NM98win.html

Vážení čtenáři,

máme nesmírnou radost, že s Vámi setkáváme nad dalším číslem Národní myšlenky". Zároveň ale cítíme zodpovědnost za příliš dlouhou dobu, která uplynula od vydání minulého čísla. Téměř roční odstup mezi vydáním jednotlivých čísel našeho časopisu skutečně neodpovídá našim přáním a představám. Naše výzva čtenářům, aby nám posílali reakce, příspěvky a podobně na naší adresu, uveřejněná v minulém čísle, se setkala s doslova nulovým ohlasem, náš P.O. BOX jsme prozatím zrušili. Předpokládáme, že o zajištění takovéto komunikace mezi námi a čtenáři se opět někdy pokusíme, snad až nabereme více sil, zlepšíme způsob šíření „Národní myšlenky“, zvýšíme náklad a tak podobně. Jelikož nás ale neopustil tvůrčí zápal, v obměněném složení Vám předkládáme tuto „Národní myšlenku“

Příjemné čtení!

(aneb z volebního plakátu KSČM)

Augusto Pinochet. Muž, který zachránil svou zemi před bolševickým rozvratem, před hospodářským úpadkem, před socialistickými experimenty, před anarchií. Nastolil svébytný model fungování společnosti, kterého tu dosud nebylo a otevřel tak cestu (a někomu snad i oči) ke světu bez levých experimentů. Za jeho vlády došlo k růstu prestiže chilského státu a k nevídanému hospodářskému zázraku. Jak je to možné? Stát byl jak politicky, tak ekonomicky veden ke ve striktně pravicovém duchu. Politickým stranám byla pozastavena činnost, odbory rozpuštěny, socialismus a komunismus postaven mimo zákon. Byl položen pevný základ rozvoje národního hospodářství, mimo jiné provedením důsledné očisty od socializačních zásahů. A hle, ono to začalo fungovat.

říká se, že chybami se člověk učí. Pokud se malé dítě jednou spálí o horká kamna, podruhé na ně nesáhne (s výjimkou mentálně retardovaných). Rozumný člověk své chyby neopakuje. Smysl konzervativního myšlení spočívá v uchování hodnot osvědčených staletími a odvržení neživotaschopných nesmyslů. To se stalo za vlády generála Augusto Pinocheta, jehož politika je bezpochyby antitezí komunismu. A v tom je celý problém proč ho tolik lidí nenávidí. Další se k němu obracejí zády ve strachu ze ztráty svých korýtek.

Augusto Pinochet je příklad. Příklad jak se dostat na správné místo, jak vést zodpovědně svůj stát a národ. V životě jde často o princip. Zde konkrétně o historické zhodnocení osoby a přínosu bývalého chilského prezidenta. Otázka zní tvrdě: ano či ne? Odpověď je nasnadě. Ano! Chilský prezident zachránil desetitisíce lidských životů před smrtí v bolševických gulazích, desetitisíce kojenců, jež nezemřeli díky rozvoji zdravotní péče v letech jeho vlády. Statisíce lidí zachránil před okradením, které je vznešeně nazýváno znárodnění. Statisíce životů bylo ušetřeno díky zabránění vypuknutí občanské války. Statisíce díky zpřísnění interrupčního zákona. Je to málo? Za tím vším se zjevují další dobré věci., které má též na svědomí. Například fondový systém penzí, který zajišťuje s minimálními náklady maximální užitek penzistům bez ohledu na jejich stále větší počet a navíc ještě generuje investicemi hospodářský růst. Dále málo známý fakt, kterým je výměna marxistických teroristů, jimž ulpívalo na rukou mnoho krve i hmotných škod, za disidenty ze SSSR. Ti se provinili tím, že nesouhlasili s komunistickou ideologií, kromě jiného také nesouhlasili s invazí armád států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Tento vysoce morální čin je již konečně třeba ocenit. Ono není tak jednoduché srovnat si ve svém svědomí skutečnost propuštění odsouzených zločinců z vlastního státu, kteří se tak vyhnou spravedlivému trestu. Přednost dostala vysoce humánní záchrana nevinného člověka, jenž se ne vlastní vinou narodil v bolševickém pekle, přímo v epicentru úhlavního nepřítele.

Přestože si to většina lidí neuvědomuje, měří se dnes ve světě dvojím metrem. Vlastně už možná jen jedním, protože těm jedněm se neměří vůbec. Vzpomeňme na známý příklad černého vraha O. J. Simpsona, který byl osvobozen kvůli své barvě pleti. Kurdský marxista Ocalan, kvůli němuž zemřelo na 3000 lidí - toho si bere pod svá diplomatická křídla Evropa. Tatáž Evropa, která protestuje proti našemu lustračnímu zákonu a nutí nás k tomu, abychom neutlačovali bývalé komunistické funkcionáře a pustili je opět ke kormidlu. Tatáž Evropa, ovládaná skrz naskrz socialistickými byrokraty plánujícími vše od velikosti hřebíku až po výši subvence na povinně neobdělávané pole, spílá do nedemokratů jinému státu (Slovensku) jen proto, že ti druzí socialisté se jim jaksi nechtějí kořit. Po výměně jedněch socialistů za jiné je to s tou demokracií najednou všechno v pořádku. I když se vlastně nic nestalo. Zákony jsou stejné, TV programy také, noviny vychází tytéž. Zvláštní!

Tato tzv. demokratická Evropa chce dnes soudit Augusta Pinocheta, který je již ve velmi pokročilém věku, za údajné nezákonnosti. Nejen, že na to nemají právo, ale mohou vzít jed na to, že jednou budou za tuto opovážlivost souzeni oni.

Globalizace. Slovo, které je v dnešní době skloňováno ve všech pádech, objevuje se denně ve sdělovacích prostředcích a funguje jako zaklínadlo pro vše možné. Hlavně je však toto slovo používáno jako argument pro vytváření různých nadnárodních institucí a pro snahu o nadnárodní vládu. Jedna z nejaktivnějších a nejvlivnějších organizací tohoto druhu je římský klub.

římský klub byl založen v roce 1968 představiteli velkého finančního světa na podnět italského průmyslníka a ekonoma Aurelia Deccei na italském sídle rodiny Rockefellerů. Popudem k založení se stala ekonomická krize, která v r. 1968 postihla svět. Tehdy byly přerušeny křivky progresivního růstu, které již nikdy nenabyly poválečné hodnoty. V roce 1972 vydal římský klub proslulou publikaci Meze růstu". Tato kniha měla poměrně katastrofický obsah, přesto, nebo právě proto, vzbudila velký zájem a vyšla v nákladu 30 mil. Kniha se přesně jmenovala Meze růstu - zpráva pro projekt řešení tíživé situace lidstva zadaný římským klubem". Autory byli: Donella Meadows, Denis Meadows, Jurgen Randers a William Behrens. V této knize bylo celosvětově zkoumáno pět základních veličin: populace, zemědělství, přírodní zdroje, průmyslová produkce a znečištění životního prostředí. Prostřednictvím kybernetického modelu Angličana Jay Forrestra byly hledány příčiny jejich růstu. Zpráva především upozorňovala na populační explozi a tvrdila, že kdyby se dal věcem volný průběh, dostal by se svět do neřešitelných problémů, protože zdroje a možnosti obživy jsou omezené a tak by došlo k celosvětovému zhroucení. Byl sestaven model nerostoucího světa s přísně omezenou populací, aby se tak dosáhlo rovnováhy s kapitálem a ostatními spolupůsobícími silami.

Přestože závěry římského klubu byly kritizovány jako silně zjednodušené a schématické, staly se dějinným mezníkem: Od těch dob se začalo s celosvětovými rozvahami a bilancemi, ale co je vůbec nejdůležitější - začalo se s plánováním i s praktickým omezováním růstu světové populace. Od těch dob již přestala být hrozba 3. Světové války hlavním strašákem národů a na jeho místo nastoupila hrozba přelidnění, o níž se píše dodnes a před níž nás masmédia průběžně varují, takže bojovat proti rodícímu se životu se stalo něčím běžným.

Rád bych se zmínil o dvou problémech, před kterými nás římský klub varuje. Nejprve vezmu problém přelidnění.

Teprve po 1. Censu v Číně v r. 1953 začali demografičtí experti z OSN sestavovat první celosvětové prognózy vývoje počtu obyvatel. Oproti 2,5 mld. v roce 1950 měl podle nich v r. 2000 počet obyvatel vzrůst na 6,25 mld. Počátkem šedesátých let vznikla z hrozby přelidnění úplná panika, a dokonce se psalo o strašidlu 6 miliard hmyzů. Nicméně v roce 1987 lidstvo slavilo symbolické narození svého pětimiliardtého občana a dnes už je celkové prognózy skoro dosaženo. Co se stalo? Navzdory chmurným prognózám a poplašným varováním vidíme, že se na světě přesto našlo místo pro 6 miliard lidí a že svět zdaleka není přelidněn, zdroje nejsou vyčerpány a země by snadno toto množství lidí uživila, kdyby na světě existovalo spravedlivé rozdělování produktů potřebných k životu. V šedesátých letech vznikla také další panika z mechanicky provedených extrapolací počtu obyvatel do vzdálenější budoucnosti, čímž se došlo přímo k astronomickým číslům: ke 12 mld. v r. 2035, 24 mld. v r. 2070, 48 mld. v r. 2105 a 96 mld. v roce 2140. A k tomu snižování úmrtnosti mohlo způsobit, že už v roce 2100 by počet lidí mohl dosáhnout 100 miliard. Navíc se předpokládalo, že 90% populace bude ve třetím světě. Přestože nechyběly střízlivé hlasy, které naopak upozorňovaly, že takováto extrapolace je chybná a že současná populační exploze se začíná přirozenou cestou zmírňovat, začaly v šedesátých letech zejména U.S.A. prosazovat politiku snižování natality v zemích 3. světa zejména pomocí ekonomického nátlaku: půjčky a hospodářská pomoc měly být těmto zemím poskytovány pouze pod podmínkou, že budou všeobecně zavedeny antikoncepční prostředky. Byl tak ustaven systém plánovaného rodičovství, který měl např. v Indii podobu nucené sterilizace určitého počtu žen. Tento systém narazil na obranu části států, ale jelikož byl, právě prostřednictvím římského klubu, přijat OSN konkrétně. UNESCO, byl stejně prosazen hlavně díky bohatým státům.

