Národní myšlenka - květen 1999


Obsah:



Spravedlivý zásah?
Historické souvislosti
VÝZVA
Tak se nám počasí vymklo kontrole
Žaluji!
Levice nebo pravice
Je to ještě sport?
Rudá hrozba
Národ bez elity nemůže být plnohodnotným národem
Kapitola o slušném chování
Slovník velikánů českého nacionalismu - Rudolf Medek



SPRAVEDLIVÝ ZÁSAH ?
Rád bych zhodnotil zásah NATO proti Jugoslávii z trochu jiné stránky než je obvyklé. Pokusím se odpovědět na otázku, zda je tento zásah spravedlivý či ne z křesťanského hlediska.
Křesťanství zcela neodmítá násilí, ale považuje jej za velmi krajní možnost jak řešit problémy. Již ve 4.století sv.Ambrož se svým žákem sv.Augustinem učili, že lidé jsou povinni ujmout se obětí a trpících a bránit je před agresory. Tím byla dána zásada spravedlivé války. Na toto učení navázal ve 13.století sv.Tomáš Akvinský, který určil sedm zásad, které musí splňovat spravedlivá válka:
1.musí být vyhlášena oprávněnou autoritou
musí být vedena :
2.ze správného důvodu či pro správnou věc (sebeobrana, ochrana nevinných)
3.se správným záměrem
4.jako poslední prostředek po použití všech ostatních nenásilných prostředků
5.s nadějí na úspěch
6.proporcionálně (zlo, které způsobí, nesmí být větší, než je zlo, jemuž chce zabránit)
7.správnými prostředky ( zbraněmi a taktikou, jež rozlišují mezi vojáky a civilisty a jež nejsou nepřiměřeně kruté)
Hned první zásada byla porušena. Jediný, kdo je podle mezinárodního práva zmocněn schválit ozbrojený útok proti svrchovanému státu, je Rada bezpečnosti OSN. O útoku však rozhodlo NATO bez ohledu na stanovisko OSN. Tímto svévolným a hanebným činem se NATO, a především USA a Británie, pasovalo do role "světového četníka", na což nemá sebemenší právo.
Také splnění druhé zásady je pochybné. NATO zdůvodňuje svůj zásah snahou o ochranu tisíců nevinných civilistů (kosovských Albánců). Nebudu nikterak zastírat, že při (spravedlivých a legitimních) akcích jugoslávských ozbrojených složek proti teroristům z UCK, bylo postiženo i civilní obyvatelstvo Kosova. Domnívám se však, že to bylo v takové míře, v jaké je zasahováno např. proti Kurdům v Turecku či Tibeťanům v Číně. Ze strany NATO se tak jedná o politiku dvojího metru.
Zatímco v ostatních oblastech USA kvůli svým mocenským zájmům nezasahují, v Kosovu se mohou přetrhnout, aby svět viděl jak jim záleží na demokracii a lidských právech. Hromadný odsun civilistů byl vyprovokován až nálety NATO.
I o správnosti záměru pochybuji. Cílem NATO je vnutit Jugoslávii dohody z Rambouillet, které byly podepsány zástupci kosovských Albánců, ale odmítnuty zástupci Jugoslávie. To je podle mne nepřípustné. Představme si tu situaci. Zástupci mocných států se sejdou s představiteli teroristů, kteří mi chtějí sebrat část území, dokonce území pro mne "posvátné". Společně se dohodnou, že musím teroristům poskytnout širokou autonomii - zatím na 3 roky (pak se uvidí), povolit rozmístění mezinárodního vojska na svém území a zastavit veškeré akce proti teroristům, pardon, vlastně bojovníkům za svobodu. Buď to přijmu, nebo na mne zaútočí. Toto je spravedlnost made in NATO. Na záměru úderů tedy nenalézám nic správného.
Čtvrtý bod úzce souvisí s předcházejícím. Diplomatická řešení byla opravdu vyčerpána. Avšak pouze díky nehorázným požadavkům NATO a Albánců vůči Jugoslávii. Zde je možno zpochybnit politická jednání jako taková.
Konečně přichází bod, který splněn byl. NATO díky své ohromné vojenské převaze má opravdu velkou naději, že se mu podaří zlomit odpor srbského lidu a vnutit mu svou vůli. Úspěch případné pozemní operace by nebyl již tak jistý, ale celkem pravděpodobný.
Šestý bod považuji za splněný. I když si nedělám žádné iluze o svědomí představitelů NATO, myslím si, že údery jsou (zatím) vedeny pouze proti vojenským cílům a případné oběti mezi civilisty jsou spíše dílem nešťastné náhody než záměru.
Jestliže tedy sečtu předcházející řádky, docházím k jednoznačnému závěru, že údery NATO nejsou spravedlivé. Západní země od počátku konfliktu podporují teroristickou UCK. Naprosto neoprávněné, nespravedlivé a nehorázné požadavky kosovských Albánců jsou prezentovány jako boj "utlačovaných chudáků proti krvelačným a bezohledným Srbům". Média zcela jednostranně zamlčují zločiny spáchané Albánci na kosovských Srbech a tato kampaň je vedena všemi prostředky.
Ve světě je však stále dost lidí, kteří se nenechají zmást propagandou a zaujmou objektivní stanovisko k této problematice. Tedy doufám !
(Hoola)

