Hodina, dvě hodiny a nic. Rovinka, stoupání skoro žádné. Vedou mě silniční ukazatele, nepříliš podrobný japonský atlas a hlavně místní lidé, kterých se každou chvíli ptám. Okolo cesty přízemní domky, dříve zemědělské usedlosti, dnes se tu podle všeho vydělává na turistech. Moc rád bych narazil na starou poutní cestu, po které by to na vrchol nemělo být víc než patnáct kilometrů. Podle mapy ale bohužel její značná část dnes vede právě po silnici.
Ptám se lidí na cestu a jsem odveden ze zastávky autobusu, který právě vyjíždí na onu pátou stanici. Málem se těm dobrým lidem podařilo svěřit mě do péče pana šoféra, k jejich velkému překvapení jsem se ale jen zeptal na cestu a pak autobus zákeřně opouštím. V poslední chvíli a silou vůle, vedro a vleklý pochod mě dost nahlodaly.
Konečně se zdá, že se silnice rozhodla stoupat. Domky po stranách řádnou a vypadají čím dál zchátraleji, na japonské poměry dost překvapivě. Za nimi už pomalu začíná les. Vzduch ochladl. Nikde nikdo, jen silnicí kolem mě vyjíždí nahoru autobusy plné spících Japonců. Slunce kdesi za mraky pomalu klesá k západu. Místy se u cesty objeví tomely, jinde v Japonsku už očesané. Tady je ovoce ale ještě málem zelené, je ho málo, navíc ho tu určitě kdosi v potu tváře pěstuje. Ani zdání, že by si tu člověk načesal na cestu, jako třeba u nás třešně. Vytrvalé stoupání. Má to drobnou chybku, silnice je stavěná pro autobusy, a tudíž opisuje na svahu hory ukrutné serpentiny, a šlapte si to. Stmívá se, ale proud autobusů jedoucích okolo mě vzhůru ani zdaleka neslábne, nahoře je zřejmě nějaký monstrózní hotel. Okolo les, snad kryptomériový, na pohled se to ale od našich smrčin moc neliší. Snad jen že u nás nemusíte při vstupu do lesa číst tolik cedulí typu: Dávejme pozor na jedovaté hady! Vyvarujme se lesních požárů! Neodhazujme smetí!
Pochod silnicemi začíná být úmorný. Jdete, jdete, jdete, a nic. Naprosto žádný výsledek, žádná změna, jen nekonečné stoupání temnou nocí. Autobusů pořád dost a dost.
Silnice se rozdvojuje, někde v okolí by měla být první stanice výstupu. Je už ale buď úplně zrušená, anebo uzavřená, nikde ani světýlko, přede mnou jen hradba lesa. Bohužel se zdá, že jedinou cestou nahoru je pro mě v této chvíli silnice. V téhle tmě by starou poutní pěšinu, která se od silnice odpojuje do lesů směrem na sever, našel asi jen někdo místní. O bloudění v lesích na svahu Hory teď opravdu nestojím. Ovládá mě jediná touha: Vrchol. A tak stále šlapu pokorně asfalt. Hezky se mi ta touha na Fudžisan zvrhla. Takovouhle pouť sem asi koná opravdu jen málokdo.
Vysvitly hvězdy, najednou je obloha jak vymetená. A taky je zima. Ze tmy se vynořilo světlo, lampa u jakési horské chaty. Mají tu provizorní automat na limonádu v plechovkách. Tak jednu zakupuju a doplňuju cukry. Na kraťasy už to opravdu není. Takže pauza a honem něco na sebe. Z plechovky pražené krupice s cukrem ubývají první lžíce. Zima je ale pořádná, navíc tu není v té tmě zrovna nejveseleji. Jde se dál. Krok se střídá ke kroku. Ztrácíte pojem o čase. O prostoru vlastně taky.
Po straně silnice se objevily zasklené kukaně se závorami, jako na placení mýtného. Nikdo tu ale není. Kukaně vypadají nepoužívaně a zchátrale. Únava se hlásí, jestli si tu neodpočinout? Ne, chci přeci vidět východ slunce z vrcholu Hory. Jde se tedy dál, další kilometry ubíhají. V noci se sice chodí mnohem lépe a rychleji, než ve dne, tady to však nějak neplatí, či co. Nikdy bych neřekl, že dojít do patnáct kilometrů vzdáleného cíle může trvat takhle dlouho. Hvězdy září.