Celá protipopulační politika OSN i římského klubu je založena na omylu, který hlásal anglický protestantský pastor Thomas Robert Malthus. Ten ve své Eseji o populaci z roku 1788 tvrdil, že světové obyvatelstvo, jehož počet stále roste, směřuje k hranicím možností obživy a tedy ke katastrofám, jež zlikvidují jeho nadbytečný počet, a proto je třeba jeho přírůstky omezovat a kontrolovat. Dnes víme, že Malthusova předpověď, že Anglie v roce 1850 už nedokáže svou rostoucí populaci uživit, byla hrubým omylem.

Podobně se mýlili moderní novomalthusiáni, když tvrdili, že v Indii po roce 1970 vypuknou hladomory. Indie se naopak po tzv. zelené revoluci šedesátých let stala intenzivním pěstitelem obilovin a dnes je největším vývozcem rýže na světě.

V roce 1995 předseda organizace Evropa Pro Vita Emmanuel Tremblay ve své eseji Rovnice obnovy upozornil, že hrubá chyba novomalthusiánů včetně římského klubu spočívá v tom, že považují planetu za jakousi kouli s omezenými a vyčerpatelnými možnostmi. Tremblay říká: Původní rovnice vedly k zoufalství, k domněnce, že člověk je na zemi odsouzen k jakémusi odkladu, k čekání na dobu, až pro něho už nic nezbude, a tak nebude moci udělat nic jiného, něž zmizet". Skutečnost je však docela jiná. Na zemi jsou dosud k dispozici obrovské rozlohy neobdělané půdy. Existují nové zemědělské metody k jejich racionálnímu využití a nové druhy obilovin přizpůsobitelné všem klimatickým poměrům. Národohospodáři věří, že jen USA jsou schopny uživit 4 mld. lidí. A kdyby to bylo nutné, je Indie schopna sama uživit celý zbytek světa! Vždyť i EU platí např. irským nebo rakouským zemědělcům za to, že neprodukují potraviny a ještě tuny jídla má EU ve skladech. Světové osídlení v sobě chová obrovské rezervy a v některých zemích, např. v Brazílii a Senegalu, je nedostatek obyvatelstva brzdou jejich hospodářského. rozvoje. Lidé zabírají pouze 1% zemské pevniny a kdyby se všichni lidé na světě přestěhovali do Texasu, měl by každý člověk tolik prostoru jako průměrný Američan. I v České Republice by bylo možno bez větších problémů rozmístit, zaměstnat a uživit v malých obcích a městech venkovského osídlení i 25 procentní přírůstek obyvatel a tak zde zpětně dosídlit, co odčerpala do velkých měst průmyslová revoluce.

Ještě bych se krátce zmínil o ekologických problémech. Domnívám se, že hrozba ekologických problémů je velice nadsazována. Například se již mnoho let píše, že výfukové plyny a emise továren způsobují tzv. skleníkový efekt, v jehož důsledku se v blízkých letech nebezpečně zvýší teplota ovzduší, ta mezi jinými způsobí tání ledovců a tak vzestup mořské hladiny a zaplavení rozsáhlých úrodných a osídlených přímořských pásem a pevnin např. Floridy. Na mezinárodní konferenci o podnebí uspořádané. V roce 1995 v Berlíně experti Accu - Weather tyto apokalyptické vidiny ekologů k velkému překvapení účastníků vyvrátili. Podle nich prozatím nelze prokázat, že by člověk významněji ovlivňoval celkové podnebí a že by kysličník uhličitý působil na zvýšení teploty. Mimoto nic nenasvědčuje tomu, že by se teplota země zvyšovala. Podobné je to i s poplašnými zprávami o nebezpečí ztenčování ozónové vrstvy. V osmdesátých letech vznikl poplach, že se tato vrstva nebezpečně ztenčuje a za hlavní viníky tohoto procesu byly označeny látky, které jsou užívány ve sprejích. Při jejich užívání se uvolňuje chlór, který poškozuje ozón. Apokalyptičtí prognostici již viděli jak je země spálena nebezpečným zářením. V roce 1992 však 96 vědců uveřejnilo výzvu, aby byl zákaz aerosolů odvolán z důvodu, že množství škodlivého chlóru, uvolněného ze sprejů, je zcela zanedbatelné a nemůže ani v nejmenším ovlivnit stav ozónové vrstvy. Příroda totiž uvolňuje ročně 650 mil. tun chlóru, zatímco aerosoly jen 0,75 mil. tun. Nadto díry v ozónové vrstvě existovaly dávno předtím, než se začaly spreje používat.

To bylo tedy několik faktů, kterými jsem chtěl poukázat na skutečnost, že nepotřebujeme žádnou globální nadnárodní vládu, žádný římský klub a že všechny snahy o uskutečnění globální nadvlády je třeba považovat za nebezpečné a je nutné proti nim bojovat.

Na jaře proběhly v Maďarsku parlamentní volby. Vláda socialistů byla nahrazena mírnými konzervativci (podle mne nikoli pravicovými extremisty, jak jsme se mohli dočíst - ovšem záleží na úhlu pohledu). Ti slíbili, že budou hájit národní zájmy, ochraňovat Maďary v okolních státech a ve vztahu k Evropské unii se chtějí chovat jako rovný s rovným. Nepodlézat a neuzavírat smlouvy, jež budou pro Maďarsko nevýhodné. Chtějí spolupracovat s vyspělou Evropou, ale nechtějí, aby se v ní maďarský národ nerozplynul (řada Maďarů je zřejmě na rozdíl od většiny Čechů na svůj národ hrdá).

Na programu maďarské pravice není nic zlého, mohlo by se zdát. Jaký omyl! Naše i zahraniční noviny se zhrozily vlny nacionalismu a šovinismu (tuším, že padla i slova fašismus a neonacismus!). Maďarští nacionalisté ohrožují Evropu! Šovinisté nemají v Unii místo! Populisté ohrožují rozšíření EU (kéž by!). Podobně psal takřka všechen náš tisk. Je zřejmé, že někomu (nejspíš socialistické Unii) vadí pronárodně orientované konzervativní strany a vlády. Jenom škoda, že od Donu k Atlantiku, od Pyrenejí po Skandinávii, téměř všude vládnou liberální, eventuálně postkomunističtí" socialisté !

Když jsem v neděli 30. 8. sledoval Televizní Noviny, zaslechl jsem zprávu, o které jsem nevěděl, zda ji mám brát vážně nebo ne. Když jsem však uviděl i obrazovou část zprávy, pochopil jsem, že se nejedná o špatný vtip, ale o černou realitu. A co že mě to tak rozčílilo?

Šlo o to, že na 88 kilometru dálnice D1 ve směru z Prahy na Brno nedaleko Humpolce byla odhalena pamětní deska Alexanderu Dubčekovi, který na tomto místě utrpěl 1. 9. 1992 při autonehodě těžká zranění, kterým 7. 11. podlehl. Instalování desky financovala slovenská strana, universita v Boloni (zde Dubček obdržel čestný doktorát) a také městský úřad v Humpolci. Tolik tedy fakta.

Nejdříve jsem vůbec nemohl pochopit, jak je možné, že je rok 1998, tedy 9 let po pádu komunismu, odhalen pomník komunistickému politikovi a takového ražení a významu, jakým A. Dubček byl! Když jsem však o tom přemýšlel déle a zasadil jsem si tuto událost do kontextu toho, jak je v naší zemi (i jinde) vnímáno Pražské jaro 1968 a jak jsme se (ne)vypořádali s komunismem po roce 1989, dospěl jsem k názoru, že se vlastně nemám čemu divit.

Pražské jaro, jehož byl A. Dubček významným představitelem, jak u nás a hlavně na Západě, stále chápáno jako období demokracie a protikoministického odporu. Opak je pravdou! Pražské jaro byl jen naivní pokus o zavedení jiné formy komunismu, která i přes dílčí uvolnění nebyla o nic lepší než ta předešlá! A když přišla invaze a národ mohl ukázat svou odhodlanost, stáhl se do ulity. A politici jako Svoboda, Dubček a jiní poslušně plnili sovětské požadavky.

Po roce 1989 měl národ další možnost se s komunisty vyrovnat. A výsledek? Jeden odsouzený obětní beránek, bývalí členové KSČ a StB užívající si volnosti a nakradeného majetku či stědré penze. Neustálá přítomnost bývalých straníků ve všech vládách (o té dnešní už ani nemluvě) a vysoká podpora KSČM, jejíž existence je protizákonná (viz §260 a 261 Tr. zákona ČR), ale skoro nikomu to nevadí!

Pokud národ neprocitne, správně nezhodnotí posledních 50 let a nevyvodí z toho důsledky jak pro bývalé, tak pro současné vyznavače jedné z nejhorších ideologií na světě, hrozí, hrozí že za pár let budou odhalovány pomníky například V Biľakovi, L. Štrougalovi, M. Ransdorfovi nebo B. Reicinovi. To není přehnané, to je reálná hrozba.

