost se dohodnout, státotvorně vládnout. Obě naše ústavy z let devadesátých vznikly pod vlivem t. zv. prvé republiky. Náš stát je tedy opět parlamentním, námi volení zástupci rozhodují o vládě. V meziválečném období svou vůli v dohody neschopném Národním shromáždění prosazovala buď pomocí vázaných kandidátních listin t. zv. pětka či - skrz zákulisní pletichy - hradní politický proud. V tomto duchu se pokračuje i nyní, jen současná "dvojka" (tedy šéfové stran svázaných oposiční smlouvou) nemá nástroj v podobě vázaných kandidátek. Každý soudný člověk musí uznat, že nestabilní politická scéna a neschopná vláda jen škodí státu a tedy i národu. Proč tedy onen humbuk okolo navrhovaných změn volebního zákona? Dá-li naději na stabilní vládu, vzešlou od jasného vítěze voleb, pak tedy tento návrh zákona musí situaci zlepšit. (Při předpokladu zachování hlavní role parlamentu; opomeňme pro tuto chvíli možnost zavedení na př. presidentského systému.) Kritikům, tvrdícím, že dojde k omezení demokracie, mohu navrhnout k zamyšlení následující: Přinejmenším stejně demokracii omezuje dnešní pětiprocentní hranice pro vstup do Sněmovny a předvolební kauce. (Avšak dovedete si představit, kdyby mohl zasednout ve Sněmovně Parlamentu ČR zástupce každé strany, která získá 0,5%=1 poslanecké křeslo?) Dále nikde není napsáno, že dnešní ODS a socialisté budou mít stále tak vysokou popularitu. Naopak, pro dnešní čtyřkoalici je to výzva, aby vytvořila konečně jednotnou sílu, chce-li něčeho dosáhnout. Spíše by však na dnešní scéně byla potřeba pořádná síla konservativní. Úvahy o přizpůsobování si zákonů jsou také povrchní, neboť valná část našich právních předpisů byla šitá poněkud horkou jehlou. Je tedy pochopitelné, že v řadě z nich praktický život najde nedostatky. A je v našem zájmu potřeba tyto nedostatky odstranit. Nežijeme na příklad v Británii, kde mají stabilní politickou scénu již dvě stě let a kvalita zákonodárství tomu odpovídá. Nakonec se zamysleme nad možným výsledkem voleb při uplatnění nového zákona - do Sněmovny mohou proniknout tři až čtyři strany (komunisté, sociální demokrati, liberální ODS a možná uvažovaná čtyřkoalice - sjednotí-li se). Socialisté a ODS budou mít pravděpodobně hodně navrch, avšak v případě čtyř sněmovních stran možná stále ne dost k tomu, aby vznikla jednobarevná většinová vláda. Možností vládních koalic je potom několik, nejhorší pochopitelně ČSSD - KSČ(M). Klausovi odpůrci mu vytýkají kde co, právem však především jeho egoismus. Pan Klaus by jistě rád zasedl po svém malém jmenovci do úřadu presidenta. Doufám však, že jeho prospěchářství nejde tak daleko, aby pro vzrůst preferencí svých a své strany nechal naší milou vlast plundrovat další volební období touto levicovou chátrou.(Eugen) TAK ŠEL ČAS díl třetí, do doby Karla IV. Vážení čtenáři, omlouváme se Vám za neplánovanou pauzu v tomto seriálu o historii Prahy. Vznikla co by důsledek personálních změn autorského kolektivu Národní myšlenky. Doufáme, že se s ní budete již setkávat pravidelně.Třetí díl věnujeme, jak bylo slíbeno, době od dvanáctého století do nástupu časů krále Karla. Smíme-li však věřit souvěkému spisovateli, teprve za vlády moudrého a statečného vévody Soběslava (1125 - 1140) se Praha ve svém vnějším obraze připodobnila městům italským. Je pravděpodobné, že do té doby měla domy toliko dřevěné a nepravidelné ulice. Most přes Vltavu, postavený zprvu ze dřeva, byl roku 1171 nahrazen mostem kamenným péčí královny Judity, ženy Vladislava I., "dílem vpravdě císařským", jak praví souvěký autor, "o jaké se dosud nepokusil žádný kníže ani král a jež bylo dokončeno ve třech letech". Starý tento most stál níže než most dnešní, nedaleko přívozu, jehož užíváme. Když ledy roku 1342 tento most poškodily, dal jej Karel IV. v roce 1358 vybudovat znovu tak, jak jej spatřujeme dodnes. Před třináctým stoletím není žádný spolehlivý pramen svědčící o starých právech městských obcí. Jest toho o to více litovat, že známe jen velmi nedostatečně stanovy a zvyky nejstarších slovanských měst a že poslední panovníci z Přemyslova domu, stejně jako první vladaři z rodu