Historické souvislosti

To že je NATO agresor, diktátor a také destrukce, každý soudný občan ví i přes masivní válečnou propagandu vedenou dnes a denně v našich sdělovacích prostředcích ( až na malé výjimky ). Méně se však již ví, jaká je skutečná historie Kosova a Metochie, tedy území o které dnes tady jde a na které si etničtí Albánci činí neoprávněné nároky. Pokusím se tedy tuto věc napravit a předložit Vám historické souvislosti tohoto území.
Kosovo a Metochie je oblast, která je součástí Republiky Srbsko a Svazové republiky Jugoslávie. Její povrch činí 10.887 čtverečních kilometrů, což je 12,32% území státu Srbsko. Je to původní srbské území, kde se nacházelo sídlo středověkého srbského státu a jeho vládců - cara Dušana, krále Milutina a dalších. Největší část kulturně-historického dědictví srbského národa je koncentrována právě v Kosovu a Metochii. Kosomet zasahuje jihozápadní část Srbska a nachází se vpodstatě ve středu Balkánského poloostrova.
Podle Dečanské charty z r.1330, v Dečanském knížectví, které obsahovalo Metochii a okolní kraje, bylo 89 vesnic - z toho pouze tři, a to mimo území Metochie, byly osídleny Arbanachy. Ze 3.432 domů -podle Dečanské charty- zde bylo pouze 44 domů Arbanachů. Kosovo a Metochie bylo ve 14.století -podle výnosu vladařů- nejhustěji osídleným srbským územím, kde se nacházelo asi 1.300 kostelů a klášterů. Turecký katastrální soupis z r.1445 dokazuje, že na Kosovu bylo zapsáno 12.844 srbských a 46 albánských domů.
Rok 1690 byl časem velkého stěhování Srbů, kteří prchali z Kosova a Metochie před velkým tureckým a arbanašským utlačováním. V Kosovu a Metochii řídne původní starousedlé obyvatelstvo - prostor se vyprázdňuje, čehož využívá turecká nadvláda a stěhuje sem Albánce. Od roku 1880 až do balkánských válek se odhaduje, že z tohoto území bylo vyhnáno asi 150.000 Srbů. A přesto je celkové množství Srbů v této době čtyřikrát větší než je počet Albánců. Podle sčítání z r.1921 je v Kosovu a Metochii stále ještě méně Albánců než Srbů.
Během II.světové války - v době italské fašistické okupace a formování fašistické "Velké Albánie" bylo z Kosova a Metochie opět vystěhováno velké množství Srbů a Černohorců (přesné číslo nebylo zjištěno) a jsou sem stěhovány albánské rodiny z Albánie.
V roce 1945 tehdejší vláda zabránila návratu Srbů do jejich původních domovů v Kosovu a Metochii. Pod tlakem albánských extremistů a separatistů pokračuje vystěhovávání Srbů a Černohorců z Kosova a Metochie po celou dobu do r.1989. Odhaduje se, že od II.světové války bylo vyhnáno z Kosometu v důsledku teroru a pod tlakem albánských separatistů okolo 300.000 Srbů a Černohorců.
Ozbrojená vzpoura albánských separatistů počátkem r.1998 zahájila nové veliké etnické čistky vůči Srbům a Černohorcům na území Kosova a Metochie. Od 1.ledna do 31.prosince loňského roku albánští teroristé spáchali 715 ozbrojených útoků na občany a jejich obytné či komerční objekty a 16 útoků na uprchlické tábory. Při těchto teroristických, zločineckých akcích bylo zabito 101 Srbů a Černohorců a 82 Albánců - všichni civilisté. Současně bylo zraněno 162 civilních osob všech národností - z toho 86 těžce a 76 lehce. Minulý rok zůstane v paměti také jako rok četných únosů občanů jižní srbské oblasti. Albánští teroristé unesli celkem 235 civilistů, z toho 154 Srbů, 62 Albánců a 19 příslušníků dalších národnostních menšin. Z celkového množství unesených civilistů bylo 21 zabito, 86 osvobozeno a osud 128 je stále neznámý.
Během minulého roku albánští teroristé spáchali 1.017 ozbrojených útoků na objekty policie ( Ministerstvo vnitra Srbska ), při kterých bylo zabito 115 policistů a 400 jich bylo raněno.
Současně bylo uneseno 14 policistů, z nichž byli tři po sadistickém mučení zabiti a osud ostatních je stále nejasný.
Bylo také spácháno 13 útoků na novináře a překladatele, čtyři na představitele humanitárních organizací a čtyři na členy diplomatického sboru.
Po podpisu dohody o mírovém řešení krize v Kosovu a Metochii, kterou podepsali prezident SR Jugoslávie Slobodan Miloševič a speciální americký emisar, velvyslanec Richard Holbrooke dne 13.října 1998, bandy albánských teroristů pokračovaly ve svých zločineckých útocích. Od této doby do konce minulého roku spáchali albánští teroristé 339 útoků a ozbrojených provokací proti příslušníkům Policie, při kterých zabilii 11 policistů, 38 zranili a tři unesli. V témže období provedli také 111 útoků na občany všech národností. Přičemž 33 jich bylo povražděno, 29 zraněno a 18 uneseno.
Současně teroristé z území Albánie provedli 37 ozbrojených útoků na území Srbska. Armáda Jugoslávie, mimo jiné, v tomto období po podpisu dohody, zabránila 239 pokusům o ilegální překročení hranice ze sousední země směrem do Jugoslávie.
Teroristické akce albánských separatistů pokračovaly a pokračují i v letošním roce. Bohužel již pod ochrannými křídly barbarského NATO, jenž vidí (podle sdělovacích prostředků z 19.4.1999) možnost proměnit UCK v oficiální armádu !!!!
Kde stojí právo a spravedlnost je více než jisté. To že celý svět měří každému jiným metrem je známé. A nejde jen o causy etnických menšin. Je zvláštní, že se mezinárodní společenství takto vehementně nezastávalo Srbů proti Chorvatům, když jich skoro 350.000 muselo opustit Chorvatsko a vrátit se z donucení do Srbska. (Mimochodem o cause údajné Chorvatsko-Srbské války by šel také napsat poměrně dlouhý článek. Možná jste i vy zaregistrovali zprávy o fingovaném ostřelování Chorvatska v r.1993 připraveném ministerstvem vnitra a vojenskou policií Chorvatska, jako propagandu proti Srbům.)
Nabízí se tedy otázka. Proč zrovna Srbové jsou tak všem trnem v oku? Proč zrovna oni? Je jen jedna všeobecná platná odpověď. Protože jsou lepší než všichni ti největší útočníci a agresoři z NATO.
(ET)

Článek "Historické souvislosti" čerpal z materiálů Jugoslávského velvyslanectví a časopisu "Jedinstvo" - odboru dokumentace.



VÝZVA!
Chcete-li svým podpisem podpořit srbský a jugoslávský lid proti agresi ze strany NATO, máte tak možnost učiniti v budově velvyslanectví SR Jugoslávie v Mostecké ulici v Praze v přízemí . ( Neostýchejte se zazvonit ).
Můžete zde i dobrovolně přispět na jugoslávský Červený kříž a také jsou zde volně k dispozici tiskoviny a různé materiály (např. i časopis Slovanská vzájemnost).