P.S. Zajímalo by mne, jak se na odhalení pomníku A. Dubčekovi dávají bývalí političtí vězni, kteří přežili peklo komunistických lágrů v 50. letech. Neboť i na rukou A. Dubčeka, jakožto člena KSČ v této době, ulpěla krev všech, kteří byli komunisty mučeni a pronásledování.

Nedávno vydalo nakladatelství univerzity Karlovy studii Jana Rataje nazvanou O autoritativní národní stát" s podtitulem ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939". Tato kniha pokrývá všechny základní oblasti (domácí, zahraniční politiku, hospodářství i kulturu) tohoto v obecném povědomí málo známého období našich dějin. Proto uvedu krátkou historickou rekapitulaci.

Přijetí závěrů mnichovské konference znamenalo porážku státu, s nímž se ztotožňovala značná část jeho českého obyvatelstva - ČSR. V tomto smyslu to byla porážka národní a národ se také prudce odklonil od politické koncepce předmnichovské republiky. Zahraniční politické síly nasměrovaly nové politické uspořádání výrazně doprava (narozdíl od období poválečného). Druhá republika se tak stala nejpravicovějším obdobím v našich dějinách od pádu monarchie.

V tzv. podzimní revoluci (říjen - listopad 1938) byl zlikvidován liberální stranický systém a v mocenském zápase zvítězila nad roztříštěným fašistickým proudem konzervativní autoritářská pravice. Ta byla do jisté míry v právní kontinuitě s velkými pravicovými stranami - ČSND, česká část ČSL, republikáni. Většina z konzervativců spolu s částí byrokracie, univerzitními profesory, tzv. integrálními katolíky, nacionalisty a šlechtou byla proti pluralitní demokracii již od roku 1918, respektive 1919.

Konzervativci s částí umírněných fašistů (okolo Gajdy) se sloučili do Strany národní jednoty (SNJ), která sestavila vládu v čele s R. Beranem. Tato vláda dostala od parlamentu naprosto volnou ruku ve všem, po 2 roky mohla i měnit ústavu. Byli zakázáni komunisté, ale i krajní fašisté (Vlajka). Zbytek levicových stran se sloučil do loajálně opoziční" Národní strany práce, která však neměla vliv a postupně měla být včleněna do SNJ. SNJ měla vůdčí úlohu v celé společnosti - kromě politiky měla, či si postupně vytvářela monopol na kulturní a duchovní činnost a postupně i na oblast hospodářství. Byla zastavena řada periodik (například i Rašínova Národní myšlenka - konzervativní, ale málo!) a cenzura byla ještě tužší než za první republiky.

Pokračoval rozpad státu - Slováci a Podkarpatská Rus měli vlastní vlády, Čechům vládla vláda centrální, čímž se vlastně dostali do podřadnější role.

Nový stát odmítl pilíře bývalé ČSR - čechoslovakismus a humanitu. Pro nacionalisty byl nejvyšším krédem přirozeně český národ. Odtud hesla Čechy Čechům, počeštíme Čechy. Nacionalismus nebyl expanzivní, ale uzavřený do sebe a pod vlivem událostí doby silně proněmecký. Objevila se opět vlna austroslavismu, záhy umně transformována do proněmeckého germanoslavismu. Univerzitní a politické špičky se vracely do 19. století - privilegovaná demokracie, snaha o obnovení tradičního postavení šlechty a církve, zrušení rovnoprávnosti žen.

SNJ postupně dostávala kulturu pod svůj dohled a monopol a prosazovala nacionalistický realismus, který ovšem nejenže neoslovoval střední a mladší generace, ale sklidil kritiku i od Němců a Italů jako zpátečnictví".

Počátkem roku 1939 se mocenský boj dostal do nové fáze - fašisté v SNJ ovládli mládež, tisk, propagandu a měli hlavní slovo v programotvorné komisi SNJ, čímž prosadili nakonec své cíle. Německo nebylo spokojeno s vnitropolitickým vývojem, čímž nepřímo podpořilo fašistické křídlo - i Beranovo vedení se začalo fašizovat. Vláda začala používat dogmatickou socialistickou rétoriku (se sliby o blahobytu).

Vliv bývalých fašistů na tisk se projevil propagací nového myšlení", kdy občan mám být poslušný a disciplinovaný aktivista bez vlastní iniciativy, ovšem i nerovnosti lidí dle sociálního darwinismu".

Na rozdíl od první republiky byl český národ brán jako národ opravdu dle původu a ne dle volby. Byl propagován kult čistého, nezkaženého mládí hlavně podle katolických fašistů. Dále se ovšem hovořilo (ale i jednalo) o sociální revoluci, což vlastně znamenalo centrální řízení hospodářství zmrzačeného státu. Některé projekty však přetrvaly i do pozdější doby - například dálnice.

Fašisté v SNJ viděli Čechy jako partnery Německa, konzervativní realisté spatřovali náš poměr k Němcům v duchu jakéhosi raně středověkého vazalství. Navíc tehdejší republika mohla hospodářsky bez říše sotva vůbec existovat.

Všechna tato témata jsou podrobně rozvedena ve výše uvedené knize. Na závěr je v ní zajímavá myšlenka. V době okupace vrcholil boj o moc uvnitř SNJ a německý zákrok vlastně zabránil fašizaci národa - postavil nás zpět na britskou, francouzskou a polskou stranu a na Benešovu politickou cestu. Nepřímo tak (diskreditací pravice) otevřel cestu lidové demokracii".

Na konec několik poznámek. Vím, že kdokoliv, i vědec - historik, se neubrání vlastnímu názoru, také v této knize je patrno jakého politického smýšlení je autor. Ovšem přes své benešofilství" celkem objektivně hodnotí i březnový Český národní výbor - chyběl mu, stejně jako celému popisovanému období, lepší odhad německých cílů. Velmi kriticky hodnotí i úlohu tehdejšího tisku, který pozdější patolízalství Rusům trénoval na našich západních sousedech.

Ovšem podle mne kritizuje Rataj ne zcela oprávněně prezidenta Háchu, vládu a důstojníky pro pasivitu před okupací a žádnou snahu o odpor či přípravu odboje, což zcela určitě není pravda.

Konečně hned počátek Protektorátu ukázal o co Němcům šlo a opravdoví nacionalisté a vlastenci (i Ratajem tolik kritizovaní fašisté a konzervativci) byli sesazeni z důležitých míst, donuceni stáhnout se do ústraní, vězněni a často i popraveni. Mnozí se zapojili do odboje.

Ještě nutno poznamenat, že celou knihou se táhne jak červená nit antisemitismus Čechů - asi proto, aby se národ styděl. Také probenešovské postoje jsou někdy až moc zřejmé, autor se tohoto muže zastává snad i v situacích, kdy si to nikdo z jeho fanklubu nedovolí (vedle Mnichova jeho četné zákulisní aféry).

Studie s výbornou bibliografií zpracovává dobu, která časově předchází dílu Tomáše Pasáka Pod ochranou říše". Nezbývá ještě než dodat, že je škoda, že dosud nikdo takto komplexně nezpracoval oněch 20 let před Mnichovem.

Prožíváme dobu národní a státní regrese, všeobecně pociťovaného úpadku, jehož kořeny bezpochyby spočívají v duchovním zmatku, šířeném v naší zemi již přes 70 let se státní podporou. Avšak z delšího časově-historického hlediska, je to podle mého mínění něco přes 500 let, počínaje rozkladem národa v době husitské v masovém měřítku. Útoky všelijakých - ismů, pocházejících z dílen humanitních myslitelů a bakuninovských renegátů, v pravidelných intervalech bombardovaly českou evropskou mysl, která v letitých bojích pomalu ztrácela svou dynamiku, stabilitu a schopnost odolat nepřátelské agresi, vedené vidinou duchovního protibožského impéria nebo fyzickou porobou národů. Nejnovější, již nikterak neskrývané pokusy o atentát na svobodu národů i jednotlivců jsou globalistická prohlášení typu Všeobecná deklarace lidských práv".

To, že došlo k takovému ústupu naší mentality, křesťanského ducha i celých evropských národů z pozic, které vytkly pevně dějiny, je dílem padlé lidské přirozenosti. Ta osudově odvrhla ideu a pojala život neevropským způsobem jako pouhé neustále kolotající utišování různých hmotných potřeb člověka. Smyslem žití se stalo jednoduše mít", a ustoupilo se od dříve uznávaného a akceptovaného být". A to, v čem spočívala opravdová síla evropské osobnosti, totiž v neodvislosti na hmotě jako na čemsi ujařmujícím, se vytratilo jako pára nad hrncem. Není zde místo pro staré nářky, jde jen o poučení z chyb předků, které nemusíme opakovat. Nehodlám abecedně jmenovat - ismy, které způsobily propad nás, Čechů, do dnešního Babylonu", obšťastňujícího nás kulturou globálních uličních slavností. Hra na policisty a anarchisty je představení plné imaginace. Role již byly rozdány a scénář sepsán na počátku věků. Nemíním se proto kochat současností, ale spíše na jednom historickém příkladu dovodit, že ne vždy za naše pokoření mohli zlí sousedé, či skoupá nedebatující rozhodnutí historie.

Dlouhodobě trvající proces, v němž Čechové ztráceli sami sebe, se táhne staletí. Boleslavova bratrovražda na sv. Václavu naznačuje budoucí cestu Přemyslova lidu. Staletí, která uběhnou, i panovníci, kteří se vystřídají, nehrají v předestřeném problému až tak důležitou roli. Věky prchají v dál, imperátoři mizí tak rychle, jak hbité prsty písmáků listují kronikami - leč NÁROD zůstává, NÁROD žije. A my žijeme s ním, v něm a pro něj.

