Kolem dokola jen modro bez konce, kdesi dole se válí oblačné moře. Teplota pod bodem mrazu. Stojím 3776 metrů nad Japonskem, jako zrnko prachu v ohromné kupě lávy, která se jmenuje Fudži. Je půl jedenácté ráno, poslední zářijový den. Zničující pochod, který začal včera odpoledne, je konečně za mnou. Anebo spíše pode mnou, ztracený v cestách červené lávové pouště, co tu číhá okolo. Krajina připomíná Mars. Hra s Horou souboj, s bezmála celou její výškou a bitva se třiceti kilometry cest je u konce. Ke měsíc po konci sezóny a tudíž liduprázdno. Hora teď podle tradice patří jen zlým duchům. Sváří se tu ve vás dva pocity: chuť zůstat tu a pořád se dívat na svět pod vámi se pere s nutkáním okamžitě se spakovat a odejít PRYČ, s touhou být co nejdál od téhle obludně veliké a pusté sopky. Japonské přísloví tenhle rozpor vystihlo dokonale: "Hlupák, kdo ještě nevystoupil na Fudži. A ještě větší hlupák, kdo tam leze podruhé.
Počet těch, kteří vystoupili na vrchol nejvyšší japonské hory, je rozhodně velký. V sezóně se k vrcholu táhnou doslova fronty. Výstupem na Fudži už dnes nikoho neomráčíte. S trochou přehánění se dá říct, že tam byl skoro každý. S o něco větším přeháněním se dá tvrdit, že o tom pak i každý napíše: není snad cestopisu o Japonsku, kde by chyběla kapitola "Výstup na Fudžisan". Počet českých turistů na Horu proniknuvších by už taky vydal na slušné shromáždění. Řekli byste si, že už svým výstupem nepřinesete nic nového.
Nápad se zakládal na prostém zjištění prostého faktu: turisté a cestovatelé se na Fudži jen hrnou, ovšem hrnou se tam v autobusech. Do dvou tisíc metrů výšky se vyvezou, spěšně vyšplhají, spěšně slezou, hurá na další atrakce Japonska. Moderní průvodce a cestopisy pokládají vždy za nezvratný fakt, že se na Fudži leze až z páté z deseti poutnických stanic, na které se cesta k vrcholu dělí a že se na tuto stanici jede autobusem. Ale ani čeští cestovatelé v dobách dřívějších nebyli o moc "poctivější", kam to šlo, vyvezli se koňmo, k zavazadlům si najímali nosiče. Nikde jsem se nedočetl o výstupu přímo od úpatí, od míst, kde horu dole otevírají svatyně kultu Fudži. V ten moment bylo rozhodnuto, střelený nápad byl na světě. Vylezu na Fudži po svých.
Cesta začíná ve Fudžinomiji, městě svatyně Fudži. Už jménem se nabízí pro začátek pouti k vrcholu. (Úplně "nejsprávnější" by sice bylo začínat od hladiny Pacifiku, to by ale znamenalo patnáct kilometrů navíc pro převýšení jednoho sta metrů, velkoryse si je odpouštím…). Jsou asi dvě odpoledne. Ve Svatyni Hory křičí děti a posvátní kohouti kokrhají o sto šest. Na polích se suší svazky sušené rýže. Podzimní idyla, jen jak vymalovaný, jen jedna věc mě mate: Fudži nikde. Prostě není vidět ani její obrys. Ani stopa po nejvyšší hoře Japonska. Obloha je po celém obzoru stejně modrá. Hora má svoje vlastní klima, po celé léto se halí do mraků, z lesů na jejím úpatí stoupají mlhy. A pak si ji hledejte. Původní záměr, nechat se k cíli vést Fudži samotnou, se začal hroutit. Kolem dokola jen zástavba Fudžinomije, jít azimutálně by znamenalo ztratit se bůhví kde. Na zádech batoh, začínám potupně šlapat po asfaltce.