Tak se nám počasí vymklo kontrole

V lednu 1910 byla záplavami postižena Paříž. Pod vodou se ocitly ulice a náměstí, nádraží, silnice i stanice metra. V únoru 1911 bylo zaznamenáno zemětřesení v oblasti Pamíru, ale až v roce 1913 se zvláštní skupině podařilo oblast katastrofy prozkoumat. Zjistilo se, že následkem zemětřesení došlo k obrovskému sesuvu dvou a půl miliard krychlových metrů zeminy a hornin, které pohřbily vesnici Usoj s padesátičtyřmi obyvateli. Půda a horniny zavalily údolí a vytvořily hráz 750m vysokou, která přehradila řeku Murgab. Vzniklo rozlehlé jezero dlouhé 50km a hluboké 300m. Dnes je jezero ještě větší a jeho maximální hloubka dosahuje 500m.
Prvního září 1923 zničilo silné zemětřesení japonská města Tokio a Jokohamu. Dílo zkázy dovršily vlny tsunami vysoké až deset metrů. Sto tisíc lidí zahynulo a milión lidí zůstalo bez přístřeší.
Tragické záplavy na čínské řece Jang-c´-tiang překonaly všechny předcházející smutné rekordy. Byly zničeny 4 milióny domů, 60 miliónů lidí utrpělo škody a 140.000 jich utonulo. Pod vodou se ocitlo 300.000 km čtverečních, to je území větší než Rakousko, Bulharsko a Maďarsko dohromady. Na mnoha místech voda dlouhé měsíce neopadávala. Například město Chang-čou leželo přes čtyři měsíce pod dvoumetrovou, místy pěti až šestimetrovou, vrstvou vody.
V roce 1933 se vrhla na břehy japonského ostrova Honšú více než dvacetimetrová vlna tsunami a usmrtila asi 3.000 lidí.
V roce 1936 postihla povodeň Mississippi v USA. Rozbouřená řeka zaplavila území o rozloze 72.000 km čtverečních a vytvořila celé moře obsahující asi sto miliard krychlových metrů vody.
V roce 1938 se přihnal silný uragán na východní pobřeží USA. Mořské vlny pronikly až 35km na pevninu. Zaplavily domy, silnice, pole, lesy a zahrady čtyř až osmi metrovou vrstvou vody. Obrysy a tvář Nové Anglie se úplně změnily, objevilo se mnoho nových zálivů a zmizela řada písečných kos.
Prvního dubna 1946 došlo k podmořskému zemětřesení v oblasti Aleutského hlubokomořského zlomu. Obrovské vlny tsunami se řítily Tichým oceánem rychlostí 800 km/hod a za několik hodin dosáhly břehy Havajských ostrovů vzdálených tři a půl tisíce kilometrů od ohniska zemětřesení.
Zemětřesení, ke kterému došlo na Aljašce 9.7.1958 vyvolalo strašlivou vlnu tsunami v zálivu Lituya. Podrobný průzkum, který provedli odborníci ukázal, že vlna v zálivu Lituya byla vysoká 600m!
Při silných zemětřeseních se přesune obrovské množství hornin. Při Gobijsko-Altajském zemětřesení na jihu Mongolska v říjnu 1957 byla přesunuta část horského masívu o rozloze tři a půl kilometru několik desítek metrů směrem na východ a 328 metrů na jih.
Při Chilském zemětřesení v roce 1960 pohltily vody Tichého oceánu pobřežní pás Chile o rozloze 10.000 km čtverečních, což je třetina území Belgie. Toto území kleslo do hloubky dvou metrů.
Katastrofy se neodehrávaly pouze v tomto století. Například v srpnu 1883 vybuchla sopka Krakatau ležící mezi indonéskými ostrovy Sumatrou a Jávou a prach se zvedl do výšky sedmdesáti až osmdesáti kilometrů a rozptýlil se na ploše větší než 827.000 km čtverečních. Výbuchy bylo slyšet až v Singapuru a v Austrálii. Následné vlny tsunami dosahovaly až 35 metrů. Rychlostí 566 km/hod se přehnaly přes celý Indický oceán a udeřily na břehy Cejlonu, jihovýchodní Afriky a Jemenu. V Tichém oceánu byly zaznamenány nejen na jednotlivých ostrovech Oceánie, ale i na celém pobřeží Ameriky, v Atlantiku u Panamské šíje a dokonce v průlivu La Manche !
Za jediný den - třináctý leden 1362 - byl zničen bouří jeden z největších přístavů Severního moře Rungholt, ležící na ostrově Noordstrano.
Z tohoto přehledu je vidět, že katastrofy, záplavy a povodně pronásledovaly obyvatele naší planety na počátku našeho století, v jeho polovině, v šedesátých letech, sedmdesátých letech a že je můžeme očekávat i dnes. K podobným, ne-li rozsáhlejším katastrofám docházelo také v devatenáctém, osmnáctém, sedmnáctém i šestnáctém století. V kronikách různých národů psaných nejrůznějšími jazyky se můžeme dočíst o záplavách, povodních ke kterým došlo před stovkami a tisíci let na Dálném východě, ve Středomoří, ve Střední Americe nebo v jižní Asii.
Klima planety se přirozeně mění. Na Zemi je jednou tepleji, jednou chladněji. Vždyť na Špilberkách kdysi rostly palmy a v Antarktidě žili teplomilní plazi! Kdyby roztály jen ledy Antarktidy, zvedla by se hladina oceánů o více než padesát metrů. Výzkumy posledních let ukázaly, že kontinent se začal pokrývat ledovým pancířem asi před deseti až dvaceti milióny lety. V té době ještě neexistovaly ledovce v Grónsku a úroveň oceánu byla tedy asi o sto i více metrů výše než nyní ! Geologické údaje poskytují dostatečný podklad pro tvrzení, že během třetihor, zejména v jejich závěru, a v období čtvrtohor prodělaly mořské kotliny velké změny svého objemu. Tyto změny probíhaly velmi rychle a to se muselo projevit změnou výšky hladiny oceánu a vyvolat transgrese ( útok oceánu na pevninu ) a regrese ( ústup oceánu ). Potopy byly katastrofální v geologickém slova smyslu. Pokud byly potopy způsobeny silnými projevy tektoniky na souši a zejména na dně oceánu, můžeme tvrdit, že pohyby musely být provázeny silnými otřesy moře. Ohromné vlny tsunami nejednou katastrofálně zaplavovaly rozsáhlá nížinná území mořského pobřeží. Potopy byly opakované. Během čtvrtohor se opakovaly nejméně tři přívaly vod a tři velké ústupy moře.
Před 600 tisíci lety byla hladina oceánů o 600 metrů výše než dnes ! Před dvěmi sty až třemi sty tisíci let se úroveň oceánů ve srovnání s dneškem snížila o 200 metrů.
V době před čtyřmi sty až šesti sty tisíci lety se zvedla hladina oceánů oproti dnešku o osmdesát až sto metrů. Před dvěma až třemi milióny let se snížila hladina oceánů ve srovnání s dneškem o dvě stě nebo dokonce tři sta metrů. Před čtyřmi milióny lety se úroveň oceánů zvedla oproti dnešnímu stavu o 150-180 metrů.
Mnohokrát se ostře měnily obrysy pevniny i reliéf mořského dna, zároveň kolísala průměrná teplota na Zemi o mnoho stupňů oběma směry. Mnohem chladněji než dnes bylo v Glaciálech, o poznání větší teplota a vlhkost panovala v době Dinosaurů.
Svědectví šelfů, skalních teras, usazenin, zkamenělin, zatopených měst i legend jasně dokazují, že život na tělese zvaném Země není nic statického.
A na pozadí toho všeho se jeví výrok, jenž je zároveň nadpisem tohoto článku, který pronesl jeden známý, nicméně bezvýznamný malý človíček, jako absurdita všech absurdit. Už jen z věcného důvodu, protože lidstvo jako takové počasí nikdy nekontrolovalo. K tomu navíc pravil, že lidstvo svou průmyslovou a dalšími činnostmi vyvolalo oteplování planety. A to zase způsobuje neustále se zvyšující počet živelných katastrof. Na to lze odpovědět jedno. Z mnoha vědeckých důkazů bylo zjištěno, že průměrná teplota na Zemi byla ve 13.století vyšší než dnes. Teplomilná fauna i flora zasahovala mnohem dále na sever. V Grónsku rostlo víno atd. A po průmyslové činnosti ani vidu ani slechu.
Zmiňovaný človíček je buď blázen nebo podvodník, možná obojí. Každopádně patří mezi ty, v jejichž lobbystických zájmech na cestě k moci je šíření fám o tzv. "ozónové díře", o "skleníkovém efektu", o enormním nárůstu počtu katastrof a dalších.
Tzv. ozónová díra je světu známa zhruba třicet let. Jak si někdo troufá tvrdit, že zde nebyla před sto lety, tisíci lety či miliónem let ? V té době žádná měření neprobíhala. I o skutečnosti, že planetární klima je jednou chladnější a jindy naopak teplejší nikdo rozumný nepochybuje. Také katastrof bylo vždy dost, jak ostatně vyplývá z textu. Jak se zdá, mnoha lidem chybí byť jen sebemenší pokora před přírodou.
Naštěstí má náš zákoník paragraf o šíření poplašných zpráv a na základě toho by měli být stíháni ti, kdož takovéto fámy rozhlašují do světa.
(KD)