Kdosi řekl, že žít znamená totéž co bojovat. Neschopnost hájit a uhájit si svou zem byla samozřejmě produktem dlouholeté masáže humanismu, ale jejím nejlítostivějším důsledkem byla ztráta zdravého pudu sebezáchovy . Nechoďme pro příklad daleko. Notoricky známá causa Mnichov 1938 = ztráta území, obranyschopnosti, často i víry v budoucno. Na druhou stranu se však Mnichov 1938 zasloužil o řádné vystřízlivění z oné filozofie národní existence, která svou starostí o humanitu, altruismus a podobné teorie vychovávala národ i jednotlivce v pochybném přesvědčení, že se o nás budou starat ti druzí, kteří nám tak dokonale" zaručili naší kolektivní bezpečnost a uvedli nás do stavu dekadentní a úpadkové mentality, za kterou jsme draze zaplatili". Masarykovský humanismus preferoval anonymní lidství na úkor národnosti. Jednou z odměn za nadílku humanismu, který rozdával rovnostářsky všem, byly drzé útoky sudetských Němců, které přerostly v protistátní teroristické akce.

Čeští nacionalističtí politici v pomnichovské republice kritizovali zejména defétismus Benešovy vlády, která potupila český stát i národ ústupem z části vlastního území bez boje.

Tak například pravicová formace Akce národní obrody (ANO), která sdružovala ponejvíce národoveckou inteligenci, velmi citelně revidovala výdobytky našeho tzv. spojenectví s Francií a Anglií. Po zralé úvaze pak ANO došla na stránkách svých novin Znova" k závěru, že jedinou cestou, jak odpovědně před Bohem i světem čelit protivenství, je filozofie národního egoismu". Nikdo, ať si, prosím, nepředstavuje nic nemorálního a sobeckého pod posledním slovem onoho trojsloví. Termín egoismus" je v tomto zvláštním významu a situaci vykládán skrze dobový náhled jako pozitivní obrácení se k sobě, tj. návrat Čechů do Čech, z kosmopolitního světa do národních Čech. Existovala vůle, prvořadě preferovat v tehdejším Česko- Slovensku Čechy, Slováky a Rusíny, což mohla ANO zčásti prosadit v reálu, neboť měla ve svých řadách vlivné osobnosti. Aby však nebylo pochyb o egosimu" členů ANO, uvádím několik ohlasů z novin Znova" z článku Pro filozofii národního egoismu: Nejprve musí býti příslušníci naší národní pospolitosti saturováni (tj. uspokojeni, nasyceni - pozn. aut.), nejprve musíme se postarati o ně a pak teprve vezmeme ohled na národní menšiny, pokud staví se konstruktivně k tomuto státu ...". O oprávněnosti tohoto egosimu" svědčí skutečnost, že 122 000 Čechů přibylo ze zabraného území do Česko-Slovenska. Životní podmínky nově příchozích nebyly záviděníhodné, stoupala nezaměstnanost a celkové napětí. Na prvním místě tedy musel být zákonitě Čech. Dobový humor se se zájmem strefoval do nového obratu k zájmům Čecha". říkalo se, že celých 20 let (tj. 1918 - 1938) ,měli páni tam nahoře" oči jen pro liberály, levičáky, svobodné zednáře, židy, ateisty a americké kalvinisty a na Čechy si vzpomněli, až když západní garance vypršela".

Známky národního sjednocování v pomnichovské republice bylo lze pozorovat. Tisk i rozhlas denně oznamovaly sjednocování stran i jednotlivců různých názorů do jednoho celku. Mezi lidmi začala platit zásada, že lze existovat buď na straně národa nebo proti němu. Idea nacionalismu, o níž Masaryk s despektem tvrdil, že je přehnaným vlastenectvím" (viz. K. Čapek - Hovory s TGM), sjednocuje národ. Najednou se spatřuje bezzubost někdejší demokracie i směšnost partajnictví, lidé chtějí řád v politice i v hospodářství. Ke slovu přichází ideje stavovského státního zřízení, které nechávají hovořit odborníky profesních stavů místo vypočítavých partajníků.

Ač v aktu všeobecné mobilizace 23. 9. 1938 je vidět vůle Čechů svobodně žít, přicházela podobná rozhodnutí státníků většinou pozdě. Díky špatně kalkulující prvorepublikové zahraniční politice přišel mnichovský krach ´38. Ale hlavně spící národ, nejevící známky národního života - ve většině levicový a materialistický - nenašel v těžkých chvílích sílu k probuzení. A to zde byla celá řada novodobých buditelů, která s pevnou vírou v Boha, se sebezapřením přinášela oběti pro druhé. Nenechme se spoutat paušálním stranicko-politickým klíčem při definování národoveckého politika. Národovectví je idea, nikoliv ideologie, či doktrína. Proto nezaujatý a k jádru věci mířící lidský duch zařadí mezi titulární národovecké osobnosti jistě dr. K. Kramáře,, gen. r. l. R. Gajdu, ale také Rudolfa Berana, Msgre. B. Staška či dr. E. Háchu, neboť všichni plnili heslo vše pro národ". Vadou bylo prvorepublikové stranictví, které proti sobě, ke škodě celku, stavělo výjimečné osobnosti v pofidérním zájmu tzv. demokratické soutěže.

Ve svém závěru bych rád poukázal na to, že má-li něco opravdovou moc, pak je to dobrý příklad. Příklady táhnou! I my si berme příklad. Legionáři věděli, že mohou jít dál nebo padnout. Úsilí a heroismus působily jako magnet přitahující bratry pod jeden prapor a převaha nepřátel ztratila v ten moment i svůj psychologický účinek. Legionáři vytrvali a přežili, protože byli věrni jen sami sobě a spoléhali jen sami na sebe. Věděli, že budoucí život národa závisí na Bohu a na jejich přičinění.

Již hodně času uplynulo od napsání tohoto článku, již hodně vody ve Vltavě proteklo od památného dne 22. 2. 1998, kdy jsme ve finále olympijského turnaje v hokeji porazili Rusko 1:0 Nadšení lidí v celé republice neznalo mezí. Všichni byli namačkáni již od brzkých ranních hodin v restauracích či na náměstích u velkoplošných obrazovek, anebo také u úplně malých televizorů. A všude se slavilo. Byla to krása, nádhera. Všude plno českých vlajek, radosti, soudržnosti. Každý byl najednou hrdý, že je Čech. (Najednou!) Tedy ne, všichni ne. Pan exministr Mlynář při jakémsi shromáždění řekl, že se za to stydí (A to je exministr české vlády!!!). Takové národní slávy to tenkrát bylo. JENŽE. Nebo ALE. Také já jsem samozřejmě podlehl všeobecnému veselí. Ale zároveň jsem se okolo sebe rozhlížel. Viděl jsem, jak ti největší vlastenci" , motající se po přemíře alkoholu, šlapou po vlastní vlajce, kterou s sebou táhnou a jež se špiní o zem plnou střepů a bláta ze šampusů a piv. Vidím exhibici mladíka, jenž chce co nejvýše vylézt na posvátný symbol Čech, ale i dominantu Prahy a Václavského náměstí, na sochu svatého Václava, aby spíše než oslavil úspěch hokejistů, se mohl předvést. Vidím zfetovaného punkera, avšak i on má na obličeji namalovanou malou českou vlaječku. Zvláštní, vidět toho hrdého Čecha", jemuž pojmy jako národ, stát, reprezentace jsou jistě úplně cizí, jako ostatně vše, co má řád. Vidím také hystericky ječící pubertální děvčata, kterým spíše než národní hrdost imponují svalnatá těla typu Jágrova, Haškova a Šlégrova. Vidím také ze všech oken viset státní zástavy. Je to krása. Jenže je mi z ní smutno. Ano, teď všude visí vlajky, ale z těch samých oken, o několik měsíců později (nebo také dříve) při našem státním svátku žádná, ani malinká vlaječka již jistě vlát nebude. Ano to jsou ti vlastenci, ti pyšní a hrdí Češi. Co vytáhnou svojí vlajku, jen když zrovna vyhrají naši fotbalisti nebo hokejisti. A jinak? Nějaký národ či stát? Nenechte se vysmát ... Ale třeba se pletu a vše se změní a na každý státní svátek budou vlát vlajky ze všech oken (a ne jen na prostředcích MHD, či na státních institucích) a že ti všichni lidé budou hrdí na svoji zem stále a pořád a budou se všemožně snažit pro tuto zem něco udělat, či ji úspěšně reprezentovat. Ale nechci křivdit všem. Neboť doufám, že velká část národa se chovala a chová tak, jak má a na své češství je právem pyšná stále a pořád a velká vítězství našich sportovců nebere pouze jako příležitost se pořádně vydovádět a zhulákat se. A doufám, vážení čtenáři Národní myšlenky, že vy k nim patříte.

O kopané trochu jinak

Dovolte, abych několika slovy vzpomněl na letošní mistrovství světa ve fotbale ve Francii. Chorvaté vybojovali historické třetí místo. Bez nadsázky se o nich dozvěděl celý svět. Ač se to může zdát směšné, jistě to pozitivně ovlivnilo také politické a hospodářské zájmy jejich státu. Ovšem fanoušci slavili prostě proto, že vyhráli. Ale Lidové noviny, tento strážce demokracie a liberalismu, vidí vše jinak. Vždyť fanoušci mávali národními vlajkami, kde je na trikoloře chorvatský historický znak (červenobílá šachovnice). Nepoužíval jej snad i Pavelič? A nezapomínejme, že v Chorvatsku se platí kunou a tu přece rovněž zavedli ustašovci! Podtrženo, sečteno: Chorvaté jsou odporní agresivní fašističtí nacionalisté! Pozor! Chorvatskému velvyslanci v Praze to ovšem nedalo. K jeho cti budiž řečeno, že je velmi diplomatický a nepřipomněl nám prostřednictvím své reakce v Lidových novinách naše fašistické záchvěvy po návratu našeho mužstva z Eura 96, nebo zlatých hochů" z Nagana 98. Pouze uvedl na pravou míru historii státního znaku a měny ve své zemi.