lucemburského, organisovali ústavu českých měst podle ústavy měst v Německu. Tato nová ústavní struktura trvala až do husitské války. Už na počátku čtrnáctého století dosáhlo pražské měšťanstvo vysokého stupně prosperity. Stříbrné doly kutnohorské, tehdy velice vydatné, a zlaté doly v Jílovém byly pramenem bohatství jak země, tak zejména hlavního města. Proto se zde usazovali v hojném počtu cizinci přišlí ze západní Evropy. Praha se stala učiněným eldorádem zvláště pro německé dobrodruhy. Poslední králové z Přemyslova domu, jejichž dvůr předčil leskem i dvůr císařů, starali se o jejich vydržování a založili množství ústavů pro templáře, německé rytíře, rytíře svatého Jana Jeruzalémského, křižovníky a pro další řády přísně řeholní. Péčí těchto panovníků se znamenitě rozmnožil počet kostelů, klášterů, výstavných paláců. Přepychu, který měšťanstvo stavělo na obdiv, brzy ubylo, zvláště za krále Jana Lucemburského, dílem proto, že byl dosáhl stupně příliš vysokého, dílem proto, že se pro město stala přílišnou zátěží nouze o peníz, do níž se často dostával tento dobrodružný a rytířský kavalír, v cizině tak nesmírně utrácivý (*), dílem konečně pro domácí války a nepořádky, způsobované panovníkovou ustavičnou nepřítomností. Nicméně ještě roku 1328 našla Praha prostředky, aby mu poskytla v krátké lhůtě tří měsíců deset tisíc mužů pěších i jízdních, vyzbrojených a vystrojených, a sedm set čtyřicet vozů naložených zbraněmi a spíží. Posléze v roce 1331 dala na svůj náklad důkladně vydláždit náměstí a ulice a podnikla nejúčinnější opatření pro ozdravění města. (Podle Františka Palackého Précis de l´historie de Prague, Praha a Karlovy Vary 1836, v původním autorově rukopisu německy jako Skizze einer Gschichte von Prag, v překladu Amadea Molnára) Pozn.: * - Je známo, že tento panovník, jenž měl účast na všech půtkách západní Evropy a zahynul roku 1346 v bitvě u Crécy, přicházel do Čech skoro jen tehdy, když potřeboval peníze. Tak na příklad roku 1325 odvezl ze země 95 tisíc hřiven stříbra (podle dnes běžného počtu dva miliony zlatých), na tu dobu částku ohromnou. Slovník velikánů českého nacionalismu - 9. díl Dr. František Lukavský (10. 10. 1874 - 4. 4. 1937) - politik, redaktor, profesor Narozen v Solenicích, poté tráví určitý čas nejprve v Českých Budějovicích a Rakovníku (gymnázium). V Praze vystudoval filozofickou fakultu obor matematika. Nakonec se usidluje v Plzni (1903). Zde zahajuje činnost v Literárním spolku, Osvětovém svazu a Národní jednotě pošumavské. Již od mládí byl členem strany Mladočeské, kde kritizoval rozpínavost Němců a Maďarů a řešil menšinovou politiku. Ve svých politických přednáškách zaujímal vždy svou strhující upřímností. V roce 1911 je zvolen po poslanci Čiperovi do rakouské říšské rady. Pracuje zde v klubu referátu menšinového a školského. Menšinová politika se pak stává jeho životním politickým dílem. Po převratu v roce 1918 se stává předsedou klubu tohoto referátu. Později přechází (automaticky) do čs. Národní demokracie, kde působil v předsednictvu strany a také jako předseda poslaneckého klubu. Tuto funkci vykonával až do roku 1935. V občanském povolání působí jako profesor matematiky na gymnáziu. F. Lukavský byl šťastně ženat, jeho syn Jaroslav *) se aktivně zapojil do nacionalistického hnutí doma a dcera propagovala v Americe slávu čs. státu. Jeho nejvýznamnější politickou činností bylo působení ve prospěch "hraničářů". Vymohl mnoha českým obcím školy, zastávky a podobně. V pohraničí dostal přezdívku "tatíček českých menšin". Bojoval také o hospodářské povznesení české menšiny ve smíšených krajích. Jeho pýchou bylo například družstvo v Línech, které vystavělo přes sto domů, tři národní domy - vše v ceně přes deset milionů korun. V roce 1932 (krátce po slavnostním otevření nové české školy v Lokti) prudce vzplanula jeho vážná srdeční choroba. Dokázal chorobu přestát a až do své smrti zůstal aktivní, přestože byl v ohrožení života. V tomto období převažují hlavně jeho redaktorské činy, především na stránkách Národních listů. *) O díle J. Lukavského se zmíníme v jednom z nejbližších vydání NM! (Et)