Žaluji !

Nevím, zda na Hradě vládne domina, ale z Hradu nám vládne zrádce!
Vypůjčil jsem si Zolův citát nikoliv pro obžalobu společnosti za prohřešky proti jednotlivci, nýbrž pro obžalobu jednotlivce za zradu společnosti.
Dávám za vinu V. Havlovi, nyní prezidentu ČR, následující skutky:
  • Po listopadu r.1989 zachránil kůži komunistům ( za použití výsměšné- ho " nejsme jako oni " ), umožnil návrat "osmašedesátníků" z jeho disidentského okruhu, z nichž nám mnozí dodnes vládnou, místo aby byli ihned postaveni mimo hru.
  • Svou politikou poškodil české hospodářství (faktická a vysoce netaktická likvidace zbrojního průmyslu, zhoršení vztahů s Čínou - největším a nejperspektivnějším trhem).
  • Neustálá trapná obhajoba Československa, které nechtěl žádný z jeho národů.
  • Uvedl nás na scestnou politiku "návratu do Evropy" - rozuměj -začlenění do EU, aniž by minimálně vysvětlil oč tu vlastně jde.
  • Uzurpuje si nárok na novou legendu - vždy byl pro NATO, zatímco ostatní ne ( paralela s TGM-tatíčkem osvoboditelem a jeho legendou ). Uvidíme, co Parlament odhlasuje, až Havlovi skončí volební období. (Pan prezident Havel se zasloužil o náš vstup do NATO ?).
  • Veškerou vinu za politiku, na níž se podílel, svaluje na V.Klause jako nejen hlavního, nýbrž jediného viníka.
  • Pomocí svého "hradního křídla" (jež stále popírá, ale které samo o sobě nemusí být špatné - prezident pochopitelně má nárok mít svůj politický postoj a ten v rámci zákonů prosazovat), prosazuje proti vůli i zájmům národa své politické názory (jejíž vliv naštěstí upadá).
  • Své odpůrce zcela bezohledně a nedemokraticky pranýřuje (Cibulka,Knížák) - zřejmě těžko snáší jiný názor, nedej Bože kritiku. Tolik proklamovaná svoboda slova je rázně potlačována.
  • Několikrát (dávno před krizí v Kosovu) navrhoval preventivně bombardovat Bělehrad.
  • Vědomě lže a mlží. Jednou říká, že Ústavu nelze změnit (konkrétně se jedná o klauzuli o VÚSC), jindy návrhy změn podporuje, či iniciuje (naše začlenění do nadnárodních celků, vyslání a přítomnost vojsk, ....atd.)
  • Svým postojem zpochybnil zákony ve své podstatě (např. causa Chadimová). I když s výroky soudu nesouhlasíme, musíme je respektovat, to platí i pro hlavu státu, chceme-li, aby nás i ostatní viděli jako právní stát.
  • Jmenováním možných nástupců způsobil mezinárodní faux pas. Ne snad samotným aktem jmenování (nic jej nezapovídá), ale vypovídá o jeho snaze připodobnit se s tatíčkem TGM. Hlavně nám však způsobil ostudu v zahraničí. Mluvčí min.zahraničí USA se raději přeptal, zda je pan Havel již zdráv, jen P. Buzková našla dosti odvahy,aby to veřejně odmítla. Nehledě na to, že M. Albrightová je cizinka a T. Halíka odmítá i vlastní církev pro příliš liberální postoje.
  • Neustále pracuje na podlamování naší národní cti a hrdosti, zejména postoji a výroky v duchu "že se stydí, že nám musí prezidentovat". NEMUSÍ !
    Přemýšlel jsem, zda mám takto útočit na prezidenta. Avšak právě takoví lidé jako je Havel a jeho klika znevážili řadu úctyhodných institucí, včetně hlavy státu. Chceme-li se zbavit důsledků, musíme zničit příčinu !
    (Eugen)