Jiné věci si všimli komentátoři MLADÉ FRONTY DNES. Francie dosáhla na domácí půdě úspěchu nejvyššího - a také jej oslavovala. To, že ve vítězném týmu nebyli jen čistokrevní" Francouzi, ale také potomci přistěhovalců, se stalo námětem jejich komentáře. Tento tým vyhrál - míšení národů a ras tedy k něčemu vede!! Ale hlavně prý se (podle MF DNES) konečně přistěhovalci ztotožnili s francouzskou národní vlajkou, hymnou a státní symbolikou! To je bezpochyby dobře, jinak by se Francouzská republika dočkala od našich novinářů jistě brzy rady, aby Marianu a fasces ve znaku ve znaku vyměnila za Araba s černošským kopím.

(Eugen)

Poznámka k 30. výročí jara

Úvodem musím napsat, že zde prezentuji pouze svůj názor, se kterým se nikdo nemusí ztotožnit. Ovšem nedomnívám se, že bych stál se svými myšlenkami zcela osamocen.

Během tzv. Pražského jara došlo údajně k pokusu o reformu komunistického systému na jakýsi socialismus s lidskou tváří". Již toto zní jako vtip, vždyť reformovat nereformovatelné je přece plýtvání energií. Ovšem nechci zpochybňovat, že v reformu mnozí občané i straníci věřili. To ovšem byla největší tehdejší chyba. Vždyť po 20 letech života v reálném komunistickém světě nemohli mít o tomto žádné iluze. Vrcholem reforem byla oficiálně svoboda tisku, projevu, shromažďování i vyznání. Byl to bezpochyby pokrok, ale nic neměnil na vedoucí úloze KSČ. O to je podivnější, že se na západě dodnes Pražské jaro považuje za opravdovou demokracii ukončenou invazí.

Pravověrným komunistům v Kremlu i u nás bylo i toto uvolnění moc silné a tak to vyřešili po svém. Pomoc spřátelených stran dala tehdejšímu čs. prezidentovi gen. Svobodovi možnost, aby opět zradil svou vlast. Zde je na místě vyzdvihnout Fr. Kriegla, který (ač komunista) si zachoval svou tvář a hrdost odmítnutím podpisu na zpětně platné pozvánce". Osmašedesátníci" šli nyní od válu, ale narozdíl od jiných nepřátel strany na tom vůbec nebyli zle. Vzpomeňme jen, že v zemi tak obdivovaný (kdo ví proč?) Alexander Dubček byl uklizen do Turecka coby velvyslanec. řada dalších svým jménem poctila Chartu 77 a jiné podobné iniciativy a dodnes naříkají, jak byli perzekuováni. Jistě, že se jich čas od času zastane náš pan prezident.

Osobně vidím největší katastrofu té doby v tom, že se národ, který věřil v ideál (byť nereálný), poddal síle diktátu, aniž se pokusil o odpor. Hrdost a sebevědomí národa, jemuž události před a po druhé světové válce zlomily páteř, dostaly tak další těžkou ránu od osudu. Sousední národy za podobné reformy" zaplatily o více jak deset let dříve krvavou daň, ale nikdy neztratily tvář samy před sebou a věřím, že pro ně tato minulost nepředstavuje tak ožehavé téma jako pro nás.

Češi plakali nad statečností a obětí Jana Palacha a Jana Zajíce ale nechopili se jejich odkazu! Tito dva jistě chtěli, aby Češi procitli. Domnívám se, že chtěli vyburcovavt národ k činu, k odporu. Ovšem až do tzv. listopadové revoluce se většina rezistence točila kolem disidentů".

Přes jistou tragikomičnost pro mě toto výročí představuje typickou událost našich moderních dějin. Vždyť záleží jen na národu, jaké budou jeho dějiny, ale i budoucnost.

(Eugen)

Dost bylo pravice

(aneb z volebního plakátu KSČM)

Píše se rok 1998, již 9 let v Čechách nevládne totalitně Národní fronta a konají se komunální a senátní volby.

Pro ty mladší bude zřejmě dobré připomenout, že Národní fronta bylo sdružení povolených stran a organizací v čele s hegemonem naší společnosti - Komunistickou stranou Československa". Zajímavé také je, jak rychle byl zapomenut podíl na politice komunistického režimu, který si nenechaly ujít strany lidová a socialistická.

Od té doby se naštěstí již mnoho změnilo. Proběhlo totiž něco jako revoluce. Při ní se halasila hesla jako Jakeše do koše!", Na Štěpána bez Štěpána" a také Dost bylo KSČ!". Komunistická strana se vzdala moci, přičemž komunisté nebyli potrestáni a mnoho z nich u moci zůstalo. Poté se k moci dostali velkou měrou lidé, kteří komunisty byli ještě před rokem, nebo před dvaceti lety. Ti nám tvrdili, že nezbývá než se s komunisty smířit, protože jsou přece jenom schopnější a rozumnější než ostatní. Bez nich bychom prý těžko přežili. Také by se mohli nazlobit, kdyby se proti nim nějak zasahovalo a to by pak prý bylo strašlivé.

České země jsou devět let po teoretickém odchodu komunistů z mocenských pozic a konají se komunální a senátní volby. Účastní se jich (přes zákony zakazující projevy hnutí směřující k omezení osobní svobody, ....) komunisté. Jejich heslem je Dost bylo pravice". Je neuvěřitelná drzost, že si zločinecká ultralevicová organizace dovoluje vykřikovat v Čechách dost pravici. Sláva pravice je poněkud pošpiněna chováním stran, které samy sebe nazývají pravicovými (věčné intrikánství a často levicovost národněfrontovních lidovců, sklony k liberalismu ODS a ODA a nízká odolnost proti kariéristům u všech tří stran). Chtělo by se spíše křičet Málo bylo pravice". Přesto je nemožné nevidět zlepšení všeobecných podmínek k životu u nás za posledních devět let.

Devět let po teoretickém odchodu komunistů z mocenských pozic jsou Čechy tam, kde může být země za devět let přirozeného života po padesáti předešlých letech katastrof. A můžeme se těšit ze svobodných voleb na radnice a do Senátu, který všichni považujeme za nesmyslný. Je ještě mnoho dalších nesmyslností, na které můžeme poukazovat, žádná z nich ale nedosahuje úrovně nesmyslností a podvodů na Češích, prováděných Jakešovskými, Štrougalovskými a dalšími komunistickými bandami. Opačně to vidí pouze lidé, kterým plynuly z komunistického totalitního režimu výhody. Mimo komunistů a jejich blízkých existovaly i upřednostňované společenské skupiny, přičemž rokem 1990 se postavení společenských skupin začalo utvářet zcela jinými mechanismy než rozhodováním ÚV KSČ. Jako příklad uveďme horníky a zemědělce, kteří se ze skupiny s nejvyšší životní úrovní přesunuli do průměru respektive na chvost pomyslného žebříčku sociálních skupin sestaveného podle příjmů. Je možná těžké tomu nyní uvěřit, ale i tyto obtíže má na svědomí zejména nesmyslnost a neživotaschopnost komunistického plánování.

Heslo komunistů Dost bylo pravice" není jen ostuda, paradox a pomník způsobu, jakým se skupinka okolo Václava Havla vypořádala/spolčila s komunisty. Je to i výzva, která jasně mluví o tom, že boj s komunismem zdaleka neskončil. Nemusí mít jen formu zarytých bolševiků v ušankách. Může jít i o intelektuální uhlazenost, která by se ke komunismu nikdy nepřiznala. Schovává jej do jiných, záhadných a přemoudřelých slov. O to je nebezpečnější, což vidíme, na jejím vítězném postupu Evropou konce tisíciletí.

Je na všech vnímavých lidech, kteří neztratili rozum a schopnost logického uvažování, aby tyto formy komunismu rozpoznali. Nesmějí se nechat přelstít falešnými slovy. Často i slova o lásce k člověku znamenají nenávist a třídní či jiný boj. Slova o novém, lepším světě bez válek mohou znamenat vítěznou válku toho největšího zla, které se nesetká s obranou. Tolerance tohoto komunismu může znamenat rozklad všeho co známe a nástup nové říše zla a anarchie.

(DZ)

Protinázor

Tak jako v minulém čísle si dovoluji zatěžovat pozornost čtenářů Národní myšlenky článkem, jehož jediným cílem je vyjádřit nesouhlas s jiným článkem uveřejněným v našem časopise. Možná je to nezvyklé a zarážející, snad tak ale budou zajímavým způsobem popsány různé světonázory a pohledy na skutečnost, které panují nejen v kolektivu autorů Národní myšlenky.

Tentokrát se poměrně zásadní spor rozhořel okolo článku Jen my sami. Je zde zcela správně kritizována politika a levicí propagovaná morálka, která vedla k mnoha porážkám a současnému kritickému ohrožení našeho českého národa.

Velká část důvodů, které uvádí autor jako příčinu tohoto stavu, by se dala shrnout do jedné skutečnosti. Tou je odklon mnoha Čechů od jakési přísně katolické linie křesťanské víry. Sem patří například morální marast, který měl začít rozmachem husitství v Českých zemích. Přestože je dnes velmi populární považovat husity za pouhé rabující zlořády, nejsem jistě sám se svým názorem, že tomu tak není. Je poněkud účelové obviňovat husitské vojáky (tím víc husitství) z vyhlazování klášterů nebo obrazoborectví. To lze připodobnit k dnešnímu bourání Leninových soch, nebo k podpálení Paláce Kultury v osmdesátých letech, ve kterém by se právě konalo plenární zasedání ÚV KSČ (k tomu bohužel nedošlo).

Poněkud nemístně vyznívá také jedna věta (je to citace z dobového tisku), ze které vyplývá, že mimo jiné ani ateisty, nebo kalvinisty nelze považovat za Čechy. To by byl náš národ opravdu velmi nepočetný.

S náboženstvím souvisí patrně i zmínka o tom, že síla evropské osobnosti spočívala v naprosté neodvislosti na hmotě. Ač v otázkách náboženského přesvědčení jsem laik, zde mi přicházejí na pomoc světové dějiny. Rozvoj a náskok evropské civilizace před ostatními byl dosažen právě díky svázanosti s hmotou, která vedla k rozvoji technologií ovládajících hmotu. Ze vzájemných konfrontací pak vyšla vítězně pravidelně právě ta civilizace, která dokázala nejlépe ovládnout hmotu. Z hlediska duševních vlastností pak podle mne o úspěchu evropské civilizace rozhodla spíše disciplinovanost, mnohdy snad i vlastenectví, či silný pocit sounáležitosti, než nezávislost na hmotě. S nezávislostí na hmotě to nejdále dotáhli možná indičtí brahmíni, možná františkánští mniši, .... ale takhle daleko se snad dostat nechceme. Možná jde ale o jakýsi specifický teologický výraz, který jsem špatně pochopil, v tom případě se omlouvám, nešlo mi zesměšnění.

Nebudu pokračovat v polemice s náboženským pozadím, je zde i další nesmírně zajímavá otázka. Nikdy jsem nepochopil, proč se většina dnešních vlasteneckých skupin (a že jich v Českých zemích je hodně, jen počet jejich členů je poněkud nižší ....) přiklání k jakémusi korporativnímu, česky řečeno nejspíše stavovskému, hospodářskému a politickému systému. V článku Jen my sami je taktéž vyzdvihován stavovský systém nad onen nechutný systém politických stran. Podle mého názoru je to holý nesmysl. Nevidím důvod proč by stavy, které zastupují občany určité profese, měly mít větší zájem na prospěchu celého státu, či národa, než strany, které jsou alespoň trochu kontrolovány. I stavovský systém by byl zcela jistě pod kontrolou určitých skupin osob, přičemž nikdo nedokáže zaručit, že právě jejich zájmy budou ty správné a chvalitebné. Na systém politických stran je těžké si stěžovat, když jejich síla je přímo úměrná počtu obyvatel, které jim vyjádřily důvěru. Problém vidím spíš v ovlivněnosti voličů i voleb médii a skupinami (řekněme -) intelektuálů která vytvářejí jakousi umělou realitu a zdá se, že často zastupují zájmy zcela jiných skupin, než kterou tvoří většina čtenářů. Tento problém se ale nevyřeší zavedením ještě horšího systému. Bylo by spíše potřeba usilovně pracovat, aby mohla být síla oněch podivných skupinek pseudointelektuálů omezena, či vyrovnána. Vzor je možné si vzít z pronárodně zaměřených českých stran z doby první republiky. A ty dosáhly slušných úspěchů.

(DZ)

Životní osudy jednoho člověka a národní historie

Na září 1998 připadly dvě významná kulatá výročí. 3. 9. uplynulo 50 let od úmrtí dr. E. Beneše, konec září pak připomíná událost, která se stala ještě o 10 let dříve - mnichovskou dohodu. Aniž bych tuto dohodu chtěl opomíjet soustředím se na kariéru E. Beneše; jeho výročí se k tomu hodí. Navíc v naší vědecké literatuře doposud chybí kritické zhodnocení jeho činnosti přesto (nebo proto?), že výrazně zasáhla do chodu dějin.

Edvard Beneš se narodil 28. května v malorolnické rodině na Rakovnicku. Studoval filozofii, sociologii a práva v Praze, Paříži i v Londýně a Berlíně. Poté vyučoval na obchodní akademii a přednášel sociologii na univerzitě. Po vypuknutí I. světové války se podílel na organizování domácího odboje v Maffii. (ač původně neusiloval o dělení mocnářství). V září 1915 odešel definitivně do zahraničí. Propagoval Masarykovy myšlenky. a po ustanovení čs. národní rady v roce 1916 se stal jejím generálním tajemníkem. Při organizování a hlavně povolování vojenského odboje byl hlavní oporou tajemníka ČSNR charismatický M. R. Štefánik. Ten byl ovšem narozdíl od svých kolegů Beneše a Masaryka zaměřen značně konzervativně. Po vojenském úspěchu těchto zahraničních vojenských jednotek (zejména v Rusku) byla ČSNR postupně spojenci uznána za představitelku Čechů a Slováků. V meziválečném období se pak rozhořel spor o to čí zásluha to byla - zda Benešovy politiky či úspěchu legií.

28. říjen 1918 jej zastihuje v Ženevě na jednání s domácími politiky, na jejichž základě byl jmenován v prvé čs. vládě ministrem zahraničních záležitostí.

Na pařížské konferenci obhájil historické hranice českých zemí a prosadil vymanění Slovenska z Uher. Významně se tak podílel na konečné formě Československa, vzniknuvšího na základě práva národů na sebeurčení. Československo bylo však bylo spíše národním státem Čechů, nejen Němci a Maďaři, ale i Slováci byli na druhé koleji. Beneš účelově formuloval československý národ", aby měl ve státě většinu, Čechoslovakismus byl však spíše velikášství. Tímto je výčet benešových služeb našemu národu prospěšných téměř na konci.

Až do svého zvolení prezidentem ČSR koncem roku 1935 byl ministrem zahraničí. Zahraniční politiku ovlivňoval a de facto řídil až do roku 1948.

Podílel se na vzniku Společnosti národů, roku 1920 byl její předseda. Byl architektem našeho vztahu bezmezné oddanosti k Francii. Smlouva s Francií a Malá dohoda byly pilíři čs. zahraniční a obranné politiky do roku 1938. politiky, která se ukázala být nešťastnou a bláhovou. Vztahy se sousedními státy byly podceněny. Typická pro Beneše je jeho snaha dostat sovětské Rusko, později SSSR, na půdě Společnosti národů z izolace. Když prosadil jeho uznání i v ČSR, uzavřel s ním podmíněnou Spojeneckou smlouvu. Jeho vztah k SSSR jistě nebyl dán jen politickou realitou. Socialismus byl Benešovi bytostně blízký.

V letech 1921-2 byl ministerským předsedou a až do roku 1935 si jako místopředseda národních socialistů udržoval vliv na domácí politiku přes tuto stranu. Jeho vliv byl ovšem mnohem větší. Nad neodvolatelným ministrem držel ochranou ruku sám prezident Masaryk. Disponoval nikým nekontrolovatelnými finančními fondy ministerstva zahraničí, měl vlastní zpravodajskou službu. Svým názorovým odpůrcům nic nepromíjel - připomeňme dr. Vondráka, R. Gajdu, J. Stříbrného a další. V tomto ovšem pokračoval i později, ve čtyřicátých letech.

Ve dvacátých letech ve snaze zničit pravici uvažoval s Masarykem o oktroji nové ústavy (aby zachránili svůj stát); protiitalskými sankcemi, protifašistickým tažením a prosovětskou politikou si znepřátelil Karla Kramáře. 14. 12. 1935 prezident Masaryk abdikoval a zároveň doporučil E. Beneše za svého nástupce. Snad nikdy nebyla naše konzervativní pravice tak jednotná, jako tehdy: Beneše ne! Takzvaný prosincový blok české pravice, Henleinovy a Hlinkovy strany měl jediný cíl - zvolit univerzitního profesora dr. Němce prezidentem republiky. Byl by reprezentativním, politicky slabým prezidentem republiky, což by všem vyhovovalo. Beneš však prokázal politickou obratnost a příslibem autonomie získal hlasy åuďáků. Slováci autonomii sice nedostali, ale Beneš byl zvolen největším počtem hlasů v historii poválečné ČSR. Profesor Němec se vzdal kandidatury. Po volbě se prosincový blok rozpadl, Beneše na postu ministra zahraničních věcí nahradil Kamil Krofta. Beran, organizátor bloku byl po válce odsouzen ve zjevně politickém procesu a nikdy nebyl rehabilitován! Benešův bratr Vojta Beneš se po zvolení Edvarda prezidentem vzdal senátorského mandátu.

Brzy přišlo pozdní léto roku 1938 a s ním doposud nejvážnější politická krize. Naši (Benešovi) spojenci nás nechali na holičkách. Pro Beneše byla asi velká potupa, když se sešli v Mnichově s Hitlerem a Mussolinim a dohodli se na úkor ČSR.

Horší ovšem bylo, že přijetím této dohody potupu přenesl i na český národ. Nehledě na to, že neměl právo ji přijmout - náš stát byl jako dnes republikou parlamentní, ne prezidentskou. Tímto postupem zlomil Čechům morální páteř. Dá se říci, že byla zkažena všechna práce od národního obrození, celá snaha o znovuutvoření národa. Beneš rozhodl na dlouho (snad ne na vždy?) pro naši malost. Nemohli jsme vybojovat vítězství vojenské ani politické, avšak mohli jsme si zachovat hrdost a čest. A to není málo. Slováci chtěli autonomii, Maďaři a Němci zase spojení se svými soukmenovci. A Češi přišli o vše. Nešlo se dohodnout v kompromisu ale stejně tak se s Hitlerem nemohli dohodnout Poláci. A nedohadovali se! Ani poválečné účtování s Němci", které bylo často spíše mstou či léčbou mindráků, nám nemohlo vrátit tvář. Konečně s odkazem té doby se pereme dodnes; jak dlouho ještě!