    Levice nebo pravice

    Často slýcháme vyjádření typu, že levici a pravici vymyslili zednáři k rozdělení národů nebo ( v lepším případě ) je to přežitek z minulého století, dnes to tak již není apod. S tím se nemohu ztotožnit.
    Předně, v čem tkví rozdíl mezi oběma póly ? ( Musím předeslat, že se nyní nebudu zabývat ani levými extrémy jako je komunismus či anarchie, ani kříženci liberalismu spojující pravicové pojetí ekonomiky s levicovou politikou nebo opačnou střední cestou - fašismem ).
    Ideologické kořeny pravice tkví v konzervatismu a tradičních hodnotách. Hospodářství chápe jako decentralizovaný homogenní celek, který vedou jednotliví majitelé či ředitelé podniků podle svých možností a odhadů potřeb trhu. Naproti tomu levice je ve svém principu socialistická. Odvolává se na masy ( lid ), odmítá "reakční zpátečnictví", volá po pokrokovém uspořádání společnosti. Kromě toho byla v historii často demokratičtější ( právě pro odvolávání se na vládu lidu ). Hospodářství si socialisté představují řízené shora moudrými a neomylnými státními úředníky.
    Toto jsou dva tradiční archetypy evropských politických proudů. Můžete namítnout, že nacionalismus prochází napříč politickým spektrem. To je samozřejmě do určité míry pravda. Ale stejně tak je pravda, že jsou lidé ( i vlastenci ) s názory konzervativními nebo socialistickými. V dnešní době která je pro naši vlast a zejména národ tak těžká, musí všichni přesvědčení vlastenci spojit své síly k odstranění původu tohoto zla, aby náš národ mohl opět vzkvétat. Pamatujme ovšem, že po společném vítězství ( v něž pevně věřím ), budou obě nacionalistické skupiny ( pravicová a socialistická ) stát zákonitě proti sobě. Půjde o to, kterou cestou se osvobozený národ vydá. Společně můžou socialisté s konzervativní pravicí totiž jít jen v době největšího ohrožení.
    (Hoola)


    Je to ještě sport?

    Ve svém článku bych se chtěl zamyslet nad jedním z fenoménů, který provází lidstvo již od starověku. Tímto fenoménem je sport. Chtěl bych se především věnovat dnešní úloze sportu ve společnosti.
    Sport měl od nepaměti dvě základní vlastnosti. Jednak měl sloužit ke zlepšení či udržení fyzické, ale i psychické kondice a také jako zábava. V této podobě přetrvával věky. Ale v tomto století, zejména po druhé světové válce, se podle mne úloha sportu radikálně změnila. Tato změna by se dala shrnout do jediné věty: "Sport se změnil na byznys". Sport a sportovci byli ovládnuti obchodníky a spekulanty, kteří chtějí sport využívat pouze ke svému obohacení. Existují samozřejmě výjimky, ale v nejrozšířenějších a nejlukrativnějších druzích sportu, jako je fotbal, hokej, cyklistika, atletika, box, basketbal, golf, a nebo tenis, je těchto výjimek pramálo. A bohužel kouzlu a moci peněz podléhají i sami sportovci a jsou schopni udělat pro peníze a (pomíjivou) slávu cokoliv. A tak dnes vidíme, že ve sportu se pohybují miliardy dolarů placené za televizní práva, reklamu a platy sportovců. Systém sportovních soutěží je neustále upravován tak, aby přilákal co nejvíce sponzorů, pravidla jsou upravována a sportovci jsou nuceni ke stále lepším výkonům. Typickým příkladem jsou Olympijské hry. Ty pak vypadají spíše jako přehlídka reklamy, sponzorů a uměle vytvořených hvězd, než jako velký sportovní svátek.
    Snad nejhorším aspektem proměny sportu na výrobnu peněz je doping. Sportovci jsou doháněni ke stálému zlepšování výkonů, je jim říkáno, že úspěch je pro ně to nejdůležitější, jsou jim nabízeny stále větší peníze a sportovci na tuto hru přistupují. A jelikož lidské možnosti mají své meze, sahají sportovci po dopingu. Ten je dnes rozšířen všude a je již brán jako něco přirozeného. Morální hodnoty, smysl pro fair-play a zdraví již nejsou důležité. Důležitý je jen momentální úspěch a pro ten je potřeba udělat vše. Včetně dopingu.
    Dalším problémem, který přináší do sportu síla peněz, je fakt, že dnes již prakticky ve vrcholovém sportu nevítězí ten lepší, ale ten bohatší. A nemusí to být jen přímé kupování zápasů. Prostě ten, kdo má víc peněz, může zajistit lepší podmínky, koupit lepší hráče a má samozřejmě větší moc při zákulisních jednáních.
    A tak se z dnešního sportu vytrácí radost z dobrého výkonu, z pohybu, smysl pro čestné zápolení a fair-play a pro diváky se sport stává spíše kulturní záležitostí. Antičtí olympionici nebo nadšení propagátoři sportu z přelomu století by při pohledu na dnešní sport zaplakali.
    (Hoola)