Vládnoucí Benešova elita úspěšně hodila část zodpovědnosti na generála Jana Syrového. Tento legionář, který se vyznamenal v 1. světové válce, avšak naprostý politický laik byl Benešem delegován do role předsedy vlády! Po válce byl odsouzen na mnoho let těžkého žaláře. A to nebyl Benešovým politickým odpůrcem!

5. 10. 1938 Beneš abdikoval a odešel do exilu. Zavázal se nevyvíjet politickou činnost. Z ciziny blahopřál E. Háchovi ke zvolení prezidentem, ten jej upřímně ujistil svou loajalitou.

Druhá republika rozhodně nebyla obdobím benešovců. Zde je třeba zmínit Ladislava Rašína, prvorepublikového odpůrce Benešovy politiky. Ve svém projevu v Národním shromáždění zdůraznil, že vina za katastrofu neleží na bedrech jednoho člověka. Písemně Beneše ujistil o podpoře jeho případné zahraniční akce, neboť chápal nutnost jednoty v nouzi.

Okupace 15. 3. 1939 ovšem opět mění situaci. Jan Masaryk vystupuje s Benešovým projevem v Chicagu, kde se přihlašují k právní kontinuitě předmnichovské republiky, neboť tato smlouva (Mnichovská dohoda) byla okupací porušena. Tentýž den se Beneš setkává se spisovatelem Thomasem Mannem, který mu navrhuje německo-českou protihitlerovskou spolupráci. Národ v té době zřejmě přijal Beneše jako představitele neboť chápal nutnost jednoty v těžké době. V daleko lepší situaci se ovšem nacházel velvyslanec ČSR v Paříži Štefan Osuský, někdejší Benešův spolupracovník z pařížské konference o Trianonu. Později se k němu připojil bývalý ministerský předseda M. Hodža, který měl s Benešem neshody již od roku 1918 kvůli maďarsko-slovenské hranici, a generál Lev Prchala. Benešovi se však pozvolna podařilo prosadit se do čela a po pádu Francie je postavil zcela mimo. Odmítl také jejich koncepci středoevropské konfederace.

Rozhodně patří k úspěchům Edvarda Beneše uznání exilové vlády i neplatnosti mnichovské smlouvy velmocemi. Ovšem jeho zahraniční politika se přeorientovala na východ.

Vlivem zamítnutí společného postupu s Polskem a růstem důležitosti východní fronty a SSSR se dostala většina exilu pod vliv komunistů. Ač byl od toho Brity zrazován, v prosinci 1943 podepsal v Moskvě s KSČ a SSSR smlouvy, jež měly dalekosáhlé důsledky, nakonec i převzetí veškeré moci v ČSR komunisty. Na jedné straně je pravda, že byl jediným exilovým představitelem pozdější východní zóny, který se vrátil do vlasti. Na straně druhé se nabízí otázka, zda by se situace přece jen nevyvíjela jinak, kdyby připustil spolupráci s Polskem.

V jeho zahraniční politice se objevilo nové dogma - místo Francie nyní nezpochybnitelný SSSR. Každý odpor proti této orientaci exilový prezident nemilosrdně potlačil. Dá se to dokumentovat na příkladu sociální demokracie. Prosadil do ní svého člověka - Fierlingera, komunistického agenta již v Moskvě. Odstavil R. Bechyněho a Ing. Jar. Nečase. Ten se vyslovil proti odsunu více jak čtvrtiny obyvatel českých zemí, zastal se Háchy, kterého znal a postavil se proti paktování se Sověty. Sociální demokracie se ostatně zdála Benešovi již v roce 1941 reakční! Zástupce českých Němců, sociální demokrat W. Jaksch, po roztržce s Benešem (kvůli odsunu; dle Beneše musel být konec války velkou odplatou a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný!) vyzval své soukmenovce k přechodu od čs. k britským jednotkám, chtěl si uchovat pozice alespoň u Britů, kteří ovšem ve střední Evropě svůj vliv ztratili. Do konce války ještě Beneš mimo jiné odvrhl Háchu, (Švehlu označil za fašistu!) a obětoval exilového ministra vnitra Slávika, který byl pro KSČ nepřijatelný. Do Prahy se vrátil prezident přes Moskvu, Košice a Bratislavu. To již o ledasčem svědčilo. Vláda přišla s programem omezené demokracie". Pravicové strany (národní demokraté, agrárníci, živnostníci) byly zakázány, český domácí a zahraniční nekomunistický odboj byl ignorován, Česká národní rada zrušena (A. Pražák) - Slovenská fungovala dále jako slovenská vláda! řada jeho prvorepublikových odpůrců byla odsouzena ve zjevně politických procesech (Stříbrný, Beran a další); Hácha zemřel ve věznici.

Bylo odsunuto cca 2,5 milionu Němců, což vylidnilo pohraničí, ztížilo hospodářskou a zásobovací situaci a posílilo pozici komunistů. Na druhou stranu budiž řečeno, že (nehledě na excesy msty a podobně) byla využita ojedinělá příležitost na vytvoření národního státu, příležitost, která by se sotva kdy opakovala. Vytvoření čistě národního státu je ovšem poslední bod seznamu činů, které je možno Benešovi připsat k dobru.

Tolik zastávané Benešovy dekrety ovšem nejsou zdaleka jen o odsunu Němců. Retribuční soudnictví, jímž byla souzena vedle kolaborantů také řada nevinných a statečných, znárodňování klíčového průmyslu a bankovnictví vedoucí k postupnému zruinování hospodářství a uvolňování pozic komunistům jsou znaky poválečné politiky. Na tom prý stojí naše zákonodárství?!

Volby v roce 1946 v Čechách vyhráli sice komunisté, na Slovensku však museli moc uchopit nezákonně, k čemuž jim Beneš poskytl záštitu svou osobností. Kryl i nucenou abdikaci ministra Jána Ursinyho v prosinci 1947 pod pohrůžkou soudu za protistátní činnost. Byl odsouzen v dubnu 1948.

Faktická moc KSČ nestačila; komunisté potřebovali revoluci. Poté, co ovládli státní správu tedy vyprovokovali politickou krizi. Bezprostředním impulsem byly nezákonné personální změny v SNB Voskovým ministerstvem vnitra. Nekomunističtí ministři viděli poslední možnost ve své demisi, o které věřili, že ji prezident nepřijme. Jen zkušený lidovec Šrámek se ptal: Co když nás pan prezident opustí?" Měl pravdu, Beneš demisi přijal a tím umožnil úplné vítězství KSČ. Sám se na gesto, které by představovala jeho okamžitá abdikace, nezmohl. Abdikoval až v politicky nevýznamném okamžiku a kryl tak přechod moci svou osobou ve funkci. Ještě prý intervenoval za některé své někdejší spolupracovníky, aby byli propuštěni z vězení, či jim byla umožněna emigrace. Zástupce studentů, demonstrujících 23. 2. 1948 u Hradu, ovšem nepřijal. Tehdy mu jeho bratr Vojta řekl: Buď abdikuj, nebo skoč z té skály. Jinak zůstaneš malým člověkem!" Národ ovšem stále věřil ve velkého Beneše: Na 11. sokolském sletu se cvičenci odvraceli od Gottwaldovy tribuny a volali Benešovo jméno. S jeho smrtí ztratili komunisté zbytky zdrženlivosti: po pohřbu 9. 9. 1948 Slánský nasazuje tvrdý kurz proti reakci".

Mýtus tohoto člověka jako velkého demokrata" přetrvává dodnes. Domnívám se, že přetrvává neoprávněně a že mýtus sám je lživý. Přes několik pozitivních skutků národu hodně uškodil. Svou doménu, zahraniční politiku, směřoval nejprve výlučně na západ, později zase výlučně na východ. Tím umožnil vítězství komunistů. Nepochopil nebo nechtěl pochopit, že česká otázka", jak napsal dr. J. Forbeský, je hlavně otázkou středoevropskou. Nebo to pochopil a přesto v něčím zájmu činil vše proti?

(EUGEN)

Stručný životopis generála Lva Prchaly

Lev Prchala se narodil 23. března 1892 ve Slezské Ostravě jako syn horníka. Navštěvoval vyšší školu a na univerzitě ve Vídni studoval práva (pozn.: studium pravděpodobně nedokončil) Jako dvacetiletý vstoupil dobrovolně do rakousko-uherské armády v Terstu. Roku 1913 dokončil školu pro důstojníky v záloze a po vypuknutí války odešel na frontu. V roce 1916 padl, jako nadporučík, do ruského zajetí. V následujícím roce se dal do služeb českých legií, se kterými bojoval nejprve proti německým vojskům a později proti Rudé armádě na Sibiři. Od února 1919 byl velitelem 3. Střelecké divize a za anabáze velel zadním vojům. Zároveň byl delegátem u vrchního velitelství bělogvardějských vojsk na Sibiři. Bolševici vypsali na jeho hlavu milion rublů odměny, ale přesto se probil přes Sibiř až do Vladivostoku, kde konečně opustil Rusko (Pozn.: u Bajkalského jezera se mu roku 1920 narodil syn).

Plukovník Prchala přibyl do, mezitím vzniknuvšího, Československa v roce 1920, odkud byl promptně odeslán na vysokou školu válečnou do Francie. Po návratu do ČSR velel nejprve horské brigádě na Slovensku a pak střídal různé vysoké funkce. Byl i podnáčelníkem Hlavního štábu čs. Armády, nabízený post náčelníka však v roce 1933, jakožto odpůrce tehdejší zahraniční politiky, odmítl. Poté byl jmenován zemským vojenským velitelem v Košicích (na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi). Postup v hodnostech: 1925 - brigádní generál, 1928 divizní generál, 1936 - armádní generál. Na rozdíl od jiných důstojníků - Benešových odpůrců nebylo Prchalovi zaraženo povyšování.