    Rudá hrozba

    V roce 1917 bolševici uchvátili pomocí sovětů moc v Rusku. Ačkoliv o ni museli bojovat ještě téměř tři roky, na tom, že jsou u vesla, to nic nezměnilo.
    Zároveň ovšem chtěli revoluci exportovat do válkou rozvrácené Evropy a vytvořit světový sovětský stát dělníků a rolníků. Byla to obrovská rudá síla, která jako krvavá vlna zalila náš kontinent. Tehdy ovšem národy, zdá se, nebyly ještě pro revoluci připraveny; kořeny, tradice a morálka byly zapuštěny v hodnotách minulých staletí příliš silně. A tak se rudá revoluce tehdy rozbila o odhodlání a bodáky Freikorps, Horthyho honvédů, polských, rumunských a českých vojáků a to za pomoci bílých gardistů na Rusi. I samo sovětské Rusko se, byť po řadě desetiletí, zhroutilo. Sice ne díky "kontrarevoluci", ale hospodářsky, přesto se zhroutilo.
    Zrůdná komunistická ideologie však nepadla spolu s hospodářstvím. Její propagátoři rafinovaně změnili taktiku, poznavše, že Evropa není pro revoluci velkého formátu připravena. Cíl však zůstal tentýž. Je jím řídit všechno a ovládat všechny z nějakého "ředitelství Zeměkoule".
    Domnívám se, že komunismus zdaleka není na ústupu, nýbrž naopak. Jen forma se zásadně proměnila. Vezměme současnou realitu a porovnejme ji se "starými komunistickými cíli":
    Komunistický internacionalismus byl nahrazen novým zaklínadlem - globalizací. Ta se v posledních deseti letech stala metou, k níž se navíc blížíme mílovými kroky. Namísto družby je nyní integrace. Národní hrdost je potlačována a zesměšňována stejně jako dříve. Boří se stále
    jakékoliv tradice, změny ve státní administrativě nerespektující jakékoliv historické hranice a formy jsou již všedním úkazem (nejnověji např. euroregiony, také naše nové vyšší územně (samo)správní celky nápadně připomínají bolševické paskvily z let 1949-60).
    Zrušit soukromé vlastnictví se nepodařilo zcela ani v bývalém komunistickém světě, nicméně dnešní socialistické vlády mají dost prostředků, jak alespoň nakládání se soukromým majetkem omezit. Mezi ně patří zejména daně z nemovitostí, daně dědické, státní plánování a regulace zemědělské výroby. Omezení práv vlastníků půdy není jen v určování, co se kde bude pěstovat, ale i v tom, co se kde bude stavět. Obdobná situace je s dědickým právem.
    Slučování a skupování bank několika málo silnými skupinami umožňuje Mezinárodnímu měnovému fondu a podobným organizacím ( ničím nekontrolovatelných ! ) doslova globální přerozdělování prostředků, že si to snad ani Marx nedovedl představit. Pomocí odborů je ničeno hospodářství a jsou omezována hospodářská vedení firem a podniků. Že odbory nehájí zájmy zaměstnanců (v čemž je opodstatnění jejich existence), ale jsou neovladatelnou nátlakovou skupinou, můžeme vidět na příkladu marné snahy o jakoukoliv sebemenší reorganizaci státních drah. Přitom zefektivnění provozu by pomohlo nejen majiteli, ale i zaměstnancům a především zákazníkům.
    V prosazování různých státních monopolů v dopravě, obchodu a spojích se ukazuje podobnost komunistů a globálních socialistů v celé své nahotě. Pamatujete se na "urbanizaci venkova a ruralizaci města" ? Ani od toho nebylo ustoupeno; jen se nyní volí termíny jako dopravní obslužnost, decentralizace, dekoncentrace výroby apod.
    Zde je ovšem zcela na místě poznamenat, že tento problém má širší základ. Velké průmyslové a městské aglomerace logicky přináší řadu problémů ve všech oblastech. Paralelně však musíme mít na paměti starý marxistický cíl sjednocení měst s venkovem a rovnoměrné zalidnění světa, jehož účel mi zůstává skryt.
    A nyní přijde argument z nejvýmluvnějších. Zde se podobnost, ne-li totožnost obou zřízení, komunistického i globalistického objevuje snad nejcharakterističtěji. Je to strach z politické konzervativní pravice, označování ideologických protivníků za fašisty. Mimochodem, nepřipomíná to tolik pranýřované svalování vší viny na Židy a "židozednáře" v nacistickém státě ? Kolik lidí nejen u nás, ale na celém světě pamatuje fašistickou realitu ? Mnozí ani přibližně netuší, co je to za ideologii. Přesto slyšíme dnes a denně jak je kdekdo za fašistu označován. V tomto se opravdu vůbec nic nezměnilo.
    Na konec ještě "maličkost": prakticky v celé Evropě vládnou socialisté, "postkomunisté", liberálové, v někte-rých "demokratických" zemích dokonce otevřeně komunisté. Když se někde v cizině dostanou nacionalisté do parlamentu ( u nás bohužel taková schopná strana není ), je to katastrofa celosvětových rozměrů.
    Marxistická KSČM s 15% preferenčních hlasů je pomalu partnerem pro vstup do vlády a z médií je čas od času slyšet uklidnění podhradí, že se nic neděje, že 85% lidí by je nevolilo a že jsou zvoleni demokraticky.
    A my, Češi, k naší národní hanbě, se jistě propracováváme do čela v přípravě našeho státu na globalizovaný svět. Zcela podle starého úsloví poturčenec horší Turka ! Plíživá socialistická revoluce vítězí na všech frontách za vydatné podpory svých současných i budoucích obětí. Národe, procitni !
    Neodpustím si však poznamenat, že přes toto všechno je naše situace - zatím - zajisté lepší než byla za vlády KSČ pod taktovkou Kremlu. Vždyť již jen samo umožnění existence nacionalistických a konzervativních politických subjektů a z ní vyplývající možnost účasti na politickém boji je pro nás nadějí, jež dříve nebyla.
    (Eugen)

    Kdo je nepřítel?

    Rád bych tímto článkem zareagoval na, podle mne, neblahý a nebezpečný jev, který jsem v poslední době zaregistroval z více stran. Bohužel se tento jev objevuje především ve vlasteneckých kruzích. Tímto jevem je obhajoba, či dokonce podpora jistých zemí, které mají nějaký druh konfliktu či napětí s USA.
    Tak se např. mohu dočíst, že Irák a Saddám Husajn nepředstavují hrozbu, nebo že vstupem do NATO získáme nepřátele, které bychom jinak neměli ( Irák, Írán, Lybie ). Jindy se zase dozvídám, že s Čínou je potřeba mít dobré vztahy, a to protože prý v současné době představuje Čína jedinou mocenskou protiváhu USA, nebo jsem přesvědčován o nutnosti spolupráce a podpory arabských zemí bojujících proti americko-izraelské politické, ekonomické a vojenské moci. Tyto názory považuji za nebezpečné, a proto je tyto nutno důrazně odmítnout.
    Nechci popírat fakt, že USA, vzhledem k tomu, kdo je ovládá a jaký mají mocenský vliv, představují reálnou a vážnou hrozbu, nebo fakt, že chování Izraele je nepřípustné. Nesmíme však sklouznout k tomu, abychom za hrozbu a nebezpečí považovali pouze tyto státy a všechny země mající s nimi konflikt považovali za dobré.
    Co se týče Číny, musíme si uvědomit, že zde je u moci komunismus ( i když tzv. reformní ), jedna z nejhorších a nejnebezpečnějších ideologií v historii. Dalším faktem je počet obyvatel, kterých je v Číně přes miliardu. Tento počet neustále roste a jednou si bude tato masa lidí hledat prostor pro život. Kam se obrátí nemusím doufám dodávat. A kdyby záleželo jen na nich, udělali by to již dnes.
    Ohledně arabských zemí mne jejich podpora překvapuje ještě více. Křesťanská evropská civilizace má s islámem ty nejhorší zkušenosti, a to nejen v historii. Stačí se podívat na Francii, kde je rozsáhlá arabská komunita, která působí jen problémy, nebo na dnešní situaci v Kosovu.
    Chápu, že je lákavé sympatizovat se zeměmi, které shodně nazývají USA "Velkým Satanem", které brání průniku západního konzumního života do jejich kultury a které si zachovávají určitou nezávislost na politické a ekonomické moci USA a Západu. Ale tyto země nejsou o nic lepší ! Islám vždy představoval, představuje a bude představovat hrozbu. Jeho džihád není namířen jen proti Izraeli a USA, ale i proti nám, našim dětem a ženám.
    Proto je nezbytně nutné přestat se chovat podle zásady : "Nepřítel mého nepřítele je můj přítel" a reálně zhodnotit, kdo všechno pro nás představuje hrozbu. Myslím si, že země jako Čína, Irák, Írán nebo Lybie reálnou hrozbu představují !
    (Hoola)

    Národ bez elity nemůže být plnohodnotným národem

    Český národ je zřejmě ve své vnitřní podstatě socialistický. Může se zdát divné, že to píši v revue, jež má v podtitulku pravicová, ale nemohu jinak. Je to podle mne skutečnost. Nejsem ovšem psycholog ani sociolog, abych mohl odhalit příčiny tohoto stavu; chci na něj pouze poukázat.
    Příčina nostalgie po minulém režimu tkví zřejmě v tom, že všichni měli tehdy stejně, výstižněji, avšak vulgárněji řečeno - stejně holou řiť. Že na tom tak byli nejen ti, co vůbec nic nedělali, ale i poctiví a pilní lidé, nás, zdá se, moc nezajímá. Kdo dnes vlastní určitý majetek či má nějaké postavení je automaticky podezřelý. Jsou to lumpové, lotři, zloději zní dnes a denně v pivnicích. Nechci za každou cenu "ty nahoře" omlouvat, ale uvědomujete si, že majetek a postavení lze nabýt i poctivě ? Asi ne. Není v českém prostředí snad horších nadávek nad elitáře a maloměšťáka. Těžko říct, proč maloměšťáctví - od dob levicových spisovatelů přelomu století - vzbuzuje takový odpor. Snad pro lpění na tradici, morálce a kulturních hodnotách ? Proč masa národa "tam dole" tak nenávidí své střední a vyšší vrstvy ? Mimochodem, tito maloměšťáci zaplatili nezištně většinu naší národní kultury 2.poloviny 19.století, včetně stavebních památek z té doby.
    A to odmítání "elitářství" : Snad žádný jiný evropský národ takto neodmítá svůj výkvět, svou inteligenci, své kulturní a zejména politické vůdce ( ti kulturní jsou přeci jen občas bráni na milost ), svou historii. Vždyť distancováním se od údajně nečeské šlechty zároveň zavrhujeme doby, kdy nás předkové této šlechty vedli k velikosti a slávě. Často býváme srovnáváni s Polskem a Maďarskem - nutno říci, že v tomto ohledu je situace u nich mnohem lepší.
    "Masy tam dole" často prohlašují, jak ti lumpové "tam nahoře" z nich žijí, že dělníci na ně dřou a podobně. Na to mám jedinou odpověď: Těch, kteří říkali, že dělníci zvládnout řídit stát lépe, máme dost. Každý národ potřebuje své elity pro řízení hospodářství, výzkum, výchovu dětí a především k vedení svého státu. Tvrdím, že národ bez těchto elit si nemůže sám vládnout; nejen to, nemůže ani dlouhodobě přežít ! Těm, kdož si myslí, že žádný stát nepotřebují, vzkazuji, že o ně zas nestojíme my, pravičáci.
    Na dokreslení nabízím ještě malou exkurzi. V Rusku vybili staré elity po bolševické revoluci, jen nepatrný zlomek emigroval. Nové vůdčí vrstvy byly dlouhodobě potlačovány. Nyní je země vnitřně rozvrácená, vrcholem a zároveň obrazem i karikaturou její totální bezmoci je prezidentská troska v těle notorického alkoholika. O moc v této zemi zápasí různí "synové profesorů", jak se sami nazývají, aby zakryli svůj ne zrovna slovanský původ.
    Nejsem rozhodně rusofil, ale takový osud nepřeji žádnému evropskému národu, nejméně ovšem našemu. Vy snad ano ?!
    (Eugen)