Po mobilizaci v září 1938 se stal podle plánů velitelem 4. Polní armády, která byla rozvinuta na jižní Moravě proti bývalé rakouské hranici. Právě jí a armádě generála Luži, která stála proti Pruskému Hornímu Slezsku, určovaly plány čs. Vojenského velení klíčovou úlohu obrany. Prchalovo umístění hovoří tedy samo za sebe. Po mnichovské konferenci se postavil proti Benešovu rozhodnutí přijmout kapitulaci, především s odkazem na to, že 90 % všech tzv. sudetských Němců přes konflikt se svědomím během záříjové krize dostálo své povinnosti při mobilizaci. Generál si prý nikdy neodpustil, že tehdy Beneše nezastřelil, když už na něj na Hradě mířil pistolí. Generál S. Ingr, pozdější exilový ministr národní obrany v Londýně, měl se svou divizí obsadit Prahu. Beneš toto generálské spiknutí ovšem také nezapomněl - podle vzpomínek generálova syna.

Po demobilizaci se velitelství 4. armády přesunulo do Bratislavy. V souvislosti se zabráním oblastí českého pohraničí vzplanulo s velkou intenzitou úsilí o osamostatnění i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Generál Prchala byl, pravděpodobně mimo jiné i pro svou energickou povahu, jmenován velícím generálem Karpatské Ukrajiny a členem vlády Ukrajinské národní jednoty (3. Autonomní podkarpatsko-ruská). Jeho jmenování vyvolalo protesty proti Praze a neklid v zemi. 6. března 1939 jej státní prezident Hácha jmenoval ministerským předsedou další vlády. Od 6. Do 15. března dále ministrem financí, vnitra a dopravy ve 4. vládě. Při obsazování Podkarpatské Rusi honvédy vydal 15. března příkaz k obraně, která se však po třech dnech zhroutila. Generál Prchala se domníval, že německé a protektorátní úřady se postaví proti obsazení. Když seznal, že tomu tak nebude, odešel v květnu 1939 do Polska, kde organizoval svobodné legiony" z Čechů a Slováků pro boj proti Hitlerovi a Stalinovi.

17. září, kdy již byla porážka Polska v poli hotova, odejel do Francie, kde se opět podílel na formování našich jednotek. Politicky spolupracoval s M. Hodžou a Š. Osuským, tedy protibenešovským křídlem odboje. V červnu 1940 musel ve své cestě pokračovat - do Londýna. Měl ovšem zásadní rozpory s E. Benešem. Když se tomu konečně podařilo odsunout Hodžu mimo hru, stanul v čele opozice proti jeho (Benešově) koncepci. Beneš jej tedy v říjnu 1940 převedl mimo činnou vojenskou službu. Toto bylo později interpretováno tak, že generál Prchala žil v exilu, pobíral generálský plat a nepodílel se na odboji!

Generál Prchala se stal prezidentem české Národní rady, která zastupovala tu část emigrace, které se nejprve nelíbil Benešův příklon k SSSR a po skončení války odsoudila i postup Benešovy ČSR proti Slovákům a sudetským Němcům.

Lev Prchala se již nikdy do své vlasti nevrátil. Hned v červenci roku 1945 byl za trest" zbaven hodnosti armádního generála (pozn.: nyní již bývalý generál se však nedal a u britského soudu si vysoudil hodnost i penzi, kterou mu však oficiálně vzali). Žádost pražské vlády o vydání generála Prchaly britské úřady v roce 1946 odmítly. Lze si představit, co by jej čekalo po roce 1948.

Roku 1950 dlel generál Prchala několikrát v Německu, kde 6. srpna jménem svého Národního výboru uzavřel smlouvu s Pracovní společností na ochranu sudetoněmeckých zájmů" ve Wiesbadenu, ve které byl obsažen návrat sudetských Němců do jejich vlasti (českých zemí) uznán spravedlivým a proto označen za samozřejmý. Z iniciativy generála Prchaly vznikl v prosinci 1950 sudetoněmecko-český federativní výbor v Bonnu, který si kladl za cíl sjednotit všechny v exilu žijící Čechy a sudetské Němce v boji proti útlaku a k přípravě návratu do vlasti. Také v květnu 1955 pobýval generál Prchala jako host na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku.

V květnu 1958 obdržel generál Prchala Evropskou Karlovu cenu Sudetoněmeckého krajanského spolku. Generál Prchala objasňoval v rozhlase proč převzal německé vyznamenání: Nemohl jsem být spokojený s postavením českého národa, které mu bylo přisouzeno ve staré monarchii, ale také nemohu schváliti postup pražské vlády proti národnostem". Než ohrneme nos nad touto spoluprací generála Prchaly s organizací W. Jaksche, je třeba si uvědomit, že sudetští Němci byli v té době prakticky jediní, komu ležel na srdci opravdu osud českých zemí pod komunistickým rájem na zemi. Čeští Němci dále mohli Prchalovi poskytnout prostředky a politický vliv. Generál navíc již od roku 1939 prosazoval v politické praxi úzkou středoevropskou spolupráci - zjevně pochopil, že středoevropské mocenské vakuum lze vyplnit zevnitř. Dále budiž řečeno, že Národní výbor byl vlastně jediný, kdo v exilu po válce vykonal nějakou alespoň trochu hmatatelnou činnost.

Žena generála Prchaly byla dcerou bývalého ruského ministerského předsedy Kerenského. Generál Prchala zemřel 11. června 1963 ve věku 71 let ve Feldbachu v Rakousku. Ještě několik dní před smrtí se účastnil zasedání (sněmu) českých exilových politiků ve Stuttgartu.

(Eugen)

Slovník velikánů česk ho nacionalismu - 7. díl

František Sís (5.9. 1878 - 17.8. 1938) politik, novinář a vydavatel

František Sís pocházel z Maršova a měl početné sourozenectvo. Vystudoval české gymnázium v Brně, poté studoval práva a také filozofii. Přestože měl několik státních zkoušek, ani jeden obor nedokončil a nezískal tak titul.

Od mládí byl František Sís činný politicky a taktéž novinářsky, neboť psal do několika Krajinských listů, například v Mladé Boleslavi a Českých Budějovicích. Odtud si ho K. Kramář a Škarda vytáhli do Mladočeské strany, kde se stal tajemníkem (roku 1910).

V roce 1914 se aktivně podílí na vzniku orgánu domácího odboje, spolku Maffie, kde aktivně pomáhá, především v informování velvyslanectví Ruska, Anglie a Francie o českém válečném programu a poměru českého národa k Rakousku-Uhersku. Tak mohly být země čtyřdohody informovány o skutečném a nezkresleném stavu věcí a ne tak, jak jej prezentovali oficiální čeští aktivističtí ) poslanci a politici. Tyto revoluční české požadavky a memoranda tajně posílá skrze svého bratra Vladimíra Síse působícího v Sofii (o Vl. Sísovi budeme samozřejmě taktéž psát v jednom z pokračování slovníku velikánů českého nacionalismu). Ten je předával právě velvyslancům jmenovaných zemí. Vedle memoranda rozšiřuje například i mapu Československé republiky. Aby František Sís mohl aktivně pracovat v Maffii a byl zbaven neustálého pronásledování rakouskou policií a aby nemusel narukovat, prodělal fingovanou opereraci slepého střeva (jednu skutečnou již ovšem prodělal). Svoji činnost pak vedl z místností Vinohradské nemocnice.

V roce 1915 se aktivističtí poslanci v čele s dr. Fiedlerem zmocňují Národních listů, kde se tvoří politický orgán české základny pro válečnou rakouskou politiku a vzniká prorakouská Národní strana, jež hájí poslání říše. Jediný tradiční pronárodní deník tak přestává být skutečně národní.

Proto v tomto roce zakládá František Sís časopis Národ", jenž jako jeden z mála skutečně hájí zájmy českého národa a bojuje za utvoření samostatného českého státu. A jen díky redakčnímu kruhu okolo Národa" mohla být dokončena začatá práce na vzniku ČSR.

Po amnestii K. Kramáře a A. Rašína (v červenci roku 1917) se K. Kramář vrací do správní rady a žádá odstoupení většiny členů správní rady. Dne 15. 10. 1917 po několika dohadováních skutečně došlo k rezignaci a byla ustanovena nová správní rada v čele s K. Kramářem, A. Rašínem a J. Metelkou. Po dvou letech se tak opět Národní listy stávají hlásnou troubou národního programu. Do redakce přicházejí lidé okolo Národa" a F. Sís se stává šéfredaktorem Národních listů.

Později, po vzniku ČSR se F. Sís aktivně zapojuje i do práce politické, již v Národně demokratické straně, kde však působil hlavně v jejím radikálním křídle (Radikální národní demokracie).

V roce 1933 se stává dokonce členem sedmnáctičlenného předsednictva Národní demokracie.

Mezitím se stal z šéfredaktora ředitelem Národních listů.

Bohužel po roce 1930, kdy prodělal první z několika mrtvic, postupně ustupuje jak od práce politické, tak i žurnalistické. Jeho nemocné tělo již nedovoluje přespříliš aktivity a tak F. Sís píše již pouze symbolicky do novin a spíše se soustřeďí na svoji knihu vzpomínek.

František Sís skoro až symbolicky jako jeden z nejaktivnějších stavitelů samostatné ČSR umírá v předvečer okupace v roce 1938 v Praze.

Příště uvedeme v našem slovníku:

F. Lukavský

Vysvětlivky: ) aktivismus - během 1. světové války politický směr některých českých politiků a stran loajálních k Rakousku-Uhersku, odmítající samostatnou ČSR.

(ET)

Návrat