    Kapitola o slušném chování

    Prošel jsem se Prahou - a nestačil jsem se divit. Katedrála i obelisk na Hradě, schodiště kostelů, paláců i veřejných budov, kašny a pomníky - na všem seděli mladí i staří, turisté ale i tuzemci, vše obsypané jak zralé ovoce hmyzem.
    Možná to někomu přijde jako normální, jinému jako banalita. V Monaku knížecí garda, v Londýně policisté nestrpí ani sezení na chodníku. Při podobné situaci u nás by ovšem humanisté jako P.Uhl či V.Havel neváhali poukázat na porušení lidských práv. Ovšem ve Francii policisté slušně, leč nekompromisně vylučují bezdomovce z veřejných prostranství. V Itálii zas bedlivě hlídají, aby polehávající lidé nedávali na lavici k sezení nohy. Je to přeci prosté : když mi něco nepatří, chovám se jako na návštěvě. Veřejná prostranství pochopitelně můžou všichni užívat, měli by však zachovávat slušnost a chovat se vhodně - vždyť jsou svým způsobem ve společnosti.
    Když dělá někomu potěšení chodit jako vagabund ve špinavých hadrech, je to jeho věc jen do jisté míry. Nikdo asi nemá rád, když například spolucestujícímu v tramvaji smrdí šaty, páchne mu z úst nebo se o dotyčného dokonce umaže !
    Babičky kupují vnoučatům do metra párky, maminky nechávají své ratolesti hlasitě zpívat, často je k tomu i povzbuzují. ( Upozorňuji, že se nejedná o žádná mimina, u kterých -jediných- je nevhodné chování omluvitelné ). Výchova již v těchto základních bodech pokulhává.
    Party puberťáků řvou a otravují všechny spolucestující, kde kdo odhazuje odpadky doslova všude, tuberáčtí dědové plivou po chodnících.
    Pouštím sednout maminku s dítětem - a sedadlo obsadí obtloustlý uslintaný špinavý chlápek ani zdaleka nedosáhnuvší věku, který by jej za toto ospravedlnil. K dovršení všeho mi dítě pošlape boty.
    Jen namátkou jsem vzpomněl několik případů jež mě takřka denně rozčilují. Pochopitelně, každý někdy "ujede". Ale dokud se budeme k sobě chovat jako sociální debilové, moc dobře se nám žít nebude. Slušné chování je ten nejlevnější prostředek ku zpříjemnění života. Zároveň však zřejmě často i ten nejobtížněji dosažitelný. Třeba by pomohla mravoučná výchova na školách ...?
    (Eugen)



    Slovník velikánů českého nacionalismu - 8. díl



    Rudolf Medek

    (1890-1940) vojevůdce a generál, básník

    Rudolf Medek měl do své vojenské kariéry vcelku poklidný život. Několik let strávil v učitelském ústavu a také pár let učil ve svém rodném Hradci Králové. Byl také dekadentním básníkem v okruhu Moderní revue.
    Vše se změnilo v r.1915, kdy jako kadet-aspirant 88.pěšího pluku c. a k. rakousko-uherské armády přebíhá na haličské frontě k Rusům a působí zde jako dobrovolník České družiny v carské armádě. Velí malé jednotce a díky své odvaze a strategii má řadu bojových úspěchů.
    V r.1917 je povýšen na praporčíka. A díky informacím, v březnu téhož roku, se daří skvělý útok proti německým pozicím u Břežan a světový tisk začíná psát o bojích Čechoslováků po boku Dohody.
    V červnu 1917 se ocitá RM na zborovském bojišti a Československá brigáda zde oslnivým způsobem proráží rakousko-uherské zákopy. ( Ruská vláda dává poté zelenou organizaci nových čs.pluků ). Po této pompézní bitvě se opět v RM probouzí literární múza a píše do českého tisku na Rusi.
    Když se v r.1919 vrací zpět do vlasti, je jedním z deseti nejvýznamnějších mužů ruských legií. Stává se v Praze ředitelem Památníku odboje ( později osvobození ). Také se v této době oženil s pražskou novinářkou. O dva roky později vydává románovou pentalogii ANABASE. A v roce 1929 je jmenován generálem.
    Vrcholem jeho literární činnosti pak byla hra Plukovník Švec, jenž měla jen v Národním divadle 50 repríz. Vzniká podle ní němý film a RM dostává státní cenu ( rok 1928 ). Hru ovšem kritizují známí levicoví kritici jako F.Peroutka a F.X.Šalda za pravicový nacionalismus a také za příliš čestnosti a hrdosti hlavního hrdiny ( legionáře ).
    Ve třicátých letech působí RM stále více v politice ( ač nestraník - neboť jako voják nemohl být členem žádné strany ). Podporuje Národní demokracii ( posléze Národní sjednocení ). A v roce 1934 je v čele ( spolu s K.Dominem ) protiněmeckých demonstrací při sporu o univerzitní insignie, za což sklízí kritiku od literární obce a hlavně K.Čapka. Přesto, ještě tento rok stojí v čele oslav zborovské bitvy.
    V roce 1936 pak marně varuje před bolševismem a hitlerismem. Na začátku kritického roku 1938 se pak věnuje akcím ke zvýšení brannosti národa a v září 1938 pak zcela logicky patří mezi nejrozhodnější zastánce celonárodní jednoty. Také v tomto roce píše anglickému králi Jiřímu VII. Kterému vrací vyznamenání ( anglický řád ), a to za zradu, kterou Mnichov představoval, protože Mnichovská dohoda byla zánikem všeho, v co RM věřil.
    A coby velký odpůrce hitlerismu, stává se nepohodlným a jeho knihy jsou v roce 1940 (vpředvečer jeho smrti) vyřazeny z knihoven a už se do nich bohužel nikdy nevrátily.
    (Et)


    Omlouváme se čtenářům, že původně avizovaný F. Lukavský vyjde v našem slovníku až v příštím čísle. Děkujeme za pochopení. V NM dosud vyšlo : A.Rašín, V.Dyk, K.Domin, F.Mareš, F.X.Hodáč, K.Kramář, K.Kut, J.Stříbrný, L.Rašín a F.Sís.



    Návrat